Květoslava Pecková

„Takže jsem byla nakonec celkově třetí. Ale vzpomínám si, že jsem se v cíli jsem rozbrečela, protože ze mě jenom spadl jenom stres. Neměla jsem vůbec radost, vůbec jsem necítila únavu, jenom ze mě spadl stres. Myslím si, že to bylo tak zbytečné a necitlivé, že kdybych se mohla na ten závod soustředit, mohla bych dopadnout podstatně líp. A to nemůžu tomu vedení úplně odpustit. I když už jsem samozřejmě dávno odpustila, dneska je to jedno. Ale je to hrozná škoda, protože za dva dny se jela štafeta a my jsme si touhle mou medailí ze sebe prostě shodily stres. Nastupovala jsem na štafetu v takovém klidu a v takové pohodě, že jsem se ráno probudila a cítila jsem, že dneska mě nikdo neporazí. Měla jsem v tom závodě nejlepší čas. Takže kdybych takhle mohla nastoupit na pětku, mohlo to možná dopadnout trošku jinak. I když Hämäläinenová byla tak dobrá, že by asi vyhrála. Ale mohli jsme mít aspoň klid.“

„Hokejisti tenkrát měli přivézt medaili. Aspoň tak to měli naši funkcionáři naplánováno. Jenomže oni si dovolili prohrát hned první zápas s týmem Spojených států. To měli být z pohledu našich funkcionářů outsideři. Ovšem netušili, že celou olympiádu vyhrají, že budou namotivovaní, že tam vybrali nejlepší hráče. A doma je doma. Takže prohra s Američany byl pro funkcionáře absolutní šok, navíc Martincovi zlomili ruku. To byl náš hráč, který tvořil hru, byl to skvělý hokejista. Druhý den se jela pětka, tak trošku překvapivě jsem skončila úplně těsně před velkou favoritkou třetí před enderačkou Barbarou Petzoldovou. To byl pro funkcionáře další šok, ovšem žádná oslava se nekonala, tak jako dneska, kdy se medaile víceméně bere ve výpravě jako velký úspěch. Tenkrát taky, ale bylo moc brzy. Třeba Dáša Palečková byla třináctá a Gaba Svobodová dvacátá. S nimi se soudruh Himl vůbec nebavil a nikam je nezval. Ale nás s trenérem pozval někam do nějaké takové místnosti. Už si to moc nepamatuju, vím jen, že nám rozdělal nám jedno plzeňské pivo a rozdělili jsme si ho. Už ani nevím, co řekl, možná poděkoval, nevím. Mělo to takový obsah, že mi z toho v hlavě nezůstalo ani jedno slovo.“

„Nicméně takové radovánky jako šikana, to znám velmi dobře. Jak se projevovala šikana tehdy v šedesátých letech? Je to vždycky v jednotlivých lidech, přiznám se, že jsem měla třeba spolužáka, který byl natolik inteligentní, že propadl už v první třídě. Docela mě trápil, bohužel bydlel poměrně blízko nás, do školy jsem měla dva a půl kilometru. Chodila jsem odmalička pěšky, a tenhle spolužák měl největší radost z toho, když mě mohl vzít mi čepici, strčit mě do bláta, vzít mně sáňky a hodit je do potoka. Byl povahou trošku jednoduchý co se týče inteligence, tak on měl hrubou a násilnickou povahu. Vybíjel se na mě, to bylo velmi nepříjemné. Když jsem si postěžovala tatínkovi, šel za jeho mámou, a ta jednoznačně řekla - Ne, náš Jaroušek je hodný, ten nic nedělá. Tím to bylo vyřešené a mně nezbývalo nic jiného, než mu utéct. Někdy se mně stalo, že jsem běžela od školy až domů nebo do půlky vesnice. Řekla bych, že to mohl být první trénink, ale byl to zároveň i stres, protože byl silný a zákeřný. Byla to situace, na kterou moc ráda nevzpomínám. Jaak se ale říká, existuje spravedlnost. Tenhle spolužák měl hrozně rád koně, chtěl se podívat na našeho. Nezvala jsem ho samozřejmě, byl trošku drzý a přišel jednoho krásného dne k chalupě. Viděl otevřené dveře do maštale, koňský zadek byl takřka u dveří, on do nich nakoukl. Bylo mu osm devět roků, nevím, co dělal, jestli zatahal koně za ocas. Raději jsem nedívala, jen jsem zahlídla od vchodových dveří, že tam jde a raději jsem vycouvala. Za chvilku jsem viděla klubko, jak se vykulilo z maštale. Kůň ho prostě vykopl, takže mě pomstil.“

"Personally, I had a hard time enduring such, I would say, sometimes propaganda moments. Maybe we went to the Olympics, so they told us, 'You have to behave... You can't associate with Western opponents.' Or rather, I think they were secretly watching us if we made any contacts. It was like that, but I would say, it depended a lot… I never really realized it, but of course they definitely watched over us. From this point of view, I think that there were probably some informants among the coaches who gave reports about how we behave, what we do, what we don't do. But we mainly cared about the sports result and we perceived this only very marginally or rather only in retrospect we found out which of those coaches reported on us."

"In 1969, which is now 50 years ago, it happened that my father went to the field, had a heart attack and never returned from the field. It was a really difficult moment for us; literally a shock to her mother, because she suddenly didn't know what to do, how to do it. Of course, neither of us did, because the barn was full of cattle, there was a horse in the stable, but there was no farmer. Then suddenly there was a time when my mother had to solve all this in some way. So she finally joined the collective farm, because there was nothing else left for her to do. They took the fields from us, took the cows away and paid us about as much money as they did in the 1950s, so we got about three thousand for four cows, which was a bit of money at the time, but given what we had to pay for them before, it was just pittance."

"We were a bit like black sheep in that village, because we were the only ones who didn't join the association. I don't know if this was the reason, but it definitely played a certain part, so for example we - as girls - were often the target of some bullying by boys, for example, that they hurt us, or attacked us physically in some way. It was quite an unpleasant experience. These are things I've never talked about much. It was only in adulthood that we realized that we might have complained to a teacher or someone. But even if I complained to her, I know it would turn out that when I left school, the boy I was complaining about pushed me in the mud somewhere, or give me a few slaps or steal my hat or sled and shove it in the creek because it was common practice. So, these are experiences that I don't like to remember, but they simply belonged to that childhood and the village spirit."