Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Bláha (* 1927  )

The communist idea is at its core biblical, but the way the communists wanted to fulfill it was evil

  • was born on June 1, 1927 in Svitávka in Blansko district

  • his parents were Adventists, he was baptized as an Adventist in 1946

  • in 1942–1944 he graduated from a two-year business school, then he worked within the field

  • he graduated from the School of Biblical Studies in 1950 and then worked as a preacher in Hradec Králové

  • in 1951 he resigned from his position under the pressure and went to work in Tesla

  • in 1952 he enlisted in the war for the Technical auxiliary battalion, into the so-called parish company

  • he was twice brought in front of a military court for refusing to go to work on Saturday

  • in 1953 he was released after four months on amnesty

  • he was sentenced the same year again, this time to a six-year sentence in the Jáchymov mines and in Mírov

  • after three and a half years, he was released in 1956

  • he worked in the labor professions, then he returned to preaching in 1968

  • in 1970–1983 he was the secretary of the Czech Seventh-day Adventist Association

Miloslav Bláha se narodil 1. června 1927 ve Svitávce v okrese Blansko do rodiny Jana a Žofie Bláhových. Otec byl tesař, za první republiky často nezaměstnaný. Rodiče měli pět dětí. 

„Otec pracoval příležitostně, vypomáhal i u sedláků a často byl bez práce, dostával od radnice takzvané žebračenky. Třicet korun na týden pro celou rodinu. Měli jsme kozy, které jsme my děti pásly. Vyrůstal jsem na suchém chlebu,“ vypráví pamětník. Bydleli v domku, který si rodiče postavili po svatbě a v době protektorátu se jim ho podařilo splatit. 

Rodiče byli silně věřící katolíci, ale když bylo pamětníkovi pět let, přestoupili k církvi Adventistů sedmého dne. „Tehdy za rodiči přišli adventisté s brožurami, kteří šířili adventistickou literaturu, a rodiče u nás tři kolportérky přechodně ubytovali. Otci se to náramně hodilo, protože katolický farář mu nedovedl odpovědět na mnoho otázek, zatímco adventisté ano. K adventistům tedy přešli jen kvůli věrouce,“ vypráví pamětník. 

Adventisté za okupace

Za německé okupace se vzhledem k zákazu shromažďování věřící adventisté scházeli především po rodinách. Zrušeno bylo adventistické nakladatelství v Králově Poli a jediná modlitebna, do které mohli docházet, se nacházela v Brně ve Střední ulici, kde byl tehdy předsedou Červeného kříže adventistický kazatel. „Byla to modlitebna, která po protektorátu opět připadla adventistům a zůstala zachovaná bez úprav,“ vypráví Miloslav Bláha, který byl v Brně ve Střední ulici jako adventista pokřtěn v roce 1946, ve svých devatenácti letech.

Škola

Obecnou školu navštěvoval ve Svitávce a po absolvování měšťanky a jednoročního kurzu se měl vyučit. „Tehdy si nemohl každý svobodně vybírat své povolání. Do škol chodili z pracovního úřadu a určovali, kdo bude k jakému řemeslu zařazen. Já jsem chtěl být pekařem, abych měl rohlíky, což bylo něco, co jsme si nemohli běžně dovolit. Když se ale tehdy rozřazovaly děti k řemeslům, nebyl jsem ve škole a známý doporučil otci, že je mě na řemeslo škoda a aby mě dal na školu,“ vypráví pamětník. Otec dal na dobrou radu a Miloslav Bláha byl přijat do obchodní školy v Blansku, kam v letech 1942–1944 dojížděl vlakem. 

Adventisté nepracují v sobotu

Jako syn adventistů měl ve škole problémy s docházkou. Adventisté považují za pravdivý příběh v První knize Mojžíšově o stvoření a místo neděle světí sobotu. Sobota je tedy pro ně svátkem, kdy by neměli pracovat, chodit do školy ani vykonávat službu. 

„Za mých mladých let bývalo volno od školy jen v neděli a ve čtvrtek. My adventisté jsme ale potřebovali mít volno v sobotu. Otci na tom záleželo, abychom nechodili do školy, a snažil se přemluvit ředitele školy, aby mi to umožnil, ale neuspěl,“ vypráví pamětník. 

„Kvůli sobotě měl každý nějaké potíže. Pamatuji si, že dokonce jednoho našeho člena církve z Přerova, jmenoval se tuším Hlávka, za protektorátu zastřelili kvůli otázce soboty. Nebylo to jednoduché, ale lidé si to poctivě napracovávali, šlo o to, aby měli odpracované hodiny,“ dodává Miloslav Bláha. 

Obchodník, nebo kazatel?

V roce 1944 dokončil obchodní školu a pak jako nejlepší student dostal skvělou příležitost ve velkém obilném podniku Krejcar – Jevíčko, kde pracoval v kanceláři, pomáhal s účetnictvím a vedl sklad obilí. 

