Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Eliáš (* 1937)

• born March 14, 1937 in Pardubice

• his father Vladimír Eliáš died on May 8, 1945 in a collision with a German armored personnel carrier

• in 1946 the family moved to Liberec

• since 1960 worked as a director of the church choir in Liberec

• in 1966 he graduated from the Faculty of Civil Engineering in Prague

• in 1969 he founded a Catholic scout club

• during 1970s and 1980s he maintained contacts with the clergy of the hidden church

• in 1982 he founded his own dulcimer band

• an initiator of the strike at the construction secondary school in November 1989

Když se 8. května 1945 svět radoval z konce války, plakalo pět kluků nad smrtí tatínka, kterého v poslední den války zabil německý obrněnec. Díky obětavé mamince vyrostli z kluků muži, na které by byl táta nepochybně hrdý. Příběh Bohuslava, čtvrtého z bratrské pětky, je příběh o lásce k muzice, poctivosti a živé víře.

O kořenech

Bohuslav Eliáš se narodil v Pardubicích 14. března 1937 jako čtvrtý syn manželů Vladimíra a Anny Eliášové, rozené Vlasákové. Tatínek byl původem z Vysokého Chvojna, obce poblíž Pardubic, kde rodiče provozovali hospodu. Po ukončení vojenské služby zde na přání svých rodičů koupil cihelnu. Podnikatelský plán však překazila hospodářská krize. V roce 1935 tatínek cihelnu zavřel a přijal místo na úřadě pardubického magistrátu. Jaké měl tatínek vzdělání, pamětník s určitostí neví. „Měl nějakou školu, ale jakou, to také nevím, protože jsme byli tak malí, že jsme si ani nevzpomněli se na takové věci ptát. No a maminka pak o tom nemluvila, protože jakákoli zmínka o otci byla bolestivá.“

Tatínek měl dva sourozence, sestru Vlastu a umělecky nadaného bratra – herce, malíře, sochaře a básníka Mirko Eliáše, který zemřel v pouhých 39 letech. 

Dědečka a babičku z otcovy strany pamětník ani jeho bratři blíže nikdy nepoznali. Tatínek si vzal maminku navzdory jejich nesouhlasu, a odtažitost prarodičů vůči jejich snaše a vnukům se nezměnila ani po tatínkově tragické smrti, přestože se maminka o kluky starala příkladně. „Poznali jsme neochotu navázat bližší kontakt, s vnuky, s jejich matkou, a my jako kluci jsme to už trošku cítili a bylo nám to líto.“

Maminka se narodila ve Chvojenci, malé vesnici poblíž Vysokého Mýta. Dědeček Vincenc Vlasák se vyučil truhlářem, ale pro úraz nohy na frontě světové války se řemeslu nevěnoval a provozoval ve Chvojně hospodu. A dařilo se mu. Hospoda U Vlasáka se v obci stala značkou kvality, a dobře to dědeček uměl i se štamgasty. „Když si chlapi přihnuli a dali se do nějakého sporu, řešil jednoduše – oba dva vyhodil, nebo zavolal na služebnou: ,Mařko, běž pro tu a tu manželku, ať si pro něj přijde!‘“

Vzdělání se mamince dostalo u řeholních sester na dvouleté hospodářské škole v Moravské Třebové, která připravovala dívky v křesťanském duchu pro život v manželství.

Kluci v akci

V Chvojenci u prarodičů trávili kluci mnoho volného času, a dědeček si tak od nich užil mnoha lumpáren. „Pět kluků od pěti do třinácti let udržet v nějakém solidním režimu, to bylo pro staršího člověka asi dost obtížné,“ vzpomíná pamětník a vypravuje, jak jeden z jeho starších bratří našel vzduchovku a jal se střílet po největším houserovi na dědečkově dvoře. „Dodnes se dědovi omlouvám, že jsme mu tyhle hrůzy někdy předváděli, ale to tak patřilo ke klukovskému životu. Jinak jsme tam zažívali nádherné chvíle.“ Svého dědečka charakterizuje jako spravedlivého patriarchu a babičku jako svatou ženu.

