Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Glazar (* 1920  †︎ 1997)

My faith in life helped me survive Treblinka

  • 1920 born in Prague

  • 1939 closure of Czech universities, manual labour

  • 1942 deported to Terezín, from there to Poland to the Treblinka extermination camp

  • 1943 uprising in Treblinka, escape together with Karel Unger

  • 1943 - 1945 employed in Germany with false documents

  • 1945 return to Prague, studied economics at university

  • 1969 emigration to Switzerland

  • died 20 December 1997

Richard Glazar se narodil v Praze roku 1920 do židovské rodiny. Po německé okupaci v březnu 1939 a následném uzavření univerzit na podzim téhož roku odešel pracovat za byt a stravu na statek. V roce 1941 byli jeho rodiče deportováni do Polska do Lodže a on v následujícím roce do ghetta v Terezíně, kde zametal ulice a bydlel ve stáji společně s dalšími asi 60 muži.

Zdánlivě obyčejné nádraží

O pouhý měsíc později, 8. října 1942, dostal předvolání do transportu na východ a odjel ve vlaku s asi tisícovkou osob. Po dvou dnech hrůzné cesty dorazili na místo, které na první pohled vypadalo jako zemědělská usedlost. Nápis Treblinka na perónu zdánlivě připomínal obyčejné nádraží, dojem zdůrazňovaly i směrové tabule.

Jak se ale nově příchozí velice brzy dozvěděli, obyčejného na tom místě nebylo nic. Příslušníci SS a civilisté s modro-červenými páskami na rukávech jim buď polsky nebo v jidiš nařídili, aby se všichni svlékli a šli do umývárny na dezinfekci.

Dvaadvacetiletý Glazar měl “štěstí”, byl vybrán na práci, a tak se vyhnul smrti v plynové komoře. “Vybrali asi osmnáct lidí z té tisícovky, a to bylo relativně velmi mnoho, jak jsem zjistil později. Z některých transportů vybrali jednoho nebo dva, nebo dokonce nikoho. Nás tedy odvedli jinam, do baráku, a tam bylo všechno v hrozném stavu, oblečení, deky, spousta věcí všude rozházená. A tam jsem se po pár minutách od ostatních vězňů, co tam pracovali, dozvěděl, že jsme ve vyhlazovacím táboře zvaném Treblinka. A že všichni lidé, kteří přijeli se mnou a byli odvedeni do sprch, jsou už mrtví.”

Mamon a nic

V Treblince vykonávali dozor kromě německých SS také Ukrajinci, kteří vězně bili bičem, aby rychleji pracovali. Glazar například třídil oblečení po lidech z transportu. Později byla zdokonalena organizace zabíjení lidí a třídění jejich majetku – na oblečení byl vyhrazen speciální barák, rozdělený do různých sekcí. Podle činností patřili vězni do speciálních komand: na třídění šatstva, šperků, peněz a jiných cenností.

“Lidé, kteří byli pronásledováni dlouho před deportací, si své nejcennější věci schovali do konce, a samozřejmě své poslední cennosti přinesli s sebou. Šperky, zlato a tak dále a všechny peníze. Všechen ten majetek se hromadil v Treblince, já tomu říkal mamon. Teď si představte, jak všechen ten mamon korumpoval lidi – příslušníky SS, ukrajinské dozorce, a dokonce polské obyvatele. A tak všichni dělali věci, které Treblinku udržovaly a díky kterým Treblinka vytvářela svůj vedlejší produkt, což bylo zlato, šperky a peníze. Ale hlavním produktem Treblinky bylo „nic“. Hlavním produktem byli lidé, kteří byli zabíjeni v plynových komorách a potom páleni na obrovských hranicích, někdy až dva tisíce lidí najednou.“

Treblinka byl malý tábor, o rozloze asi 300 na 500 metrů, ale měl kapacitu denně zlikvidovat až 18 000 lidí (víc než v Osvětimi). “Kdyby se Němcům podařilo dopravit všechny ty lidi do Treblinky, byli by schopni zabít všech šest milionů Židů zabitých ve druhé světové válce přímo v Treblince. Překážkou, a to bylo štěstí, byly železniční cesty do Polska a do Treblinky.”

Na podzim roku 1942 v táboře žilo a pracovalo asi 1 000 lidí, později (i kvůli nemocem) jen kolem pěti stovek lidí.

Denně přijíždělo několik transportů, většinou z východního Polska, z Terezína “jen” asi pětadvacet tisíc českých a německých Židů. Zavražděno bylo také několik stovek Romů a v roce 1943 byli v táboře zlikvidováni účastníci povstání ve Varšavském ghettu.

