Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Chava Doron, roz. Taussová (* 1923  )

I did not obey my parents, and therefore I survived

  • born on March 24, 1923 in Brno as Eva Taussová
  • Jewish family, her father was a lawyer; she had sister Marta Rut
  • member of Maccabi Hatzair
  • studied at the Jewish Grammar School in Brno
  • 1939 – preparing for her departure to Palestine
  • went to Palestine in March 1939
  • lived in kibbutzim Degania, Kfar HaHoresh and Matzuva
  • in 1941 married Alfred Drachmann
  • worked as a teacher and music therapist
  • her parents and sister have died in the holocaust
  • lives in Kfar Saba

Ve vyprávění Chavy Doron se mísí angličtina s hebrejštinou i češtinou. Většina českých slov jí z paměti vypadla, protože už téměř osmdesát let žije v Izraeli. Na slova i melodii české hymny si v závěru vyprávění ovšem vzpomněla bez nejmenšího zaváhání. Tato pětadevadesátiletá pamětnice tvrdí, že přežila proto, že neposlechla své rodiče.

Klavír i Makabi ha-cair

Narodila se jako Eva Taussová v roce 1923 v Brně do židovské rodiny jako starší ze dvou dcer. Otec Vladimír Tauss byl advokát, maminka Olga byla v domácnosti a kromě ní pečovala také o její o tři roky mladší sestru Martu Rut. Doma se mluvilo německy, ale Eva Taussová se sestrou mluvily česky, tak se ostatně vyučovalo i ve škole, kam chodily – ona navštěvovala slavné brněnské židovské reformní reálné gymnázium. Kromě toho se učila hrát na klavír a hudba se prolínala i celým jejím pozdějším profesním životem.  

Ve škole se zapojila do činnosti sionistického spolku Makabi ha-cair, který své členy připravoval na vystěhování do tehdejší Palestiny. Rovněž ve škole se seznámila se svým budoucím manželem Alfredem Drachmannem, jehož otec byl ředitelem gymnázia. Společně uvažovali o odchodu do Palestiny a v té souvislosti Eva Taussová, dnes Chava Doron, přiznává: „Byla jsem neposlušná, ale to mi zachránilo život. Kdybych své rodiče poslechla a neutekla z domu, nepřežila bych. Bylo mi jen šestnáct let a samotnou mě pustit nechtěli. Tatíček byl navíc velký optimista, ale jeho optimismus ho zabil.“

Do Palestiny

I když se vystěhovalecký certifikát snažila získat celá rodina, dostala ho pouze ona. Mladší Marta Rut ještě nebyla ve věku, kdy by mohla odjet, a rodiče na ni čekali. Před odjezdem pamětnice ještě stihla absolvovat hachšara nedaleko Brna, kurz zemědělských prací pro budoucí osadníky, a v březnu 1939 odjížděla. „Jeli jsme do Prahy a odtamtud jsme pak vlakem pokračovali do Terstu. Pamatuji se na německé vojáky, kteří nám hned ve vlaku sebrali všechny cennosti, hlavně šperky,“ vybavuje si Chava Doron. Z Terstu pokračovali lodí do Haify a odtamtud do kibucu Degania, kam přijali celou skupinu mladých přistěhovalců z Československa.

Začátky v nové zemi, vysněné budoucí židovské domovině, nebyly idylické. Chava Doron uvádí, že v kibucu tehdy byly jen dvě řady postelí, přikryté sítí proti komárům. „Kromě toho jsme neměli nic, protože stany a přístřešky se teprve stavěly. Dostala jsem malárii, bylo tam vedro a začátek byl velmi, velmi těžký,“ popisuje. O půl roku později se do Palestiny dostal i její přítel Alfred Drachmann. Přivezl jí i nové zprávy o rodičích. „Otec certifikát potom dostal, ale byl právník a řekli mu, že právníků je v Palestině nadbytek. Přeškoloval se pak na práci v zemědělství, v drůbežárně, ale nakonec odjet nestihli,“ vzpomíná Chava Doron. Za Alfreda se provdala v roce 1941 a společně vychovali čtyři děti.

Učitelkou hudby v kibucu

Poslední zprávu od rodičů dostala pamětnice prostřednictvím Červeného kříže 7. dubna 1942 – v telegramu adresovaném z Brna jí otec píše, že jsou zdrávi, ale druhý den budou odjíždět. Rodiče a mladší sestra Marta Rut byli 8. dubna 1942 deportováni z Brna do ghetta Terezín, odkud o deset dní později, 18. dubna, odjeli transportem do tábora Rejowiec, kde zmínky o nich končí. O jejich osudu se Chava Doron dozvěděla až po válce. „Bylo to zlé. Svým dětem jsem to řekla později. Patřily, tak jako mnohé děti v Izraeli v té době, ke generaci bez babiček a dědečků,“ připomíná.

Hudba se stala nejen její zálibou, ale i profesí. Podařilo se jí přesvědčit radu kibucu Macuva, kde žila, aby jí povolila vystudovat učitelství hudby. „Učitelka hudby v širokém okolí nebyla a mohla to být užitečná profese i pro kibuc. Souhlasili, ale mohla jsem studovat jen polovinu týdne, ve zbytku jsem musela pracovat pro kibuc,“ vysvětluje pamětnice. Vystudovala a později si přibrala i muzikoterapii a věnovala se práci s postiženými dětmi. Přiznává, že se celý život učí, ale jindy, než je obvyklé. „Muzikoterapii jsem začala studovat, když mi bylo padesát pět let a už jsem měla vnoučata. V sedmdesáti pěti letech jsem si zase udělala řidičský průkaz, protože manžel potřeboval vozit k lékaři. Teď studuji arabštinu,“ směje se pamětnice.

Před několika lety Chavu Doron porazilo auto a od té doby žije blízko svých dětí a vnoučat v Kfar Saba. Všichni se o ni s láskou starají a pamětnice se na závěr rozhovoru usmívá a s vděkem podotýká: „Mé děti jsou teď moje maminka.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century