Radostné chvíle bratři prožívali také doma v Pardubicích. Volný čas trávili především ve středisku mládeže na Skřivánku, které vedli bratři salesiáni, za nimiž jako kluci doslova lítali. Většinou tam hráli fotbal, stolní tenis nebo obdivovali velký model železnice, který pro ně byl opravdovým tahákem. „Maminka, když nás hledala, tak první, co bylo, vzala kolo a jela k salesiánům a našla nás tam, i když jsme třeba měli být úplně jinde,“ přiznává dnes pamětník. A dodává, že čas prožitý u salesiánů byl pro ně důležitou životní formací.

Tatínkova smrt

Do osudu rodiny tragicky zasáhla událost z 8. května 1945. V den radosti z konce války byl tatínek z titulu důstojníka čs. armády v záloze pověřen jednáním se zástupci německého velení. Ve chvíli, kdy za radostných pozdravů přihlížejících občanů procházel v čele uniformované skupiny čs. důstojníků středem města, zaútočily na skupinu dva německé obrněné vozy, dosud skryté za kostelem. Tatínek byl zasažen střelbou a asi 25 metrů vlečen pásem obrněnce. „Měl hlavu tak poraněnou, že nebyl schopen dalšího života. Ale, jak maminka vždycky říkala, vykrvácel asi během hodiny nebo tak nějak. Byla u něj, když ještě – v uvozovkách – žil.“

Událostem osudného dne se v knize Zapomenutý příběh npor. Vladimíra Eliáše věnuje historik Petr Středa, od něhož pamětník teprve před několika lety získal vzácnou fotografii zobrazující jeho tatínka pár minut před smrtí. „Pro mě je to úplně nová věc. A taky ten pohled na jásavého tatínka – já ho takhle neznal. On byl spíš takové povahy klidnější a mlčenlivější, nějaké emoce u něj nehrály moc roli. Tak si ho já pamatuji. Já jsem ho nikdy rozesmátého neviděl, nebo si to nepamatuji.“

Nový domov

V těžké životní i finanční situaci, ve které se rodina tatínkovou smrtí ocitla, pomohla především maminčina rodina – dědeček Vlasák z Chvojence, bratr František, toho času vrchní číšník v pražském hotelu Wilson, a bratr Jaroslav, který mamince s dětmi poskytl azyl v libereckém hotelu Zlatý lev, jehož správou byl pověřen. Azylu u Zlatého lva rodina požívala jen do roku 1948, kdy strýc Jaroslav, vědom si politického vývoje v zemi, tři týdny před únorovým komunistickým pučem emigroval. Nový domov našel v Kolumbii, kde provozoval přímořské bungalovy. Před svou emigrací však hodný strýček, jak jej pamětník dodnes nazývá, stačil své sestře a synovcům zajistit vlastní bydlení a podporovat je nepřestal ani později.

Nový byt po odsunutém německém obyvatelstvu našli už vyrabovaný Revolučními gardami. Zůstaly v něm jen dvě lavice, dubový stůl a hodiny kukačky. Jeho velkou předností byla poloha naproti klášteru sester voršilek, s nimiž rodina navázala pevné přátelství. Pamětník vzpomíná, jak chodil k sestře Josefě na hodiny houslí, na kterých také doprovázel bohoslužby: „Byla to někdy hrůza, ale ona byla tak trpělivá, že jsme to všechno překonali.“ Po ranním ministrování kluci vždy dostali dobrou snídani, čímž sestry znatelně pomáhaly trvale napjatému rodinnému rozpočtu.

„Život těch sester byl tak nakažlivě inspirující, že když to člověk porovnal se světem za zdmi kláštera, tak se to nedalo ani porovnat,“ popisuje zkušenost u sester voršilek pamětník.

Když v roce 1950 komunistický režim nezákonně uzavíral ženské kláštery a sestry voršilky byly svezeny do internačních klášterů v Hejnicích, Broumově a později v Bílé Vodě, jejich službu při kostele okamžitě zastoupili bratři Eliášové. Ministrovali, hráli na varhany, zastávali službu kostelníka, pečovali o věžní hodiny a o vše potřebné.

