Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamila Moučková (* 1928  †︎ 2020)

• born on 8 April 1928 in Jihlava, was raised by grandparents

• 1939 her father left for Great Britaion

• 1940 was interrogated because of her father

• 1942 – 1945 her mother was imprisoned in the Ravensbrück concentration camp

• 1946 her parents got divorced

• 1948 moved to Prague

• 1949 her father was imprisoned

• 1952 started working in the Czechoslovak Radio

• 1957 started working in the Czechoslovak TV as a news broadcaster

• 1968 reported on th Soviet occupation with soldiers standing behind her back

• 1969 fired from TV as well as from the Communist Party

• 1977 signed Charter 77

• from 1969 till 1989 faced oppression by the regime

• from 1989 till 2016 worked for the Civic Forum, in Prague 1 municipal assembly, in the Czech TV and Radio Free Europe

• received numerous honors and awards

• Died in 2020 at the age of 92

Kulička a princezna 

Kamila Moučková, rozená Nová, přišla na svět 8. dubna 1928 v Jihlavě jako první ze dvou dětí. Do vínku se jí nedostalo příliš rodičovské lásky a zájmu, neboť v čase jejího narození otec, Vilém Nový, již tehdy nadšený komunista, spoluzakládal stranu na Vysočině a matka ho po schůzích a táborech lidu zamilovaně a oddaně doprovázela. Už nad Kamilinou kolébkou se vznášel stín strany, která jí křížila v osudově těsné blízkosti cestu po celý život. Štěstím v neštěstí a klíčovou postavou jejího dětství se ukázala být babička Kulička

„Já jsem vlastně vyrůstala od narození u svých prarodičů z matčiny strany, kteří mě vychovávali až do mých šesti let. Babičce jsem dokonce říkala ‚mami‘ a matce ‚maminko‘. Vyrůstala jsem u prarodičů obklopena jejich láskou, protože rodiče byli pořád někde v háji. Babičce jsem říkala taky Kulička nebo Kulka. Byla to úplně obyčejná ženská, plná lásky a něhy, vychovala pět dětí, a mně byla, jako malé princezně, plně odevzdaná. Jestli je ve mně něco dobrého, nebo v životě bylo, tak je to její zásluhou,“ vypráví pamětnice.

Šťastné a spokojené období skončilo šestými narozeninami. S dortem a krásnou panenkou dostala i novinku – do školy nastoupí v Praze, kde bude žít s rodiči. Strach z neznáma a stesk z obávaného odloučení přivolaly nemoc. Ani tento poslední protest už nemohl zabránit tomu, co dospělí poněkud necitlivě přichystali.

Ve staronové rodině do Prahy, Ostravy a zase zpátky

„V Praze jsem začala chodit do první třídy, ale brzy se to zvrtlo. Po nocích jsem plakala a volala babičku a ta si mě už od pololetí odvezla zpátky do Jihlavy, kde jsem pak dochodila druhý půlrok školy.“ To se opakovalo i později, když se rodina přestěhovala do Olomouce a poté do Ostravy. Rodiče se snažili věnovat se své odcizené dceři, ale komunikace vázla a stesk po Kuličce vítězil, a tak se stále opakoval stejný scénář: první školní pololetí s rodiči a v druhém ustýskaný návrat do Jihlavy. Až teprve narození sestry Věry v roce 1936 postupně mírnilo stesk a frekvence přejezdů se snižovala.

Otec byl i nadále velmi zaneprázdněný, často mimo domov. Angažoval se politicky a vedl pestrý společenský život. Jeho prostřednictvím se již jako dítě seznamovala s významnými osobnostmi té doby. „Velmi jsem v tom věku otce obdivovala, asi i proto, že mi byl tak vzácný. Už tenkrát jsem si uvědomovala, že je velmi chytrý, vzdělaný, stýkal se spoustou lidí, s ostravskou intelektuální společností a s lidmi z uměleckých kruhů, jako byli herci Václav Vydra, Rudolf Deyl nebo Miloš Nedbal. Mám dokonce fotku z té doby s Klementem Gottwaldem, sedím mu na kolenou. Jednou u nás i přespával, komunisti byli tenkrát ještě velice chudí a na hotely asi moc nezbývalo. Často k nám chodil Eda Urx, spolupracovali s otcem na komunistickém deníku v Ostravě,“ vypráví.

