Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Harry Feinberg (* 1920  †︎ 2014)

People were standing along the road as if they could not wait for us. I will never forget this

  • born in 1920 in Minsk
  • in 1921 the family emigrated to the USA
  • in 1942 drafted to the U.S. army as a tank driver
  • July 16, 1944 landed in Normandy
  • witnessed the liberation of the Ohrdruf concentration camp
  • took part in liberating the western part of Czechoslovakia

Kdy jste se narodil?

28. března 1920 v ruském Minsku. Jsem nejstarší z pěti dětí. Jako jediný jsem se narodil ještě v Rusku. Ostatní již v Americe, kam jsme přijeli v roce 1921 s rodiči a s prarodiči z matčiny strany. Bylo mi jedenáct měsíců. Nepovažuji se za Rusa, jsem stoprocentní Američan. Toto je moje země, kterou miluji.

Co dělal váš otec v Minsku?

Myslím si, že moc nepracoval, občas někde na poli. Vyprávěl mi, že prostě jednou za čas někam odešel s kusem provazu, a když se večer vrátil, byl na druhém konci kůň. (smích) Kradl koně. Nikdy jsem se ho na to nestačil dopodrobna zeptat, zemřel v roce 1975. Matka v roce 1991, jestli se nemýlím.

Proč odešli z Ruska?

Kvůli probíhajícím pogromům. Byla to práce bolševiků. To byli zběsilí lidé. Hledali mladé židovské muže a vraždili je. I můj otec byl tehdy ještě mladík. Museli jsme utéct z našeho domku o jedné místnosti a schovat se v lese, kde jsme zůstali asi dva týdny. Otec se plazíval po břiše do chalupy, aby přinesl chleba a mléko nebo alespoň něco k jídlu. Tak jsme přežívali, než bolševici odtáhli. Strýcové z otcovy i z matčiny strany odešli do Ameriky už v roce 1906 a uchytili se v obchodě. Matčin bratr se usadil v New Yorku, šil tam dámské kabáty. Otcův bratr zase podnikal ve stavebnictví. A tak se jednou dohodli, že nám pošlou peníze, abychom přijeli za nimi. Cesta lodí z Minsku do Ameriky trvala asi třicet dní. Jak mi bylo řečeno, neměli jsme nijak přepychové kajuty, dokonce ani postele. Prostě nás zavřeli do podpalubí a ještě jsme mohli být rádi, že se nám vůbec podařilo dostat se na loď a přežít cestu.

Jaký byl váš příjezd do Ameriky?

Otec neuměl anglicky. Takže když jsme dorazili na Ellis Island a zavolali si nás k přepážce, nevěděl, co má dělat. Naštěstí byl poblíž jeho bratr a ten řekl, že se otec jmenuje Joseph Feinberg. Jmenoval se Josil Feifer, ale strýci to nepřišlo dost nóbl. Tak jsme od té doby přijali příjmení Feinberg. V přístavu nás čekali strýcové. Ujali se nás, otci sehnali práci ve stavebnictví, kde jsem pak pracoval i já. Dědeček byl už starší, velmi zbožný muž, ten samozřejmě pracovat nemusel. Žili jsme v Brooklynu nebo Východním New Yorku, jak se tehdy říkalo. Na rohu Sheffield a Pitkin Avenue. Bydleli jsme v přízemí, kde nebylo žádné topení, jen taková velká černá kamna, na kterých se i vařilo. Už jsem tam nebyl spoustu let, pořád si ale dokážu vybavit vlaky nadzemní dráhy, co vám sviští nad hlavou.

Jakou řečí se u vás doma mluvilo?

Mluvili jsme jidiš. A jsem rád, že to byla první řeč, kterou jsem se naučil. Moc se mi to později hodilo, když jsem v letech 1942 až 1945 sloužil v armádě v Evropě. Je to jazyk velmi podobný němčině. Němci mi rozuměli a já rozuměl jim. To už ale předbíhám.