Na studiích

Po absolvování gymnaziálních studií se už cesty bratří rozešly. Nejstarší Vladimír vystudoval lékařskou fakultu a věnoval se stomatologii. Bratr Václav se stal stavebním inženýrem v oboru lidově nazývaném „velká voda“. Třetí z bratří, Petr, pracoval po ukončení studia na fakultě makromolekulární chemie v týmu profesora Otty Wichterleho. Avšak silnější než skvěle rozjetá kariéra byla jeho touha po kněžství, kterou naplnil po své emigraci v roce 1964. Dlouhá léta sloužil české komunitě v Austrálii a po sametové revoluci se podílel na ustavení plzeňského biskupství. Nejmladší z bratří, Jaroslav, je lékařem – specialistou dětské ORL a předsedou Společnosti pro duchovní hudbu. A pamětník, druhý nejmladší z pěti bratří, je stavebním inženýrem.

Vysokoškolská studia si bratři mohli dovolit nejen díky svému skvělému prospěchu a stipendiu, které jako sociální rodina pobírali, ale především díky nezměrné podpoře své maminky. „Takže všech pět nás má vysokou školu díky naší mamince, která – nechci, aby to vyznělo nějak nabubřele –, ale svými modlitbami a svou láskyplnou činností nás k tomuhle dostala.“

Přijetí na školu nebylo vždy snadné. Ne kvůli studijním výsledkům, ty byly výborné, ale pro aktivity, z nichž byla zřejmá příslušnost a pozitivní vztah rodiny k církvi. Bratři Vladimír a Jaroslav tak nedostali doporučení ke studiu medicíny od svého gymnázia, ale až od vedoucího pracovního kolektivu v nemocnici, kde rok po maturitě pracovali.  

U Bohuslava Eliáše to s volbou vysoké školy bylo složitější. Dlouho byl přesvědčený, že se může živit jen muzikou. S tou začal nejprve na Lidové škole umění, kam své kluky přihlásila maminka, protože nechtěla, aby se toulali „jen tak“ po ulici. „My jsme museli, já jsem musel, mě to nebavilo. Housle!“ Ale nakonec se vše změnilo, muzika chytla všechny a doma se často muzicírovalo. Velký podíl na tom měl pamětníkův oblíbený učitel, pan Karabec. Když k němu později přišel s myšlenkou, že by rád dělal muziku profesionálně, dostalo se mu moudré rady: „‘Nedělej to, to je hrozné řemeslo! Buď musíš být vynikající, jako sólista atd. Když budeš jenom průměrný, tak to bude takové řemeslo, které tě nebude nikdy moc bavit. Když budeš podprůměrný, tak tam ani nechoď, protože o tebe nebude mít nikdo zájem.‘ Přesvědčil mě, že mám dělat muziku jako koníčka, což bylo vynikající,“ říká dnes s vděčností bývalý žák.

Vojna à la Kdyby tisíc klarinetů

Vojenskou základní službu pamětník absolvoval v letech 1958–1960 u raketometů v Příbrami. „Prožil jsem ji tak napůl jako Švejk, protože Švejk taky vymýšlel všechno možné, jen aby na tu frontu nemusel.“ V tom se mu výborně dařilo využít svých talentů. Nejprve z příslušníků své roty vytvořil 25členný sbor, s nímž jezdil zpívat na všemožné slavnosti, většinou budovatelského rázu. Když viděl, jak je z toho politruk nadšený, nabídl mu, že sestaví ještě cimbálovou kapelu: „Nemám cimbalistu a nemám ani cimbál. Ale kdybyste mi sehnali cimbál, tak já se na to naučím hrát.“ Nástroj se podařilo sehnat a pamětník dostal krásný vojenský úkol – cvičit a cvičit, na cimbál! Podobnou taktikou se mu ještě podařilo sestavit smyčcový kvartet a účastnit se armádní umělecké soutěže ve zpěvu, v níž vyhrál všechna kola a v celostátním skončil na druhém místě.

Vojenská služba však přinášela také dramatické momenty. Při nočních střelbách u Jinců, při nichž sloužil jako počtář dráhy střel, nahlásil nastavit hodnoty, u kterých si následně uvědomil chybu. Hned sice zavelel, aby střelu neodpálili, ale když si později vyhodnotil, kam by střela dopadla, zjistil, že by v Jincích zrušil nádraží. „Tenkrát mi do smíchu nebylo, ale dnes se tomu směji.“

Šedesátá léta

V roce 1962 vstoupil do manželství s Jaroslavou, rozenou Pavlů, dětskou lékařkou z Frýdlantu. Oba manželé pocházeli z věřících rodin, svou víru aktivně žili a v ní vychovávali své tři děti. V roce 2003 manželé podnikli pouť do Santiaga de Compostela.