Po příchodu Hitlera na jaře 1939 musel otec jako vysoký komunistický funkcionář zmizet. Emigroval přes Polsko do Anglie. Malá Věrka právě onemocněla spálou a vycestovat s ní bylo nemožné. Matka se s oběma dcerami přestěhovala – k velké Kamilině radosti – zpátky ke svým rodičům do Jihlavy. „Pokud vím, tak otec v Anglii spolupracoval s Janem Masarykem, stal se zpravodajem londýnské rozhlasové stanice BBC, ale udělal jednu šílenou věc. Všichni měli pseudonym, ale on jediný vysílal pod svým vlastním jménem, a proto maminku Němci tak rychle našli a potom taky zavřeli. Ji, apolitického člověka!“

Přítomnost nepřátelské mocnosti nezůstala bez následků – Němci zavřeli jihlavské gymnázium, z matky se stala politická vězeňkyně a dvanáctiletá Kamila byla povolána k výslechu na gestapo svědčit proti rodičům. Děda ji poučil, že má u výslechu říkat ne a nevím, mlčet a kroutit hlavou. Tato taktika se osvědčila mnohem později při výsleších mockrát. „Maminku zavřeli nejdřív v jihlavské věznici, potom ji převezli do Brna na Cejl, tam byla nějak, ale to nevím přesně, vypsaná na popravu, pak nějakým jejich nedopatřením nebyla popravena, a v roce 1942 byla převezena do koncentračního tábora v Ravensbrücku.“

Schovaná v Polné 

„Babička a děda měli o mě strach, báli se, že ty výslechy budou pokračovat, a protože měli v Polné, kousek od Jihlavy, domek, ukryli mě tam. V Jihlavě nacisti gymnázium zavřeli, ale v Polné jsem mohla pokračovat na měšťance. V Polné jsem žila jen s dědou, babička se sestrou zůstala v Jihlavě a často za námi dojížděla. Od maminky přišel občas dopis, od otce nepřicházely žádné zprávy.“

V poklidném městečku se zdála být válka daleko. „Dokončila jsem měšťanku a pak co se mnou, to byla velká starost. Začala jsem tenkrát trajdat s takovou partou mladých lidí na plovárně u rybníka Peklo pod zámkem. Náhodou měla maminka v Polné kamarádku, manželku místního dentisty Svatoše. Svatošovi mi nabídli vyučit se u nich zubní instrumentářkou a techničkou, učila jsem se tedy míchat plomby a dělat protézy. Paní Svatošová se ale o mě starala i jinak, byla to taková moje válečná máma. Naučila mě vařit, a aby mě nějak zabavila a zbavila vlivu té party, zatáhla mě do místního ochotnického spolku a tam jsem začala hrát divadlo,“ popisuje Kamila.

Na konci války zažila přestřelky mezi ustupujícími Němci a Rusy a první syrový dotek smrti. Pomáhala s kamarádkou v lazaretu zřízeném na polenské faře. „Večer jsem šla domů a cestou jsem potkala průvod německých zajatců doprovázený Rusy. Jeden Němec, takový mladý kluk, asi v mém věku prosil: ‚Wasser, Wasser…‘ Vlítla jsem domů pro sklenici vody, běžela podél toho průvodu a podala tomu klukovi vodu. Lidi kolem to ale nedopustili, nadávali a házeli dlažební kostky na ty Němce, a tak jsem dostala taky jednu do hlavy. V duchu jsem si říkala: ‚Proč? Vždyť jenom nesu vodu člověku. Že je to nepřítel?‘ Byl to zvláštní zážitek.“

V prvních týdnech po válce jela do Prahy přivítat maminku vracející se z Ravensbrücku. „Na příjezd se čekalo před Lékařským domem. Z autobusů vystoupily takové kostřičky, maminku jsem vůbec nepoznala, jak byla hubená. Vážila asi 32 kilo, byla ostříhaná dohola. Nemohla jsem to pochopit. Na našem vztahu se podepsala ta léta odloučení i léta dětství od narození prožitého u babičky. Maminka byla pro mě spíš jako vzdálená příbuzná než moje vlastní máma. Vracely jsme se do Jihlavy.“