Po válce měl šéf firmy s pamětníkem velké plány. Vychovával si své zaměstnance a z něho chtěl udělat šéfa jedné z jeho továren. Miloslav Bláha měl slibný výhled, přestože tehdy už jako čerstvý člen církve adventistů měl podmínku nepracovat v sobotu, což mu šéf dovolil. 

Z firmy však musel nakonec stejně odejít kvůli matčině nemoci a s otcem převzali její trhoveckou živnost. Bavilo ho to, měl představu, že bude dělat obchod. 

V roce 1947 mu církev adventistů navrhla, aby se stal kazatelem, a tak ještě téhož roku nastoupil do Prahy do Školy biblických nauk. V pražské Krči měli adventisté třináct hektarů pozemků, kde budovali školu, hospodářská stavení, mladí se učili v modlitebně v Londýnské ulici. V lednu 1950 složil státní zkoušky a pak nastoupil jako kazatel adventistů do Hradce Králové, kde už měl praxi ze studií. 

Likvidace církví v 50. letech

Komunisté, kteří převzali moc v únoru 1948, však měli s církvemi jiné plány. Víra v Boha nezapadala do materialistického konceptu socialistického zřízení, se kterým komunisté počítali, náboženství mělo být vymýceno. V roce 1950, po prvním vykonstruovaném procesu, který měl zdiskreditovat významné představitele katolických řádů, byly v Akci K zlikvidovány mužské kláštery a 2 376 řeholníků internováno v pracovních táborech. Poté v Akci Ř začali komunisté likvidovat ženské řeholní řády.

Miloslav Bláha stihl dostudovat, ještě než byla v roce 1950 uzavřena Škola biblických nauk, ale už v následujícím roce stát nařídil propustit osmdesát procent kazatelů. Tlak státní správy na adventisty, aby se vzdali svého zvyku nepracovat v sobotu a neposílat své děti v tento den do školy, vyvrcholil v roce 1952, kdy byla tato církev administrativním zákrokem (tedy nikoli právním) zakázána a veškerý movitý i nemovitý majetek státními orgány zabaven. I přes následnou perzekuci se adventisté i nadále tajně scházeli k bohoslužbám. 

Pamětník mezitím v Hradci Králové přijal svěcení – mohl křtít a sloužit večeře Páně, což ale nemělo dlouhého trvání. „Odešel jsem z hradeckého působiště dobrovolně a pak jsem nastoupil do Pardubic do Tesly,“ vypráví a vysvětluje, že všichni mladí kazatelé museli „dobrovolně“ odstoupit. 

Za odmítnutí sloužit o sobotách vojenská basa 

V roce 1952, když už měl tříměsíčního syna, musel narukovat na vojnu k Pomocným technickým praporům (PTP) do výcviku beze zbraně, k tzv. farářskému praporu. Sloužil v Libavé, Českých Budějovicích, Pardubicích, Rajhradě nebo Ostravě. 

Nějakou dobu bylo prý možné u PTP nepracovat v sobotu, protože si mohl prohazovat služby. Problémy nastaly, když byl převelen do ostravských dolů. I zde si žádal o volnou sobotu a podařilo se mu domluvit, že v sobotu sloužil noční, ovšem nadřízeným se to nelíbilo a nařídili mu v sobotu cvičit pořadová cvičení, což odmítl. 

Jeho odmítání sloužit v sobotu vyvrcholilo trestním oznámením. Odsouzen byl v roce 1953 k jednomu roku žaláře. Ve vojenském vězení na Špilberku si odseděl čtyři měsíce, pustili ho na základě amnestie a poslali k trestné rotě do Horní Suché. 

„Byli tam různí zloději a kriminálníci. Tvrdý velitel. Domluvil jsem si, že budu v sobotu fárat na noční a neděli navíc, a v sobotu jsem do práce nenastoupil. Dostal jsem příkaz, abych šel na sobotní směnu, ale odmítl jsem,“ vypráví pamětník. Opět následovalo trestní oznámení, na soud čekal v Brně na Cejlu. 

V té době probíhala měnová reforma, neměl ani korunu, ani zubní pastu. Tehdy ho poprvé navštívila manželka se synem, otec a maminka. Návštěva však dopadla katastrofálně. Žena mu nesměla dát ani zubní pastu a syna k němu nepustili. Pro všechny to byl traumatizující zážitek, který už Miloslav Bláha nechtěl opakovat. 

Šest let natvrdo 

U vojenského soudu dostal šest let a ztrátu občanských práv na sedm let za neuposlechnutí rozkazu před nastoupenou jednotkou. 

