Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Malotín (* 1929  †︎ 2021)

• Born on November 15, 1929, in Barchůvek near Nový Bydžov

• A son of a large farmer Bohumil Malotín

• After the divorce of his parents in 1931, he lived with his brother and mother in Nový Bydžov, spending holidays with his dad

• After February 1948, the father‘s farm was nationalised, his father lost both his livelihood and home

• Since 1949 František studied the music conservatory in Prague, specialising in transverse flute

• As a son of a former large farmer he was to be fired from school

• He could pursue his studies thanks to the fact that their parents were divorced and he lived with his mother

• He served his military service with Army Opera as the first flute player

• In 1955-1984 he worked in the Symphony Orchestra of the Czechoslovak Radio

• Since the 1960s he taught at the Deyl Conservatory for the Visually Impaired and at the music school in the Voršilská Street

• In the 1980s he produced and sold then unavailable flute heads with open valves

• He has not played the flute since 2004, he focuses on photographing nature,

• He has never engaged politically

• Died on November 16, 2021

Rozvedení rodiče

František Malotín se narodil 15. listopadu 1929 v Barchůvku nedaleko Nového Bydžova, kde jeho otec Bohumil Malotín vlastnil velký statek.

Od svých dvou let však vyrůstal s matkou a starším bratrem v Novém Bydžově, neboť (navzdory tehdejším zvyklostem) se Malotínovi rozvedli a matka se s dětmi přestěhovala do domu k jejím rodičům. O otce však chlapci nepřišli, byli s ním v kontaktu nadále.

„Co bylo důvodem rozvodu, jsem se nikdy nedověděl, ale nebylo mezi nimi nepřátelství. Matka byla věřící, otec do kostela nikdy nechodil, přesto nám víru nerozmlouval. Také se ani jeden rodič nikdy nesnažil získat si nás, děti, na svou stranu, nikdy o tom druhém nemluvili špatně. Byli velmi rozumní,“ říká pamětník.

Františkova maminka Marie Malotínová sice vystudovala učitelství v klášteře v Hostinném, ale svůj přirozený pedagogický talent uplatňovala jen doma s vlastními syny. „Babička si nepřála, aby matka byla zaměstnaná jako učitelka, a tak zůstala v domácnosti,“ vysvětluje pamětník. Po rozvodu se Marie už nikdy nevdala. Než přišli k moci komunisté a musela nastoupit do práce, žila se svými syny skromně, za podpory svých rodičů.

Statek Barchůvek

K otci na Barchůvek jezdil František s bratrem Bohumilem pomáhat v dobách školního volna a hlavně o prázdninách. Statek měl na 100 hektarů orné půdy a 16 hektarů lesa. Patřilo k němu pět párů koní, osobní i nákladní saně a kočáry, dvacet dojnic a další dobytek, velká mlátička, ale například i kovárna a kolárna. O chod hospodářství se staraly tři desítky zaměstnanců a deputátníků.

„Otec přitom nepocházel ze statku. Narodil se v Bulharsku v Lomu na Dunaji, kam jeho tatínek, tedy můj dědeček, přijel z Čech. Byl sládek a s kamarádem tam založili prosperující pivovar. Když můj otec vyrostl, poslali ho rodiče do Čech do školy. Absolvoval zde obchodní akademii. Dědeček pak koupil otci statek Barchůvek, nebylo to však jen tak. Z výchovných důvodů musel velkou část svému otci splatit,“ vypráví František. Jeho otec hospodařil velmi dobře, dluh splatil, statek prosperoval. Specializoval se na mléko, které bylo v kraji vyhlášené.

Hudební talent

František se, stejně jako jeho bratr, učil na samé jedničky, u obou se navíc projevoval výrazný hudební talent. Ve třicátých letech nebyly základní hudební školy, výuka probíhala doma, u učitelů hudby. Bratři docházeli do hodin houslí, kde získali solidní hudební základy. I když hraní na housle nebylo Františkovou volbou a příliš ho nebavilo, bral ho jako samozřejmost, patřilo ke vzdělání. Tehdy prý opravdu platilo pořekadlo „Co Čech, to muzikant,“ o čemž svědčí i to, že v Novém Bydžově působilo několik orchestrálních skupin i symfonický orchestr. Když František chodil do páté třídy obecné školy, přizvali ho starší hráči do smyčcového studentského kvarteta. „Bratři Čermákové hráli první a druhé housle, můj bratr violoncello a potřebovali violu. Proto jsem opustil housle a začal se učit na violu. Počítalo se s tím, že nastoupím do gymnázia a stanu se součástí jejich kvarteta, což se také stalo,“ vzpomíná pamětník na své hudební začátky.