Rodinné drama, divadelní začátky a první velké životní role

Místo radosti z přežití těžkých časů, ze šťastného shledání a společných plánů do budoucna se schylovalo k dramatu. Otec, který se vracel do vlasti s exilovou vládou přes Moskvu, si z Anglie přivezl novou ženu. Během válečných let se dostal mezi politickou elitu, po návratu se stal krajským tajemníkem KSČ v Ostravě, kde dostal krásný byt, a s matkou se rozvedl. Rodina se rozpadla. „Maminku to málem zabilo. Ne ten koncentrák, ale ten rozvod. S tátou se dohodli, že Věra bude s maminkou a já s tátou v Ostravě. Odmítla jsem to. Nová žena Lenka na mě žárlila a táta byl asi rád, že to takto dopadlo. Maminka byla těžce nemocná. Po tom koncentráku se u ní začaly projevovat choroby a kam jinam se odebrat než zase k babičce a dědečkovi do Jihlavy.“

Kamila chtěla studovat herectví a hlásila se na pražskou konzervatoř. Otec jí zařídil v Praze ubytování, ale nepřijali ji. Přednost měly ročníky přerušené válkou. Musela rok počkat, ale domů se jí nechtělo. Po krátkém angažmá v teplickém divadle se do Jihlavy přece jen vrátila.

Rodiče už byli po rozvodu, když slavila plnoletost. K narozeninám dostala od otce členství v KSČ. O politiku se nezajímala, zato o Horácké divadlo ano. „V Horáckém divadle jsem znala pár lidí a nebyl tedy problém se přeptat, jestli nepotřebují mladou holku do angažmá. Ředitel Jan Strejček mě hned přijal. Konzervatoř jsem vzdala a šla jsem tenkrát z role do role.“ Kromě divadelních byly brzy na dosah i dvě velké životní role. „Hvězdou Horáckého divadla v té době byl mladý herec Miloš Willig, já jsem se zamilovala a začali jsme spolu chodit. V roce 1947, to mi bylo devatenáct let, jsme se vzali a za rok se narodila první dcera Kateřina.“ Z novomanželských a později i mateřských radostí se nenechala vyrušit ani politickým kvasem revolučních únorových a poúnorových dnů. Všechny stranické aktivity odmítala s poukazem na nové povinnosti. V roce 1948 se část hereckého souboru odstěhovala do pražského libeňského divadla. Kamila s dcerkou manžela v témže roce následovala.

Praha a doba temna

Začátky v hlavním městě byly více než dramatické. Neměla tu žádné přátele ani Kuličku, maminku a sestru, za kterými mohla v Jihlavě zajít, takže se cítila ještě více sama. Manžel se snažil, a jak to jen šlo, bral ji do společnosti lidí kolem divadla, ale než se rok s rokem sešel, bylo všechno úplně jinak. „Stalo se, že do té naší party se vloudil jistý medik a já jsem se po roce manželství s Milošem rozvedla a v listopadu 1949 jsem si vzala toho medika, ještě ne hotového doktora Moučku.“ Ani svatba se neobešla bez dramatických momentů. Nejednalo se ovšem o žádné rozverně veselé epizodky se zapomenutým prstýnkem nebo svatební kyticí. Drama bylo temné jako doba sama. „Otec tehdy slíbil, že mi pošle auto do Dejvic a odveze nás na radnici. Čekali jsme, ale auto nikde. Snažila jsem se ho telefonicky shánět na různých místech, ale bezvýsledně. Nedávalo to vůbec žádný smysl.“

Otce a jeho ženu nenašli ani následující den, ani další dny, týdny a měsíce. Byt v zadním traktu Rudého práva na Florenci zůstával nedobytný, telefon nikdo nezvedal, na ústřední výbor strany ji vůbec nepustili, na městském výboru jen krčili rameny, marně obvolávala všechny sekretariáty. Nikdo nic nevěděl, a kdo věděl, mlčel. Postupně rodina přijala verzi, že s manželkou emigroval, i když to nedávalo smysl. Byl přece zaníceným členem strany na vysokém postu. Rozluštění přišlo k prvnímu výročí svatby. „Tátova žena Lenka se objevila až po roce, ale byla asi nějakým způsobem zavázaná, že o tom nesměla mluvit. Opakovala stále jen, že je otec zavřený, že se k němu nesmí, a že jediný, kdo za ním může, je ona. Já jsem dlouho myslela na hlavu toho mého tatínka. Říkala jsem si: Vždyť on je chytrý chlap, nemohl udělat nic špatného, tak proč ho ti vlastní lidé zavřeli a za co? Bylo to pro mě tehdy naprosto nepochopitelné a nedokázala jsem si to vůbec dát dohromady. Otec byl zavřený pět let.“

