Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Záviš Bozděch (* 1929  )

They judged us all together

  • born 10 October 1929

  • member of a Scout patrol during the Prague Uprising

  • 1949, was part to the preparations of an alleged putsch attempt

  • sentenced to 2 years in prison

  • labour camp Rovnost

  • co-authored the poetry collection Přadénko z drátů (Skein of Wire)

  • military service with the Auxiliary Engineering Corps

  • studied at the University of Chemistry and Technology in Prague

  • certified expert in the field of construction

Narodil se 10. října roku 1929 v Praze na Vinohradech. Otec byl strojním inženýrem a působil jako ředitel v libeňském lihovaru, matka pracovala jako účetní. Dědeček působil jako školní inspektor a postavil vilu na Vinohradech, kde Záviš prožil část dětství.

Skautem za války

Se skautingem Záviš Bozděch začal za války roku 1943. Skautské organizace byly tehdy rozpuštěny nacisty, a jednalo se tedy o oddíl ilegálně provozovaný Klubem českých turistů. Oddíl vznikl zásluhou Jiřího Navrátila, který svolal schůzi v klubu ve Školské, a tam si vybral vhodné členy. „V nejhlubší době války jsme normálně skautovali, chodili na výlety a tak dále. Nikomu to vůbec nevadilo. Scházeli jsme se v pěkné klubovně na Štvanici. Tak dobré místo jsme už potom nikdy neměli,“ vzpomíná pamětník na setkání, která paradoxně probíhala coby plnění povinné služby mládeže.

Oddíl se zúčastnil i her sportovní mládeže na Strahově. „Klub českých turistů tam měl spoustu mládeže. Alespoň dva nebo tři desetistupy a před každým oddílem stáli vedoucí. Emanuel Moravec měl velký projev, po kterém se hrály hymny. V tu chvíli všichni vedoucí i sportovci pozdravili árijským pozdravem. Pouze vedoucí KČT ne, a jelikož oni nezdravili, tak nezdravila ani mládež v desetistupech. To byl velký malér a báli jsme se, že to skončí koncentrákem, ale dopadlo to dobře,“ vypráví pamětník tehdejší rebelii proti nacismu.

Během Pražského povstání byl Záviš členem skautské hlídky v pražských ulicích. „Jako oddíl jsme toho moc nevěděli, přes nějaké spojky jsme měli za úkol jen počítat Němce a hlásit, kde jsou ubytovaní. Měl jsem na starosti kasárny v Karlíně, chodil jsem dokolečka a počítal, kolik vyjíždí aut, a vyhlížel tanky,“ vzpomíná Záviš.

Z klubovny do lágru

Po válce se pamětník věnoval různým aktivitám ve skautském oddílu. Například se zúčastnil takzvané borůvkové brigády (akce, při níž skauti jezdili pomáhat do vylidněného pohraničí). Když přišel únor 1948, měl Záviš zrovna spalničky, takže místo studentského pochodu musel ležet v posteli.

Vůči komunistické straně a ideologii se sice vyhrazoval Záviš i skautská skupina, ale boj proti ní nebyl jejich hlavním cílem. „Snažili jsme se spíše rozvíjet a udržet skauting.“ Avšak i přes tento přístup se Záviš dostal do skautské větve odbojové skupiny, která se v roce 1949 pokusila o protivládní převrat. Iniciátorem této akce byl Jiří Navrátil, který si vybral Záviše a pár dalších kluků. Měli sloužit coby spojky. Sešli se v Dejvicích. Po nějaké době, když marně čekali na pokyny, se s kamarádem rozhodli, že odejdou. Obávali se, že věci neprobíhají tak, jak mají. „Stoupli jsme si na zastávku a pak přišli dva pánové, kteří vytáhli pistoli, dali nám ji na břicha a odvedli nás do generálního štábu. Tím to všechno skončilo. Později se ukázalo, že chytali všechny lidi v okolí bez výběru. Například zadrželi nějakou kapelu, která se zrovna vracela z plesu. Kdo šel po ulici, toho sebrali. Báli se asi, že se jim to vymyká z rukou, a taky už možná zjistili, že jsou v tom zapojení i kluci ze Skauta,“ popisuje pamětník zatčení. Následoval výslech a odvoz do věznice v Ruzyni.

