Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasil Mohorita (* 1952)

Žil jsem pod tlakem dvacet let před revolucí a deset let po ní. Byl jsem psychicky na dně

  • narodil se 19. září 1952 v Praze do rusínsko-české rodiny

  • jeho otec Vasil Mohorita pocházel z Podkarpatské Rusi, přežil věznění v gulagu a dostal se do 1. československého armádního sboru Ludvíka Svobody

  • v roce 1968 absolvoval základní devítiletou školu, poté šel na automechanika

  • v roce 1970 vstoupil do nově vzniklého SSM

  • v letech 1971–1972 absolvoval roční kurz na Vysoké škole komsomolské v Moskvě

  • byl tajemníkem Okresního výboru SSM

  • v roce 1977 začal studovat Vysokou školu politickou ÚV KSČ

  • v letech 1982–1986 působil jako tajemník českého Ústředního výboru SSM

  • byl místopředsedou Československého ústředí vysokoškoláků SSM

  • roku 1986 se stal předsedou českého ÚV SSM

  • v roce 1987 byl předsedou celostátního ÚV SSM, v roce 1988 členem sekretariátu ÚV KSČ

  • v listopadu 1989 byl členem předsednictva ÚV KSČ a tajemníkem ÚV KSČ

  • během listopadové revoluce 1989 vedl vyjednávání s předáky Občanského fóra a Václavem Havlem

  • v prosinci 1989 ho zvolili do funkce místopředsedy KSČ, v lednu 1990 byl poslancem KSČ ve Federálním shromáždění

  • v roce 1991 spoluzakládal stranu Demokratická strana práce

  • ve Federálním shromáždění zůstal do konce funkčního období – do voleb 1992

  • v 90. letech podnikal

  • v roce 2000 v souvislosti s kauzou CS fondů u něho propukla duševní krize s příznaky schizofrenie

  • duševní rovnováhu znovu našel v Anglii, kde pracoval jako pomocná síla v kuchyni

  • živil se manuálními brigádami v Anglii i Čechách, pobýval také ve Španělsku a v Izraeli

Vasil Mohorita se narodil 19. září 1952 v Praze do rusínsko-české rodiny. Jeho otec Vasil Mohorita pocházel z Podkarpatské Rusi a před válkou pracoval jako lesní dělník, matka Ludmila byla z Horních Počapel u Mělníka.

 

Otec přežil gulag a z Buzuluku se dostal do Prahy

Vasil Mohorita st. v říjnu 1939 utekl spolu s kamarády z města Volové pod velením pozdějšího generála Bunzáka do Sovětského svazu. Hranici přešli u Toruně, kde je však Sověti zadrželi a za trest poslali do gulagu v okrese Kožva v republice Komi. V březnu 1943 byli propuštěni do Buzuluku k 1. československému armádnímu sboru pod velením Ludvíka Svobody. Bojoval u Charkova, Bílé Cerekve, Kyjeva a v srpnu 1944 se dostal pod velení skupiny R. A. Jakovleva na přípravu pro zpravodajskou činnost na území protektorátu. Tam také v říjnu 1944 seskočil jako náčelník štábu skupiny ARAP pod velením kapitána Nisčimenka-Bělavského. Měli za úkol získat plány německé obrany Ostravy, což se jim podařilo.

V roce 1947 se Vasil seznámil s Ludmilou, válečnou vdovou se dvěma syny. Dostala byt v Holešovicích, v luxusním bytovém komplexu zvaném „Malý Berlín“, kde zůstaly prázdné byty po Němcích.

 

Polovojenská výchova

Zde pak Vasil Mohorita, narozený v roce 1952, prožil dětství a mládí.

„Měl jsem poměrně chladnou, polovojenskou výchovu. Matka mě ráno budila otevřením okna a všechno bylo jako na povel. Umýt se, nasnídat a odchod s komentářem: ‚Máš všechno a víš, že se všechno dozvím, tak se chovej slušně.‘ Úkoly jsem si dělal dobrovolně. To byla taková povinnost, se kterou jsem nikdy neměl potíže. K nikomu jsem nesměl chodit a nikdo z mých spolužáků nesměl k nám. Neměl jsem žádné opravdu blízké kamarády. Jídlo bylo striktně třikrát denně, mezitím neexistovalo vzít si něco z lednice. Nikdo se se mnou neučil, rodiče mi nic nenakazovali ani nezakazovali. Do ničeho mě nenutili. Pětka ve škole se komentovala slovy: ‚Oprav si to.‘ Doma se moc nemluvilo. Dozvěděl jsem se jen to, na co jsem se sám zeptal. Naši jen odpovídali na moje dotazy. To nebylo jen v dětství, ale vlastně to vydrželo až do mé dospělosti,“ vypráví dnes šestašedesátiletý Vasil Mohorita.