K výkonu trestu nastoupil v jáchymovských dolech. Na Dole Eliáš strávil první tři roky. Dostal k sobě parťáka z Hané, s nímž se naštěstí bylo možné dohodnout, aby měli v sobotu přes den volno – fárali až na noční směnu. „Tak to šlo na Eliáši tři roky. Na šachtě jsme měli klid, bachaři byli jak beránci, když s námi sfárali dolů. O to hůře se k nám ale chovali na povrchu. Fyzicky nás netýrali, ale byli nepříjemní, křičeli, nechávali nás stát na apel placech v zimě třeba i čtyři hodiny. Zima byla i na cimrách. Buzerace. Mezitím dělali filcunky, kdy nám rozházeli a pomíchali všechny věci,“ vzpomíná Miloslav Bláha. 

Nový zákon na tajném místě

Mezi světlejší okamžiky patřil například ten, kdy spoluvězeň Tomeček propašoval do tábora Nový zákon a podařilo se mu ukrýt ho na tajné místo, o kterém vědělo jen pár zasvěcených. „Jednou při filcunku Nový zákon objevili, kupodivu ho ale nesebrali a nechali ho tam,“ říká pamětník. 

Jídlo

O adventistech je známo, že nejedí vepřové, protože je pro ně biblicky nečisté. Hovězí maso však jíst mohou. „Jenže to bylo v lágru málokdy. Když bylo vepřové, nechal jsem svůj oběd druhým. Vzal jsem si zelí s knedlíkem a druzí byli rádi, že maso dostali,“ říká pamětník. Výhodou v Jáchymově prý bylo, že fasovali chleba na pokoj, podle počtu lidí na cimře. „Krájeli jsme si každý sám, co jsme snědli. Vycházeli jsme s tím, díky Bohu. Jinak jsme tam fasovali takzvané psí suchary, s nimiž jsme si přilepšovali. Jinak kafe jsme měli dost, to teklo pořád. Mohli jsme si načepovat do butylky na šachtu. Z vody jsme dostali vždycky akorát tak průjem, ale stejně jsme z ní vařili. Byla radioaktivní a tekla přímo ze studánky u nás u baráku. Chodili tam pro ni z celého lágru,“ vzpomíná Miloslav Bláha. 

Vánoce v Jáchymově

Mezi nejdojemnější období patřily vždy Vánoce. Pamětník říká, že i na Eliáši měli tehdy kapra. On sám, jakožto adventista, by ale Štědrý den nedržel. „Bylo nás na cimře dvacet pět, donesl jsem si v ešusu svůj díl kapra, přišel jsem mezi posledními, když už všichni seděli u dlouhého stolu. Říkal jsem si, proč nejedí? Pak ale pan Tomeček, který obstaral ten Nový zákon, byl to upřímně věřící katolík, výborný člověk, se na mě obrátil a povídá: ‚Tak, pane Bláho, a teď už je to na vás.‘ Já jsem říkal: ‚Co je na mně?‘ On řekl, že je přece Štědrý večer. Já ale Vánoce nedržím. Že se narodil Kristus, to věděl každý, i komunisti, protože pořád píšeme před a po Kristu. Bylo však na mně, abych něco řekl, protože on se na mě koukal jako na faráře, bral mě tak. Tak jsem řekl, co to obnáší, proč narození Kristovo a co se tehdy stalo. A pak jsem řekl: ‚Rodiny se teď scházejí, každý máme tu svou rodinu u toho svého stolu, a možná že většina z vás si pamatuje, že se i modlily. Tak co byste tomu řekli, kdybychom se všichni společně pomodlili Otčenáš?‘ Tak se mnou říkali Otčenáš,“ vypráví pamětník.

Syna viděl skoro po pěti letech

Manželku neviděl dlouhé roky, po prvním smutném zážitku s návštěvou už se bál ji opakovat. Nakonec o návštěvu zažádala jeho manželka. Tehdy bylo jeho synovi pět let. Naposledy ho viděl, když mu bylo několik měsíců. 

„Seděli proti mně a manželka pak bachaře požádala, jestli by mi mohla podat syna. On celou dobu nemluvil a já ho nikdy neslyšel promluvit, protože mu byly tři měsíce, když jsem odešel z domova. Žena mi ho podala přes stůl, což bachař kupodivu dovolil. Držel jsem syna na klíně, šoupnul jsem mu do kapsy nenápadně dárek – takovou taštičku ozdobnou, vyrobenou ze zubní pasty. Jinak se na mě tak obdivně koukal nahoru a najednou promluvil poprvé v životě: ‚Tatínku, přijď taky k nám domů.‘“ Tehdy pamětník poprvé slyšel svého syna promluvit. Poté měl ještě jednu návštěvu, kterou si vyžádala jeho sestra z Tachova. Měl ji u okénka na deset minut. „Podala mi jablíčko a já ho strčil do kapsy. Skončila návštěva, zabouchlo se okénko a bachař mi řekl, abych mu to ovoce dal. Tak jsem mu ho podal, on ho rozkrojil a teprve pak mi ho vrátil. Tak to byly návštěvy,“ říká Miloslav Bláha.

