Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bessel Kok (* 1941)

• born in Hilversum, Netherlands on 13 December 1941

• studied political science and economics

• spent months on a research stay at JZD Loděnice in Czechoslovakia in 1964

• worked as an accountant and bank analyst in the late 1960s and early 1970s

• one of SWIFT co-founders, and the director since 1980

• managed and restructured RTT Belgium in the 1990s, then SPT Telecom

• chaired the World Chess Grandmaster Association in the 1980s

• Chairman of the Supervisory Board of The Moscow Times since 2022

• pushed for tougher sanctions against Russian banks after the Russian invasion of Ukraine,

• produced the Emmy Award-winning film Nicholas Winton: The Power of Good

 „Když máte hlad, sníte cokoliv. To bylo první, co jsem se naučil,“ říká Bessel Kok, když vzpomíná na své dětství v okupovaném Nizozemsku a na skvělá jídla z tulipánů, která v období nedostatku na sklonku druhé světové války připravovala jeho matka Adriana. Bessel Kok se narodil 13. prosince 1941 v provinčním městě Hilversum v Nizozemsku, asi třicet kilometrů od Amsterdamu, jehož metropolitní oblasti je dnes součástí. Adriana Kok působila během druhé světové války v odboji. Mimo jiné rozvážela letáky na dřevěném kole – kovová kola totiž Němci zabavili – které na základě zakázaného zpravodajství BBC poskytovaly nezávislé informace o dění ve světě. V květnu 1945 bylo město po těžkých bojích dobyto kanadskými vojáky britské armády, Besselovy vzpomínky na válku jsou ale vzhledem k jeho věku celkem nejasné. Vybavuje si snad jen letadla přelétávající nad domem a německé vojáky očekávající příchod Kanaďanů, kteří ho během jednoho z výletů na tříkolce obdarovali čokoládou. Jasnější představu o poměrech v okupovaném Nizozemí si pamětník udělal až později na základě vyprávění rodičů. Jeho matka se odporu k bývalým okupantům nikdy nezbavila a ve stejném duchu vychovávala i svého syna, což prý bylo v poválečných letech běžné. Když se ho tak německý turista zeptal na cestu, očekávala se od něj odpověď ve stylu: „Vy už si to nepamatujete?“, případně: „Povím vám to, až vrátíte to kolo, které jste sebral.“ 

Když zemřel otec, změnilo se úplně všechno 

Po válce se Bessel přestěhoval s rodiči, bratrem a sestrou do Amsterdamu. Šťastné dětství v krásném domě na rohu Vondelparku však netrvalo dlouho. V roce 1947 totiž zemřel jeho otec ve svých šestapadesáti letech na infarkt, předtím však ještě stačil založit firmu na vývoj a výrobu technologií spojených s produkcí zkapalněného plynu, který ho během války zaujal jako dostupná alternativa k benzinu. Bessel Kok starší byl muž „hlučný, mohutný a otevřený, stále v dobré náladě a stále něčím zaměstnaný“, jak vzpomíná jeho syn. Byl potřetí ženatý a o dost starší než Adriana. Kromě chemie se zabýval také psaním knih pro děti, z nichž například Dobrodružství čtyř kuřat je v tisku dodnes, a měl i svůj sloupek v místních novinách. Až jako dospělý se měl pamětník dozvědět, že otec vedl celkem neuspořádaný život. Rád cestoval po světě, údajně za prací, a vracel se domů obtížen dary. Ve skutečnosti však tento divoký muž s velmi liberálními názory, který se v mládí přátelil s D. H. Lawrencem, trávil mnoho času v uměleckých komunách v Novém Mexiku, kde mohl své sklony rozvíjet spolu s intelektuály podobného smýšlení. 

