Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Jelínková (* 1937)

• born on the 28th of September 1937 in České Budějovice

• helped a German family escape during the 1945 liberation

• in 1964 the family travelled to France, Milada‘s mother‘s homeland

Jako malé děvče prchala před nálety německých letadel do kozího chlívku. V dětské fantazii jí sloužil jako bezpečný bunkr před vnějším světem, kterým zmítala válka. Zůstala žít na samotě u Zborova jen s maminkou a dvěma sestrami, protože tatínek byl totálně nasazený. Maminka byla původem Francouzka a česky neuměla ani slovo. Přesto si dokázala poradit a dokonce na půdě schovávala tatínkova kamaráda, který utekl z totálního nasazení. Milada Jelínková na ni vzpomíná jako na statečnou ženu, která chodila prát lidem prádlo a tajně vyráběla doma z klasů mouku, aby válku přežily. 

Za války zůstaly ženy samy 

Milada Jelínková, rozená Maršíková, přišla na svět 28. září 1937 v Českých Budějovicích. Její otec Ludvík Maršík byl Čech, který vystudoval reálku a odjel s kamarády po škole do Francie. Ucházel se o práci v dolech, ale díky tomu, že uměl francouzsky a německy slovem i písmem, získal nakonec zaměstnání v kanceláři. Ve Walbachu, francouzském městečku nedaleko hranic s Německem, si namluvil budoucí ženu Josefínu, se kterou počali první dceru Žanet. Ve Francii prý měli byt a žili si dobře. Rodiče Ludvíka Maršíka si ale přáli, aby se syn vrátil domů, do vlasti. Ludvík Maršík přijel roku 1937 se svou ženou, jedním dítětem a kufrem zpět na jih Čech. Téhož roku se narodila druhá dcera Milada. 

Ženě Josefíně tu bylo těžko. „Neuměla slovo česky, bydleli u tatínkovo rodičů, kde byla tatínkovo sestra a asi maminku neměla moc ráda, protože, až jsem byla větší, maminka říkávala, že to tam neměli lehké,“ vypráví Milada Jelínková. Od tety ve Zborově získali Maršíkovi kus louky, kde postavili malou chaloupku. Záhy začala válka. V roce 1941 přišla na svět třetí dcera Viktorie. Tatínek byl totálně nasazený v třetí říší a Josefína zůstala se třemi dětmi na samotě. Protože neměli žádné peníze, chodívala do Českých Budějovic prát lidem prádlo a za války tímto živila rodinu. Bez tatínka rodina dřela bídu, ale Josefína si počínala odvážně a postupně se naučila česky. „V zimě bývaly velké závěje sněhu, byla povinnost prohazovat cesty a často se stávalo, že na samotu někdo zabloudil. Maminka vodila tyto lidi zpátky do vsi,“ vrací se k momentům z války Milada Jelínková a pokračuje vzpomínkou na to, jak spolu se sestrami chodila na pole tajně sbírat klasy. Doma měli načerno šrotovník a z klasů si sami vyráběli mouku. 

Kozí chlívek jako bunkr před nálety

Ještě jako malé dívce jí utkvěla v paměti vzpomínka na to, jak létala válečná letadla a ona se schovávala do kozího chlívku, kde je sledovala okýnkem a kde se cítila bezpečně. „To už jsem chodila do základní školy ve Zborově, byla to jednotřídka, když byl nálet na České Budějovice. O přestávce jsme hráli na vsi chodí pešek okolo a přiběhl pan učitel. Říkal: ,Děti, běžte domů, bombardují Budějovice, je válka.´ Tak jsme utíkali domů.“ 

S dalšími dětmi chytaly staniol, který válečná letadla shazovala. Milada Jelínková si vybavuje, že s maminkou okopávaly zahradní jahody, když jim nad hlavou svedli piloti bitvu. „Najednou na sebe začala letadla střílet. Německé s americkým. Němec seskočil padákem a Američan spadl s letadlem až u Dobré Vody. Tam byl ten voják pochovaný. Mám dojem, že tu po válce byli nějací lidé z Ameriky, možná jeho rodiče.“ 

Maršíkovi bydleli nedaleko dráhy, kde také létali takzvaní hloubkaři, americká letadla, která měla za cíl německé vlaky. „Jako děti jsme tam chodily a dívaly se. V letadlech byli černoši a měli strašně bílé zuby,“ směje se Milada Jelínková. 

Esesáci od nás chtěli vodu

Vzpomíná také na moment, kdy se blížil konec války a kolem jejich samoty utíkali příslušníci SS: „Jako dítě si pamatuju, že přišlo asi dvanáct esesáků, kteří měli kolem pasu granáty. Chtěli pít, tak jsme všechny včetně maminky musely ke studni. Musely jsme se napít vody a teprve potom se napili oni a vodu si brali.“ 

Až po válce se Milada Jelínková dozvěděla, že její maminka ukrývala na půdě mezi senem pana Šustru ze Suchého Vrbného, který utekl z totálního nasazení v třetí říši. Vysvětluje, že na půdu se lezlo dřevěným žebříkem, který maminka pokaždé schovávala. „Žena pana Šustra k nám chodila k a brečela, že má plno dětí a táta není doma. A on byl na půdě,“ vypráví.