Válka

Na podzim 1938, když se schylovalo k válce a Československo vyhlásilo mobilizaci, musel dát Bohumil Malotín starší k dispozici své koně, kteří se sváželi v noci na náměstí Nového Bydžova. Devítiletý František situaci příliš nechápal, jen cítil tísnivou atmosféru. Více než napjatá mezinárodní situace ho zajímala příroda a jak mohl, trávil čas v lesích a na lukách na Barchůvku.

Na následnou německou okupaci v březnu 1939 vzpomíná pohledem desetiletého kluka zaujatého světem hudby. „Na náměstí hrála německá vojenská kapela, nejvíce mě zaujalo, že měli už tahové, a nikoli klapkové pozouny, jak jsme byli zvyklí u nás v Čechách. Tento vjem mi z příchodu Němců utkvěl jako první,“ říká pamětník. Pak už ale stále jen přituhovalo. Děti musely začerňovat v učebnicích pasáže, které nehrály nacistům do karet, doma se mluvilo tom, co se nesmělo říkat venku. Život znepříjemňovalo zatemňování oken, hlídky ve městech, zákazy vycházení, nedostatek potravin, nařízení, příkazy.

Nechával lidi krást na svých polích

„Otec měl na statku pořád nějaké kontroly a za každý přestupek byly nesmírně přísné tresty. Poslech zahraničního rozhlasu trestal se káznicí i smrtí. Otec ho ale přesto poslouchal. Kromě toho Němci kontrolovali otcovy zemědělské dodávky. Kolik se čeho urodilo, kolik se muselo odevzdat,“ vypráví František. Podle něj byly dva typy statkářů – jedni využívali potravinové nouze městských lidí a vydírali je vysokými cenami za sortiment prodávaný načerno. Druzí pomáhali nezištně. František si je jist, že jeho otec patřil mezi ty druhé. „Nelpěl na majetku a lidem za okupace pomáhal. Přebytky, které prodával i daroval potřebným, při kontrolách zatajoval a velmi riskoval. Aby zmírnil riziko, vymyslel něco nevídaného. Nechával v noci beztrestně krást lidi na jeho polích, aby si pomohli ti, co to potřebují. Jen ze zvědavosti se chodil v noci tajně s dalekohledem dívat, kdo si co bere, a zjistil, že, jak už to tak bývá, brali si i ti, kdo to vůbec nepotřebovali. V zimě pak třeba nechal do každé chalupy zavézt dva kubické metry dřeva,“ vypráví pamětník. Jako synové majitele velkostatku ale bratři Malotínovi privilegia neměli. „Dostávali jsme něco na přilepšenou, ale bylo to velmi opatrné. Občas nám nějak tajně nechal doručit mléko v lahvích, které se k nám dostalo, když se do města vezla nějaká regulérní dodávka,“ vzpomíná František.

Hudba versus malování

V roce 1941 nastoupil do gymnázia a veškerý volný čas věnoval hudbě a také malování. „Buď jsem doma hrál, anebo jsem maloval. O nic jiného jsem se nestaral. Pak jsem dokonce nevěděl, pro co se mám rozhodnout. Zda mám dělat muziku, nebo něco výtvarného,“ vzpomíná všestranně nadaný František. Nakonec se v roce 1943 rozhodl, že bude hrát na příčnou flétnu, u které pak zůstal po celý život.

Konec války v Bydžově a na Barchůvku

Příchod sovětské armády a osvobození v květnu 1945 prožil v Novém Bydžově i na Barchůvku. Otec se s ruskými vojáky díky znalosti jazyka i azbuky nejen domluvil, ale i spřátelil. Měl jejich sympatie. Na statku se ubytovali i se svou americkou technikou, kterou byli Rusové vybaveni.

Sovětští důstojníci se do konce června ubytovali i v rodinném domě v Novém Bydžově, kde si zabrali přízemí. „Spřátelili jsme se s nimi, byli civilizovaní. Dodnes pamatuji jméno Kosti Užina. Panovala v té době radostná atmosféra. Měl jsem tehdy svůj první fotoaparát, fotil jsem je, vyvolávali jsme společně fotky, oni nás vozili na statek na Barchůvek, kde jim otec dával mléko a mohli se tam také koupat v betonovém bazénu, který táta zbudoval ještě před válkou,“ říká pamětník.

