Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kůrka (* 1943  )

I plunged into sports and politics with enthusiasm

  • born 29 May 1943 in Pelhřimov
  • trained as a tool maker, worked at Agrostroj
  • successful competitive marksman, despite suffering from an eye defect
  • 1968, won gold at the Olympic Games in Mexico
  • 1969, three-times bronze medallist from the European championships
  • twelve-times national champion
  • in charge of marksmanship training at the military departments of several universities
  • since 1991, director of the international shooting competition Great Liberation Prize
  • an admirer of Miloš Zeman and a member of the Citizens’ Rights Party - Zemanites

Málokdo věřil, že by s pěti dioptriemi dokázal být úspěšným sportovním střelcem. Obrovskou pílí a dřinou však dokázal pochybovače překvapit. V roce 1968 vybojoval na olympijských hrách v Mexiku zlato. Vedle sportovní střelby se do centra jeho zájmu dostala i politika.

Jaroslav Kůrka se narodil 29. května 1943 v Pelhřimově jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec Rudolf Kůrka se zprávu o tom, že bude tatínkem, dozvěděl na nucených pracích v Rakousku. S radostnou informací se svěřil kolegům Němcům. „Později mi vyprávěl, že mu na to řekli, že to je sice dobré, ale stejně jednou všichni vyletíme komínem. Otec mi pak proto vždy říkal, abych se kolem sebe dobře koukal. Říkal, že jeho generace se kolem sebe koukala málo a pak ji to zaskočilo,“ vypráví Jan Kůrka.

Po válce se jeho otec vrátil domů a živil se jako sedlář. Pro ohlávky a chomouty pro koně si do jejich domku v Božejově jezdili lidé z širokého okolí. Snažil se řemeslo předat synovi, ale Jan měl jiné plány. „Já už koukal na strojařinu,“ říká. Své dětství označuje za idylické, přestože pocházel z obyčejné, nemajetné rodiny: „Rodiče byli lidé poddajní, pokorní. Matka pocházela z pěti dcer, její otec byl tkadlec. Dřeli za pár krejcárků a ani nevěděli, co je to kousek masa.“

Takže pak i svých pět dětí vedli ke skromnosti, šetrnosti. „Mamka měla kozy a pro mě byla největší potupa, když jsem s tou kozou musel ke kozlovi. Bylo mi třináct, už se mi líbily holky a musel jsem jít po návsi s kozou. Sestra nikdy nechtěla pít u mamky kafe, protože neměla jistotu, že mléko v něm není kozí. Já byl na to zvyklý. Prakticky jsem na kozím mléku vyrostl. Občas když se lidé diví, že mám ve svém věku tolik energie, říkám, že je to kvůli kozímu mléku. Opravdu jsem přesvědčen, že to je ten vklad,“ říká.

Odměna za nácvik spartakiády

Učil se nástrojářem. Věnoval se různým sportům, dařilo se mu především v boxu. Jako zdatný sportovec dostal na učilišti za úkol vést nácvik skupiny chlapců na spartakiádu. Jednalo se o cvičení v rámci vystoupení organizace Svazarm. Velmi ho to bavilo, spartakiádu ctil. Podotýká, že je mu líto, že po roce 1989 byla tradice spartakiád zrušena. Tento názor má, ačkoliv jako dítě chodil do Sokola. „Myslím, že cvičení bylo vždy bohulibá činnost, a žalostné je, že se to dnes nálepkuje. Myslím, že důležitý je obsah, ne to, jestli jde o sokolský slet či spartakiádu,“ říká.

Skupina pod jeho vedením cvičila výborně. Krátce poté za ním přijel domů tajemník Svazarmu a za odměnu mu dal poukaz na čtrnáctidenní pobyt na přehradě Lipno. Jan Kůrka byl rád, do té doby nikdy na žádné rekreaci nebyl. „Prázdniny, to pro mě byly jen brigády, práce v lese, na poli. Co jsem vydělal, jsem dával mamce a ta za to koupila máslo, cukr a tak dále. Takže jsem byl nadšený. Mamka tedy nebyla, protože přišla o pracovní sílu. Tak jsem odjel na to Lipno. S sebou jsem měl jen plavky a ručník,“ vypráví.