Hodně času trávil na ulici a jeho nejoblíbenější zábavou byla návštěva kina. Do školy chodil na Strossmayerově náměstí.

 

Dětská hra na odboj

V roce 1962 starší žák z jeho školy shromáždil několik kluků na nádraží Praha-Bubny, kam si chodili desetiletí kluci často hrát. „Tentokrát to ale bylo jiné. Založili jsme odbojovou organizaci a přísahali věrnost maršálu Pattonovi a americké armádě v boji proti Sovětskému svazu až do jeho porážky. Samozřejmě že to někdo vykecal, a tak došlo na tresty. Nechtěli mě vzít do Pionýra, měl jsem zhoršenou známku z chování a takové podobné trestíky,“ vypráví pamětník.

 

Pražské jaro bylo oživení

V roce 1968 chodil do deváté třídy a chtěl pokračovat na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Opavě, kde také složil přijímací zkoušky, inteligenční i psychologické testy a byl přijat. „Že jsem chtěl jít na vojenskou školu, bylo ovlivněno celým mým dětstvím. Rodiče měli těžké válečné osudy, sousedé z domu přežili koncentráky, měli vytetovaná čísla na rukou, otec se stýkal s vojenskou komunitou, naše rodina byla vojenská,“ vysvětluje Vasil Mohorita.

V době, kdy skládal zkoušky na vojenskou školu, probíhalo Pražské jaro a on pokus o liberalizaci společenských poměrů prožíval jako oživení. Každou sobotu se s chlapci scházeli na Letenské pláni na fotbal s pionýrským vedoucím Bendou a po zápase, když si u Letenských sadů dali kofolu nebo pivo, debatovali s ním o politickém dění. „Tu dobu jsem trávil smysluplně. Chodil jsem po Praze a okukoval všechna ta diskusní fóra. Poslouchal jsem Emila Zátopka, který na Příkopech vášnivě diskutoval s lidmi. Jednou jsme přešli přes most k ÚV KSČ a připojili se k davu lidí, kteří čekali, až z budovy vyjde Dubček. Vyšel ven, usmíval se a my jsme tleskali. Někdo křičel: ‚Ať žije Dubček!‘ U Výstaviště jsem ohromeně sledoval majáles. Štěpán Benda, nevlastní syn novináře A. J. Liehma, který bydlel v našem domě, stál na alegorickém voze a vyvolával hesla. Bylo to velkolepé a do té doby nevídané. Něco úplně jiného než ta cvičení na 1. máje. Jinak mě ale taky zajímalo kino, kde promítali dosud nevídané filmy, a občas i hospoda a poker na Heřmaňáku,“ vzpomíná Vasil Mohorita.

 

Okupace 1968: Zpívali jsme Běž domů, Ivane

Okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, která udělala konec obrodnému procesu, také strávil v ulicích Prahy. „Asi ve tři nebo čtyři hodiny ráno začal vyzvánět zvonek a přede dveřmi stál voják, který přijel pro otce, aby ho odvezli do kasáren v Horních Počernicích. To už jsem slyšel a z okna viděl letadla přelétávající nad naším domem. Otec si šel tak jako každé ráno udělat snídani, zatímco vyděšený voják seděl v předsíni na židli. Otec snídal beze spěchu, asi měl v dobré paměti válku, kdy člověk nevěděl, kdy se bude moci zase najíst. Pak odešli,“ vzpomíná Vasil Mohorita, který zbytek noci strávil pohledem z okna a poslechem rozhlasu. Ráno s kamarádkou vyrazili do ulic.

„Byli jsme všude. U rozhlasu na Vinohradské, na Václaváku a v přilehlém okolí na Letenské pláni, zkrátka všude, kde se něco dělo. A tak to podobně pokračovalo i další dny,“ vypráví pamětník.