Statek Barchůvek se těsně po válce stal nejen dočasným útočištěm osvobozenecké armády, ale také pracovištěm německých trestanců a kolaborantů. Později, z nedostatku pracovních sil, tam jezdili na prázdninové brigády studenti, včetně bratrů Malotínových. „Bylo to krásné období, na které jsme všichni vzpomínali celý život. Skutečně se pracovalo, každý měl nějaký úkol podle svého zaměření a schopností. Já jsem jezdil s traktorem, sekal jsem se samovazačem veškeré polnosti a strašně mě to bavilo,“ vzpomíná pamětník. O převzetí statku či práci v zemědělství však on ani bratr neuvažovali. Byli zcela pohlceni muzikou.

Hudební lekce v daleké Praze

V Novém Bydžově působilo několik hudebních těles a bratři Malotínovi hráli se všemi – na svatbách, pohřbech, zábavách. Na doporučení místního profesionálního kapelníka Fišery otec zajistil synům soukromé hodiny u profesorů konzervatoře v Praze. František dostával hodiny od flétnisty Josefa Boka. „Do Prahy na hudební lekce jsme z Bydžova jezdili každou druhou neděli. Nebyl to žádný med, protože po válce jezdilo málo vlaků, vagóny byly přeplněné, celou cestu jsme stáli a při tom se snažili učit na druhý den do školy. Neměli jsme peněz nazbyt, a tak jsme učitelům platili naturáliemi, například slepicí,“ vzpomíná pamětník.

Znárodnění statku Barchůvku

Následky komunistického puče v roce 1948 z rodiny pocítil nejdrsněji Františkův otec Bohumil. Jeho statek komunisté znárodnili, směl tam nadále působit jako správce, ale jak bylo zvykem, po dvou letech se ho soudruzi zbavili výpovědí z pracovního poměru. Přišel nejen o živobytí, ale i o střechu nad hlavou. Vzít si mohl jen osobní věci a nábytek.

„Otec na statku pracoval do poslední chvíle tak, jak byl zvyklý, a vše klapalo až do toho okamžiku, kdy musel odejít. Tehdy musel všechno odevzdat, kromě osobních věcí a bytového zařízení. Ta vila byla veliká, postavená v roce 1911. Takže tam bylo mnoho zařízení. Nevěděl, kam to vše přestěhuje. Nebylo kam. Nakonec ve vedlejší vesnici Lhotce bývalý rolník pronajal otci na zahradě zchátralou a mnoho let opuštěnou roubenku o dvou místnostech. Vzal si tam s sebou svou hospodyni, neměl ani kam dát nábytek,“ vzpomíná pamětník. Obdivuje, jak otec nesl statečně křivdu a existenční kolaps. Dostal práci v kamenolomu, ale ze zdravotních důvodů ji nemohl vykonávat. Pracoval tedy jako závozník, rozvážel zeleninu. Jakožto dobrý včelař si přivydělával prodejem medu, choval také slepice. Jeho zdravotní stav se ale rychle zhoršoval a s důchodem 300 Kčs dožil v domku, který nakonec koupila jeho hospodyně.

Studia v ohrožení

Praktiky vládnoucích komunistů měly zdevastovat i osud Františka Malotína. Závist, neschopnost a malost těch, kteří se dostali k moci, mařila tisíce talentů a na paškál se dostal i František. V roce 1949 byl přijat na hudební konzervatoř v Praze, jeho bratr studoval v Brně. Na začátku roku 1950 však vyšel v bydžovských novinách štvavý článek o tom, jak je možné, že ještě v této době jsou synové bývalého velkostatkáře, tedy vykořisťovatele dělnické třídy, na školách. V dolech je přece místa dost. Ve škole hrozil oběma bratrům vyhazov.

