Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Denise Beatonová (* 1948  )

I can´t change what anyone does, but I can change the way I react to it

  • August 7th , 1948 born at home at Glenmorangie Distillery, Tain, Scottish Highlands

  • 1963 finished her education at the Convent of the Sacred Heart, Aberdeen, Scotland

  • 1965 completed her education at the College of Domestic Science, Aberdeen, Scotland

  • 1969 received her teaching qualifications from the College of Domestic Science, Aberdeen, Scotland

  • 1970 Oma (granny) Therese Milas dies in Stadthagen, Germany

  • 1981 father Robert Sellar dies

  • 1995 1st year of the Project (British Know How Fund) Denise´s first visit to Most, Czech Republic to co-operate with the Most Job Centre

  • 1996 2nd year of the Project, work with disadvantaged youth in Most

  • 1996 mother Truda dies

„Pohyblivé“ Slezsko

Slezsko se po staletí vyčleňovalo jako specifické území a odmítalo být pouhou součástí Moravy. Geograficky je vklíněno mezi české, polské a německé země, nicméně historicky jeho jednotlivá teritoria přecházela od jednoho panovníka k druhému. Jazykově bylo Slezsko neméně „pohyblivé“ – lidé tu v minulosti mluvili převážně německy (např. census za Rakouska-Uherska z roku 1910 uvádí 44 procent obyvatel německy mluvících, 31 procent polsky a pouze 24 procent česky mluvících). Situace se radikálně změnila s existencí Československa (census z roku 1921 už dokládá většinu 44 procent česky mluvících, 37 procent německy a 10 procent polsky mluvících obyvatel). Národnostně bylo obyvatelstvo Slezska rovněž smíšené, běžně docházelo ke smíšeným sňatkům a přináležitost k tomuto specifickému území se projevuje dodnes: v roce 2011 se 21 500 obyvatel přihlásilo ke slezské národnosti.

Kořeny

Příběh tří generací rodiny Denise Beatonové, žijící v Edinburghu, má svůj počátek ve Slezské Opavě. Opava (Troppau) bývala hlavním městem rakouského Slezska, město s bohatou kulturní tradicí muzeí a divadel a skvělou architekturou. Německy mluvící babička pamětnice, za svobodna Therese Hrzibková (zemřela v roce 1970), se v Opavě provdala za Poláka Karla Milase. V rodině se mluvilo německy, ale i polsky a dcera Truda (Gertrude Maria Milasová narozená roku 1922, zemřela v roce 1996) se naučila i česky. „Od šesti let chodila maminka do české obecné školy“ a později do Mendelova českého gymnázia. Po Mnichovu se události valí vražedným tempem. V říjnu 1938 se opavský kraj stává součástí Sudetské župy (Reichsgau Sudetenland), všechny české školy jsou zavřené a do 1. listopadu 1938 se obyvatelstvo musí rozhodnout, jestli se vystěhuje, nebo zůstane žít v říši. Ti z mužů, kteří zůstávají, mají povinnost vstoupit do německých ozbrojených sil a od mládeže se vyžaduje vstup do Hitlerjugend. Rodina Milasových zůstala v Opavě. Truda začala pracovat na místním úřadě, v její kompetenci bylo zajišťování dodávek masa pro město a okolí. (Předpokládám, že k vykonávání takto důležité funkce musela být plnoletá, čili svou funkci mohla zastávat nejdříve od roku 1940. Jak trávila předchozí rok nebo roky, není jasné, pozn. aut.) Rok 1943 byl pro rodinu Milasových katastrofou. Nejenže přišla o veškerý majetek při sovětském náletu na Opavu, ale Karel Milas v témže roce zemřel na následky pracovního úrazu, když odstraňoval trosky po bombardování.

Robert James Percival Sellar (1915–1982)

Jak se stalo, že se Truda Milasová dostala z Opavy do Skotska?

Seaforth Highlanders, historický regiment pěchoty britské armády aktivní mezi lety 1881 až 1961, je spojen především se severní Skotskou vysočinou. Robert Sellar narukoval a jako příslušník 152. pěší divize tohoto historického skotského pluku se dostal 12. června 1940 v St. Valéry-en-Caux v Normandii do zajetí Rommelovy armády. Následovala dlouhá a obtížná anabáze přes Belgii do Německa. Asi dva tisíce britských zajatců se ocitlo v hlavním sběrném táboře STALAG 344 v Lambinowicích (Lamsdorf). Pracovali na farmě a dolovali uhlí. V roce 1943 se Robert (Bob) dostal do menšího zajateckého tábora poblíž Opavy, mohly to být Skrochovice (Skrochowitz) nebo Rejvíz (Reihwiesen). Je známo, že k britským zajatcům se Němci chovali lépe než k ostatním. Měli také jiné životní podmínky a více jídla. „Bob se seznámil s Trudou, mojí maminkou, když v zastoupení zajatců dojednával kvalitu masa pro tábor.“ Zamilovali se do sebe, a když bylo rozhodnuto, že britští zajatci budou přemístěni do Polska (nepodařilo se dohledat, kdy a kam odjel), Robert Sellar slíbil, že se pro Trudu vrátí.

Útěk zpět na Moravu

A tak se stalo. 23. dubna 1945 byl naložen do dobytčáku (nevíme kde) směr Francie. K repatriaci však nedošlo, jelikož někde v jižních Čechách vyskočil z vlaku a spolu s mladým Němcem Gerhardem Degenhardtem, který vyskočil z vlaku „jedoucího opačným směrem a směřujícího na Sibiř“, se snažili dostat zpět na Moravu. Putovali v noci, živili se tím, co našli – trávou, krysami, ukradenými slepicemi – a po šesti týdnech se dostali do Opavy. Gerhard Degenhardt si po cestě vedl deník, který se dochoval a který v roce 2004 pamětnice viděla a četla. Bohužel dnes není k dohledání. Jako cenný materiál by jistě osvětlil detaily strastiplné cesty. „Moji rodiče s námi o válce a o svých válečných zážitcích nikdy nemluvili.“ V Opavě na úřadě Truda obstarala Gerhardu Degenhardtovi potřebné doklady k cestě domů do Německa. Do smrti jí byl za to vděčný.

Po válce

Během osvobozování Opavy na jaře 1945 se Němci houževnatě bránili. Město zůstalo z velké části v ruinách: osm set budov bylo zničeno zcela a šest set těžce poškozeno. Bob a Truda měli svatbu v opavském katolickém kostele 12. června 1945. Robert Sellar vždycky říkal žertem: „Poprvé jsem byl lapen 12. června 1940 v St. Valéry-en-Caux a lapen na celý život jsem byl 12. června 1945 v Opavě.“ Po návratu z tábora v Polsku vážil osmatřicet kilogramů. Po vyřízení formalit mohla Truda odjet do Velké Británie, což bylo v rozbombardované Opavě jistě považováno za výhru. Manželé se usadili a celý další život prožili v malém městečku Tain (v padesátých letech mělo 1700 obyvatel) na samotném severu Skotské vysočiny, kde žila rodina Roberta Sellara.

Přijetí v Tain

Skotsko a především odlehlá Vysočina bylo až do šedesátých let 20. století uzavřenou oblastí bez známky multikulturality, lidé cítili tradičně konzervativně, byli izolovaní, neměli kontakt s vnějším světem, projevovali své ignorantství a navíc byli ve své většině extrémně chudí. Pro Trudu to musel být kulturní šok. „Bobova rodina Trudu nepřijala: pocházela ze střední Evropy a tím byla pro ně Němka čili nacistka. Její angličtina byla pouze na gymnaziální úrovni, což byl problém, a navíc byla římská katolička.“ Robert Sellar si našel zaměstnání u Glenmorangie, v palírně whisky, a Truda byla doma s dětmi (Peter se narodil roku 1946 a pamětnice 1948). Žili skromně, otec celý život trpěl následky z války – nočními můrami – měnil zaměstnání, pil a Truda musela šít na děti i na přivýdělek. Přesto pamětnice vzpomíná na své dětství s láskou: rodiče ji naučili skromnosti a pracovitosti, otec ji vedl k tomu, aby získala základní politické povědomí, aby četla a vzdělávala se. Jako dítě se lišila od okolních dětí: chodila jinak oblékaná, doma se vařila jiná jídla, byla jinak ostříhaná, byla katolička. „Peter jezdil na mši každou neděli deset až dvanáct mil na kole. V té době bylo na Skotské vysočině velmi málo katolíků, byli to hlavně bývalí váleční zajatci, Poláci a Němci, kteří se po skončení války nevrátili domů.“ Pamětnice nutně musela jako dítě vnímat pocit vyloučení.

Oma 

Po válce byla většina Němců z Opavy odsunuta, ale babička (Oma) nikoli – potřebovali ji na práci. Povolení k výjezdu za dcerou získala až poté, co ji v roce 1953 postihl infarkt. Ve Skotsku zůstala devět měsíců. Asi to pro ni nebylo snadné dívat se, jak její jediná dcera zápasí s materiálními problémy, jakou starost má o nemocného manžela a kolik energie ji stojí péče o malé děti. Jako hluboce věřící katolička se v protestantském a netolerantním kraji necítila dobře a rozhodla se vrátit. V té době československé úřady začaly občanům německé národnosti povolovat vystěhování do Německa. Oma se rozhodla pro Stadthagen u Hannoveru, kde měla příbuznou. Jako válečná vdova měla nárok na důchod (Karel Milas zřejmě musel optovat pro německou příslušnost) a z něj dceru ve Skotsku podporovala. Denise Beatonová měla ke své babičce krásný vztah. Vzpomíná, jak k ní jezdili přes půlku Evropy a jaké to bylo dobrodružství, žádné dítě v Tain nic takového nezažilo. „Dorazili jsme v poledne, Oma na nás už čekala. Vždycky na přivítání byl řízek a tu vůni másla cítím dodnes.“ Babička zemřela roku 1970 na rakovinu, ale pamětnice ještě stačila vyslechnout spoustu příběhů a jejího vyprávění: o tom, jak se žilo dřív, a o dětství své maminky Trudy.