I na tragickém rodinném pozadí šel život dál. V létě 1951 zavítala na svět druhá krásná a zdravá holčička Bára. Rodina Moučkových se přestěhovala do většího bytu, manžel postupoval po kariérním žebříčku. Mladá paní mohla být spokojená v krásném bytě v centru města s milujícím manželem zajišťujícím rodinu a s dvěma krásnými dětmi… Ale spokojená nebyla. Pořád ještě něco čekala. „Strašně jsem se nudila: Já jsem aktivní člověk, mě prostě neuspokojovalo vařit kašičky, dávat holčičky spinkat a chodit s nimi na procházky. Když holky odpoledne usnuly, poslouchala jsem rozhlas, a jednou jsem zaslechla, že se vyhlašuje konkurz na hlasatele. Nevím, co mě to popadlo, ale přihlásila jsem se. Bylo nás asi ke dvěma stům, uspěli jsme tři.“ Při přijímání do rozhlasu se jí nikdo na vězněného otce nevyptával. Systém kádrování ještě nepracoval spolehlivě a naplno. „To proběhlo nějak úplně bez problémů. Jenom se ptali, jestli jsem členkou KSČ, musela jsem tu rudou knížku vytáhnout ze šuplete. Ale kolem otce se v době mého nástupu do rozhlasu naprosto nic nedělo. Jako kdyby spadl do studně.“

Rozhlas? Televize? Nebo rodina?

Ze začátečnice, programové hlasatelky, se postupně vypracovala na ostřílenou hlasatelku rozhlasového zpravodajství. Něco to stálo. Zdravá ctižádostivost ji nutila být dobrá, takže na sobě pracovala. Politickou povahu své práce si příliš neuvědomovala. „Služba tehdejšímu režimu v rozhlase a televizi patří k té negativní stránce mého života. Na svou chabou obranu musím říct, že já jsem nějak politicky vůbec nepřemýšlela. Starala jsem se o tu profesní linii, aby to, co říkám, bylo srozumitelné, sdělitelné, aby to byl dobrý profesionální výkon spíš než o politickou linii. Se svojí tehdejší rolí se těžko vyrovnávám dodnes.“ Práce ji bavila a nebrala jako zátěž ani náročný trojsměnný provoz. Těžkosti přinesl až odchod do té doby spolehlivé chůvy Mařenky. Na několik let se tím spustil kolotoč střídání hlídacích slečen, tet a babiček, doba nepříjemná, ve věčném poklusu, starostech, kontrolách „hlídaček“ a kličkování mezi povinnostmi k rozhlasu a k rodině a domácnosti.

Otcovo propuštění v roce 1954 provázely nejasnosti, rozpaky a první roztržka. „Nejdřív se nijak nezapojil, nepracoval, ale potom postupně zase začal a vrátil se do sněmovny, do zahraničního výboru ve sněmovně, dost cestoval, moc jsme se nevídali. Nikdy se k tomu, co se stalo, nevracel. Byl evidentně vázán mlčením, na moje ostýchavé a opatrné otázky nereagoval, vždycky hovor odvedl někam na vedlejší kolej. Po propuštění se mě velmi dotklo, když táta přišel s tím, že prý se mu do vězení doneslo, že jsem se ho veřejně zřekla, což nebyla vůbec pravda. Já jsem se vlastně nějaké podrobnější informace a okolnosti otcova věznění dozvěděla až před pár lety, od tvůrců filmu Hořící keř.“

Rok 1956 přinesl Kamile dvě významné události. Jednu v rodině a jednu v profesi. V lednu se narodil syn Ondřej a začátkem podzimu zahájila spolupráci s nově vznikajícím televizním zpravodajstvím. S praxí v rozhlase se snadno zapracovala, kamera pro ni nebyl problém. Kolegové byli nadšení a ona si novou práci okamžitě zamilovala. Z rozhlasu ji ale nechtěli hned pustit, takže pracovala souběžně na dvou místech. Doma čekaly místo dvou teď už tři děti, s manželem se potkávali jen ve dveřích a problém s paní na hlídání stále nebyl uspokojivě vyřešen. Po obrovském vypětí v období od září do prosince se muselo stát, co se stalo – na konci roku se zhroutila vyčerpáním. 

