Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mariia Sulialina Марія Суляліна (* 1996)

I would like to be allowed to return to Crimea one day and be as free there as I was in my childhood

  • she was born in 1996 in Yalta, Ukraine

  • she graduated from secondary school in 2013 and started studying at the University of Yalta

  • Euromaidan events started in November 2013 and Mariia Sulialina was involved in organising pro-European and pro-Ukrainian demonstrations in Yalta

  • in February 2014 the annexation of Crimea took place, Mariia Sulialina participated in the monitoring of the so-called referendum on the independence of Crimea

  • in 2014 she left Crimea, went to Kiev to study and started working for the human rights organization Almenda

  • Russia‘s war against Ukraine began in 2022, Mariia Sulialina began documenting crimes against humanity committed in Ukraine and became involved in international advocacy on behalf of her country as part of the Ukraine 5 AM coalition

Ví, jak důležité je uchovat pro budoucí pokolení historickou paměť toho, co se za současné války na Ukrajině děje. Aby v budoucnu nemohlo být pochyb o tom, že se tam okupační síly dopouští zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, které právě Mariia Sulialina ve spolupráci se svými kolegy pomáhá odhalovat a dokumentovat. Z pořízených materiálů chce vytvářet vzdělávací materiály a předkládat je po válce ukrajinským dětem. Včetně těch na Krymu, které jsou dnes vystavovány zkreslující propagandě a militarizaci. Právě na Krymu se Mariia Sulialina narodila. Tam coby nezletilá pořádala v době Euromajdanu demonstrace za demokracii a evropskou integraci, tentýž Krym musela po ruské okupaci roku 2014 opustit.

Vyšivanka v Jaltě

Narodila se roku 1996 v Jaltě. Ukrajina byla tehdy již pět let samostatná země, Krym byl její nedílnou, ovšem autonomní součástí. Pouze v Sevastopolu nadále kotvila ruská válečná flotila, pozůstatek sovětského dědictví. Její matka Valentyna Potapova pocházela také z Krymu a byla učitelkou, kariéra lidskoprávní aktivistky na ni teprve čekala. Otec Syarhey Sulialin byl původem z Kyjeva a podnikal v maloobchodě.

„Jalta je můj domov, je to město mých snů. Je malé, útulné, je blízko moře a blízko hor,“ vzpomíná Mariia Sulialina na své dětství a dospívání. „Nikde se necítím tak svobodná, jako jsem se cítila tam. V tomhle městě člověk mohl být sám sebou. Bylo to opravdu multikulturní město. Žilo tam hodně lidí různých národností. A měla jsem i spolužáky různých národností. Byli tam krymští Tataři, byli tam Arméni, byli tam Osetinci, Ukrajinci, Rusové, Řekové, samé rozdílné kultury a tak promísené! A bylo také úžasné, že jde o přístavní město. Různé druhy lodí a trajektů připlouvaly do Jalty a lidé z různých kultur postávali na molu a dávali se s námi do řeči. Tak jsme přišli na to, že svět je daleko větší než naše malé město.“

Vždycky chtěla poznávat svět, učila se cizí jazyky. Zároveň se ale vždycky považovala za Ukrajinku a chtěla žít někde, kde se mluví ukrajinsky. Proto se spolužáky ve škole mluvila tímto jazykem, na ulicích odpovídala na ruská oslovení také v ukrajinštině. Kdo jí nerozuměl, nebyl z Krymu, ale z Ruska. Na základní škole měla konflikt s učitelkou informatiky, která ji nutila vyplňovat testy v ruštině. Nejprve dostávala špatné známky, pak ale prosadila svou. (Ve škole se vyučovalo většinou rusky, učebnice byly ale od Oranžové revoluce výhradně v ukrajinštině.) Na posledním zvonění patřila její třída k těm nemnoha, které místo ruských písní zpívaly ukrajinské. Ona sama na tu slávu přišla ve vyšivance, ukrajinském národním oděvu. Musela si ji ale jet koupit až do Kyjeva, na Krymu totiž nebyla k dostání.