„Můj bratr byl průraznější a začal se bránit, že rodiče byli rozvedení a žili jsme s matkou. Sehnal doklady o rozvodu a šel s tím na Okresní národní výbor. Tam na to vyvalili oči. Viděli, že rozvod proběhl už v roce 1931 a nešlo o nějakou fingovanou akci. Nakonec museli ustoupit. A tak jsme pokračovali na všech dalších školách.“

Flétně na konzervatoři obětoval všechno

Studijní léta v první polovině 50. let byly pro Malotínovy existenčně náročné. František bydlel v Praze v podnájmu, zatímco maminka v Novém Bydžově pečovala o nemocného dědečka a snažila se přivydělat si pár korun kompletováním umělých květin. Tvrdě pracovala, šetřila a nikdy nenaříkala. František si časem, díky své píli, docela slušně přivydělával při škole hraním na flétnu, zejména v divadle Disk v představení Hrátky s čertem.

„Jsem perfekcionalista a chtěl jsem být nejlepší. Flétně jsem na konzervatoři obětoval všechno. Nebyl jsem na jediné zábavě, jedinkrát jsem nebyl v biografu. Nechodil jsem ani na předměty, které už jsem měl odmaturované na gymnáziu. Byl jsem také o něco starší oproti spolužákům, takže například místo školních výletů a zábav jsem raději cvičil na flétnu,“ říká František.

Jeho hudební kariéru zásadně ovlivnil nový profesor na konzervatoři, flétnista František Čech. „Byl to vynikající flétnista, pikolista České filharmonie. Zásadní pro mě bylo, že hrál jinak, než se tehdy u nás hrálo. Zatímco profesor Bok hrál starým, německý způsobem, František Čech hrál nově, moderně, jak se hrálo ve světě, takzvaným francouzským způsobem. My jsme tady byli za železnou oponou a nevěděli jsme o tom nic. Jednoduše řečeno, německý způsob byl dril, násilí, kdežto francouzský způsob hraní je přirozenější, postavený na dechové technice pěvecké,“ vysvětluje pamětník.

Čs. rozhlas a vojna ve vojenské opeře

Píle a talent Františka brzy vyšvihly mezi nejlepší hráče, se svým o pouhých sedm let starším profesorem Františkem Čechem se stali přáteli, u kolegů i profesorů byl oblíbený pro svůj zápal pro hudbu. Ve čtvrtém ročníku konzervatoře ho zkušenější kolegové vyhecovali, aby se přihlásil ke konkursu na první flétnu do Symfonického orchestru Československého rozhlasu, v němž obstál jako nejlepší. Neměl však ještě dokončenou školu a také ho čekala vojna.

„Řekli, že když jsem byl u konkurzu nejlepší, stojí jim to za to, aby na mě počkali, až se vrátím z vojny. Dva roky tam tedy brali na flétnu výpomoc,“ vypráví pamětník, který základní vojenskou službu odsloužil v Armádní opeře, kde hrál první flétnu. „Lepší vojnu jsem mít nemohl. Strávil jsem ji v Praze, navíc kousek od konzervatoře, spali jsme doma a mohl jsem při tom dokončit konzervatoř. Hráli jsme většinou pro vojáky ve výcviku, kteří úpěli, protože jejich vojna, tehdy za Čepičky, byla prý strašná,“ říká pamětník.

Nepracoval pro, ale ani proti

Po vojně se oženil a jak mu bylo slíbeno, nastoupil do Symfonického orchestru Československého rozhlasu, kde hrál první flétnu. Zůstal zde do roku 1984, tedy třicet let, které považuje za skvělé období.

Žil hudbou, prací a rodinným životem, volný čas trávil na chalupě i o samotě v přírodě, zajímal se o seberozvoj, zkoumal, jak spolu souvisí stres, tréma, dýchání, myšlení a hra na flétnu, zdokonaloval se v dechových technikách pro hraní na flétnu, které pak také sám učil, praktikoval zdravou životosprávu, v pozdějších letech se dostal k hathajóze, skrze kterou se vrátil zpět ke křesťanství. Od politického dění a negativních událostí se snažil držet stranou.

„Nejsem člověk nijak zvlášť statečný, dával jsem si velký pozor a velmi jsem si vážil, že se nám s bratrem podařilo změnit ten osud, který nám byl servírovaný. Otevřelo mi to oči – mohli jsme skončit u PTP, v dolech a tak dále. Byl jsem pokorný. Nepracoval jsem v žádném případě pro, ale ani proti systému. Skutečně jsem si vážil toho, že jsem mohl dostudovat a bral jsem to jako takový zvláštní dar či shodu okolností. Zkrátka bylo to zvláštní řízení, že jsem toho špatného osudu byl uchráněn,“ říká pamětník.