Předjaří

Rozhlas nakonec přijal výpověď, a tak mohla na začátku roku 1957 nastoupit do televize jako do jediného a hlavního zaměstnání. Díky tomu šlo realizovat šťastné setkání s profesí, která pro ni byla jako šitá na míru. Stala se první televizní hlasatelkou zpravodajství v Evropě a v krátké době jednou z nejpopulárnějších tváří tehdejšího Československa. Suverénní profesionálka elegantního zjevu, vzor mladé emancipované ženy, vždy dokonale připravené, vždy v obraze. Stále na sobě tvrdě pracovala. „Dělala jsem tu práci moc ráda i s různými výhradami a těžkostmi, jako například s cenzurou. To vždycky těsně před vysíláním přišel úředník z ÚV KSČ s velkým beranem, takzvaný háestéďák (HSTD, hlavní správa tiskového dozoru – pozn. ed.), probral zprávy, některý vyhodil, proškrtal text a dal tam velký kulatý razítko. Nesměli jsme nic říct, ani slovo navíc, kromě toho, co schválil.“

Snažila se ze všech sil, aby sladila práci a rodinu. Přes velké pracovní vytížení fungovala jako většina tehdejších zaměstnaných žen s dětmi, role matky se nikdy nevzdávala. S manželem se střídali u dětí i v zajišťování domácnosti, ale kvůli nočním směnám a službám, a tedy pozdním příchodům se stále míjeli. Kritická situace se vyřešila a ustálila až s příchodem mladé chůvy. O děti se starala skvěle, bohužel časem se stejně postarala i o manžela. Následoval těžký a bolestný rozvod a rozpad rodiny. Kamila zůstala s třemi malými dětmi a slibně započatou kariérou sama.

Nástup 60. let znamenal zároveň rostoucí politickou krizi a uvolnění ve společnosti. Umělecká tvorba, zejména filmy nové vlny, slavila úspěchy na světové scéně, cenzura slábla, vznikala spousta malých divadel, začaly vycházet knihy a časopisy, konaly se sjezdy spisovatelů a besedy s politiky, vědci, ekonomy. Kamila divákům ohlásila Gagarinův první let do kosmu, atentát na Kennedyho, stejně tak jako československé úspěchy na světové výstavě v Montrealu. Její soukromý život se uklidnil a stabilizoval příchodem životního partnera, herce Jiřího Zahajského, který ji podporoval v těch nejtěžších životních situacích následujících 31 let. V době před pražským jarem už byla Kamila zdatná profesionálka na nejvyšší úrovni, kterou uznávala a oceňovala odborná část veřejnosti a milovala ta laická.

Pražské jaro

Po lednovém plénu a Dubčekově převzetí vedoucí stranické pozice prudce narůstala občanská aktivita a podpora politického dění. Obrovský zájem o celospolečenskou diskusi nebylo možné přehlédnout.

„Na jaře skončila cenzura úplně. Přestal chodit úředník HSTD, takže to bylo už jen na nás a na směnařích. Najednou mi někdo říká: ‚Přijde ti na rozhovor Pavel Kohout!‘ Děly se věci neuvěřitelné. Už si dneska na všechno nevzpomínám, ale toho půl roku to byla obrovská euforie! Spousty akcí, sjezd spisovatelů, besedy, pořád se něco dělo. Každé odpoledne jsme dávali dohromady zprávy, texty k zahraničním šotům, probírali, rovnali, radili jsme se, směnař dával poslední korekce před vysíláním, na kterém jsme se už domlouvali jenom my dva s kolegou Richardem Honzovičem, já jsem si ještě text upravovala a přepisovala takzvaně do pusy. Vysílalo se v 19 hodin a pak ještě na konci vysílání. Noviny, které normálně trvaly dvacet minut, se protahovaly až na čtyřicet až padesát minut a po celou dobu jsme byli na obrazovce, a když ne na obrazovce, tak jsme četli komentář pod obraz nějakého zahraničního šotu. Navzájem jsme si poskytovali různé podpůrné služby. Když jsem měla volno, tak jsem nakopla auto a jela jsem mu do televize pomoci. Padali jsme s Richardem doslova na hubu, ale byli jsme strašně šťastní. Nádherné jaro! To byla radost, dělat to zpravodajství.“

