Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Professor, Dr. Thomas Wieske (* 1958)

• narozen 24. února 1958 v Dessau v tehdejší NDR

• před nástupem na vojnu se rozhodl pro útěk na Západ

• pro útěk zvolil cestu přes Československo a Rakousko

• 9. října 1976 byl zadržen československou Pohraniční stráží ve vlaku poblíž jihočeské Kaplice

• následně administrativně vyhoštěn do NDR

• pobýval ve vazební věznici Stasi v Halle

• v lednu 1977 odsouzen soudem na rok a půl do věznice v Cottbusu

• 8. února 1978 propuštěn do Západního Berlína

• v letech 1978 až 1984 studoval práva v Hamburku a Freiburgu

• od roku 1999 profesorem logistického práva na vysoké škole v Bremerhavenu

• v roce 2021 se osobně zúčastnil rehabilitačního řízení u soudu v Českém Krumlově

Thomas Wieske se narodil 24. února 1958 v Dessau (Desavě) v tehdejší Německé demokratické republice. Jeho postarší otec, Alfred Wieske, býval majitelem menší polabské loděnice, a rodina tak díky říční dopravě udržovala čilé styky s obyvateli českých měst, zejména s Ústím nad Labem a Děčínem. Thomasova matka Ruth zemřela poměrně záhy, a syn proto vyrůstal od svých sedmi let jako polosirotek. Vychovávala ho macecha, částečně původem z Frýdlantska a znalkyně české kuchyně. Thomas měl také starší sourozence z otcova prvního manželství, ti ale ještě před stavbou hraniční zdi utekli na Západ přes Berlín. 

Flower power z Prahy 

Do Československa jezdil malý Thomas rád a často, poprvé v létě roku 1968. Teprve desetiletý chlapec souvislosti Pražského jara plně chápat nemohl, ale vnímal zejména na pražském Václavském náměstí atmosféru uvolnění a naděje, pro kterou dnes používá termín „flower power“. Ví, že lidé v jeho okolí a s nimi i podstatná část východoněmecké společnosti chápali Pražské jaro jako odvážný experiment a „epochální událost“. V srpnu téhož roku byl pamětník na prázdninách v příhraniční Žitavě (Zittau). Jedné noci nemohl spát, protože řadu hodin se přes město valily sovětské tanky směrem na Československo, ty východoněmecké jim v týlu kryly záda. Experiment byl u konce, jak mohla rodina Wieskeových sledovat v západní televizi, stejně jako později dozvuky v podobě tragického sebeupálení Jana Palacha.

Pravidelné sledování západní televize a veřejné zapírání téhož patří podle Thomase Wieskeho mezi hlavní charakteristiky jeho dětství za železnou oponou, stejně jako věčné opakování prázdných frází ve škole i jinde na veřejnosti, tedy „dvojí morálka“. Ideologická průprava začínala už v dětství přes organizace, jako byl Pionýr, FDJ (obdoba SSM), a obřady jako Jugendweihe (náhražka náboženské konfirmace, Thomas absolvoval oba obřady). Z dětské „hry na válku“ se postupně stávala skutečnost, někdejší pionýři museli později do armády. Rodina Wieskeových byla nábožensky založená, otec věřil vlažněji, macecha, z rodu žitavských varhanářů, s větším zápalem. Thomas proto také mohl vnímat, jak byla v NDR postihována příslušnost k církvím a náboženským komunitám. Kdo chtěl být například pastorem, budil v zemi posedlé odborným školstvím a věrností marxistické ideologii podezření, a měl tudíž ztížené možnosti studijní i profesní. Stejně tak ten, kdo odmítal jít na vojnu nebo dal přednost těžké fyzické práci v rámci náhradní vojenské služby.