Glazar byl v Treblince deset měsíců a za tu dobu pracoval v několika komandech, poslední neslo název Kamufláž. Jeho členové chodili mimo tábor sbírat větve na zakrytí plotů, aby pomohli zakamuflovat pravý účel tábora. Na nově příchozí tak čekal stejný dojem jako po příjezdu do Treblinky na ně samotné. Obyčejné nádraží.

Společné akce

Z Treblinky se pokusilo utéct několik lidí, ale většinou neúspěšně. Vězni byli kvůli útěkům hrozivými způsoby veřejně popravováni, a protože esesáci vyhrožovali, že za každého uprchlého zemře deset dalších, pokusy jednotlivců ustaly a vězni se rozhodli pro společné akce.

Ta první proběhla v listopadu 1942. Podařilo se propašovat ven z tábora dva lidi v nákladu oblečení, aby se pokusili spojit s polským odbojem a informovat o Treblince Velkou Británii. Akce se zdařila, ale Angličané se zprávami odmítli zabývat, protože jim nevěřili.

V prosinci 1942 se v Treblince začalo plánovat povstání. Ihned ustaly sebevraždy, vidina záchrany totiž vězňům dodávala tolik potřebnou naději. Přípravy povstání trvaly do srpna 1943. Některé plány se v průběhu musely odložit, například nápad zabít ve stejnou chvíli všechny esesáky v táboře. To nebylo možné zrealizovat, protože ze dne na den onemocněla polovina vězňů tyfem.

Důležitá role v povstání nakonec připadla chlapci jménem Erik, který měl přístup do baráku esesáků, protože jim chodil hrát na harmoniku. Tomu se podařilo zablokovat zámek u skladu zbraní. Přivolaní zámečníci (také vězni) tvrdili, že nejde na místě opravit. Zámek tedy odnesli do opravny a zbraně byly volně přístupné.

Povstání v Treblince a útěk

Povstání se muselo uskutečnit v pondělí, protože to byl den velkého úklidu. Povstalci měli pod odpadky ve vozíku propašovat zbraně a granáty z odemčeného skladu. První pokus proběhl v červenci. Povstalcům se tehdy sice povedlo granáty propašovat, ale až pozdě zjistili, že nemají rozbušky, a tak museli zas ve skrytu vše vrátit a akci odložit. “Bylo to zrovna v době, kdy jsem byl velmi nemocný, měl jsem tyfus. Kdyby se povstání uskutečnilo v ten den, nepřežil bych,” vzpomíná Richard Glazar. “V pondělí druhého srpna jsme byli úspěšní. Ale povstání já nevnímám jako hrdinské. Byl to napůl úspěch a napůl selhání, byl to čin ze zoufalství. Podařilo se nám zapálit všechny baráky, ale nepovedlo se nám, a to bylo to selhání, dobýt věže, kde byly ukrajinské stráže.”

Povstání se účastnila většina vězňů. Až 450 jich bylo z první části tábora a necelých 200 z druhé (tzv. Totenlager, kde byly plynové komory).

Při povstání Glazar neměl zbraň, jen sekeru, se kterou útočil na baráky Ukrajinců. Potom ale vedení povstalce vyzvalo k útěku z tábora. Přestože na ně dozorci z věží stříleli, dostal se přes plot a spolu se svým přítelem Karlem Ungerem se schoval v rybníku pod větvemi stromů.

V polském vězení

Když asi po osmi hodinách vylezli, Treblinka hořela. Němci uprchlíky hledali letadly i se psy a v celé oblasti platil zákaz vycházení.

S Karlem plánovali dostat se domů do protektorátu a tam se přidat k partyzánům, ale asi 400 km od Treblinky je chytili lesníci a dovedli na polskou policejní stanici v městečku Nowe Miasto. Glazar se svým přítelem vypověděli policistům předem připravenou historku, že jsou Čechy loajálními s nacisty, kteří spolupracují s polovojenskou stavební organizací Todt. Dále vyprávěli, že je chytili a mučili partyzáni, že jim potom utekli a teď se snaží dostat do protektorátu. (Pomohlo jim, že měli na sobě civilní šaty, protože v Treblince se nenosily vězeňské uniformy jako v jiných koncentračních táborech).

Policisté si s nimi nevěděli rady, a tak je odvedli na kriminální policii do města Tomaszów Mazowiecki, kde je zavřeli do vězení. Ve vězení byly velmi špatné podmínky, mnoho lidí tam umíralo. Při výsleších se snažili chovat sebevědomě a arogantně, když na ně třeba křičeli, křičeli sami ještě hlasitěji.