Aby zajistila rodinu, prodala Besselova matka nepříliš šťastně akcie manželovy prosperující firmy a rozhodla se proměnit jejich na údržbu nákladný dům na penzion. Jeho služeb využívali převážně dobře placení zaměstnanci těžařských korporací jako Shell, Unilever nebo Esso, kteří působili na manažerských postech v tehdejších nizozemských koloniích a vzhledem k náročným podmínkám v často tropických oblastech měli nárok na dva měsíce dovolené. Ráno před cestou do školy tak Bessel stejně jako jeho bratr pomáhal s přípravou snídaně a o velké školní přestávce i oběda. Což nebylo nijak náročné, v Nizozemí je prý totiž zvykem obědvat lehce, a hostům tak často stačil i pouhý sendvič. Pod vedením Adriany, statečné ženy, která to všechno dokázala uřídit, si tak rodina dokázala udržet slušnou životní úroveň a sehnat i prostředky na kvalitní vzdělání pro Bessela a jeho sourozence. Práce v penzionu mu navíc nevadila a občas mu vynesla i nějaké to spropitné, což mu umožnilo seznámit se s konceptem příjmů a výdajů. Celé odpoledne pak většinou trávil venku, pokud to počasí dovolovalo – s dětmi ze sousedství se vydával na výpravy do parku nebo hrál fotbal přímo na ulici před domem, kde v té době projelo za hodinu jen několik málo aut. Fotbal ho velmi bavil, nijak v něm ale nevynikal. Na rozdíl od šachů. S těmi se seznámil díky jednomu z přátel své matky, s nímž odehrál stovky partií. A na svůj věk si vedl velmi slušně. A protože zdědil po otci předplatné několika novin, zdokonaloval se dál i studiem úloh v šachovém sloupku a analýz velmistrů. Na střední škole pak jeho zájem o šachy poněkud ochladl, o mnoho let později se ale ke své staré zálibě opět vrátil.

Číšníkem, levičákem, novinářem a studentem ekonomie 

Besselova matka byla svobodomyslná žena, a těšil se tak na poměry spořádaného až sešněrovaného protestantského sousedství značné volnosti, přesto byla modlitba před každým jídlem samozřejmostí, stejně jako pravidelné nedělní návštěvy kostela. Na rozdíl od řady svých kamarádů ale mohl v neděli ven a organizované náboženství nehrálo v životě rodiny rozhodující roli. Tehdejší Nizozemí bylo zemí velmi uzavřenou a konzervativní, což poválečná mládež velmi těžce snášela. Jednu z cest k revoltě představovalo koketování s komunismem a levicí vůbec. Holandská komunistická strana byla poměrně silná a díky svému kreditu z dob odboje proti nacistické okupaci i respektovaná. Maďarské události roku 1956 ale přinesly idealistické mládeži snící o svobodě a rovných právech pro všechny jisté rozčarování. Zatímco holandští komunisté obhajovali postup Sovětského svazu, Besselovi se otevřely oči a své předchozí postoje přehodnotil. Sympatie k levicovým myšlenkám ho ale neopustily. Zároveň se na základě této první politické zkušenosti začal zajímat o události za hranicemi rodné země. 

V patnácti letech pamětník odešel z domova. Nesnesl se totiž s novým milencem svojí matky, který jí pomáhal vést penzion a pokoušel se ho ovládnout. Sbalil si proto kufr a odešel ke kamarádovi, který ho u sebe nechal bydlet, zatímco on si hledal práci. Začal mýt nádobí v jedné z amsterdamských restaurací a pronajal si malý pokoj u jedné milé dámy. Matka jeho rozhodnutí zpočátku odmítala přijmout, nakonec ji ale přesvědčil. Bessel se tak mohl poměrně brzy osamostatnit. Brzy si našel lepší práci v amsterdamském Parkhotelu, kde se vypracoval až na nejnižšího z číšníků, a mohl tak prostírat příbory a chleba. V sedmnácti letech dokončil střední školu, jeden ročník se mu totiž podařilo přeskočit, a začal studovat politologii na Amsterdamské univerzitě. Ve studentském klubu Polytheia se s kolegy pokoušel rozvíjet myšlenky demokratického socialismu a sympatizoval i s kontrakulturním protestním hnutím Provo.