Společně s dalšími skauty, kteří byli zatčeni, pobyl Záviš asi dva měsíce. V průběhu věznění byli vyslýcháni. „Výslechy nebyly nijak drastické, nevěděli, jak na nás,“ podotýká Záviš. Na celách byli po dvou a čas trávili například hraním šachů. Záviš vzpomíná, že se také naučil hrát různé karetní hry a vyrábět figurky z chleba. Na společné verzi obhajoby, která byla použita u výslechů i později u soudu, se skauti domlouvali potajmu ve věznici. Jedinou možností bylo komunikovat přes okýnka cel. „Drželi jsme se toho, že jsme nevěděli, že jde o převrat. Tvrdili jsme, že to na nás nahráli a akce měla být pouze noční hrou,“ vysvětluje Záviš. Nakonec však byla část skupiny odsouzena. Záviš byl odsouzen podle paragrafu o neohlášení trestného činu, a to na dva roky. Nejdříve skauty odvezli do sběrného tábora v Ostrově, odkud je následně poslali na práci. Tehdy se projevila soudržnost skupiny: „Domluvili jsme se, že až přijdou Rusové a budou si vybírat lidi na jednotlivé šachty, tak v případě, že vyberou jednoho z nás, ostatní se k němu dobrovolně přihlásí. Byli jsme si jistí, že nás vyberou. Byli jsme mladí a pro hornickou práci způsobilí. Taky to tak dopadlo. Rusové s tím neměli problém, a tak jsme se na Rovnost dostali všichni pohromadě. Dokonce jsme byli skoro všichni na jedné světnici.“

Umělcem v táboře Rovnost

V lágru na Záviše čekala těžba uranu. Na Rovnosti panovaly pro práci velmi přísné normy, při jejichž nedodržení hrozily tresty. Například omezování přídělů jídla. „Já jsem normy plnil tak na osmdesát procent,“ zmiňuje Záviš. Skvělý kolektiv, se kterým se do tábora dostal, byl velkou výhodou. V partě si důvěřovali a věděli, že na sebe nedonáší, čímž byli důvěryhodnější i pro ostatní vězně. Čas si dokázali zpříjemňovat všemi možnými způsoby. Závišovi se například na Rovnost podařilo protáhnout kytaru, na kterou hráli a zpívali písně: „Dozorčím to nevadilo, měli to i celkem rádi. Některé písně se jim ale nelíbily, například upravené spirituály typu: ‚Černý muž pod bičem komunistů žil…‘“ Také zde sepsali knížku poezie, která později vyšla pod názvem Přadénko z drátů. Do ní přispěl několika svými básněmi rovněž Záviš.

Jednou se na Rovnosti Záviš dostal k výslechu. Zapříčinila to tajná komunikace s Jiřím Navrátilem a také to, že se mu podařilo získat nějaké peníze zvenku. Za trest byl poslán na samotku, kde strávil víc než deset dní v zimě. Jídlo dostával pouze obden.

Zpětně však pamětník o lágru vypráví vcelku pozitivně. Dostávali dostatečné příděly jídla a beze zloby vzpomíná i na tamější dozorčí.

Pomocný technický prapor

Po propuštění z lágru se Záviš dostal přes spoluvězně Karla Čečku do podniku, který vyráběl stavební izolace. Na Libeňském ostrově, kde měl podnik dílnu, strávil Záviš čtyři měsíce vyráběním izolačních matrací pro kotle. Poté byl odveden a dostal se k 62. pomocnému technickému praporu Děčín. U PTP vystřídal různé pozice. Například dělal šoféra, práce u chemiků, ale většinu času pak pracoval v oboru stavebnictví. „Měl jsem štěstí, že mě neposlali do dolů,“ spokojeně podotýká pamětník.

