Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Springer (* 1907)

• born in 1907 in Prague into a wealthy and influential German family

• he was the grandson of the German hardware entrepreneur Max Hopfengärtner

• grew up in a luxurious villa in Holoubkov near Rokycany and in Prague

• lost his citizenship and was persecuted for his marriage to a Jewish girl

• refused an offer to go to India and work as a representative of Škoda

• he was secretly involved in anti-Nazi circles, helping people to emigrate

• at the end of the war he ended up in a labour camp near today‘s Wroclaw

• after the end of the war he was in disgrace because of his German origin and in 1948 he emigrated with his whole family to the USA via Germany

„V podstatě by se dalo říci, že jsme byli téměř šlechta,“ říká s úsměvem na tváři Otto Springer, narozený roku 1907 v Praze, tehdejším nejvýznamnějším městě českých zemí spadajících společně s několika dalšími středoevropskými historickými územími až do konce první světové války pod správu Rakousko-uherské monarchie. Jeho rodina byla německého původu a patřila do úzkého okruhu těch nejmajetnějších lidí.

Mezi starým a novým světem

Ottův dědeček, Maxmilián Hopfengärtner, se po svém příchodu z Německa do jižních Čech v roce 1860 stal nejprve ředitelem a později majitelem významného železářského závodu v Holoubkově poblíž Rokycan, který se v té době přeorientovával z výroby železničních vagónů na obráběcí stroje a zaměstnával přibližně 1 500 lidí. Kromě Prahy tak mladý Otto trávil velkou část svého dětství právě v Holoubkově, kde jeho dědeček nechal postavit honosnou vilu, připomínající svými rozměry spíše menší zámek. „Dědeček byl sice Němec a ti měli s Čechy vždycky komplikovaný vztah, ale on se svými zaměstnanci vycházel velmi dobře. Zemřel v roce 1918 a jeho pohřeb se měl konat 28. října – tedy v den vyhlášení nezávislosti Československa. Představte si, že slavnostní vyhlášení republiky v Holoubkově se muselo odložit, protože zaměstnanci chtěli toho dne nejprve jít na pohřeb mého dědečka,“ vypráví Otto. Ve vile bylo celkem 19 pokojů a početné služebnictvo. Po dědečkově smrti převzal továrnu jeho syn Adolf Hopfengärtner. „Ten už byl o poznání méně oblíbený než jeho otec. Když skončila druhá světová válka, během které se stal příznivcem nacistů, a Češi se mstili Němcům, stihl ho velmi krutý osud. Vháněli mu vzduch do střev tak dlouho, až v podstatě explodoval.“ V početné německé rodině se k nacismu přiklonil i jeden z Ottových starších bratranců, který se stal příslušníkem jednotek SS. Ottův otec Carl byl během první světové války vysoce postaveným vojákem a společně s matkou Wilhelmine, jednou ze šesti dcer Maxe Hopfengärtnera, měli vedle Otta ještě dvě mladší dcery. Spolu s otcem jezdíval Otto na lov na Slovensko.