V těch dnech měla jeho sestra svatbu v hotelu na Letné, kde si však okupační vojska, tak jako v řadě jiných hotelů po Praze, zřídila tzv. vojenskou komandaturu. „Otec tedy vyjednal svatební hostinu v Plzeňském sklípku v hospodě U Sojků. Pár metrů odtud, na Letenské pláni, měli Sověti vojenské ležení. Po ulici Milady Horákové pravidelně projížděly transportéry a gazíky s ozbrojenými vojáky. Otec si vzal uniformu, což by nikdy za normálních okolností neudělal, aby šel na svatbu své dcery ve vojenské uniformě, a patroloval před sklípkem. Vycházel z toho, že jako válečný veterán bude mít autoritu u sovětských vojáků a že nebudou rušit svatbu. My jsme uvnitř už jen pili a zpívali všechno možné, včetně tehdy již okamžitě rozšířené písničky Běž domů, Ivane,“ vypráví pamětník.

 

V učení na automechanika a smrt na protest okupaci

Studium na vojenském gymnáziu si nakonec rozmyslel. Nějakým nedopatřením se do školy v Opavě dostavil o týden dříve a v kasárnách, kde byl úplně sám, na něho padla tíseň. Po několika dnech pochopil, že to nebude pro něho, vrátil se do Prahy a šel se učit automechanikem k Vojenským stavbám.

V září 1968 se sešel se spolužáky ze základní školy za velmi smutných okolností. Jejich bývalý pionýrský vedoucí Michal Benda se zastřelil na vojně, kam narukoval po ukončení fakulty žurnalistiky UK. „Zastřelil se na protest proti okupaci. Pohřeb byl velmi, velmi smutný,“ vysvětluje Vasil Mohorita.

 

Budeme muset dvacet let počkat

Do učení nastupoval v počátcích normalizace. Vzpomíná, že se kolem něho začali objevovat lidé z těch nejvýznamnějších prorežimních rodin. „Ve Skokovech na táboře se objevil syn Indry z party těch nejkonzervativnějších jako táborový hospodář, dcera ministra Hamerníka přijela dělat praktikantku vedoucího, stejně jako já, ačkoli oni tam nikdy předtím nebyli,“ popisuje pamětník. Matka ho pobídla, aby šel na jakousi schůzi organizace Svazu mladých, která se tehdy zakládala.

„Šel jsem. Bylo to v nějaké klubovně v Praze 6 na Břevnově. Všichni, které jsem tam ten večer i v další dny poznal, skončili jako příslušníci v řadách StB. Chodili jsme do bufetu na Špejchar na pivo s Hladíkem a Švestkou, kteří po nějakém čase přišli, ať jdu s nimi do Emauz, kde měli pracovníci Československé akademie věd nějaký aktiv a mluvit na ně měl Pavel Kohout. Všichni tam byli o generaci až dvě starší, my seděli vzadu. Pavel Kohout nás mladé ze Svazu mládeže najednou vyzval, abychom s nimi diskutovali na tribuně. Šli jsme, ale moc jsme toho nenapovídali. Hlavně nás jmenovitě představil. Poté jsme šli do salonku, kde jsme my mladí naslouchali starším. Byl tam i Pachman, šachista. Myslím, že to byl on, kdo se ke mně naklonil a řekl, že budeme muset dvacet let počkat. Nebo to řekl Pavel Kohout. Těžko říct. V té době to nebyla jediná podobná informace, kterou mi někdo sdělil. I otec mi něco podobného řekl a myslím, že i někdo od nás z domu mne zastavil na chodníku a řekl to samé,“ vypráví Vasil Mohorita, který tvrdí, že díky těmto poznámkám získal už tehdy přesvědčení, že likvidace SSSR byla dlouhodobě naplánována již po revoluci v Rusku v roce 1917. Svou další kariéru tedy prý prožíval jako důležitou roli „vojáka v poli“ v předem naplánované hře, která měla trvat dvacet let a kterou měl s ostatními „herci“ dotáhnout do zdárného konce – tedy do pádu režimu v roce 1989.

 

Vstup do KSČ na prahu dospělosti

Do politického dění se nořil pozvolna, jako náctiletý učeň, a jeho vyprávění působí, jako by se jeho účast na událostech i rozhodování o jeho krocích a působení děla bez jeho vlastní vůle. Všechno včetně jeho role ve společnosti a osudu prý bylo předem naplánováno, dáno. Cítil se být duší vojákem a vojáci dělají to, co se jim řekne.