Když dorazil na místo, dostal od vedoucího tábora otázku, kde má flintu. Divil se, proč by měl nějakou mít. Jenže zjistil, že přijel na soustředění krajských juniorských reprezentantů ve sportovní střelbě. Všichni mladíci tam měli minimálně druhou výkonnostní třídu. „Já neměl nic. Já v té době ani nevěděl, ze které strany se nabíjí malorážka,“ shrnuje.

Toto nedorozumění se mu stalo osudným. Za žádnou cenu nechtěl ze soustředění u přehrady odjet domů. Chtěl si léto a nové prostředí užít. „Jeden major mi řekl, ať to tedy se střílením zkusím, když už mě tam omylem poslali. A já se do toho zažral. Chtěl jsem se to naučit za každou cenu. Vrhl jsem se do toho, jako by mi šlo o život.“ Absolvoval tvrdé tréninky. Běžné tehdy bylo střílet v přírodě i pět hodin v kuse.

Začátky ve střeleckém klubu

Po návratu z Lipna začal chodit do střeleckého klubu Agrostroj v Pelhřimově. Tam mu půjčili malorážku. Opakoval si přes zimu to, co odkoukal na soustředění. Když byl na jaře poslán do trenérské školy, byl přesně v opačné pozici než na Lipně. Všichni se divili, co všechno umí, jak je dobrý. V osmnácti letech odjel na krajské přebory do Českých Budějovic. Porazil tam všechny soupeře. Úspěch byl o to cennější, že od dětství špatně viděl – měl pět dioptrií. 

Nebylo mu ani osmnáct a už byl považován za nejlepšího sportovce v Pelhřimově. V nástrojárně spolu s ním pracovalo hodně členů střeleckého klubu. „Byli to převážně starší muži. Začali být na mě pyšní. Chodili za mistrem a říkali mu, ať Kůrku nenechává svářet, že si musí pořádně chránit oči, aby mohl střílet,“ vzpomíná. Jeho nástup mezi střeleckou elitu byl raketový a často se setkával s otázkami, jak je možné, že rok poté, co poprvé držel v ruce zbraň, už vyhrával krajské přebory. Vysvětluje to mimořádně tvrdými tréninky, které si sám sobě nařídil: „Taky jsem byl pokorný a dělal jsem přesně to, co mi trenéři řekli. Ve sportu je důležitější píle než talent. Nejdůležitější je sebezapření, říct si, že do toho jdu a skutečně do toho jít. Talent je jen deset procent úspěchu.“

Vojenská služba

V době, kdy se mu začalo dařit, ho čekala základní vojenská služba. Jeho snem bylo dostat se do klubu Dukla, ve kterém si vojnu odbývali úspěšní sportovci. „Rukovalo sto padesát tisíc vojáků, ale jen pár desítek z nich dostalo takzvaný bílý papír, to znamená, že byli přijati do Dukly. To byl můj sen. Když pak přišel povolávací rozkaz, byl tam bílý papírek a u něj napsáno vojenský útvar Karlín. Já se čtrnáct dnů vznášel. Já už věděl, že tam je dislokováno těch pár kluků, kteří budou v Dukle v oddíle sportovní střelba,“ vypráví.

Absolvoval tvrdé cvičení, takzvaný přijímač. Patřil v něm mezi nejlepší, dokonce pomáhal kolegům, kteří výcvik nezvládali. Nosil jim polní výstroj, lopatku, samopal, aby nezdržovali ostatní a výsledky celé čety byly nejlepší. Po měsíčním intenzivním cvičení se vojáci vrátili k útvaru a tam je čekalo rozdělení. Byl si jistý, že jde o formalitu, že už je přidělen ke sportovním střelcům. Přišel šok. Velitel roty a velitel armádního sportovního družstva všechny sportovní střelce pochválili, nařídili jim odchod a Jana Kůrku požádali, aby zůstal. Oznámili mu, že s pěti dioptriemi není perspektivní pro vrcholový sport, a že tedy vojnu v Dukle absolvovat nebude. Byl přeřazen k jinému útvaru. Vzpomíná na to takto: „Já blbec jsem si myslel, že mě chtěli pochválit, když řekli, abych zůstal. Pak už jsem nic nevnímal, jenom jsem dva dny brečel.“