Intervence vojsk Varšavské smlouvy pamětníka zastihla na chalupě. Dodnes vzpomíná, jak brzy ráno vyrazil na svém mopedu do Liberce, když se proti němu v ostré zatáčce vyřítil ruský tank a stržením mopedu na chodník si pravděpodobně zachránil život. Přítomen byl také na libereckém náměstí, kde řádění tanků stálo 11 lidských životů. Mezi oběťmi byl švec, jenž měl svou dílnu nedaleko pamětníkova domu. Byl to původem Němec, který díky svým protinacistickým postojům nebyl po válce odsunut.

V roce 1969, v čase doznívajícího pražského jara, pamětník v Liberci založil oddíl katolického Skautu. Navázal na svá „vlčecí“ léta u salesiánů v Pardubicích, udělal si vůdcovské zkoušky a s 25členným oddílem uskutečnil dva oficiální skautské tábory. Když byl zakrátko skauting opět zakázán, podařilo se mu oddíl převést pod křídla Tělovýchovné jednoty Ještěd, pod jehož značkou působil až do sametové revoluce, kdy se opět vrátil pod svou pravou značku.

Nové světy

V roce 1978 Bohuslav Eliáš opustil stavebnictví a nastoupil na učitelské místo na Střední škole strojní. Skutečnost, že se aktivní věřící člověk stal pedagogem na socialistické škole, vzbudila u stranických orgánů značnou nelibost. Ředitele pravidelně navštěvovala emisarka okresního výboru strany a přesvědčovala ho, aby se takového učitele zbavil. On, ač sám komunista, vždy poukázal na vzorně odváděnou práci a dobrovolné aktivity, mezi nimiž opět nechybělo kvarteto vytvořené z členů pedagogického sboru, a paní emisarka odcházela s nepořízenou.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se manželé Eliášovi účastnili pravidelných setkávání s františkánem Janem Baptistou Bártou, kterého požádali o duchovní doprovázení. Setkávání probíhala v utajení, zpravidla jednou za 14 dní v menších kroužcích, a jednou za půl roku o víkendu na nějaké chalupě. Obsahem byla modlitba, přednášky, diskuze a kontemplace v přírodě. „To byl pro nás úplně nový svět,“ popisuje dnes svou zkušenost pamětník. V tom čase zakládal otec Bárta v Liberci ilegální františkánské domy, s jejichž opravami mu pamětník vydatně pomáhal. Když v roce 1983, uštván Státní bezpečností, otec Bárta zemřel, našli manželé Eliášovi duchovního vůdce v otci Janokovi, slovenském redemptoristovi, který uvedl liberecké společenství do myšlenek Hnutí Fokoláre.

„Když jsem se ho dost provokativně ptal: ,Které z osmi blahoslavenství by pro můj život mělo být určující?‘, on bez rozmyslu říkal: ,Buď šiřitelem pokoje. Když ten pokoj nezačne od tebe, tak se ho od těch ostatních třeba ani nedočkáš. Musíš začít ty,‘“ vzpomíná na významný rozhovor s otcem Janokem pamětník.

Úplně normální normalizace

Jak pamětník sám říká, za normalizace žil se svou rodinou úplně běžným životem. Nebyli žádní hrdinové, režim nedráždili, svou práci dělali pokud možno poctivě a zanadávali si jen doma. Aby měli dobré informace o dění ve světě a v církvi, poslouchali Rádio Vatikán, Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a četli literaturu, kterou získávali především z Austrálie od bratra Petra formou vánočních balíčků.

Navzdory tomu zůstávala rodina pod dohledem Státní bezpečnosti, která svou neomezenou moc demonstrovala například tím, že bez vědomí rodičů vyzvedla ze školy sedmnáctiletou dceru a podrobila ji šestihodinovému výslechu. Když dcera od školy nedostala doporučení ke studiu práv, každý věděl, čí je to práce.