Dubčekova skupina reformistů předložila k diskusi svůj akční plán, a protože byla okouzlena nečekanou a nezvykle velkou popularitou, opomíjela dva zásadní a ožehavé problémy – totální rozkol ve vlastní straně a nebezpečí možné vojenské intervence Kremlu. „V roce 1968 na jaře měl otec narozeniny a já mu šla s dětmi gratulovat, s kytkou a s flaškou. Strašně jsme se pohádali, že jsem dubčekovec a fandím pražskému jaru. Ve svých čtyřiceti letech a poprvé v životě jsem dostala facku od tatínka. Řekl mi, ať už za ním nikdy nechodím, a taky jsme se deset let vůbec neviděli, až když později loudil, že chce vidět děti. Nikdy jsme se ale už o politice nebavili a dlouho jsme se sobě navzájem až dramaticky vyhýbali.“

Stále výrazněji a častěji byl slyšet hlas volající po pluralitě, a tedy konci vlády jedné strany. To vše se na Východě velmi nelíbilo. Přišla první varování na dramatickém setkání vládních činitelů v Čierné nad Tisou a poté v Bratislavě. Mračna se stahovala. Svět sledoval malou republiku ve středu Evropy se zatajeným dechem. „Samozřejmě jsme si všichni uvědomovali to nebezpečí a měli jsme strach. Chodilo se na ÚV KSČ na všelijaké porady a konzultace. Jsem si jistá, že Dubček o chystané okupaci nevěděl. V televizi jsme vnímali to ohrožení, ale nikdo z nás se nedomníval, že by si Sověti opravdu dovolili překročit hranice cizího státu, pro nás pro všechny to byl naprostý šok,“ popisuje Kamila.

Zloději a vrazi chodí vždycky potmě

Každý, kdo žil v té době, si pamatuje tu noc, tu hodinu mezi psem a vlkem, a to mlhavé srpnové ráno s hukotem letadel a s typickým skřípěním tankových pásů. „Nad ránem 21. srpna v půl čtvrté nebo tak nějak zazvonil telefon. Byl to Jirka Dienstbier s Věrou Šťovíčkovou, která plakala: ‚Obsazují nás Rusové! Vstávej! Už přistávají na Ruzyni, přes hranice se valí tanky a transportéry, prostě armáda.‘ Zděšená jsem vylítla, vzbudila jsem rodinu, popadla jsem Ondřeje a odvezla ho k jeho tátovi.“ Cestou se stavila na benzinové pumpě před budovou ÚV KSČ, měla to z domu za rohem. Všimla si shluku lidí nedaleko, na rohu. Stála tam nějaká auta, chlapi v červených baretech. Šla blíž a na dlažbě viděla prvního mrtvého. Byl to ještě kluk. Otřesená odjela do televize.

„Někdy mezi čtvrtou a pátou jsem dorazila a čekala ve Vladislavce ve vrátnici, když zrovna přicházel tehdejší ekonomický ředitel Karel Kohout, že prý nahřívají vysílač a že už mě sháněli. Nebyly to žádné noviny, zpravodajství nebo tak, byla to spíš služba obyvatelstvu – kde se co děje, kde se střílí, kudy jezdí tanky… Samozřejmě, že jsme měli všichni strach, báli jsme se, co bude, situace byla velice nelehká, ale nikdo si nemyslel, že Sověti překročí hranice. Zpráv z ulic Prahy bylo stále více, přicházeli reportéři, redaktoři a všecko, co přinášeli, jsem četla a hned vysílala. Jak jsem byla zabraná do práce, nevšimla jsem si, kdy a jak tam přišli ti vojáci. Kameraman Jirka Průcha mi dal znamení, že za mnou stojí dva sovětští vojáčci a míří mi na záda. Jak jsem měla vztek, tak mě to vůbec neodradilo, neměla jsem strach. Nevím už přesně kdy, asi v půl desáté vypnuli Cukrák. Pořád jsem seděla v tom studiu, otřesená, když mě začali rýpat do žeber těmi samopaly, a tak jsem se zvedla, oni šli bezprostředně za mnou, ale nějak se mi podařilo jim utéct průchodem do Jungmannky.“