Němcem v meziválečném Československu – a s židovskou ženou

Jak už bylo řečeno, když Otto nebyl v Holoubkově nebo s otcem na lovu, trávil dětství a dospívání v jejich městském domě v Praze. Tam také v roce 1934 vystudoval techniku a seznámil se se svou budoucí manželkou Hanou, která pocházela z židovské rodiny. Protižidovské nálady se stupňovaly a právě sňatek s Hanou se stal jedním z určujících momentů jeho pozdějšího života. „Už v polovině třicátých let byly často k vidění projevy nenávisti vůči Židům. Mnoho vysokoškoláků sympatizovalo s nacismem a propukaly různé potyčky. Policie nemohla vstupovat na akademickou půdu a nijak tomu tedy nemohla zabraňovat. Tehdy jsem si začal všímat protižidovského cítění, které bylo vlastní nemalému množství Čechů.“ Otto a Hana se vzali v létě roku 1938 a začali bydlet v domě Haniných rodičů na předměstí Prahy. Kvůli manželství s židovskou dívkou se Otto dostal do potíží nejprve ve svém zaměstnání. Pracoval tehdy jako designér motorů ve firmě Škoda. Jeho vazba na Židy ale znemožňovala, aby na této pozici působil i nadále, protože firma vyráběla různé armádní zařízení. Jeden z jeho nadřízených mu tehdy nabídl, aby odešel pracovat do indické Kalkaty, kde by mohl být zaměstnán jako zástupce Škody v Indii. Nabídku se nakonec rozhodl odmítnout kvůli své ženě, která nechtěla nechat rodiče v Československu samotné. Její sestra se totiž mezitím provdala za holandského Žida a odstěhovala se do Nizozemska. „Nechal jsem si to proklouznout mezi prsty. Přitom když se na to dívám dnes, myslím si, že kdybychom odjeli do Indie, mohli jsme jejím rodičům pomoci více. Posílali bychom peníze a nakonec bychom je možná i dostali za námi,“ přemítá. Rodiče Hany nakonec odjeli v rámci druhého transportu do Terezína.

Protinacistický odboj

V roce 1941 byl Otto předvolán Gestapem. Důvodem byl jeho pokus o uschování části nábytku rodičů jeho ženy, kteří byli odsunuti do koncentračního tábora. „Byl to poměrně vážný zločin. Čekal na mě komisař jménem Hössel. Řekl mi, že jsem obviněn z krádeže židovského majetku.“ Otto uviděl na obžalobě jméno člověka, který ho měl udat. Obrátil se na komisaře s tím, že ten dotyčný je usvědčený vrah a že jeho obvinění je křivé. „Když komisař zjistil, že se jedná o Čecha, bylo to rázem vyřešené. Pro něj byli Češi méněcenní lidé. Jeho nenávist vůči Čechům byla zřejmě ještě větší než vůči Židům. Nestačil jsem zírat. Navíc jsem si všiml, že komisař Hössel měl na stole lovecké náboje. Zeptal jsem se ho, jestli loví. Viděl jsem, že jsem vzbudil jeho pozornost. Řekl jsem mu, že mu seženu další náboje. Přinesl jsem mu je hned druhý den. Představte si, že jsem šel dobrovolně na Gestapo. A nějak jsem mu mezi řečí zapomněl odpovědět na otázku, kolik mi dluží,“ popisuje, jak vyvázl ze své patálie a získal jeden z nejcennějších kontaktů. Potom poznal ještě dva další příslušníky Gestapa, kteří byli paradoxně velmi protinacisticky ladění. „Oba měli velmi pohledné české přítelkyně. Myslím si, že ty ženy v tom sehrály svou roli,“ domnívá se Otto.

Kontakty v Gestapu mu umožňovaly začít systematicky pomáhat Židům. Od těchto úředníků získával informace o tom, jací lidé v řadách Gestapa se dali podplatit a spoustu dalších podobně cenných dat. Díky jistému Franzi Kaiserovi, který pracoval v archivu, získal dokonce i přístup k seznamu Čechů, kteří spolupracovali s Němci. „Ten po skončení války skončil ve špatných rukou. Komunisté ho používali ke zničení svých politických oponentů,“ dodává.

Prostřednictvím komisaře Hössela se Ottovi podařilo znemožnit jednomu z Hösselových podřízených, aby pokračoval ve znásilňování židovských žen. Níže postavený člen Gestapa totiž využíval své pozice a požadoval od židovských i ostatních žen všemožné služby výměnou za záchranu jejich židovských manželů. Otto se rozhodl využít svých známostí a udal ho. „Napsal jsem anonymní dopis, ve kterém jsem vystupoval jako národní socialista s povinností nahlásit takové chování. Komisař Hössel to podpořil poznámkou o tom, že mě zná a že jsem důvěryhodná osoba. Svůj dopis jsem ukončil slovy: ‚Heil Hitler‘,“ popisuje. Obecně vzato, Otto byl výrazně protihitlerovsky smýšlející člověk, který měl navíc mnoho přátel mezi Židy. Během válečného období se proto neustále snažil jakýmkoliv způsobem vyvíjet činnost, která by podkopávala německé snažení k ovládnutí Československa a vyhlazení židovské rasy.