Kdy jste byl odveden?

To bylo 14. ledna 1942. První týden jsem strávil ve Fort Dixon v New Jersey. Tady jsme se trochu zorientovali a nafasovali uniformy. Pak nás naložili do vlaku se spoustou dalších vojáků a poslali nás do Fort Knox v Kentucky, kde byl výcvikový tábor tankových vojsk. Skutečně mě překvapilo, jak staré tam měli tanky. Tyhle rachotiny byly ještě pospojované šrouby, což bylo dost nebezpečné, protože když vás zasáhli, mohl se šroub uvolnit. A pak se prostě odrážel od stěn tanku, bylo to horší než kulka, když tam tak poletoval. Když začala válka, měl jsem za sebou rok a jedenáct měsíců výcviku ve Státech.

Jak jste se dostal do Evropy?

Vypluli jsme z Massachusetts a přistáli ve Swansea ve Walesu. V našem konvoji bylo 52 lodí, v té době to byl největší konvoj, co překonal Atlantik. Ve Swansea nás naložili na vlak a poslali nás do Anglie, do Devises, kde naše rota zůstala až do července 1944. 16. července jsme vyrazili do Francie a druhý den jsme přistáli na Utah Beach. Když jsme dorazili, měli jsme už pláže zajištěné. Zůstala tam jen jednotka, která dohlížela na provoz. Vysadili nás asi 200 stop od pobřeží. Naše jednotka měla loď a tři tanky. Britskou tankovou loď s plochým dnem, tři tanky Sherman. V každém tanku pět mužů. Na pláži byl klid, už se tam nebojovalo. Ani jsme neviděli nic, co by připomínalo ta jatka, která tam proběhla ani ne před měsícem. Pěkná pláž to byla, čistá, upravená, my jsme ale museli čekat na lodi.

Po dvou dnech se snad tisíc lodí s pěchotou a technikou dalo do pohybu. Když jsme dostali rozkaz, sundali jsme z vozů řetězy. Uvolnili jsme naše stroje, ale abychom se dostali na břeh, museli jsme projet vodou, což jsme tedy nečekali. Já už myslel, že je s námi konec, že se všichni utopíme. Měli jsme ale dobré muže, kteří nás z toho dostali. Pak jsme projeli St. Maraglies. Na jméno dalšího města si nemohu vzpomenout, ale každopádně jsme u něj tábořili.

Kdy jste byli poprvé nasazeni na frontu?

Asi po pěti šesti dnech se objevily tisíce britských a amerických letadel z různých směrů a začaly bombardovat frontu před námi. Trochu to tam načechraly, protože další den jsme měli útočit. Celý den jenom snášely vajíčka: bomby, bomby, bomby. Byla to podívaná, na kterou do smrti nezapomenu. Celá země se třásla. Mohli jsme být tak pět mil od toho, ale viděli jsme všechno. A bylo se na co dívat. Nám, co ještě nikdy nebojovali, to připadalo jako vcelku zábavné představení. Pak nám řekli, že v pět ráno začneme postupovat. Že budeme útočit. Tak jsme se nasnídali a vyrazili do bojů o Francii. Pěkně jsme to hnali. Jediné, na čem záleželo, byl postup. Hnát to na východ, za každou cenu, jak říkal Patton. Ale na nás samozřejmě čekal nepřítel. Seděli v tancích, zaměřovali nás. A jejich tanky, to bylo něco neuvěřitelného. Měli obrovské tigery. Za rok a jedenáct měsíců na bojišti jsem ztratil dva tanky a přišel načas o sluch.

Jak jste přišel o první tank?