Bessel se chtěl stát novinářem po vzoru svého otce, a rozhodl se tak pro stáž v některém z periodik, nejlépe jako politický komentátor. Napsal prý asi padesáti novinám od Le Monde po New York Times, zájem o něj však projevil pouze Schweinfurter Volkszeitung v Schweinfurtu u Bamberku, ne zase tak daleko od hranic tehdejšího Československa. Německy uměl dobře, a nabídku tedy přijal, práce v lokálním zpravodajství ho ale nadlouho neuspokojila. Byl prý příliš mladý a příliš ambiciózní. Po návratu do Amsterdamu opustil podnájem a pronajal si celý byt, odešel totiž z restaurace a našel si práci jako pomocný účetní u ropné společnosti. Následující roky vždy několik dní v týdnu připravoval podklady pro samotného účetního, postaršího muže vězněného za války v Dachau. Ten si Bessela oblíbil a po čase ho také nasměroval ke studiu ekonomie. 

Proces otevírání se Západu už probíhal, ale člověk musel být stále velmi opatrný

Když si pak měl vybrat téma své doktorské práce, rozhodl se pro některé z výrobních družstev ve středoevropské části východního bloku. Stále ho totiž fascinoval ten starý sen o světě, kde funguje komunismus, a chtěl proto pochopit, jak takový systém může přežít ekonomicky. Psal zemědělským družstvům v celém tehdejším východním bloku a nakonec se zřejmě na popud československé vlády dohodl se zástupci JZD Loděnice. Vyřídit všechny náležitosti bylo poměrně náročné. Bessel musel podstoupit byrokratické martyrium na několika ministerstvech, najít si českou rodinu, která bude ochotna ho ubytovat, a také předem nakoupit povinný obnos v československých korunách dle kurzu daného českou stranou. Všechno se ale nakonec podařilo a pamětník v červnu 1964 skutečně nasedl do svého Mini Morrisu a po staré silnici z Norimberku dorazil přes Plzeň až do Prahy. Silnice v Čechách ho překvapily svým dobrým stavem, jedinou nepříjemnost tak představovalo asi tříhodinové zdržení na hranicích, kde mu pohraničníci důkladně prohledali celé auto a zabavili řadu věcí, zejména časopisů. 

Z Prahy pak pokračoval na loděnické náměstí, kde našel dům předsedy družstva, u nějž strávil následující dva měsíce. V loděnickém JZD se sice dozvěděl všechno o kuřatech a jejich chovu až do nejmenších detailů a mohl obdivovat moderní americké stroje, jejichž pravidelnou údržbu museli provádět firemní technici ze Západu, samotné fungování družstva po stránce ekonomické bylo prý ale katastrofální. Zaměstnanci odváděli dobrou práci, bylo jich však asi desetkrát více, než provoz podobného podniku vyžadoval. Bessel tak postupně došel k závěru, že aby družstvo mohlo být výdělečné, muselo by snížit náklady přinejmenším o polovinu, jinak bude stále odkázáno na státní dotace. Pochopil také, že se jedná o záležitost ideologickou, kdy se stát rozhodl raději utápět nemalé prostředky v podobných projektech, než aby se zpronevěřil původnímu ideálu soběstačných zemědělských družstev. 

S dcerou ředitele Vlastou, kterou obdaroval Heinzovým kečupem z prodejny Tuzex, se Bessel vydával do Prahy. Tam se snažil setkávat s lidmi a dozvědět se co nejvíce o poměrech v zemi. Což nebylo nijak obtížné, protože jako cizinec v tehdejším Československu přirozeně přitahoval pozornost. Postupně tak i díky pouhým náznakům nahlédl represivní povahu systému, skrývající se pod fasádou relativně spokojeného života. Sám také Pražanům vyvracel jejich často bludné představy o poměrech na Západě, kde všechno nebylo zdaleka tak úžasné, jak si prý tehdy mnozí přestavovali. Také pamětníkovy představy o prosperující kolektivistické společnosti braly pomalu za své, přestože i během svých výletů po jižních Čechách byl všude přijímán celkem vlídně. 