Nastoupil na normální vojenskou službu. Velitel mu dovolil, aby měl u sebe malorážku a ve volném čase trénoval. Jako řadový voják bez sebemenší úlevy trénoval každou volnou chvíli. Dostal pozvánku na celostátní přebor ve sportovní střelbě, protože Svazarm ho měl v seznamu závodníků s určitou výkonností. Dostal povolení tam jet. Jednalo se o mimořádně náročný závod, střílelo se vleže, vkleče i vestoje, na několik směn a v konkurenci asi dvou set čtyřiceti závodníků. Zvítězil. Navíc ve své kategorii udělal nový československý rekord. Komentuje to jednoduše: „To byla pecka.“

Série úspěchů

Ústřední výbor Svazarmu poslal na ministerstvo obrany stížnost a žádost o vysvětlení, jak je možné, že vynikající střelec Kůrka je zařazen ke strážní jednotce místo toho, aby byl mezi elitními střelci v Dukle a měl podmínky se dál rozvíjet. Výsledkem bylo, že byl do Dukly znovu povolán. Byla to pro něj satisfakce a zároveň se utvrdil v tom, že bude trénovat ještě více, aby všem ukázal, že ho podcenili neprávem.

Následovala série úspěchů. Na mezinárodním utkání ve Wiesbadenu udělal v roce 1965 nový světový rekord v poloze vkleče se sovětskou malorážkou. Pár dnů poté se oženil. Radostné a úspěšné roky vyvrcholily v roce 1968 na olympiádě v Mexiku.

Ohrožený odjezd na olympiádu

Odjížděl na ni v říjnu 1968, tedy krátce po okupaci Československa sovětskou armádou. A stejně jako ostatní sportovci se velmi bál, že se na olympiádu vůbec nedostane. V zemi v té době vládl chaos. Vzpomíná takto: „Živě si pamatuju, že my nominovaní sportovci jsme to prožívali s hrůzou a strachem o naši nominaci. Ta byla výsledkem čtyřleté tvrdé práce, čtyř roků nervů. Mně se podařilo po devíti letech usilovné práce dostat vrcholnou výkonnost, která mi naběhla rok před olympiádou. V roce 1967 jsem začal zaznamenávat výkony na světové úrovni. A najednou tady byla vidina, že se všechno zbourá, že nikam nepojedeme. První reakce vedení ve státě nastalého chaosu byla, že my střelci jsme museli odevzdat zbraně. Byly ve skladech. Naděje, že pojedeme, v nás ale byla, tak jsme trénovali s nějakými atrapami. Dělalo se vše proto, aby člověk nevyšel z formy. Trénovali jsme se vzduchovkou. Ale ostrá střelba z pravého nebyla asi tři týdny. Ústřední výbor Československého svazu tělovýchovy jednal, jak se zachovat, zda se pojede nebo nepojede.“ Nakonec padlo rozhodnutí, že se českoslovenští sportovci mohou olympiády v Mexiku zúčastnit.

Zlato z olympiády v Mexiku

Jan Kůrka tam získal zlato ve střelbě libovolnou malorážkou vleže. Závod byl velmi náročný. Únava a nervové vypětí způsobily, že na jeho konci zkolaboval. „Najednou bylo všechno černé, země se se mnou začala točit, zakývala se. Pak se začala točit zase zpátky. Z černého se stala červená. Já jsem viděl jen červeně. Pak se to srovnalo a já zase viděl normálně. Opravdu to byl nejsilnější zážitek z celé mé závodní kariéry. Dnes už vím, že to nervové vypětí bylo tak velké, že to bylo celkem pochopitelné,“ říká. 

Vítězství mu dodalo sebevědomí. Lidé, kteří ho podceňovali a vyhodili ho z Dukly, ho najednou obdivovali. „Říkalo se o mně, že mám nestřeleckou postavu, protože jsem tyčka. Tak jsem ukázal, že tyčka může dosahovat vynikajících výkonů. Chodily za mnou desítky malých kluků v brýlích a já byl pro ně povzbuzením, že i s pěti dioptriemi se dá dělat vrcholový sport,“ vypráví.

Olympiáda v Mexiku mu však do života přinesla ještě jednu důležitou věc – přátelství s gymnastkou Věrou Čáslavskou. Přestože měli odlišné politické názory, byli celý život kamarády.