Překračovali jsme v koloně řeku. Před námi bylo dost velké pole. Zastavili jsme a čekali, až se přebrodí i ostatní. V tom poli byl lesík, zdálo se nám, že snad jen několik stromů. Neměli jsme tušení, že tam číhá nepřítel. Dali jsme se do pohybu a oni na nás začali střílet. Ujížděli jsme dozadu, zavřeli poklopy. Ale dostali nás. Byla to šílená rána. Poznali jsme, co dokáže taková osmaosmdesátka. Měli jsme štěstí. Dovnitř střela nepronikla, protože čelní pancéřování mělo zvláštní sklon, takže se jen odrazila nahoru. Za tři dny jsme dostali nový stroj. Neměl dělo 75 mm jako ostatní, ale houfnici 105 mm s krátkou hlavní. Náš prapor měl jen šest takových strojů a používal nás jako údernou četu. Dostali jsme souřadnice a pak všech šest tanků vedle sebe spustilo palbu. Nepřítele jsme většinou ani neviděli, střílelo se přes vesnice, přes lesy. Ale když pak bitva skončila a my postoupili a já viděl všechnu tu spoušť, říkal jsem si: Proboha, tohle je naše práce? Vojáci bez hlavy, nahá těla bez končetin v krvavé kaši. Naše munice měla takovou sílu, že z nich výbuch serval všechno oblečení. To byla naše práce. Já jsem v jádru mírný člověk. Nechtěl jsem nikoho zabít.

Říkal jste, že jste přišel o dva tanky. Jak to bylo s tím druhým?

Jeli jsme Francií, blížila se noc. Byli jsme unavení, prošli jsme si strašnou řežbou. A řídit tank je namáhavé, nemá žádné pérování, pěkně to s vámi hází. Byli jsme skutečně unavení a hladoví. Vyjeli jsme na pole, kde jsme měli přečkat noc. A můj poručík, dobrý muž, byl tehdy zabit. Měli jsme ho moc rádi. Nikdy by vás neposlal dopředu, než se přesvědčil, jak to tam vypadá. Jel v džípu jako první. Míval u sebe vždycky šest granátů, připnutých na kšandách. No a jeden z nich zasáhl snajpr, takže mu to urvalo hlavu. Dostali jsme hned nového poručíka. Řekl mi, ať vezmu tank a vyjedu na kopec – přitom jsme byli na pěkně rovném poli – a tam ať se pokusím zaměřit děla, která měla být někde na cestě pod kopcem. Když jsem to oznámil svým mužům, samozřejmě se jim to nelíbilo. Bylo jim jasné, že budeme na ráně, že bychom se měli schovat někam za kopec. Ale zkrátka jsme byli celou noc nahoře na kopci. Všude klid, všechno v pořádku. Ráno jsme seděli kolem tanku, snídali a najednou přilétla střela, která jen o kousíček minula tank, a zabořila se do země. Kupodivu se nikomu nic nestalo, z čehož jsem měl samozřejmě velkou radost. Rychle jsme zalezli zpátky. Rozhlížel jsem se, nic jsem ale neviděl, protože před námi byl les. Byl jsem nervózní, bál jsem se, šlo to všechno moc rychle. Řekl jsem řidiči, ať nás otočí, což také udělal. A vtom poslal Němec další střelu, která nás zasáhla z levé strany, přímo do motoru. Kdyby nás strefil o kus dál, střela by prošla skrz a z nás by nic nezbylo. Naštěstí jsme to koupili do motoru. Tank začal hořet, pod nohama mi přeskakovaly jiskry. Všichni vyskákali. Rozběhl jsem se z kopce dolů. Za chvíli mě dohnali ošetřovatelé a odvedli mě na ošetřovnu. Celý jsem se třásl. Bylo tam i pár vážně zraněných mužů. Jeden měl zlomenou nohu, druhý tam jen tak seděl, jako blbec. Vůbec nereagoval. Bylo mi ho vážně líto. No ale po chvíli se mi udělalo líp, přestal jsem se klepat. Pak jsme vyrazili do nemocnice. Byl jsem tam jen tři dny a vrátil se k jednotce. Šel jsem za velitelem a povídám mu: Kapitáne, já už do tanku nemůžu, jen na to pomyslím, už se celý třesu. Odpověděl, že to chápe, že ale neví, co se mnou. Řekl jsem mu, ať mě třeba pošle do Paříže před popravčí četu, že je mi to jedno, ale zpátky na frontu už nemůžu. Připadal jsem si jako zbabělec. Udělal mě styčným důstojníkem. Nemohli jsme používat rádio, protože nás mohl odposlouchávat nepřítel, takže mi vždycky dali kus papíru, který jsem musel srolovat a zastrčit ho do díry v bundě. A vždycky v noci jsem vozil tyhle zprávy od praporu k praporu. Úplně sám a měl jsem jen italskou berretu, malou pistoli ráže 7.65 mm. Dost jsem se bál, protože Němci byli chytřejší než my, natahovali přes cestu dráty. Takový drát by mi uřízl hlavu, prostě bych řídil a najednou bych neměl hlavu. Takže jsem se pořád hrbil až k palubní desce. A jezdil jsem samozřejmě bez světel, musel jsem být opravdu pozorný a dobře se dívat. S rukou pořád na pistoli. Dostal jsem z toho vředy, protože v noci vás pěkně vyděsí i veverka nebo pták.