V roce 1970 vstoupil do KSČ. „Přišel ředitel školy s přihláškou do KSČ. Doma jsem to otevřel, ale jako vždy žádné rozhovory ani rady. Asi jako když jsem chtěl do vojenského gymnázia. Otec mi řekl, že vstoupil do KSČ v roce 1948 na rozkaz ministra obrany Ludvíka Svobody. Matka ještě dříve, v roce 1946, pod vlivem války, tak jako miliony dalších v těch letech. Vyplnil jsem tedy přihlášku a odevzdal ji. Vím dobře, že ve třech bodech moje přihláška odporovala stanovám KSČ a v jednom datu to bylo záměrně. Přijali mě v srpnu před mými osmnáctými narozeninami,“ říká pamětník.

 

Vznik SSM

V roce 1970 byla ve sjezdovém paláci Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze za účasti 900 delegátů ustavena jednotná mládežnická organizace pod názvem Socialistický svaz mládeže. Vasil Mohorita vypráví historku, že když dostali k vyplnění přihlášku do SSM, on jako člen výboru seděl u stolu přede všemi na tribuně. „Přihlášku jsem dal do popelníku a před očima všech jsem ji zapálil. Kolegyně Hana z výboru ke mně přiběhla s šíleným výrazem v očích a co prý to dělám. Že tam sedí Sváťa a jeho táta dělá u Biľaka a že to je hrozný průšvih. To bylo poprvé, co mě někdo strašil nějakým jménem. I přes moje paličství jsem byl vybrán, abych se stal členem českého ústředního výboru SSM,“ vzpomíná Vasil.

 

Proč bych si zatím neužil. Vysoká škola komsomolců v Moskvě

Koncem srpna odjel do Moskvy na roční kurz ve skupině asi dvaceti Čechoslováků.

„Nevím, co jsme se tam měli naučit. Ale u tohoto jednoročního kurzu bylo asi smyslem být hlavně v Moskvě. Byly nějaké praxe, vyjížděli jsme do divadel a po zásadních moskevských památkách. Jinak jsme samozřejmě četli Marxe a Lenina a vše, co k tomu patří. Byl to takový VUML, ale denní,“ vypráví Vasil Mohorita a popisuje pestrý studentský život, který se odehrával v mezinárodním složení: „Žili tam s námi také Latinoameričani, Francouzi, Italové, západoberlínští Němci, Islanďané, Finové a Afričané ze Sierra Leone a Somálska a možná i odjinud. S cizinci jsem trávil veškerý svůj volný čas, kterého nebylo moc,“ vypráví. Hrál tam v rockové kapele, basketbal, házenou a chodil na mejdany.

„Bylo to přesně, jak nás jeden sovětský vyučující upozornil na jedné z prvních hodin vtipem: ‚Víte, jaký je rozdíl mezi revolucionářem předrevolučního Ruska a posluchačem Komsomolky? Revolucionář sedí v pokoji a čte Marxe. Buch, buch, buch, na dveře. Revolucionář dá Marxe pod stůl a láhev s vodkou a skleničku na stůl. A víte, co udělá posluchač Komsomolky? Schová láhev s vodkou a vyndá Marxe…‘ Ale byl to vtip, protože na nás nikdy nikdo nebouchal,“ říká Vasil.

Svůj pobyt v zemi okupantů navzdory své předchozí averzi vůči sovětské okupaci Československa vysvětluje takto: „Morální problém jsem s tím neměl. Věděl jsem, že věci jsou a probíhají a že to prostě musí skončit dobře, tedy že SSSR skončí.“

 

Léčba depresí Déčkem

Po návratu z Moskvy v roce 1972 byl instruktorem Městského výboru SSM v Praze, kdy objížděl obvody v Praze a měl sledovat, jak pracují, poradit a pomoci. „Byl to nesmysl. Bylo mi dvacet a tam seděli hoši, kteří věděli, co od života chtějí. Idealisté, kteří tam přišli v roce 1968, již byli odejiti nebo odešli a teď tam byla nová krev, většinou kariéristi.“

Přechod z bujarého, zážitky nadupaného studentského života v Moskvě do stereotypního, poklidného života v Praze snášel špatně a upadal do depresí. „Léčil jsem se ve vyhlášeném diskotékovém klubu Déčko na Vinohradské třídě, který po roce 1970 spravoval SSM. Trávil jsem tam hodně času debatami s tamním šéfem,“ říká Vasil Mohorita.