Šel jsem dát výpověď v Paribas, ale šéf mi řekl, že za půl roku budu zpátky

Po českém dobrodružství v roce 1965 úspěšně složil závěrečné zkoušky a rozhodl se, že se odstěhuje do Belgie. Bez větších obtíží získal místo hlavního účetního u společnosti dodávající kořalku na lodě kotvící v Antverpách, která distribuovala značky jako Seagram, Chivas Regal nebo Four Roses. A protože měl na starosti mimo jiné i mezinárodní platby, nemohl si nepovšimnout příšerně zastaralého systému převodu peněz. Zahraniční platby totiž probíhaly téměř výhradně pomocí dálnopisu, takže jejich zpracování trvalo přinejmenším dva až tři týdny. Systém byl navíc silně poruchový. Právě v té době se tak Bessel začal poprvé zamýšlet nad možnou elegantnější alternativou. V roce 1971 odešel do Bruselu, kde mu nabídli pozici analytika ve francouzské bance Paribas. Teorii finančních převodů se věnoval i nadále a o tématu publikoval a přednášel na konferencích. V období velkého boomu mezinárodního obchodu na počátku sedmdesátých let totiž zastaralá bankovní infrastruktura obstála už jen stěží a tehdejší systém převodů svou časovou a finanční náročností další rozvoj čím dál více limitoval. 

Na přelomu let 1972 a 1973 byl pamětník přizván do mezinárodní skupiny, která si vzala za cíl vyvinout bezpečný a efektivní systém komunikace mezi bankami, který měl sloužit i jako alternativa k systému vyvíjenému americkými bankami, usilujícími o monopolní postavení v oblasti finančních transakcí. Vznikla tak pozdější Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci (SWIFT). Celý podnik byl mimořádně technologicky náročný. Vyžadoval totiž mimo jiné i výkonné a tehdy skutečně masivní sálové počítače, terminály a přístupové body, aby mohla být vybudována páteřní infrastruktura. To se nakonec ve spolupráci se společností Burroughs Corporation skutečně podařilo, navzdory rezervovanému postoji managmentu bankovních domů. Neméně obtížné bylo přesvědčit státní telekomunikační společnost RTT, aby jim poskytla přenosovou kapacitu. RTT spolupráci odmítala, protože slušně vydělávala na převodech pomocí dálnopisu. Až díky intenzivnímu lobbingu nakonec agenti SWIFTu zvítězili, přestože jejich společnost musela RTT platit velmi vysokou sazbu. Po dramatických pěti letech naplněných mimořádným diplomatickým úsilím, protože banky, které celý podnik financovaly, se ho také pokoušely ovládnout, provedl v květnu 1977 belgický princ Albert první transakci mezi bankami v Bruselu a Londýně. Všechno proběhlo hladce, a k projektu se tak začali přidávat i aktéři původně skeptičtí a počet zúčastněných bank i států postupně narůstal. To nakonec přesvědčilo i americkou stranu, která SWIFT zpočátku odmítala, takže k systému přistoupily i společnosti jako Morgan Stanley, Goldman Sachs a další bankovní domy. A když na počátku osmdesátých let odešel do důchodu Carl Reuterskiöld, stal se Bessel Kok předsedou celého SWIFTu. 