Škola

Truda zajistila pro pamětnici stipendium (i přesto, že musela do noci šít, aby mohla dcera studovat) a ve třinácti letech ji poslala do Aberdeenu do kláštera Nejsvětějšího srdce a posléze na vysokou školu studovat obor vedení domácnosti. Vzdělání Denise Beatonová ukončila a stala se učitelkou v oboru Domestic Science. Jejím prvním učitelským místem byla škola stravování, následovala střední škola (ředitelem byl slavný básník píšící v gaelštině Sorley MacLean). Teprve v této době si začala pamětnice uvědomovat svoji příslušnost ke skotské kultuře. „Naučila jsem se hodně nejen o tom, jak učit, ale i o skotské/gaelské kultuře a mnoho večerů jsem trávila na ceilidh.“ (Pozn.: tradiční keltské večírky s programem, kde účastníci hrají na hudební nástroje, zpívají a tancují.) Pamětnice se v té době seznámila se svým pozdějším manželem. Po svatbě žili nejprve v Inverness. Tam Denise Beatonová učila svůj obor, ale navíc začala vytvářet učební programy pro děti vyžadující zvláštní péči. Zde je třeba hledat začátek její pozdější úspěšné práce s vyloučenou mládeží v Edinburghu na Stevenson College.

Rodiče

Zdraví obou rodičů se postupně zhoršovalo: otec prodělal těžký infarkt a matku postihla rozsáhlá mozková příhoda. Přesto se oba snažili usilovně pracovat a starat se o rodinu. Otec, výborný kuchař, doslova až do své smrti připravoval nedělní oběd, zatímco matka se synem a dcerou byli v kostele na mši. Po jeho smrti se Truda poprvé od války vypravila do Opavy. Sama. Splnila si svůj sen, setkala se s přáteli a sestřenicí a ujistila se, že už do Opavy nepatří. „Její domov byl tam, kde byly její děti.“ V Tain si koupila z úspor malý domek a žila v něm do roku 1990, kdy v něm vypukl požár. Truda, traumatizovaná vzpomínkami na události roku 1943, si myslela, že je zase v Opavě. Rok se léčila na psychiatrii a nakonec odešla do domova s pečovatelskou službou. Starala se o květiny a o místní zahradu. „Dělala to, co měla vždycky ráda.“ Zemřela dva dny poté, co se její dcera vrátila z Mostu a vyprávěla jí o projektu, na kterém tam pracovala.

Projekt Most. Britský Know-How Fund

Sharing and Training Skills (Jak získat dovednost sdílet a učit se)

Koncem osmdesátých let prošla Denise Beatonová řadou školení a seminářů. Týkaly se práce s vyloučenou mládeží. Stevenson College se nachází na okraji Edinburghu a chodí do ní děti ze sociálně slabých rodin. Pamětnice měla příležitost zpracovat pro ně program, jehož filozofickým základem je myšlenka tolerance a respektování jinakosti: „Každý z nás má na něco talent a každý by měl být přijímán s respektem a důstojností. Naše kurzy rozvíjely dovednosti osobnostní a sociální a schopnost získat zaměstnání. Pracovali jsme v týmu. Mnoho našich studentů se uplatnilo nejprve v chráněném prostředí a mnozí z nich nakonec uspěli i na trhu práce.“ V roce 1995 se na Stevenson College obrátilo české ministerstvo práce a sociálních věcí se žádostí o poskytnutí zkušeností a vypracování programu pro znevýhodněnou mládež v severočeském Mostě. Spolupráce začala návštěvou pracovníků úřadu práce v Edinburghu, následně Denise Beatonová, Celia a další kolegové opakovaně přijížděli do Mostu, aby vypracovali program začleňování minorit, především romské populace, do majoritní společnosti. Program zahrnoval hlavně praktické aspekty vzdělání, jako například gramotnost, práci s čísly a osobnostní a emocionální rozvoj. Tyto aspekty byly začleněny do výuky praktických předmětů. Vybrali dvanáct studentů, se kterými rok pracovali. Pro každého vytvořili individuální plán. Cílem bylo pomoci těmto mladým lidem uplatnit se na trhu práce. Práce v týmu, budování sebedůvěry a pracovních dovedností byly prioritou programu. Spolupracovali i se zaměstnavateli a jejich práce nakonec přispěla ke změně zákona o začlenění lidí s postižením a odstranění diskriminace. Po roce byla uspořádána konference, na které byly shrnuty výsledky. Výukový program byl ministerstvem přijat a v roce 1996 se jeho používání úspěšně rozšířilo i do jiných částí České republiky. 

„Byla jsem ráda, že mě maminka naučila pár slov česky. Měla obrovskou radost, že jsem našla svoje české kořeny. Tato práce mi přinesla velký pocit uspokojení, protože jsem mohla nějakým způsobem přispět zemi, ze které pocházela moje matka.“  

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 1945 - konec války. Návraty domů, odchody z domova.

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu 1945 - konec války. Návraty domů, odchody z domova. (Míša Čaňková)