Kudy jste vlastně se 4. divizí postupovali?

Z Francie jsme se dostali do Belgie, pak do Lucemburska. Lucemburčané nás vítali velmi vřele, spali jsme u nich doma. Museli jsme doplnit palivo a munici u tanků a dalších strojů. Potřebovali jsme také spoustu věcí opravit. A trochu si odpočinout. No a pak jsme přímo odtamtud vyrazili do bitvy v Ardenách. Tenkrát byla skutečně krutá zima. Vánoce a Nový rok jsme strávili v Belgii. Něco takového jsem předtím nezažil. V lesích jsem viděl zmrzlé lidi. Pak jsme se ocitli na okraji Bastogne. Jeden z našich poručíků z roty D, Charles Borges, ohlásil plukovníkovi, že našel slepé místo v obraně nepřítele. Plukovník mu řekl, ať si tedy vezme pár tanků a zkusí to. A tak se Borges dostal do Bastogne jako první. My jsme se přidali. Naši obležení pěšáci nemohli uvěřit, že jsme Američané. Mysleli si, že jsme Němci, kteří se zmocnili amerických tanků, že jsme si vyměnili uniformy. Až když jsme sesedli z tanků, tak nám uvěřili a začali nás objímat.

Zmínil jste se, že se vám za války v Evropě hodila znalost jidiš...

Kdykoliv jsme někoho zajali, dostal jsem rozkaz, abych tlumočil, což jsem také dělal, a často jsme z těch lidí dostali spoustu informací. Byli moc rádi, že jsme je zajali, protože věděli, že Američané jsou dobráci, že se k nim budeme chovat slušně. Samozřejmě skončili v zajateckém táboře, dostávali ale najíst třikrát denně. Takže byli skutečně rádi, že se dostali do zajetí. Prostě jsem z nich dostával informace. Kde mají dělostřelectvo, kde jsou tanky apod.

Ovlivnil vaše pocity během války váš židovský původ? Věděl jste, co se s Židy v Evropě děje?