V roce 1944 obdržel dopis, ve kterém byl tázán, zda-li je ochotný se rozvést se svou židovskou ženou. Jelikož odmítl, byl nejprve zbaven německé národnosti a následně i občanství. „Národnost jsem ztratil kvůli svému zločinu proti německé rase. Až na základě toho jsem přišel o občanství. Bylo to zvláštní německé pojetí těchto záležitostí,“ vysvětluje. Zatímco jeho žena pracovala ve školce, kterou zřizovalo Gestapo pro děti z židovských rodin, jejichž rodiče byli zavražděni (mimo jiné v odvetě za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha), Otto musel do pracovního tábora poblíž dnešní Wroclawi v Polsku. „Byl tam sklad materiálu na stavbu dálnic. Práce byla náročná a nudná, stále jsme něco přenášeli a ty věci nebyly zrovna lehké. Naštěstí jsme si naklonili vedoucího na naši stranu. Občas jsme dokonce dostali nějaké maso a brambor byl neustále dostatek. Žili jsme tam poměrně v klidu. V lednu 1945 se začaly ruské jednotky přibližovat nebezpečně blízko k táboru. Naložili jsme na sáně nějaké lůžkoviny a vydali jsme se na třicetikilometrový pochod. Společně s námi se evakuovalo i celé obyvatelstvo Slezska,“ vypráví.

Poválečná léta a vyzrazení

„Uvědomoval jsme si, že po skončení války propuknou velké msty, které půjdou daleko za hranice čehokoliv snesitelného,“ říká Otto a vypráví, že ještě v době jeho internace v koncentračním táboře se jeho sestra stala svědkem událostí, jejichž zhlédnutí mělo nakonec za následek nutnost uchýlit se do ústavu pro duševně nemocné. „Nic z toho jsem sám neviděl, jen jsem to slyšel. Čeští nacionalisté prý pustili na těhotné ženy hladové psy a také krysy. Sežrali je zaživa,“ popisuje. Jeho rodiče byli odsunuti v rámci Benešových dekretů, ovšem na rozdíl od většiny ostatních byli schopni si alespoň odvézt nábytek a další vybavení domácnosti.

Vzhledem k protiněmecké povaze činnosti, kterou Otto spolu s okruhem několika přátel a spolupracovníků během války vyvíjel, bylo nutné zajistit si víza k tomu, aby mohli v případě potřeby kdykoliv odcestovat z Československa. Povolení ke vstupu do Velké Británie nebylo obtížné sehnat. K odjezdu bylo ovšem nutné mít také svolení československého ministerstva vnitra. To zajistil pro své přátele Otto prostřednictvím dvojitého agenta Harolda Gibsona. Sám potom odjel 24. září 1948. „Bylo to velmi náhlé. Měl jsem přítele, jmenoval se Ladislav Kovář a byl to velmi dobrý inženýr. Pracoval pro československou kontrarozvědku. Přišel za mnou v červenci 1948 a řekl mi, že Rusové mají atomovou bombu a že Američané se to musí dozvědět. Tu zprávu jsem začal vyřizovat, jenže tehdejší americký šéf CIA v jednom z telegrafů napsal naše jména bez jakéhokoliv šifrování.“ Informace se dostala k britskému agentovi, který ji vyzradil Sovětskému svazu. Když se to Otto dozvěděl, ihned naložil do auta svou ženu, dvě děti, to nejnutnější vybavení a odjel. „Bohužel, můj přítel byl popraven.“