Nejprve narukoval do Děčína, kde proběhl základní výcvik. Na něj vzpomíná Záviš s humorem: „Bylo to zrovna na podzim, pochodovali jsme někam kolem sadů u Děčína, tam jsme trhali jablka a šli zase zpátky. Velitelé byli rádi, že s námi nemusí nic dělat. I jsme si u toho zazpívali.“ Poté byla rota převelena do Králíků, kde měla za úkol uklízet nepořádek zbylý po válce a vyklízet bunkry v pohraničí. Za velitele měla rota svérázného slovenského četaře, který měl radost z každé neposlušnosti vůči nadřízeným. Například rotu často pouštěl načerno domů. „Jednou jsme byli pomáhat na honu a za odměnu jsme dostali nějaké peníze. Za ně jsme si koupili rádio a poslouchali Svobodnou Evropu. Četař přišel a říkal: ‚To máte nějaký divný zprávy!‘ Ale nestalo se nám nic,“ vypráví Záviš jednu z mnohých historek s četařem. V rámci služby u PTP se dostal ještě do Tábora, Bechyně a Pardubic. V těchto městech rotu čekaly stavební práce, na které pamětník vzpomíná pozitivně: „V Táboře jsme stavěli bytovky přímo na břehu řeky, takže když bylo hezky, mohli jsme se i vykoupat. Ta práce byla dobrá a bytovky dodneška stojí.“

Kam po vojně

Po propuštění z armády se Záviš dostal do laboratoře. Jeho pracovní náplní bylo zkoušet vzorky betonu, jež se vozily ze staveb. Vedoucím laboratoře byl ruský emigrant a chemik inženýr Vasilenko. U něho Záviš získal také doporučení pro studium na vysoké škole. „Napsali mi, že se velice osvědčuji, že pracuji s úsilím a že řeším některé úkoly důležité pro obranu státu. Takže z bývalého vězně jsem se stal výzkumníkem pro obranu státu,“ vzpomíná s ironií pamětník. Na vysokou školu byl nakonec přijat a dálkově ji vystudoval. Minulost politického vězně však Závišův život ovlivňovala dále: „Mimo jiné jsem se ucházel o místo v laboratoři národního podniku Silnice. Vzhledem k tomu, že jsem měl už dostudovanou vysokou školu a bohatou praxi, tak jsem doufal, že mě vezmou. Ale nevzali a později mi v hovoru mezi čtyřma očima vysvětlili proč: ‚Podívejte se, pane inženýre, my bychom vás přijali, ale díky vašemu vzdělání byste zastával místo vedoucího laboratoře a měl byste na starosti dva laboranty. Teď si představte, že byste jednomu z nich dal příkaz a jemu by se to nelíbilo. Měl by k dispozici argument, že není možné, aby mu poroučel nějaký bývalý nespolehlivý vězeň. Zkrátka to nejde, abyste dělal vedoucího laboratoře.‘ A tak mě vyhnali.“ Po tomto neúspěchu se Záviš dostal do podniku Jihoslovenské celulózky a papírny, kde se stal vedoucím jejich pražské laboratoře.

Potom se už Záviš s problémy kvůli údajné nespolehlivosti nesetkal. Dostal se dokonce na pár služebních cest. Například do Francie a západního Německa. Po revoluci Záviš pokračoval až do svého důchodu v oboru stavebnictví coby soudní znalec.

Ve Skautu za komunismu

V rámci skautské skupiny Vodní dvojka, která byla obnovena v roce 1968 a v roce 1970 opět rozpuštěna, zastával Záviš funkci vedoucího oddílu. Bylo jim jasné, že Skaut po roce 1968 dlouho nevydrží, tak se scházeli s ostatními vedoucími a připravovali různá pravidla pro dobu, kdy Skaut bude opět normálně fungovat.

Závěr

Na závěr se pamětník zamýšlí o době prožité v lágru a na vojně. Porovnává ji s odporem dnešní generace vůči vojně a snahou za každou cenu co nejrychleji budovat kariéru: „Nemyslete si, že ten čas je tak důležitý. Dá se strávit i jinak než neustálou snahou o kariéru. Není to to hlavní.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) ()