Ne, nevěděl. Až do doby, než jsme dojeli k městečku Ohrdruf, kde jsme měli zlikvidovat veškerý odpor. V Ohrdrufu byl koncentrační tábor. (Součást komplexu Buchenwald, první tábor osvobozený americkou armádou – pozn. red.) Nikdo z nás pořádně nevěděl, co se děje v koncentračních táborech, ani náš plukovník. Nikoho by to ani nenapadlo. Nikdo nám nic neřekl. Když jsme projeli plotem z ostnatého drátu, což pro třicetitunový tank nic neznamená, najednou jsme uviděli prostranství plná těl. Podvyživených, polonahých, v pruhovaných vězeňských hadrech. Všichni mrtví. Pach rozkládajících se těl byl příšerný. Museli jste si zakrývat tvář kapesníkem. Kromě mě byli v naší jednotce ještě další židovští vojáci. Dívali jsme se a nemohli tomu uvěřit. Jak může lidská bytost udělat jiné lidské bytosti něco takového? Pak jsme zjistili, že tam nejsou jen Židé, ale i homosexuálové, Romové a političtí vězni. Procházel jsem kolem řady těl s kapesníkem přes obličej a zahlédl podivnou věc: muž – vlastně už jen kostra potažená kůží – ležel na zádech a chroptěl. Zdálo se mi, že každou chvíli vydechne naposledy. Vycítil, že se na něj dívám, a otevřel oči. Amerikanen? zeptal se. Ja, Amerikanen, odpověděl jsem. Zavolal jsem našeho lékaře. Velmi opatrně ho naložili a odjeli a pak už jsem ho nikdy neviděl. Nedokázal jsem pochopit, jak může být ještě naživu. Po čtyřiašedesáti letech to mám stále vryté v paměti. Všichni jsme plakali. Židé, křesťané, všichni. Netušili jsme, že se něco takového může dít.

Narazili jste na nějaké stráže?

Nechali tam na stráži dva muže, asi sedmdesátileté. Dlouhé kabáty, pušky na ramenou. Hned začali všechno zahazovat a volali: Kamerad! Kamerad! Řekli nám všechno, co jsme potřebovali vědět. Dozorci prý odjeli asi před půl hodinou, když se dozvěděli, že se blížíme. Náš plukovník Creighton Abrams vyskočil na tank, svolal lidi a řekl nám: Chlapci, teď vidíte, proč bojujeme v téhle válce. Viděl jsem, že i on pláče. A to byl tvrdý člověk, velmi vlídný, ale tvrdý. Nemusel nám ani říkat, co máme dělat. Přikázal několika tankovým posádkám, aby vyrazily cestou, po níž před půl hodinou zmizeli dozorci. Zlikvidujte je, ať z nich nic nezbude, prohlásil. Což také udělali. Já to neviděl, zůstal jsem v táboře.

Jak se proměnil váš pohled na Němce? Chtěl jste se mstít, po takové zkušenosti?

Na to nezbyl čas. Bylo jasné, že je již po válce. Postupovali jsme stále dál. Vpředu jel lehký tank se dvěma reproduktory a jeden chlapík hlásil německy do mikrofonu něco ve smyslu: Nesnažte se klást odpor. Nepřišli jsme s vámi bojovat. Chceme jen zastavit válku. Pokud se postavíte na odpor, zabijeme vás, vypálíme vaše město. Neklaďte odpor, vyvěste z oken prostěradla nebo povlaky, ať vidíme, že se vzdáváte. Tak vyvěšovali prostěradla a my věděli, že na nás nebudou střílet. Projížděli jsme a lidé nás často div nevítali. Říkali nám, že jsme je osvobodili. Nerozuměli jsme jim, bojovali jsme přece proti nim. Ne, ne, tvrdili nám. Nebojujete proti Němcům, ale proti nacistům. Němci válku nechtěli, přesvědčovali nás. Chovali se k nám velmi mile, hráli jsme si s jejich dětmi. Děti se nás nebály, dávali jsme jim žvýkačky, sušenky, co kdo měl. Americký voják měl být tvrdý, ale to my nebyli.

Setkal jste se někdy s Rusy?

Rusů jsme si sice neměli všímat, byli ale velmi přátelští. Pamatuji si, jak jednou vyskočil z tanku pomenší Rus a spustil na mě: Ty jsi Žid? Říkám mu, že ano, a on najednou začne poskakovat a objímat mě. Mluvili jsme jidiš. Nevěděl jsem, co se děje. Mohlo mu být tak pětašedesát. Ptám se ho: Warum...? Proč ještě bojuješ, takhle starý? Celou rodinu mu prý vyvraždili Němci, neměl kam jít, neměl se kam vrátit. Pak křikl: Počkej tady! a hned byl zpátky s velkou lahví koňaku. Nikdy jsem moc nepil. Popadl moji polní láhev, nalil mi až po okraj a sobě také. Pij, pij! Brzy jsem měl dost, ale on pořád: Pij, pij! Bylo to milé potkat poprvé v životě Rusy.