Ani Sovětský svaz si nemohl dovolit stát stranou

Ve druhé polovině osmdesátých let pamětník díky své znalosti poměrů zastupoval SWIFT v Československu. Absolvoval řadu složitých vyjednávání se zástupci státu, který sice systém nutně potřeboval pro svůj zahraniční obchod, ale chtěl ho mít zcela pod kontrolou, což ovšem nebylo přijatelné pro západoevropské partnery. Nakonec se sice podařilo nalézt kompromis, druhá návštěva Československa byla však pro Bessela velmi nepříjemná. Domnívá se, že byl po celou dobu svého pobytu sledován a jeho pokoj v hotelu Splendid byl vybaven odposlechy. Podobná byla i situace v Sovětském svazu, kde pamětník SWIFT také zastupoval – vzpomíná, že „všechno bylo jen o trochu více bombastické, včetně recepcí a jednání na ministerské úrovni“. Pozoruhodné bylo také vyjednávání o přijetí SWIFTu v Japonsku, které musel Bessel navštívit osmadvacetkrát. Absolvoval sérii nekonečných schůzek, kdy jako herec na divadle seděl pokaždé před asi třiceti vrcholnými bankovními úředníky, z nichž ti služebně nejmladší mu kladli další a další otázky. Po celou dobu netušil, jak se situace vyvíjí, až byl po dvou letech ke svému překvapení pozván na čaj, během jehož konzumace došlo i k podpisu smlouvy. Když ale došlo na samotné připojení, dokázal prý konzervativní a uzavřený japonský bankovní sektor zavést nový systém plateb během několika málo měsíců, což byl na svou dobu pozoruhodný výkon. 

Telekomunikace, film a šachy 

Když Bessel SWIFT koncem roku 1989 opustil, měla společnost přes dvanáct set zaměstnanců. Belgický premiér ho totiž požádal, aby se ujal restrukturalizace belgické telekomunikační společnosti RTT – velmi špatně vedené státní firmy, jak uvádí, jejíž management se rekrutoval převážně na základě politické příslušnosti. Na telefonní přípojku tehdy čekalo asi milion Belgičanů, mnozí už celá léta. Tento druhý největší podnik v Belgii, hned po železnici, měl třicet tisíc poboček. Besselovi sice lichotilo, že mu jako cizinci nabízejí tak důležitý úkol, ale „práce to byla naprosto příšerná“, jak později vzpomínal. Podařilo se mu však ustát politické tlaky a zvítězit v celé řadě sporů, a když po pěti letech úspěšně transformovanou firmu předal, mohl prohlásit, že se toho opravdu hodně naučil. 

Po odchodu z RTT se Bessel rozvedl a chtěl na rok odjet na Nový Zéland, aby si odpočinul. Zavolal mu ovšem německý režisér Peter Fleischmann, autor slavných Loveckých scén z dolních Bavor, a požádal ho o pomoc. Snažil se totiž s dalšími kolegy od filmu zachránit legendární studia z období Výmarské republiky v berlínském Babelsbergu, kde ve třicátých letech působily veličiny jako Fritz Lang nebo Marlene Dietrich. Po znovusjednocení Berlína ale studiím hrozila privatizace a následná demolice, aby mohla udělat místo velkokapacitnímu parkovišti. Pamětník se tak po kratším přemlouvání dal na dráhu aktivisty. Začal shánět prostředky a organizoval hnutí za záchranu této významné kulturní památky, až konečně braniborská vláda podlehla tlaku a privatizaci zastavila.

Ve stejné době také zorganizoval šachový turnaj v hotelu Intercontinental v Praze, kde se díky Lubomíru Kaválkovi a Miloši Formanovi utkal v přímém televizním přenosu s Václavem Havlem. Během večeře v „příšerné restauraci poblíž zoo“ si pak prezident Havel s Besselem padli do noty a toto setkání rozhodně nebylo jejich poslední. Na Havlův popud také pamětník později přijal místo ředitele československé společnosti SPT Telecom, kterou zprivatizovali švýcarští a holandští investoři, přestože podobnou nabídku z Holandska nedávno předtím odmítl. Tuto „obludně velikou společnost“, která se měla stát Českým Telecomem, vedl nakonec devět let. I v tomto případě se stejně jako předtím v Belgii podařilo poměrně rychle odbavit čekací listinu a dát telefon skutečně každému, což byla jediná cesta, jak tento totálně zkorumpovaný systém demontovat. V následujících letech pak Bessel Kok působil mimo jiné jako ředitel listu The Moscow Times svého přítele Derka Sauera, vedl ukrajinský exilový baletní soubor choreografa Alexeje Ratmanského a po ruské invazi na Ukrajinu prosazoval ráznější postup proti ruským bankám.