Levicové politické názory

Vrcholovým sportovcem se stal za socialismu, navíc jako voják a člen KSČ. Nepovažuje to za selhání, vždy byl levicově zaměřen: „Byl jsem členem KSČ už od osmnácti let. To bylo hned v Agrostroji. Řekli mi, že jsem nejlepší sportovec, přeborník a že takové lidi potřebují. Já to tak bral a stále to tak beru. I když mé myšlenkové pochody pak byly různé, říkal jsem si, že jsem asi dobrý a dobří lidi by měli být někde, kde se rozhoduje. Tehdy jsem sice ještě na vyšší politiku nemyslel, ale říkal jsem si, že tak nějak by to mělo fungovat. Udělalo mi to dobře, bral jsem to tak, že byla oceněna moje píle.“

Přesto začal mít časem ke komunistickému režimu určité výhrady: „Jako kluka mě štvalo, že farář pořád říkal, že se máme modlit a že po smrti bude dobře. Stejná byla teorie komunismu: Makej, mlč a jednou, v komunismu, bude dobře. Docházelo mi, že když se mi to nelíbí u jednoho, nelíbí se mi to ani u druhého. Když pracuju, měl bych se přece mít dobře teď, ne po smrti nebo jednou v komunismu.“

Tvrdí, že ačkoliv byl zahleděný do sportu, vždy ho zajímalo dění ve společnosti. Politické uvolnění v 60. letech nazývané obdobím pražského jara přivítal. „Líbilo se mi, že můžu cestovat do ciziny, nakoupit si v zahraničí, ale později jsem ztrácel iluze. Když přišla invaze v srpnu 1968, tak jsme s klukama plánovali, kde budeme mít kulometná hnízda. Nicméně utekl čas, a když jsem znova jezdil po světě, už jsem vše vnímal jinýma očima,“ říká.

I když byl levicově zaměřený, v období normalizace se občas dostával do problémů, protože otevřeně říkal své názory. Například ten, že by v socialistickém státě měla být určitá nezaměstnanost, aby si lidé více vážili práce. Také mluvil o tom, že by občané socialistických zemí měli mít možnost bez problémů cestovat. „Protože by lidi viděli, že všude je chleba o dvou kůrkách. Já jsem byl částečně prominent a několikrát jsem měl možnost emigrovat. Ale uvědomoval jsem si, že naše republika je nejkrásnější. Občas jsem tady narazil na troubu, a tak jsem došel k závěru, že v politice můžu být něco platný tím, že se ty trouby pokusím eliminovat. Já to bral jako ve sportu. Když někdo neodvádí výkon, no, tak jde pryč. Stejné by to mělo být v práci a v politice,“ vypráví.

Práce po ukončení sportovní kariéry

V pětatřiceti letech ukončil kariéru vrcholového sportovce, ale sportovní střelba dál zůstala náplní jeho života. Působil jako trenér v klubu Dukla Plzeň. Měl na starosti střeleckou přípravu na vojenských katedrách několika vysokých škol. Aby na nich mohl pracovat, doplnil si vzdělání na vojenské akademii v Brně. Pracoval v olympijském výboru, tři roky vedl Československý klub olympioniků. Rovněž pracoval jako ředitel armádního střeleckého stadionu v Plzni.

V roce 1991 se stal ředitelem mezinárodního střeleckého závodu Velká cena osvobození. Je členem Strany práv občanů Zemanovci a velkým podporovatelem prezidenta Miloše Zemana. Za stranu neúspěšně kandidoval do parlamentu. V roce 2013 od Miloš Zemana dostal medaili Za zásluhy.

Politice se věnoval i v době natáčení, plánoval znovu kandidaturu ve sněmovních volbách. „Vede mě k tomu částečně i rozčarování z vývoje ve společnosti po listopadu 1989. Očekával jsem od těch změn hodně. Změnám jsem fandil, vítal jsem je. Bohužel jsem zklamaný z toho, že se začaly bořit věci, o kterých jsem byl přesvědčen, že byly vynikající. To je důvod, proč jsem v politice. Považuji ji za službu a jsem přesvědčen, že v ní můžu pro lidi něco udělat,“ shrnuje.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours