Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Marek Šlechta (* 1961  )

I refused to carry out my military service duties on Saturdays because of my faith. This was major trouble.

  • born on April 19, 1961 in Pardubice

  • parents were Seventh-day Adventists

  • his father Miroslav Šlechta was jailed in the 1950s for his faith

  • had problems because Saturday was a school day and a working day during his early youth

  • graduated from the Faculty of Civil Engineering at the Brno University of Technology

  • had problems because he refused to participate in training exercises that were part of his compulsory military service while at school

  • to avoid his two years of military service he went to work at a mine near Karviná

  • he left the mine after the November revolution in 1989

  • worked in management and traveled

  • dedicates his time to Holocaust studies and music

Jeho rodiče byli členy Církve adventistů sedmého dne a on jejich víru přirozeně přijal. V komunistické společnosti mu to však přinášelo řadu problémů. Například při studiu vysoké školy byl nucen chodit o sobotách na vojenská cvičení. Jenže adventisté soboty světí, nepracují během nich, cvičit nemohou. Přesto se víry nevzdal a raději zvolil těžkou práci v dole, aby na vojnu nemusel.

Marek Šlechta se narodil 19. dubna 1961 v Pardubicích. Jeho otec Miroslav Šlechta byl v 50. letech vězněn, protože byl členem Církve adventistů sedmého dne a dával najevo nesouhlas s komunistickým režimem. Marek prožil dětství na sídlišti. Od ostatních dětí se lišil tím, že ho rodiče o sobotách neposílali do školy. V době, kdy začal chodit na základní školu, se totiž ještě pracovalo i vyučovalo o sobotách. Adventistům však jejich víra zakazuje pracovat o sobotách. „Rodiče byli domluveni s paní učitelkou Ulrichovou, které vděčím za mnohé. Ta nás omlouvala. Já jsem pokaždé přinesl omluvenku, že se z vážných důvodů nezúčastním sobotního vyučování. První rok to byla každá sobota, pak každá druhá. Pak už to nebylo. Jednou se mi stalo, že jsem zapomněl omluvenku paní učitelce dát. Dal jsem ji jí až ve středu. Tak mi vytkla, že jsem ji odevzdal pozdě,“ vypráví Marek.

Na školu nevzpomíná rád. Byl plachý, se spolužáky si příliš nerozuměl. Z domova byl zvyklý se modlit, žít střídmě a poslouchat diskuse rodičů o víře. Ve škole však slyšel něco naprosto jiného a byl z toho poněkud zmaten. A tak například doma rodičům vyprávěl, že se ve škole učil o jednom velmi hodném člověku, který žil v jedné velké sousední zemi. „Pak mi časem došlo, že jsem jim vyprávěl o Leninovi. Ale rodiče se jen pousmáli. Věděli, že odpovědi na vše najdu časem,“ říká.

Mládí za normalizace

Podařilo se mu dostat se na gymnázium. Netajil se tím, že patřil k Církvi adventistů sedmého dne a občas se kvůli tomu dostával do problémů. Když se ho učitelka zeptala, proč se domnívá, že je dobré být věřící, odpověděl: „Já se to nedomnívám, já to vím.“

Každý pátek večer se scházel s dalšími členy sboru, ale chodil také do jiných katolických společenství, protože ho zajímaly názory lidí z jiných církví. „Jsem přesvědčen, že každý člověk je v podstatě dobrý a z toho jsem vycházel při kontaktu se všemi lidmi včetně spolužáků,“ říká. Přestože v 70. letech, tedy v době, kdy komunisté utužili svou moc ve všech oblastech života, nebylo běžné, aby se lidé veřejně hlásili k víře, Marek v očích studentů gymnázia nebyl podivínem, ale normálním klukem, který se zajímal především o to, jak získat nahrávky tehdy zakázaných zahraničních kapel. „Mě zajímalo hlavně to, co nebylo k dostání. Chtěl jsem knihy, desky. Poslouchal jsem Rádio Luxembourg. To bylo úžasné. Měl jsem mikrofon a starý magnetofon a přes to jsem hudbu z rádia nahrával, přestože bylo rušené. Já si to nahrával i s tím rušením. Pak jsem si nahrávky pouštěl a byl jsem šťastný,“ vzpomíná.

Problémy se Státní bezpečností

Rozhodl se pro studium stavební fakulty Vysokého učení technického v Brně. Přestože ho více zajímaly humanitní směry, byl si vědom, že jako věřící člověk nemá šanci se na humanitní obor dostat. „Bral jsem to tak, že stavět bude potřeba vždy. Stavařina je zaměstnání poctivé, při kterém si nebudu muset nějaké věci vymýšlet, protože se v něm budu s lidmi bavit jen o technice,“ vysvětluje.

Ve volném čase spolu s bratrem organizovali setkávání mladých lidí na rodinné chalupě v Jarošově. „Bylo mi kolem osmnácti. V té době je hlava otevřená spoustě informací,“ říká. Na chalupu zvali mladé lidi různých vyznání, různých názorů. Diskutovali, hráli, zpívali, chodili na vycházky do lesa. „Nyní by se tomu říkalo workshop. My jsme se snažili přiblížit k lidem, kteří mají jiné vyznání. Chtěli jsme bořit bariéry,“ vysvětluje.

Kvůli svým četným aktivitám se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. V roce 1986 byl předvolán na výslech. „Já koukal s otevřenou pusou. Došlo mi, že někdo může kdykoli zaklepat, odvést mě a říct, že jsem něco provedl. Podsouvali mi něco, co vůbec nebyla pravda,“ vzpomíná.

Odmítání vojenského cvičení

Další problémy nastaly, když musel nastoupit na povinnou vojenskou službu. Ta za totality probíhala v případě vysokoškolských studentů tak, že během studia museli absolvovat roční cvičení na vojenské katedře. Pak je čekal další rok vojny. Zatímco mladíci, kteří nestudovali vysoké školy, museli rovnou na dvouletou vojenskou službu.

Marek jezdil se spolužáky na cvičení místo školy jeden den v týdnu, ale pak musel nastoupit na závěrečný měsíční výcvik. A ten zahrnoval cvičení o sobotách. „Protože jsem to odmítal, byl mi celý ten rok vojenského výcviku na nic. Nedostal jsem známku. Byl jsem jako poznamenaný. Byl to kádrový průšvih a hrozilo, že budu muset nastoupit na vojnu na dva roky,“ vysvětluje.

Byl z toho šokován a rozčarování řešil tím, že se rozhodl vystoupit ze Socialistického svazu mládeže. „Tam jsem při studiu být musel, abych mohl existovat. Tam byli všichni. Tak jsem šel na sekretariát SSM na vedení fakulty. Byla tam nějaká slečna funkcionářka. Když jsem jí řekl, že se chci odhlásit, nevěřila. Znovu jsem se jí ptal, co mám udělat, když se chci odhlásit. Ona se nehýbala, jen dýchala. Byl jsem tam deset minut a ona se nepohnula. Tak jsem odešel,“ vypráví.

Práce v dole na Karvinsku

Podařilo se mu vysokou školu dokončit, ale stále se nad ním vznášela hrozba, že bude muset absolvovat dva roky vojny. Navíc mu na vojenské katedře nadřízení řekli výhrůžnou větu: „My si vás pohlídáme.“

Byl rozhodnutý vyhnout se dvouleté vojně za každou cenu. Nastoupil proto jako horník do dolu na Karvinsku. Horníci, kteří podepsali dlouholetou smlouvu na práci v šachtě, totiž za komunismu byli povinné vojenské služby zproštěni. Markovi bylo pětadvacet let a upsal se na šest let tvrdé dřiny. Jeho život se razantně změnil. Žil na ubytovně, každý den jezdil autobusem brzy ráno do dolu a pak osm hodin fáral. „Byl to jiný svět, exotika. Dobrá škola do života. Setkal jsem se tam s řadou lidí, kteří vojenskou službu odmítali. Bylo tam hodně normálních, slušných lidí,“ říká. Ve volném čase studoval angličtinu a našel si společnost věřících lidí.

Nadšení z listopadu 1989

Na Karvinsku prožil i revoluční dny v listopadu 1989. Do regionu ovšem společenské změny pronikaly mnohem pomaleji, než tomu bylo na jiných místech země. „Bylo to tam velice zpomalené. Pracovalo se mnou hodně lidí z Polska, ze Slovenska. Oni brali život tak, jak šel, a nezajímalo je, co se dělo v Praze,“ podotýká. Ovšem pro něj byl listopad 1989 zásadní životní změnou. „Byla to změna závratná, nádherná. Přišla svoboda. Najednou jsem mohl cestovat, telefonovat, kam jsem chtěl. Prožíval jsem věci, které přesahovaly horizont mých nadějí,“ říká.

Po listopadu 1989 se výrazně zasadil za změnu zákona týkajícího se vojenské služby. Sepsal petici za to, aby lidé, kteří odešli do dolů, protože nechtěli vykonávat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, na šachtách nemuseli zůstat, i když ještě neuplynula doba, na kterou se upsali. Sobě i jiným pomohl najít způsob, jak z práce legálně odejít. Jeho petice, která se tehdy setkala ve společnosti s velkým ohlasem, byla krokem k tomu, že si později mladí muži mohli vojenskou službu nahradit prací ve veřejně prospěšném sektoru, například jako pomocné síly v nemocnicích.

Marek si po odchodu z dolu našel práci v obchodní firmě. Začal hodně cestovat. Zkusil si i práci při sklizni ovoce v Izraeli. Zajímalo ho totiž vše, co se týká judaismu. Své koníčky konečně mohl naplno rozvíjet. A tak se věnoval hudbě, skládání poezie, jezdil po školách přednášet dětem o holocaustu.

V době natáčení byl v invalidním důchodu a věnoval se především hudbě a literatuře. Dění ve společnosti ho však nadále velmi zajímalo. Jeho přání do budoucna je následující: „Budu rád, když se lidé v této zemi začnou zajímat o věci, které nejsou na první pohled vidět. Mám rád lidi, kteří něčemu věří a něco dělají, i když nemají podporu okolí. Ale přesto to dělají dál, do konce. Takoví jsou společnosti prospěšní. A také bych byl rád, kdybych se v Čechách cítil svobodně a jako Evropan se chci cítit svobodně v celé Evropě.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Scarlett Wilková)