Bylo nás dvanáct a kolem nás dva autobusy policistů

V roce 2013 ještě nebyla plnoletá, ale skončila střední školu a chystala se na univerzitu. Podle západních vzorů chtěla vyzkoušet gap year, ale rodiče byli proti. Aby mohla zůstat doma, odmítla nastoupit na prestižní vysoké školy v Charkově a Kyjevě a rozhodla se pro studium historie v Jaltě. A osud jí nakonec gap year dopřál, i když jinak, než si představovala. Napětí v ukrajinské společnosti bylo hmatatelné minimálně od roku 2012, kdy prezident Viktor Janukovyč souhlasil s prodloužením pobytu ruských námořních vojsk v Sevastopolu. Na podzim 2013, kdy odmítal podepsat asociační dohody s EU, přerostlo v občanské nepokoje, které ho nakonec sesadily. Takzvaný Euromajdan měl díky Marii Sulialině a jejím přátelům svoji obdobu i na Krymu.

„Bylo to v listopadu, protože jsme to zorganizovali na ten den, kdy Janukovyč měl, nebo neměl podepsat ty dokumenty o integraci do Evropy,“ vzpomíná Mariia Sulialina na začátek protestů. „Byly tam ukrajinské vlajky. Bylo tak těžké je tehdy na Krymu sehnat! Měli jsme modrou vlajku a namalovali jsme na ni hvězdy, aby to byla vlajka Evropy. A také jsme připravili dva velké seznamy výhod a nevýhod evropské integrace, abychom podnítili dialog s lidmi, kteří tam přijdou. Bylo nás tam asi dvanáct, možná trochu víc. Nebylo to žádné velké srocení. Ale kolem nás byly dva autobusy policistů! Takhle vypadala ta první akce. Ale potom přicházelo víc a víc lidí po prvních úmrtích na Euromajdanu a po tom střílení té poslední noci přišlo hodně lidí s ukrajinskými vlajkami a s černými kravatami a květinami. Ti tam přišli, aby vyjádřili podporu a připomněli si ty, kteří zemřeli za naši svobodu.“ Přestože na Krymu fungovalo více prodemokratických skupin, navzájem o sobě spíše nevěděly. To i vlivem propagandy, podle které přeci mělo být obyvatelstvo celého Krymu proruské, tedy proputinovské.

Únava po Majdanu a Noční vlci

V únoru 2014 byla Mariia Sulialina na lidskoprávním školení v Černihivě, v rozhodujících chvílích chtěla jet do Kyjeva, ale ulice byly uzavřené, dostala se tam až po vítězství Majdanu. Zažívala tam pocity vítězství, ale i smutku. Na náměstí Nezávislosti byly totiž stále k vidění mrtvoly obětí bezpečnostních sil. S nadějí se vrátila na Krym, ale tam ji čekalo překvapení. Státní televize byla zablokovaná, ruská propaganda v plném proudu. Dozvěděla se, že v Kyjevě prý vyhráli banderovci. Na ulicích bylo mnoho vojáků, v ošetřovně vedle její školy se už srocovali ruští vojáci a motorkáři z gangu Noční vlci.

Pouhé tři dny po jejím návratu domů už bylo ve zprávách, že budova regionální správy je obsazená ruskými vojáky. Ukrajinským lodím byl odpírán přístup do přístavu, posádky ukrajinské armády byly izolovány vojenskými vozidly z Ruska. Začaly se konat masové demonstrace na podporu Ruska. Mariia Sulialina a její přátelé se pokoušeli organizovat protiakce na podporu ukrajinské budoucnosti Krymu, ale lidé se na ně báli chodit, na poslední takové akci byl zbit novinář. Mariia Sulialina cítila velké zklamání. Jak to, že ukrajinští vojáci nezasahují? Proč dostávají tak zmatečné rozkazy od svých (často prorusky orientovaných) velitelů? Proč nikdo nepřijede pořádat akce na podporu proukrajinských akcí z vlastní Ukrajiny? Vždyť z Krymu na Majdan do Kyjeva se jezdilo! Když se pak ptala Ukrajinců v Kyjevě, odpovídali, že prý byli po Majdanu příliš unavení. A že šlo všechno příliš rychle, než aby dokázali zareagovat. Probrali se, až když šlo o Doněck a Luhansk.