Převoz na Mírov a propuštění

Jedné noci ho převezli na Mírov. „Přijeli jsme tam v noci, odvedli mě do hlubokého sklepa, kde byly asi šest metrů silné zdi a tři pryčny. Nacpali nás tam čtrnáct farářů. Nemohli jsme se tam vejít. Ráno nás rozdělili a vícekrát jsem je neviděl. Pracovali jsme tam za směšné peníze. Přebírali jsme staniol, lepili sáčky. Za to jsme si vydělali dvacet haléřů za den. Například za červenec 1956 jsem si vydělal šest korun dvacet haléřů,“ vypráví pamětník. 

Dne 26. července 1956 ho po třech a půl letech nečekaně propustili. Doma o tom nevěděli. 

„Dostal jsem se domů do Pardubic v noci a otevřel mi manželčin otec. Manželka ještě nespala. Překvapení velké! Ráno jsem se musel hlásit na úřadě a kluka, kterému už bylo skoro šest let, jsem vzal s sebou, koupil jsem mu nějaké autíčko, takové větší, nákladní, ze dřeva. Byl přešťastný, protože mu manželka nemohla koupit ani rohlík, neměla ani na oblečení,“ vypráví pamětník o prvních okamžicích doma. 

Manželka v průběhu jeho věznění žila jen z platu svého otce, který pracoval v Tesle jako pomocný dělník ve šroubkárně. „Nechápal jsem, jak mohli vyjít s penězi. Manželka mi ale řekla: ‚Mohu ti říct jenom jedno, že jsem vždycky našla tolik peněz, kolik jsem právě potřebovala. A to tam, kde jsem je nikdy nedala. Jak se tam dostaly, to je pro mě záhadou.‘ Já jsem si ale vzpomněl na biblický příběh, jak Ježíš živil Eliáše. A mně to nikdo nevezme, že by se neděly zázraky i dnes, že to není možné.“ 

Šedesátá léta

Miloslav Bláha se z vězení vrátil s vážnými zdravotními problémy, přesto po návratu pracoval jako kopáč ve Vodotechně. Pak se mu podařilo najít lepší práci zámeckého zahradníka, kterou vykonával v letech 1966 až 1968. 

V době Pražského jara 1968 došlo k politickému uvolnění a díky reformám komunistické strany byla zrušena cenzura, otevřely se hranice, obnovily se nejrůznější organizace a spolky zakázané po roce 1948. Církev opět mohla sloužit věřícím a pamětník začal opět pracovat jako kazatel. Sloužil v Pardubicích, Přelouči a Chocni. 

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která ukončila krátké období svobody, se církve opět dostaly po kontrolu komunistů i Státní bezpečnosti. 

„V té době, v roce 1970, už jsem byl tajným hlasováním zvolen tajemníkem do Českého sdružení Adventistů sedmého dne a měl jsem často potíže s představenstvem pro církevní záležitosti. Hájil jsem se, že adventisté jsou celosvětová církev a státem je povolena. Někdy si nás totiž pletli se svědky Jehovovými a přicházela různá neoprávněná udání. V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo v Československu asi šest až osm tisíc dospělých, pokřtěných adventistů,“ říká pamětník. Jako tajemník Českého sdružení působil třináct let, tedy do roku 1983. Ještě před odchodem do důchodu byl dva a půl roku kazatelem v České Třebové. 

Komunistická myšlenka je v jádru biblická

V revolučním listopadu 1989 už byl v důchodu a dosluhoval v České Třebové. Totalitnímu režimu, v jehož spárech uvázl, prý odpustil. „Komunistická ideologie je biblická. Jde jí o to, aby se všichni lidé měli dobře, aby každý pracoval a vydělával si na svůj chléb a nebyl nikomu dlužen. To je biblické. Půjčovat, dávat, rozdávat, obětovat se, to je pravý komunismus. První křesťané, to nebyli adventisté, to byla všeobecná církev. ‚Katolický‘, to znamená ‚všeobecný‘. V Bibli čteme ve Skutcích apoštolů, že měli všechny věci obecné, rozdávali svoje statky a dávali těm, kteří neměli. To je něco krásného. Když komunisté přišli s tím, že lidé budou jen mačkat v továrnách knoflíky a budou se mít dobře a chleba bude zadarmo, brali jsme to s pochybnostmi, ale ta myšlenka jako taková sama o sobě není zlá. Zlé je, jak k tomu chtěli dospět. To, jak to prováděli,“ uzavírá svůj příběh Miloslav Bláha. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Osudy členů Církve adventistů sedmého dne

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Osudy členů Církve adventistů sedmého dne (Petra Verzichová)