Pedagogická činnost

František kromě hraní v Symfonickém orchestru Čs. rozhlasu od roku 1964 po dalších 40 let učil na pražské konzervatoři, od roku 1967 učil na Deylově konzervatoři pro nevidomé a v roce 1968 dostal nabídku učit v LŠU ve Voršilské ulici, kde pak působil dalších dvacet let. Své studenty učil přirozenému hraní za pomoci správného, uvolněného dýchání, které sám na sobě rozvíjel pod vedením operní pěvkyně Emy Matouškové. Svým žákům se snažil předat maximum a ti se mu postupem času odvděčili vítězstvími v národních i mezinárodních soutěžích a stali se z nich úspěšní, profesionální flétnisté.

Své hráčské a pedagogické zkušenosti sepsal v několika edukativních publikacích o hraní na příčnou flétnu, například v dílech První doteky nebo Probuzení k dokonalosti.

Flétny s otevřenými klapkami

„Až do roku 1971 jsme tady za železnou oponou byli v době kamenné. Hrálo se na model s krytými klapkami. Nechápal jsem, proč flétnisté ze Západu upřednostňují klapky otevřené, kdy se musí otvory zakrývat prsty. Myslel jsem si, že je těžší na to hrát. Nikdo o to u nás neměl zájem. Říkal jsem si, že to ale musí mít nějaký význam, když to na Západě preferují. Začal jsem po tom tedy pátrat,“ vypráví František. Když se mu pak poštěstilo vzít flétnu s otevřenými klapkami do rukou poprvé, nedokázal na ni nic zahrát. Jeho prsty nebyly zvyklé na perfektní zakrývání otvorů. Chápal však, že na tuto flétnu lze hrát procítěněji, variabilněji vystihnout různé jemné nuance, které hudební skladba nabízela.

„Nechal jsem si tento nástroj vyrobit ve východním Německu a s velkým rizikem ho pašoval přes hranice. Ve východním Německu tyto flétny vyráběli jen dva lidé pro Západ. Ten první, kterého jsem navštívil, byl vystrašený, že to pro mě vyrobit nesmí, jel jsem tedy k tomu druhému. Ten mi půjčil svou flétnu krytou, abych na ni zahrál, zřejmě aby mě poznal, a nakonec pro mě tu otevřenou flétnu udělal,“ vypráví František, který se pak přes prázdniny na tento nový model naučil hrát.

Jeden z prvních podnikatelů v ČSSR

„Osvědčilo se mi to a začal jsem tento typ flétny doporučovat ostatním filharmonikům i svým žákům. U nás však nebyl k mání. Se svým žákem jsme se tedy společně pustili do výroby flétnových hlavic a fléten s otevřenými klapkami. On se pak začal věnovat více pikolám, já flétnovým hlavicím. Dílnu jsem si zařídil na chalupě. Sám jsem se naučil zpracovávat kov, letovat, stáčet plech, roury jsem si objednával v Safině. Nástrojař mi k tomu dělal mechaniku. Jinak jsem si všechno dělal sám,“ vypráví pamětník, který vymyslel a nechal patentovat i vlastní pouzdro na flétnu a od roku 1987 se stal jedním z prvních soukromých podnikatelů v republice.

Po revoluci 1989 ve výrobě a prodeji flétnových hlavic pokračoval, ovšem dostupnost kvalitnějších nástrojů ho válcovala, a tak svůj malý podnik prodal.

Barchůvek po 40 letech

František se do politiky nezapojoval, ve změnu zdejších poměrů nevěřil až do listopadu 1989. Po revoluci se začali s bratrem zajímat o restituci otcova statku, kterému se vyhýbali celých 40 let. „Jednak tam byly bolestné vzpomínky, a pak to pro nás bylo také nebezpečné. Například když tam v padesátých letech hořela stodola, podezřívali nás, že jsme ji podpálili my, z pomsty,“ vysvětluje pamětník. Návrat na staré místo, kde prožil část dětství, pro něj byl o to těžší, že se ho tatínek nedožil. Zemřel v roce 1976. Po smrti Františkova bratra Bohumila v roce 2000 se stala dědičkou i maminka. Ta zemřela v roce 2004, dožila se bezmála 101 let.

František Malotín si na flétnu naposledy zahrál v roce 2004, pak se začal více věnovat své druhé celoživotní vášni - přírodě a fotografování jejích krás, účastní se fotografických soutěží a pořádá výstavy.