Ruská muzika

Poslední proukrajinské shromáždění proběhlo ve čtvrtek, a v neděli už se konalo takzvané referendum. „Jako organizace jsme se rozhodli zdokumentovat, co se děje, vyfotit, kolik hlasovacích lístků vlastně bylo odevzdáno, kolik lidí vlastně přišlo. Vyfotit ruské vojáky, kteří postávali vedle těch volebních místností, a ukázat, že vlastně mohl volit kdokoliv. Zaznamenat ty procedury a získat vzorky těch hlasovacích lístků s otázkami,“ vzpomíná Mariia Sulialina na aktivity lidskoprávní organizace Almenda, pro kterou pracovala ona i její matka. „Přišla jsem k jednomu volebnímu místu. Na seznamu jsem nebyla, protože jsem ještě nikdy předtím v žádných volbách nevolila, a oni mě beze všeho na seznam doplnili. Má známá byla doplněna v pěti volebních místnostech do pěti různých volebních seznamů. Získali jsme vzorky lístků, abychom mohli ukázat, jak to celé bylo totálně nelegální a nelze z toho vyvozovat žádné závěry. Když se tak dívám zpátky, myslím, že jsme tehdy ještě věřili, že když nashromáždíme dost důkazů, dokážeme tím něco změnit. Pak jsme se vrátili do kanceláře a všichni jsme se hrozně opili. O jedenácté začaly salvy a ruská muzika začala hrát po celém městě, bylo to příšerné.”

Krym byl pak na několik dnů samostatný, hned 18. března 2014 ale Vladimir Putin podepsal zákon o jeho přičlenění k Rusku. Přestalo fungovat mobilní připojení i banky, peníze z účtů se ztratily, zamrzly. Na univerzitu přestala Mariia Sulialina chodit, ruští profesoři tam beztak šířili propagandu a snažili se ji vypudit. Na radu matky sepsala s kamarády žádost na ukrajinské ministerstvo školství, aby jim okamžitě bylo umožněno studovat na ukrajinských vysokých školách. Obratem dostali orazítkovanou odpověď, že jejich žádosti bude vyhověno. Mariia Sulialina vyjela do Kyjeva na filmový festival, dávala do novin rozhovory o okupaci. Domů se ale tehdy ještě směla vrátit, nově vznikající hranice hlídala zatím pouze krymská „sebeobrana“.

Teď jsme tu místní my

Mariia Sulialina ještě chvíli myslela, že zůstane a pokusí se okupaci vzdorovat, už v dubnu ale přijala nabízené studijní místo na kyjevské univerzitě Tarase Ševčenka, kde vystudovala historii. V prosinci se za ní přestěhovali i rodiče. V Kyjevě naráželi na předsudky, získat bydlení i práci bylo obtížné. Matka už se nikdy nevrátila k práci ve školství, naplno se začala věnovat organizaci Almenda, která se přeorientovala na školení v mediální gramotnosti a pomoc dětem a studentům na okupovaných územích, aby jim zůstala otevřená možnost studovat na ukrajinských vysokých školách. S tím jí pomáhala i její dcera. Začaly také dokumentovat změny v krymském vzdělávacím systému, postupující militarizaci mládeže a propagandu ve vzdělávání. „Byla jsem nucena nastudovat si mezinárodní humanitární právo a jeho mechanismy,“ říká Mariia. „Z lidí, co chtěli změnit naše město, jsme se stali obránci lidských práv,“ vzpomíná.