Útěk v den výročí vzniku NDR

Byla to právě všudypřítomná militarizace východoněmecké společnosti, co dospívajícího Thomase přinutilo pochybovat o nastolené socialistické cestě. Již ve třinácti letech, na konci základní školy, se musel s ostatními spolužáky upsat k tříleté vojenské službě, která byla určena pro budoucí důstojníky. Těsně před maturitou odolal nátlaku, aby tento dětský slib potvrdil. Spolu s několika podobně odvážnými spolužáky očekávali, že je za to stihne trest v podobě nepřijetí na vysokou školu. Ukázalo se ale, že šlo o plané hrozby a účelově vyvolávaný strach. Thomase přijali ke studiu hospodářského práva na univerzitě v Lipsku. Podmínkou ovšem bylo, že ještě předtím absolvuje povinnou vojenskou službu. Protože byl ale již tehdy rozhodnut pokusit se o útěk na Západ, nechtěl vojnou „ztrácet čas“ a datum chystaného útěku stanovil ještě před narukováním. Z mladického vzdoru se rozhodl pro 7. října 1976 – na výročí vzniku NDR.

Zajímavé je, že pamětník útěk nijak detailně neplánoval, vlastně s jeho úspěchem ani moc nepočítal. Inspiroval se příkladem svého spolužáka Andrease Ziehera, syna pastora ze sousedství. Ten se o útěk na Západ pokusil neúspěšně, byl odsouzen na rok a půl nepodmíněně, ale po devíti měsících byl propuštěn a „odkoupen“ západním Německem. Takzvaný „odkup na svobodu“ (Freikauf), tedy systém, kdy západní Německo za valuty vykupovalo od svého chudšího komunistického souseda politicky nepohodlné občany NDR včetně „kopečkářů“, byl veřejným tajemstvím. A Thomas Wieske na něj tak trochu spoléhal. Přesto nechtěl riskovat přechod na německo-německé hranici (tedy hranici mezi NDR a NSR), která měla špatnou pověst, šířily se zprávy o stovkách mrtvých, minách, samostřílech či rozkazu střílet na uprchlíky. Chtěl se pokusit o přechod do Rakouska a doufal, že hranice se zemí mimo struktury NATO bude méně střežená. A protože k návštěvě Maďarska by potřeboval vízum, padla volba na Československo, konkrétně na České Budějovice a Kaplici.

Bylo mi jasné, že je to průšvih

O tehdejší československo-rakouské hranici toho Thomas moc nevěděl, dopředu si informace nesháněl. Spíše očekával, že se mu útěk nepodaří, a i proto o svém pokusu s nikým nemluvil, aby nemusel při budoucích výsleších nikoho krýt. Protože na východních mapách bylo hraniční vojenské pásmo vyznačeno bíle, pořídil si mapu Kaplicka ze západoněmeckého atlasu. Měl také kompas, český slovníček a v něm vypsané průhledné fráze typu: „Nestřílejte!“ O co diletantštěji působil pokus nezkušeného mladíka z praktického hlediska, o to promyšlenější byl plán budoucího právníka z hlediska strategického – Thomas Wieske dobře věděl, jak má jednat při zatčení a za co přesně musí být odsouzen, aby měl šanci na „odkup“. Dne 7. října 1976 opustil NDR a na hranicích předstíral, že jede na víkend do Prahy, měl koneckonců koupený zpáteční lístek. První noc přečkal v Praze, druhého dne odjel do Českých Budějovic, přespal v hotelu a v půl sedmé ráno už seděl ve vlaku směrem na Kaplici.  

„Byl jsem ještě trochu ospalý. A dvě tři stanice před Kaplicí procházeli dva čeští vojáci, o něco starší než já, se samopaly od cestujícího k cestujícímu. Lidé vytahovali průkazy, ukazovali jim je a oni šli zase k dalšímu,“ vzpomíná Thomas Wieske. „V NDR bych s tím na každý pád počítal, že někdy přijde kontrola a že to bude průšvih. Ale v Kaplici ne, nenapadlo mě, že se to stane. Stáli přede mnou a chtěli vidět doklady. Tak jsem jim ukázal svoji východoněmeckou občanku. Předpokládám, že tihle pohraničníci měli instrukce pořádně prozkoumávat pochybné mladé lidi z NDR.“