Ukryli jsme Němce na útěku

Během osvobozování ukryli Maršíkovi doma také německou rodinu na útěku. „Naši byli na Rudolfově vítat Rusáky. Večer v noci jsem vyšla ven z chaloupky a za plotem byli nějací lidé. Řekla jsem to sestře, která trochu rozuměla německy. Přišla domů a řekla, že jsou to Němci. Chtěli do Rakouska a ptali se, jestli bychom je neschovali. Jenže ségra je tam nechala, až když přišli rodiče, tak ti je vzali domů. Měli jsme jednu místnost a jednu takovou malou komůrku, a tak byli v té velké místnosti schovaní.“ 

Jednalo se o starou paní, její dceru a její přibližně tříletou holčičku. U Maršíků zůstaly do rána, vybavuje si Milada Jelínková: „Ráno jsme se probudili a na louce byli Rusáci s polní kuchyní. Ti Němci se hrozně báli, tak jsme je dali k uhlí. Taťka to zabil nějakým dřevem, dal tam psa, za ním byly dveře dovnitř do dřevníku. Rusáci tam nešli, psa se báli. V noci je tatínek zřejmě odvedl přes Dobrou Vodu do Budějovic na nádraží.“ 

Miladě Jelínkové zůstala na památku porcelánová panenka s vlasy, kterou jí německá holčička doma nechala: „Byla jsem šťastná, to nikdo neměl takovou panenku, jenže jsem ji měla od Němců, tak jsem se to bála říct, aby maminku nebo tatínka nezavřeli.“ Pokračuje tím, že němečtí uprchlíci se pravděpodobně dostali do západního Německa a Maršíkům poslali dopis, ve kterém děkovali za pomoc: „Naši ale na žádný dopis neodpověděli, to už tu byl komunismus a báli se.“ 

Milada Jelínková nastoupila na základní školu za války v roce 1943 ve Zborově. Po válce rodina chvíli bydlela ve Vyšším Brodu, kde otec pracoval jako komisař. Po odsunu Němců se vrátili zpátky do Zborova, kde Milada Jelínková dokončila měšťanku. Poté se vyučila prodavačkou a prodávala v řeznictví U Mikešů na dnešní Rudolfovské ulici v Českých Budějovicích.

Poprvé jsem jedla pomfrite

V roce 1964 se poprvé od přistěhování do Čech podívala maminka Josefína sama do Francie. O čtyři roky později jela do Francie znovu. Tentokrát směla vycestovat i s manželem Ludvíkem, dcerou Miladou a jejím mužem Romanem Jelínkem, za kterého se pamětnice provdala v roce 1959. Na cestě do Francie je na československo-rakouských hranicích zastihla pasová kontrola. Tatínka celníci požádali, aby šel s nimi, popisuje událost Milada Jelínková: „Řekl, že měl osobní prohlídku, jestli do zahraničí nepašuje zlato nebo cizí měnu. Ale nic takového jsme neměli,“ a dodává, že si během pobytu ve Francii oblíbila módu a kuchyni: „Jedla jsem poprvé pomfrite, tak strašně mi chutnaly. Chodili jsme k maminčině sourozencům na oběd a na večeři. Bylo tam jiné stolovaní, než na jaké jsem tady byla zvyklá. Od stolu se nevstávalo. Sedělo se u jídla, dokud všichni nedojedli, a na závěr oběda i večeře se jedl sýr. Když jsme se najedli, chtěla jsem vstát a sebrat talíře. Ale dozvěděla jsem se, že se nedělá. To dělá hostitelka.“ 

Rodiče maminky Josefíny už nebyli naživu. Setkala se pouze se sourozenci, se sestrami a bratrem. Josefína chtěla navštívit hřbitov, kde její maminku pochovali, brána k němu byla ale zavřená, a tak zůstala plakat venku. Zůstat v rodné Francii nechtěla, domovem se jí staly Čechy. 

Když se rodina vracela domů, na hranici říkali Francouzi mamince německy, jestli by rodina nechtěla ve Francii zůstat. Milada Jelínková mluví o zahraniční cestě: „Jelikož jsme tu už měli děti, tak ani náhodou. Já jak nevidím svinenskou věž, tak jsem nešťastná.“ Příležitosti zůstat ve Francii nelituje, emigraci nikdy nezvažovala. Z francouzských kořenů ji dodnes zůstala v krvi móda. Jako malá se ráda hezky oblékala. Když maminka přivezla z Francie látky, teta švadlena jim z nich šila šaty, vypráví Milada Jelínková: „Byla jsem parádnice jako holka.“ Vztah k umění ale zůstal zakořeněný v Čechách. Dodává, že si oblíbila dechovku a přála si tančit lidové tance: „Kdyby mě máma přivázala ke stolu provozem, tak bych utekla i se stolem k muzice.“ 

Ve Francii fronty na ovoce nebyly

„Štvalo mě, že se tu stály fronty na olej a ovoce,“ popisuje Milada Jelínková rozčarování z období komunismu, když porovnává situaci doma se životem ve Francii. Nicméně necítila, že by byla jakkoli utiskovaná, a brala léta totality jako realitu, se kterou se smířila. „Ve Francii jsem viděla bohatství, nebo tu možnost nákupu zboží, které tady nebylo. Ale říkala jsem si, že je to jiný stát, mají se tam líp, nepřipadalo mi to divné.“ 

Jako mladá nepřemýšlela nad tím, jestli komunismus někdy skončí. Měla podle svých slov jiné starosti, třeba aby měla co na sebe: „Na Rudolfově byl švec, šil boty, tak jsem si od něj kupovala, klín musel být třikrát prolamovaný. Vydělala jsem si nějaké peníze a naši je nechtěli, tak jsem je mohla utratit za parádu.“ 

V roce 1989 se mohl manžel Roman vrátit ke své profesi truhláře. Pocházel z Ledenic. Když zdejší truhlářství znárodnili, musel jít v Trhových Svinech pracovat do státních statků. Milada Jelínková si splnila po pádu totality sen o cestování. „Za totality se mohlo jen do Rumunska, Bulharska, to bylo všechno. Já jsem chtěla dál,“ uzavírá své vyprávění.