Do Německa, nebo do Osvětimi

Z vězení vedly jen dvě cesty – na nucené práce do Německa, nebo do Osvětimi. Tam Richard s Karlem poprvé o Osvětimi slyšeli. Ovšem co se tam skutečně dělo, se dozvěděli až po válce.

Nakonec jim policie vystavila nové doklady na vymyšlená česká jména (Glazar uvedl, že se jmenuje Masaryk) a v říjnu 1943 je poslali na nucené práce do továrny v Mannheimu. Tam si změnili v dokladech označení “Nucené práce” na “Dobrovolník” a na základě toho jim byly vystaveny osobní průkazy.

Glazar a Unger pracovali v kovářské dílně a nejdřív bydleli v táboře pro nuceně nasazené a dobrovolníky. Později, protože pracovali dobře, směli bydlet v soukromí mezi Němci. Dařilo se jim ututlat, že jsou Židé. Když Glazarovi jeden spolupracovník řekl, že vypadá jako Žid, věděl, že musí reagovat rozhořčeně, a tak ho uhodil.

Američané v Mannheimu

Když se v březnu 1945 přiblížili Američané, většina obyvatel Mannheim opustila a s sebou vzala všechno jídlo a zásoby. Zbylo jen víno ve sklepích, takže se Glazar a jeho přítel několik dní živili jen vínem.

První americká jednotka, ke které se dostali, je málem postřílela, ale nakonec je odvedla do vily, kde byli důstojníci CIC (kontrašpionáž), kteří je dva dny vyslýchali. Když Glazar řekl, že je Žid, přišel rabín, který ho požádal, aby se pomodlil. I když nebyl z nábožné rodiny, přeříkal modlitbu na začátek šabatu a oni mu uvěřili. Po celou dobu drželi jeho a Karla odděleně, ale oba vyšetřováním prošli.

Americkým vojákům potom pomáhali asi tři až čtyři měsíce. Poskytovali jim informace o německém průmyslu, ukázali jim továrnu, kde pracovali atd.

Domů

Pravděpodobně na konci srpna nebo na začátku září Glazar v rozhlase slyšel výzvu, že ho hledá jeho matka, která přežila Osvětim a Bergen-Belsen. I s Karlem odjeli s americkým konvojem přes Plzeň do Prahy. Po čtyřech letech se s matkou shledal. Z blízké rodiny byla jediná, kdo přežil. Z Karlovy rodiny nezůstal nikdo.

Konce války se dočkali dva Glazarovi bratranci a nevlastní bratr, kterého po příchodu nacistů ve 14 letech poslali do Dánska, kde se přidal k československé exilové armádě. Prarodiče zahynuli a druhý nevlastní bratr byl zabit v Mauthausenu.

V Praze nastoupil Glazar znovu na vysokou školu. V roce 1948 vystudoval ekonomii, oženil se a začal pracovat v zahraničním obchodě. Za kritiku režimu a politickou nespolehlivost byl v padesátých letech opět poslán do tábora, kde téměř dva roky nuceně pracoval, stejně jako za války v kovářské dílně. Po propuštění působil jako ekonom a plánovač ve výzkumném ústavu a v době politického uvolňování v šedesátých letech mu nabídli práci v Akademii věd. Stejně jako řada intelektuálů se podílel na reformách pražského jara a v březnu 1969 emigroval s manželkou, synem a dcerou do Švýcarska, kde dostali politický azyl.

Ke své ojedinělé zkušenosti vězně jednoho z nejděsivějších vyhlazovacích táborů nacistického režimu říká: “Často se mě ptali, jak člověk může v takových podmínkách přežít. A moje odpověď je, že nezáleží v první řadě na fyzické kondici. Jde o něco jiného, snad bych to nazval víra v život. Nikdo nemohl, podle mých zkušeností, přežít sám za sebe. Každý musel žít jako součást skupiny. V táboře byly skupiny dvou, tří, čtyř, pěti, šesti nebo dokonce sedmi lidí, drželi spolu, vzájemně si pomáhali, s jídlem, když byl jeden z nich nemocný, ukrývali ho a tak dále. Nikdo jednoduše nemohl přežít sám. My jsme byli s Karlem Ungerem jako dvojčata. Od úplného začátku, dokud jsme se nevrátili zpátky do Prahy, každou hodinu, každou minutu spolu, a samozřejmě jsme si vzájemně zachránili život. Mnohokrát.”

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Exchange of testimonies – United States Holocaust Memorial Museum Archive www.ushmm.org and Memory of Nations Archive www.memoryofnations.eu, Czech Republic

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Exchange of testimonies – United States Holocaust Memorial Museum Archive www.ushmm.org and Memory of Nations Archive www.memoryofnations.eu, Czech Republic (Ruth Františka Blažková)