Thomas se nejprve snažil předstírat, že ničemu nerozumí. „Ale jedna milá spolucestující se hned dala do překládání a ptala se, co mám v Kaplici v plánu. A tak jsem řekl, že chci někoho navštívit. Neměl jsem ponětí koho, to jsem si býval mohl dopředu připravit. Vymyslel jsem si jméno Josef Špritl. Řekli mi, že toho nikdo nezná. A ta překládající dáma mi řekla, že se teď jeden z vojáků ke mně posadí, všechno si prověří a pak že bude zase všechno v nejlepším pořádku. V tom okamžiku mi bylo samozřejmě jasné, že by bylo obrovské překvapení, kdyby nějaký Josef Špritl v Kaplici bydlel. Bylo mi jasné, že to je pěkný průšvih.“

Kaplice, Budějovice, Pankrác

A taky že byl. Na nádraží v Kaplici na něj již čekali další muži v uniformách, byla tam i stanice Pohraniční stráže, kam ho umístili. Našli u něj mapu, kompas a českou frázi: „Nestřílejte!“ Bylo jasné, že se chtěl načerno dostat do Rakouska, dlouho to zapírat nedokázal. Jakkoli se naplňoval očekávatelný scénář, pamětník dostal strach a došlo mu, že situace je vážná a že přijde o svobodu. Nádhernou jihočeskou krajinu už vyhlížel jen zpoza zamřížovaného okna a na záchod směl jen v doprovodu. Odpoledne ho čekal výslech, zápis protokolu a pak ho čtyři ozbrojení pohraničníci odvezli v želízkách terénním vozem do Českých Budějovic. Tam putoval do cely předběžného zadržení, kde muselo šest osob přečkat dvě noci na čtyřech matracích. V pondělí ráno byl identifikován, vyfocen a vzali mu otisky. Skončil v cele se dvěma východními Němci, z nichž čtyřicátník Meyer se pokusil o přechod hranice v Československu již podruhé. Jako odsouzenec proto neměl doklady a v ČSSR byl nelegálně. Pohyboval se tedy výhradně pěšky a týdny před druhým zatčením se živil lesními plody.

„A pak nás ve středu, ale mohlo to být i úterý, posadili do autobusu. Byl to vězeňský transport, úplně normální autobus, mohli jsme i koukat ven. A vpředu i vzadu seděli strážní se samopaly a my jako vězni jsme byli jeden ke druhému připoutaní želízky na rukou. Ten autobus byl relativně plný, čtyřicet až padesát lidí, a z toho bylo přibližně deset osob z NDR. Čtyřicet lidí, z toho třicet Čechoslováků a taková desítka občanů NDR. Ten autobus jel z Českých Budějovic do Prahy, do věznice Praha-Pankrác,“ vzpomíná Thomas Wieske. „A tam přišli občané NDR do jednoho traktu. Bylo nás tam takových třicet lidí, kteří se ten víkend pokusili o útěk. Ti ale byli i z okolí Bratislavy a ze všech koutů.“

V pankrácké cele byl pamětník opět se dvěma východoněmeckými občany, k jídlu dostávali vodovou polévku a skývu chleba se špekem. Vzpomíná také na polského spoluvězně, který se v cele oběsil a zanechal po sobě na stěně text vlastního mementa mori. Dvacátého října Thomase převezli muži v civilu na ruzyňské letiště, kde čekal speciální let východoněmeckého Interflugu. Okamžitě se ho ujal důstojník Stasi, který se od něj po celý let nehnul. „Rustikalitu“ českého vězení nahradil chlad a až „klinická“ čistota prostředí, v němž pracovala východoněmecká bezpečnostní služba.

Co tím Československo získalo?

„Později jsem slyšel, že NDR a její státní bezpečnostní služba vlastně po celá léta převážely uprchlíky v letadlech ze Sofie, z Bukurešti, z Budapešti, z Prahy. Shromažďovaly je a tímhle způsobem je transportovaly. V našem případě k tomu přišlo ještě něco navíc,“ vybavuje si Thomas Wieske. Neúspěšní uprchlíci (seděli v uličkách po jednom, každý se „svým“ důstojníkem po boku) cestovali totiž vládním letem, jehož přední trakt byl vyhrazen pro čelného politika NDR, který se vracel ze státní návštěvy ČSSR. Thomas mohl oknem pozorovat jeho luxusní limuzínu s vlaječkami i to, jak se objímá a loučí se svým československým komunistickým protějškem.