 

Chtěl jsem se studenty udělat změnu

Poté si řekl o místo tajemníka Okresního výboru SSM na Praze 2. „V té době mi volal předseda Městského výboru SSM Hájek, že se podobné místo, jako dělám na Praze 2, uvolnilo na Praze 7. Prý jestli nechci radši tam. Bydlel jsem tam. Byl jsem odsud, ale já jsem to odmítl. Na Praze 2 bylo Déčko a také vysoké školy. Řekl jsem, že tam zůstanu se studenty a s nimi udělám revoluci, změnu. Používal jsem termín ‚až se to votočí‘,“ tvrdí pamětník, který prý už tehdy, stále pod vlivem událostí z roku 1968, chtěl být připraven na převrat.

V roce 1977 se rozhodl pro studium na Vysoké škole politické ÚV KSČ. Jedním z důvodů byla prý situace na celé Praze 2 pod vedením tehdejšího vedoucího tajemníka Randáka. „Zcela nepochybně byl vyslán do této pozice A. Kapkem a M. Jakešem i proto, aby mohli pokračovat v mé likvidaci za mé nedostatečně prosovětské chování,“ vysvětluje pamětník.

 

Chartu 77 bych podepsal taky

V témže roce se v disidentských kruzích podepisoval text Charty 77, s jehož zněním se soudruzi obeznamovali na OV KSČ. „Když tajemník Chartu dočetl, vystoupil jsem a řekl, že bych to podepsal taky. Charta vyjadřovala to, co podepsal sám Husák a Brežněv v Helsinkách. Takže jsem tam jasně řekl, že bychom to podepsali taky. Že na tom přece není nic špatného. Charta skutečně nevymýšlela nic nad rámec toho, co představitelé komunistických a dělnických stran podepsali. Nebyl jsem určitě sám, kdo si to myslel,“ říká Vasil Mohorita a vysvětluje, proč byla Charta 77 a její signatáři, potažmo helsinská dohoda, komunistické straně trnem v oku. „Tisíce kádrů považovaly helsinskou dohodu za zradu. Ti lidé nastoupili po čistkách do služeb StB, zvolili si životní cestu sloužit komunismu, jako opora komunistického státu zavírali, pronásledovali odpůrce, a najednou strana a vláda, které se upsali sloužit, podepíše dokument, který je zcela v rozporu s jejich dosavadním působením a konáním i myšlením. To byla přece zrada!“

 

Chtěl pracovat s vysokoškoláky

Po studiích na Vysoké politické škole v Českém ústředním výboru SSM vzniklo další místo tajemníka. „Nabídli mi, abych pracoval jako tajemník pro ideologii, ale to jsem odmítl. Stále jsem se držel svého, když už tam musím být. Žádal jsem o práci s vysokoškoláky, a tak jsem se stal, kromě tajemníka ČÚV SSM, i předsedou Českého vysokoškolského ústředí,“ říká Vasil Mohorita, který měl kromě vysokoškoláků na starost také středoškolské organizace, pracující mládež a zemědělskou mládež. Nejvíce se ale věnoval právě vysokoškolákům. „Scházeli jsme se a vymýšleli spoustu věcí. Organizovali jsme oslavy 17. listopadu, Mezinárodní den studentstva a přitom významně spolupracovali se Svazem protifašistických bojovníků a jeho členy – studenty z roku 1939,“ vypráví pamětník, který z podnětu vysokoškoláků prosadil například společné ubytování chlapců a děvčat na kolejích. Další návrh dát dotační peníze na stravu, ubytování a stipendia studentům přímo do ruky, aby si s nimi hospodařili sami, ale neprošel.

 

V době Palachova týdne v lednu 1989 mě poslali na likvidační cestu

V březnu 1985 byl zvolen generálním tajemníkem KSSS M. S. Gorbačov, který v SSSR zahájil přestavbu. Vasilova kariéra v té době strmě stoupala. V dubnu téhož roku povýšil na předsedu Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže a stal se poslancem České národní rady. Roku 1986 se stal předsedou českého ÚV SSM, v roce 1987 předsedou celostátního ÚV SSM. V roce 1988 se stal členem sekretariátu ÚV KSČ, v listopadu 1989 byl členem předsednictva ÚV KSČ a tajemníkem ÚV KSČ.