Matka na Krym nesměla, dostala avízo, že po ní pátrá služba FSB. Mariia tam ještě jezdívala na návštěvy babičky a své milované kočky, kterou do Kyjeva vzít nesměla. „Patřím k těm, kdo viděl, jak se město mění a jak se mění jeho obyvatelstvo. Když jdete po ulicích, slyšíte všude ten ruský přízvuk. Rusové se tam cítí jako doma a jeden z nich mi řekl: ‚Ty asi nebudeš místní? Protože neznáš věci, které nám přijdou samozřejmé. Teď jsme tu místní my.‘ Vlastně si přeju, abych bývala Jaltu po okupaci ani nenavštívila,“ říká hořce. Babička i kočka zemřely v roce 2019, babiččin pohřeb byl zatím její poslední návštěvou rodného města.

Když začala invaze, věděla jsem, co dělat

„Celých těch osm let mám pocit viny, že jsem Krym opustila, že jsem opustila svoji Jaltu. Všechna ta práce, kterou jsem po těch osm let dělala, mě toho pocitu viny nezbavila,“ vyznává se Mariia Sulialina. „Pracuju od roku 2014 v lidskoprávní organizaci, podílím se na dokumentaci válečných zločinů a celé ty roky jsem pracovala na záležitostech týkajících se Krymu. Ale pořád si říkám: ‚Co kdyby? Co kdybychom všichni zůstali na Krymu a bojovali až do samého konce? Co by se stalo? Kolik by nás dokázali zabít? Kolik by nás muselo umřít, aby naši vojáci začali něco dělat?‘ Měla jsem hlavu plnou podobných myšlenek a podobně uvažovala i řada dalších Krymčanů, s nimiž jsem se bavila. Takže když začala invaze do celé země a já se toho rána probudila, věděla jsem už, co dělat. Vzala jsem batoh na záda a šla na první vojenské stanoviště a pokusila se nechat se zapsat do armády. Dnes mnoho mých krymských přátel slouží v armádě. Mě nevzali, protože naše armáda je pořád dost sexistická.”

Do armády by ji jako ženu vzali, jen kdyby byla profesionální vojačka. V prvních dnech, kdy nebylo vůbec jasné, zda Ukrajina útok přežije, toho litovala. Potom ale našla svoji roli jinde. V rámci koalice Ukraine 5 AM, kam spadá i Almenda, se podílí na dokumentaci válečných zločinů na Ukrajině, specializuje se ale také na získávání a udržování zahraniční podpory své válkou napadené země, tedy na mezinárodní advokacii. „Tohle není jen ukrajinská válka, to je válka proti celé západní civilizaci. Už je to vlastně světová válka, i když ne tak, jak jsme se učili,“ říká.

Jestli neuspějeme, žádné další generace Ukrajinců už nebudou

„Nikdy ale nezapomínám, že moje práce je možná jen díky lidem, kteří brání naši zemi se zbraněmi v rukou na frontových liniích,“ tuší Mariia Sulialina. „Kdyby nebylo těchhle lidí, neměli bychom příležitost získávat mezinárodní podporu, bránit civilisty a zachránit nás jako národ. Ruská federace se zase jednou pokouší zničit Ukrajince jako národ, vymazat ukrajinskou identitu unesených dětí a civilistů na zabraných územích. Vidíme masové hroby v Buči a v Izjumu, případy znásilňování žen a dětí, případy nucených potratů, vidíme filtrační tábory, které fungují na okupovaných územích. Hlavním cílem je, aby už nebyla žádná ukrajinská kultura. Na osvobozených územích vidíme, že první, co Rusové dělají, je změna místních názvů na ruské. Nahrazují knihy v knihovnách, snaží se změnit kulturní povědomí Ukrajinců a přesvědčit je, že jsou vlastně Rusové. Takže pro nás je to vlastně válka za možnost zůstat Ukrajinci a sdílet naši kulturu s našimi dětmi. Jestli neuspějeme, žádné další generace Ukrajinců už nebudou.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť a svědomí národů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť a svědomí národů (Jan Blažek)