Změna seshora

Tzv. perestrojku, jež přišla s nástupem sovětského vůdce Michaila Gorbačova, prožíval Bohuslav Eliáš s tichým a opatrným nadšením. „Chceme-li, aby došlo ke změně u nás, tak to musí přijít ‚seshora‘ od Rusů. Nakonec mi dala doba zapravdu.“

Po událostech na Národní třídě v listopadu 1989 stál Bohuslav Eliáš ve škole v čele týdenního odporu. „Byli jsme první škola, která vyrazila do ulic s transparenty, prošli jsme Libercem a teď se k nám přidávali další. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného.“ Kolegové na škole moc nespolupracovali, drželi se zpátky, byli opatrní a čekali, jak se situace vyvine. „Když jsme viděli, že celá škola jde za námi, vzali jsme zodpovědnost a dotáhli jsme to do konce.“

Každý den se účastnil demonstrací na libereckém náměstí a bylo to pro všechny velmi radostné. K jednomu z těchto radostných mítinků se váže také smutná vzpomínka. Manžel jemu známé lékařky se obrátil ke své ženě se slovy: „Mámo, já mám takovou radost,“ a skácel se k zemi. Zemřel, srdce mu puklo radostí, že se toho dne dočkal.

Muzikantem

Velkou část svého života věnoval Bohuslav Eliáš chrámovému sboru při kostele sv. Antonína v Liberci, který řídil v letech 1960–2022, kdy službu předal svému nástupci. Kronika, do níž s pečlivostí zaznamenával veškeré aktivity sboru, je tak do značné míry kronikou svého tvůrce. Listovat v ní je dnes pro pamětníka zábavou a radostí.

Obzvlášť intenzivní období nastalo sboru po roce 1989, kdy se otevřely hranice a sbor realizoval výměnné pobyty se sbory jiných států. Výjezdy pamětník chápal především jako poděkování členům za jejich celoroční práci. Takto navštívili Francii, Polsko, Německo, Slovensko, Holandsko, Rakousko, Izrael a Spojené státy. Zvláště rád vzpomíná na výjezd do Izraele, kde je místní sbor provázel po biblických místech, a na vystoupení v modlitebně afroamerické komunity ve Spojených státech. Pro mnohé to byly životní zážitky.

Kuriozitou repertoáru chrámového sboru bylo nacvičení jazzové mše Jaromíra Hniličky. „Můžu se pochlubit, že jsem řídil orchestr Gustava Broma. Protože ten jejich dirigent si nevěděl rady, jak napojit sborové Sanctus, které zpíval náš sbor, s tím, co následovalo od Big bandu potom. Rytmicky mu to nějak nesedělo, tak nakonec mě vyzval: ,Tak si to oddiriguj sám,‘“ vzpomíná hrdě a radostně pamětník. Za vrchol svého působení u sboru však považuje nastudování průřezu Händelova Mesiáše.

Vyjma řízení chrámového sboru působil Bohuslav Eliáš po 30 let jako externista libereckého divadla a zpěvem vypomáhal také v opeře v Görlitz. Nikdy však nelitoval, že se muzika nestala jeho profesí. „Muzika je nádherná, ale je tam silný konkurenční boj, závist.“

Současnost

Pamětník žije ve svém domku v Liberci, jehož pokoje zdobí bezpočet pendlovek, kukaček, budíků a kapesních hodinek. Pravidelný tikot a odbíjení mu připomíná konečnost našeho žití a současně Stvořitele, jenž dal všemu prvotní impuls. Nejhlubší vztah má k hodinkám, které dostal od dědečka k biřmování, a cibulím, které mu pár let před svou smrtí věnovala manželka, s níž prožil 53 let života.

Pan Bohuslav Eliáš se zájmem sleduje dění ve společnosti a stále se raduje z muzicírování. S cimbálovou muzikou, která nese již 38 let jeho jméno, hraje k tanci i poslechu všem, kdo si ji pozvou. 

Posluchačům Paměti národa vzkazuje jediné: „Držte se milého Hospodina, všechno ostatní vám bude přidáno. Jinak řečeno, mějte rádi Pána Boha a lidi okolo, ale férově! Ono to zní velice vzletně, ale po poctivém promyšlení člověk nakonec musí dojít k tomuto závěru.“