„S celým mým působením v té době souvisely i zahraniční cesty. Byly velmi dobře orientované a organizované ze strany StB a jejích lidí na ÚV SSM. Nikdy jsem se k žádné cestě nehlásil, na rozdíl od jiných spolupracovníků,“ říká. Cestoval do Moskvy, na Kypr, do Sýrie nebo Alžírska.

V roce 1989 byl vyslán na cestu do Afriky, těsně před očekávanými studentskými demonstracemi v tzv. Palachově týdnu.

„Ještě předtím jsem šel spolu s mladými demonstrativně ke zdi Johna Lennona ukázat své postoje, tedy že jsem na straně těch, kteří tam chodí [šlo o komunisty první a poslední povolenou demonstraci]. Odtud jsem šel na Pražský hrad na večeři s francouzským prezidentem Mitterrandem. Tam už na mě čekal nový federální ministr vnitra F. Kyncl s M. Štěpánem a dávali mi ‚školení‘. Ječeli na mě, že jsem neměl na demonstraci chodit. Po této akci přišel mezinárodní tajemník ÚV SSM L. Ledl, abych odcestoval na velmi důležitou mezinárodní cestu do Afriky,“ vypráví Vasil Mohorita. Cestě se prý „nevzpíral“, údajně nebyla náhoda, že ji naplánovali v době Palachova týdne v polovině ledna. Přišel na letiště, kde bylo překvapivě celé vedení ÚV SSM, což se prý nikdy předtím nestalo. „Myslím, že je tam všechny naorganizovali proto, aby nebylo možné zjistit, kdo mě vysílá,“ říká pamětník. Ten den však zrušili plánovaný let, a tak odletěl další den do Atén, odtud do Káhiry a pak do Addis Abeby. „Addis Abeba byla sovětská. Byli to příznivci etiopské pravoslavné církve a ti slaví Vánoce o čtrnáct dnů později, jako pravoslavní v Rusku. V hotelu vánoční stromeček a vánoční písně,“ říká pamětník, kterého cesta a podmínky, které musel absolvovat, vyčerpávala. „Addis Abeba leží skoro ve stejné nadmořské výšce jako Gerlachovský štít, nejvyšší vrchol Tater, a v této výšce jsem měl pokoj. ‚Náhodou‘ nejezdil výtah, takže jsem musel chodit po schodech. Každý výstup byl malou túrou a byl jsem úplně vyčerpaný. Z Etiopie jsem pak musel dolů pod rovník, do Zimbabwe a Zambie, a pak zpátky přes Curych do Prahy. Tisíce kilometrů v letadle za šest dní. Byla to divná a úplně zbytečná, vyčerpávající cesta.“ Po návratu do Prahy bylo po Palachově týdnu a Vasil Mohorita ve špatném stavu, což byl podle něho záměr cesty – vykolejit ho. „K demonstracím v Palachově týdnu jsem vydal prohlášení, že by se svazáci neměli vzájemně napadat. Byli totiž na obou stranách. Důležité bylo, že mé prohlášení za SSM neodsuzovalo to, co dělali demonstranti. Lenin by to nazval oportunismem, ale taková byla doba,“ říká pamětník.

 

Já jsem byl tím pozitivním signálem

Sedmnáctý listopad 1989 prožil horlivě a je přesvědčen, že právě on byl tou zásadní hybnou silou, která uvedla do pohybu masovou vzpouru studentů, jež už nešla zvrátit.

„Jeden jediný pozitivní signál v jedné určité konstelaci, která vznikne ve válce nebo v bitvě, může celou tu situaci změnit a zvrátit úplně nečekaně a to je to, co se tehdy stalo. Tím pozitivním signálem jsem byl já. Například jsem dal k dispozici tiskárnu. Všechny ty dokumenty si studenti v sobotu a v neděli tiskli v tiskárně ÚV SSM. To samozřejmě všichni věděli. V pondělí Mladá fronta napsala, že jsem se zúčastnil předsednictva městské vysokoškolské rady a odsoudili jsme zákrok policie při demonstraci. Ve středu, když nastupovalo ČKD na demonstraci na Václavské náměstí, šli z Vysočan pěšky kolem budovy SSM a skandovali: ‚SSM, SSM, SSM!‘ To byl ten pozitivní signál, který byl dán. Někdo zlomil tu hradbu, překročil řeku a dal příklad ostatním,“ říká pamětník.