Ve známé „chlebíčkárně“ v Jungmannově ulici se radili s Kamilem Wintrem, šéfredaktorem zahraniční a politické redakce, o tom, co dál – jestli zůstanou ve spojení, půjdou do ilegálního vysílání. Kamila jako matka tří dětí dostala čas na rozmyšlenou do druhého dne. Vzpomíná na jeden velmi silný vjem. „Nemohli jsme spát, jak horká byla ta srpnová noc, všude otevřená okna. Najednou do toho šíleného nočního ticha se ozvaly tři výstřely a začaly plakat probuzený miminka.“

Sedm mimořádných dnů a protokoly zrady, bezmoci a ponížení

Následovaly dny národní úzkosti, semknutosti a jednotného odporu proti okupantům. Kamila se účastnila ilegálního vysílání z hloubětínské Tesly. Vedení strany a státu vyjednávalo v Moskvě o nevyjadnatelném a po týdnu se vrátilo v hanbě. Následoval okamžitý zákaz hloubětínské aktivity. V tzv. moskevském protokolu, kromě jiného stálo: „… Je nevyhnutelné vyměnit pracovníky ve vedoucích funkcích v rozhlase, televizi a tisku…“

Kamila Moučková k tomu říká: „Vysílání se obnovilo v prvních zářijových dnech. Chtěla jsem hned dát výpověď, ale šéfredaktor Viktor Růžička mě prosil, ať neblbnu, že by za mě přišel určitě nějaký hajzl a bylo by to ještě horší. ‚Kdo mi zaručí, že se nestane hajzl nakonec i ze mě po tom všem?!‘ hádala jsem se s ním. Ještě nějaký čas jsem vysílala, ale byli jsme neustále odvoláváni a zase jsme se do vysílání vraceli, do toho já jsem pořád dávala tu výpověď. Bylo to pro mě utrpení.“

Zpráva o upálení Jana Palacha ji zastihla v nově zřízeném dabingovém studiu, kam byla z obrazovky „uklizena“. Velmi jí otřásla. Každý večer pak nosila čerstvé zprávy z dálnopisu ke koni na Václavák mezi protestující studenty. Spolu s Karlem Kynclem, Jiřím Hochmanem a Luďkem Pachmanem jezdili po fakultách a snažili se vypátrat a přesvědčit údajné pokračovatele Janova činu, aby od něj upustili. Paradox doby nebo ironie osudu? Ve chvílích, kdy se Kamila ze všech sil snažila zabránit další tragédii, její otec vystoupil se skandálním a cynickým prohlášením o studeném ohni a komplotu kontrarevolučních sil. „To jsem se poprvé za svého otce styděla, co k tomu mám říct víc? Tenkrát jsem nevěděla, co mi mnohem později sdělili autoři filmu Hořící keř, a sice že měl být popravený a že na zásah sovětské KGB byl zavázaný a propuštěný později na svobodu. Musel dělat, co mu řekli. Nedovedu si představit, že ten otec, který byl velice vzdělaný a chytrý člověk, by dobrovolně takový nesmysl mohl vypustit z pusy. No, styděla jsem se strašně.“

Normalizace

Na první výročí okupace došlo k poslednímu vzepětí občanské nespokojenosti a odporu. Na pacifikaci však již nebylo zapotřebí sil okupantů, nastoupily vlastní pořádkové síly a padli první vlastní mrtví. Propaganda brzy jela opět naplno a srpnový dokument 10 bodů, při jehož distribuci a propagaci Kamila pomáhala, už nemohl v nastalém ději nic zvrátit. Národ byl paralyzovaný zevnitř, vlastními zrádci a kolaboranty. Takzvaný pendrekový zákon a prověrky byly již za dveřmi. Kamila byla sražena z výsluní popularity, odstrčena od milované práce, vyloučena ze stranických řad, nikým a ničím nehájena, neochraňována.