Kdy jste se dostal do Československa?

Těsně před koncem války. Postupovali jsme dál a dál na východ. Rozkaz zněl nestřílet, jen případně opětovat palbu. Například jednou jela asi čtyři kilometry za námi německá tanková kolona. Počkali jsme, až jim dojde palivo, a pak jsme je zajali. V Československu pro nás válka skončila. Jednoho dne k nám přijel chlapík v džípu a prohlásil: Je konec. Už je po všem. Člověk by čekal, že se začneme radovat, oslavovat. Nic takového se ale nestalo. Nic moc jsme necítili. Je konec? Aha. No a? dívali jsme se na sebe zmateně. No ale přece jen jsme byli šťastní.

Byla po překročení československé hranice cítit nějaká změna oproti Německu?

U silnice stáli lidé, jako by se nás už nemohli dočkat. A pořád jenom: Nazdar! Nazdar! Nikdy na to nezapomenu. Na všechna ta krásná děvčata, co nám lezla na tanky. I hasiči nám udělali slavnostní představení. Oblékli se do uniforem, vzali sekery a přivezli takový vozík s nádrží uprostřed. Koně neměli, ani auto. Pumpovali a stříkali hadicí. Přišlo nám to legrační, nic takového jsme nikdy neviděli, ale bylo to od nich milé. Chtěli nám ukázat, jak umějí hasit oheň. Češi nám dávali klobásy, které sami připravovali. Vylezli na tank a nabízeli nám je. Byly hodně červené a česnekové, já to jíst nemohl. Ale ostatní si dávali. A když jsme jednou někde na chvíli zastavili, přinesli nám spoustu kořalky: likéry, šnaps. A místní ženy nám uvařily kafe a i do něj lily kořalku. Nebyli jsme na to zvyklí, dávali jsme si do kávy mléko. No ale mělo to velký úspěch. Radovali jsme se, že je po válce.  

Američané prý často chránili německou menšinu před pomstou Čechů. Zažil jste to?

Sám jsem to nezažil. Jednou jsem se ale doslechl, že se bude věšet. Nikdy jsem neviděl, jak někoho věší, chtěl jsem se podívat. Tak jsem vzal džíp a asi po deseti kilometrech jsem dojel k táboru, který byl plný německých vojáků. Byli v uniformách, ale zbraně už složili na takovou obrovskou hromadu, vypadala jako pyramida. Důstojníci si nechali pistole, vojáci už jen tak polehávali, kde se dalo. Když jsem jel kolem, mávali na mě. Po několika dalších kilometrech jsem dorazil na místo, kde se mělo věšet. Už se jim podařilo sestavit takovou konstrukci, na níž se houpaly provazy, ale nemohli najít kata. To víte, kluk z Ameriky. Chtěl jsem vidět popravu, a nic z toho. Ale vzpomněl jsem si na tu hromadu zbraní a řekl jsem si, že by se jich pár hodilo. Tak jsem zajel do tábora, Němci mě pustili, dojel jsem k té hromadě. Přišel poručík, zasalutoval, tak jsem mu odpověděl a začal jsem nakládat zbraně do džípu. Nimm, nimm! spustil na mě. Ber, ber! To je v pořádku! Za chvíli jsem našel luger a hned jsem si ho strčil pod sedadlo. Pak jsem se skoro nemohl dostat z tábora, protože všichni byli hrozně zvědaví, jak vypadá takový Američan. Vrátil jsem se s kořistí do Sušice, kde jsme zůstali snad několik týdnů. Pak jsme odjeli do Německa a odtud domů.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Liberation of Western Bohemia by the U.S. Army in 1945