 

V politice do roku 1992

Vasil Mohorita dále během listopadové revoluce 1989 vedl s dalším představitelem mladší generace komunistických funkcionářů Ondrejem Šalingem vyjednávání s předáky Občanského fóra a Václavem Havlem. Na mimořádném sjezdu KSČ svolaném v prosinci 1989 ho zvolili do funkce místopředsedy strany. V lednu 1990 byl poslancem KSČ ve Federálním shromáždění. V průběhu volebního období ztrácel politický vliv a zůstal nezařazeným poslancem. V roce 1991 v rámci KSČM vytvořil frakci Demokratická levice KSČM, která požadovala změnu názvu strany. Většina členů však hlasovala pro zachování názvu Komunistická strana, Vasil Mohorita stranu opustil a spolu s bývalými členy Československé strany socialistické vytvořil stranu Demokratická strana práce. Ve Federálním shromáždění zůstal do konce funkčního období – do voleb 1992.

V 90. letech se věnoval podnikání, spolupracoval s firmami z Ruska a Ukrajiny, avšak jeho aktivity neměly velký úspěch. „Zjistil jsem, že jsem obchodním stranám dobrý jen jako zprostředkovatel kontaktů, neplnily dohody, přestávaly komunikovat, vytrácely se,“ říká Vasil Mohorita.

 

Neléčené duševní potíže

Své vyprávění i psané vzpomínky Vasil Mohorita prokládá nesčetnými odkazy na detaily (například názvy, přesmyčky, jména, místopis), které interpretuje jako skryté významy a souvislosti, jimiž se snaží dokázat tezi, že nic není náhoda, svět je plný signálů a znamení, vše bylo předurčeno, jako například rok rozpadu SSSR i jeho vlastní poslání tajného „revolucionáře“, který dohraje dvacet let trvající „divadelní“ hru na komunismus do konce a dovede studenty až do revoluce.

V situacích, které hrají do karet jeho pozitivnímu obrazu, se vykresluje jako hrdina, který v zájmu příprav na revoluci dokázal prosadit svou, a to aniž by ho to politicky poškodilo, jindy se interpretuje jako bezmocná oběť manipulací, kterou chtěli tajně zlikvidovat. Tvrdí, že byl pronásledován klikami komunistické garnitury, bez jeho vědomí mu do jídla či pití dávali drogy, což ho vyčerpávalo fyzicky i psychicky, a nejednou mu mělo jít o život. Dále je přesvědčen, že jeho otec byl v říjnu 1990, týden před sjezdem KSČ, zavražděn – mělo jít o připravovanou akci, která měla pamětníka psychicky odrovnat. Maminka zemřela v roce 1992, dle Vasilova přesvědčení též úkladnou vraždou. Neví, kdo to udělal, a bližší okolnosti neuvádí. „To nemůžu vědět, ale vím, že to tak bylo. Nešlo o mé rodiče, šlo o mě. Šlo o to, mě zničit,“ říká.

Jeho duševní stav se zhoršil právě v době smrti jeho rodičů, a jak sám říká, devadesátá léta prožil v jakémsi mlhavém oparu. Největší krizi prožíval v roce 2000, kdy svědčil v kauze CS fondů. Sám doslova říká, že trpěl posttraumatickým syndromem a náznaky schizofrenie a prý také pravděpodobně prodělal mrtvici. Lékařskou pomoc však nevyhledal. Je přesvědčen, že na lékaře se obrátit nemůže, protože mu zabili rodiče a zlikvidovali by i jeho. „Věděl jsem, že tady nemohu být, že by to skončilo špatně, a tak jsem odjel do Británie, kde jsem se učil anglicky a myl nádobí. Podařilo se mi dostat se z nejhoršího, přechodil jsem posttraumatický stresový syndrom, schizofrenii a mrtvici,“ říká Vasil Mohorita.

Od roku 2000 žil střídavě v Anglii, kde nacházel klid, a v Čechách, pobyl také ve Španělsku a Izraeli, kde hledal své duchovní kořeny, živil se pomocnými pracemi, například mytím nádobí, doplňováním zboží v řetězci Tesco apod. Trvale bydlí v Praze v pronajatém pokoji, žije skromně a šetří na cestování. Z rozvedeného manželství má dvě děti.

http://mohoritavasil.cz/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Petra Verzichová)