Hledáček StB ji zaměřil velmi brzy. Přišlo první předvolání z Bartolomějské. „Měla jsem srdce v kalhotách, to se přiznám. Před tím jsem s policajty nepřišla kromě háestéďáka prakticky do styku. První rady a doporučení, jak se chovat u výslechu, mi dávala Věněk Šilhán. Dostávala jsem další předvolání, která jsem nějak ignorovala, a tak si pro mě přišli do bytu. Nechtěla jsem s nimi jít, až pod pohrůžkou násilí. Snažili se mě dostat přes toho tatínka, kovaného komunistu, že prý mu to přece nemůžu udělat. A já: ‚Můžu! Já jsem sama za sebe.‘“

Najednou pro Kamilu nebyla po celé Praze práce. Z počátku pomohli kamarádi herci. Pracovala pak po tři roky jako kantýnská v hereckém klubu Komorního divadla. Když klub převzal RaJ (Restaurace a jídelny, národní podnik), okamžitě ji propustili. Pokoušela se pracovat jako uklízečka, ale i tam se režimu zdála nebezpečná, protože v kancelářích by při úklidu mohla zneužít telefon nebo dálnopis. Mnoho let pro ni byla jediná práce domácí lepení igelitových pytlíků pro družstvo invalidů. V roce 1977 jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Roztočil se kolotoč výslechů a zadržení v Ruzyni a v Bartolomějské. Přesto se nadále podílela na distribuci Charty a později na žádost Václava Havla vybírala v uměleckých kruzích peníze na podporu žen, jejichž muži byli vězněni. Až na jaře v roce 1989 jí režim umožnil dělat prodavačku.

Nové začátky, nové konce

Přišly revoluční listopadové dny a týdny. Lidé na umlčenou hlasatelku televizních novin nezapomněli. Pomáhala v Občanském fóru, později byla mimosoudně rehabilitovaná, následoval i částečný návrat do televize, kandidovala a posléze pracovala v zastupitelstvu Prahy 1. V roce 1993 ji opustil dlouholetý životní partner. Těžce se s tím vyrovnávala, osobní tragédii řešila prací. Ve věku, kdy její vrstevníci odcházejí na odpočinek, Kamila rozjížděla svůj vlastní nápad, televizní pořad pro seniory. V roce 1995 přišla z Mnichova do Prahy Svobodná Evropa, kde pracovala následujících dvanáct let jako úspěšná „zprávařka“, četla komentáře, věnovala se i režii.

Na dotaz, co by vzkázala lidem, kteří budou její vzpomínání číst nebo sledovat, odpovídá: „To, že jsem za okupace 1968 živě vysílala až do úplného vypnutí, si myslím, že nebylo v mém případě nic tak výjimečného. Byla jsem jen rozzlobená žena, vědomá si povinností vůči lidem této země, tomuto národu. Vůbec jsem se necítila statečná, protože jsem byla denně na očích lidem, kteří mě měli rádi a věřili mi, tak jsem proti tomu šla, abych se nemusela za sebe celý život stydět. Vzkaz mladým lidem – zajímejte se o to, co se na téhle krásné planetě děje, a nezavírejte nad tím oči. My staří už to nezachráníme, to musíte vy mladí. Nebyl jen rok 1968, podívejte se dnes na Ukrajinu! Jsem už stará ženská, a když se ohlédnu za sebe, tak tam mám čisto! Nikdy jsem nikomu vědomě neublížila, nikoho neudala, nepodrazila. A to je, věřte mi, nádherný pocit.“

Paní Kamila Moučková obdržela celou řadu vyznamenání, která oceňují jak její občanské postoje, tak její odbornou činnost, jako například medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury nebo Pamětní odznak účastníka odboje a odporu proti komunismu, vstoupila do Síně slávy televizní ankety TýTý nebo získala čestné občanství hlavního města Prahy. Je babičkou čtyř vnoučat, prababičkou šesti pravnoučat a autorkou či spoluautorkou čtyř knih.

Kamila Moučková zemřela v listopadu 2020, bylo jí 92 let.