„Nabízí se otázka, co Československo zadržováním občanů NDR vlastně získalo,“ ptá se pamětník po letech. „Znamenalo to pro československou stranu přece značné výdaje. Deset nebo čtrnáct dní platit ubytování a stravu, všechny ty byrokratické náklady. A to kvůli občanům cizí země! Oni vlastně mohli být československé vládě ukradení. Ale evidentně nebyli. Vidíme totiž, že zhroucení sovětského impéria a Varšavské smlouvy začíná v tom okamžiku, kdy se Maďarsko odchýlilo od společné linie, že uprchlíci z NDR se zadržují, a nechalo je projít. Další trhlinou pak bylo Československo a pražská ambasáda. V jednu chvíli československá vláda rozhodla, že je prostě nechá projít, a tím se následně systém v NDR zhroutil,“ nachází Thomas Wieske vysvětlení v událostech z podzimu roku 1989.

Na poslední chvíli

Na berlínském letišti Schönefeld čekala zadržené uprchlíky důkladná tělesná prohlídka a potom cesta upraveným vozem Robur s oddělenými minikabinkami do vazební věznice Roter Ochse v Halle, která dříve sloužila gestapu. Totální odosobnění vězňů tam podtrhovaly různé architektonické úpravy, jako luxfery místo oken. Vězni bez kontaktu s okolním světem po určité době ztráceli pojem o čase. V Halle byl Thomas do ledna 1977 vyslýchán, hlavně se z něj snažili vytáhnout jména údajných spolupachatelů, které naštěstí neměl. Vyčítali mu také zavírací švýcarský nožík, který měl u sebe při útěku. Být nůž jen o kousek delší, mohl být jeho „pokus o pokus o útěk“ klasifikován jako „ozbrojený“, s výrazně vyšší sazbou – až do pěti let. V lednu 1977 byl v Köthenu odsouzen na rok a půl a trest si odpykával ve vězení v Cottbusu (Chotěbuzi). To mělo na poměry dobrou pověst, z přibližně osmi stovek vězňů byla většina politických, řada z nich vzdělaní lidé. V Cottbusu byla také řada vězňů, kteří za „narušení“ hranice dostali delší tresty než pamětník. Až tady mu s plnou vahou došlo, že být odkoupen není nic automatického, že většina vězňů to štěstí nemá.

Vězeň musel opakovaně písmeně či ústně při výsleších dávat najevo svůj úmysl vycestovat na Západ, formálně ale byly akceptovány jen žádosti na oficiálních formulářích. Ty ale dostali do ruky jen vyvolení a Thomas mezi ně podle všeho nepatřil. (Až později se pamětník v aktech Stasi dozvěděl, že to skutečně nebylo doporučeno z „propagandistických“ důvodů, tedy proto, aby neinspiroval ostatní.) Od září 1977 si byl proto jist, že sám odkoupen nebude, protože jeho otec obdržel dotaz, zda se ho po propuštění ujme. Pamětníkovi se ovšem zpátky do Dessau nechtělo. Bez čistého trestního rejstříku by nemohl studovat vysokou školu, jedním z nemnoha východisek bylo studium bohoslovectví a angažovanost v církevních opozičních kruzích, na něž získal ve vězení kontakty. Propuštěn měl být 8. února 1977, na Vánoce předchozího roku ovšem cíleně odmítl pracovat a důrazně opakoval svoji vůli vycestovat. Vysloužil si za to tři týdny na samotce za zostřených podmínek a až do konce trestu byl potom v izolaci. Počátkem února ho předvolali, vrátili mu civilní šaty a odvezli ho žigulíkem do Berlína. Cítil, že něco visí ve vzduchu.

V centrále Stasi v Berlíně absolvoval pamětník svůj poslední výslech a v něm potvrdil svůj úmysl být „odkoupen“. A vzápětí byl vyvázán z občanství NDR a oznámili mu, že odjede. V pohnutí mysli očekával gratulace a přípitek, důstojník Stasi měl ale pouze láhev v aktovce, a to výhradně pro vlastní potřebu. „Potom jsem dostal osvědčení a on řekl: ‚Za hodinu vás vyzvedne právník.‘ A tak bylo jasné, že mě propustili, v tom okamžiku jsem byl vyvázán z občanství NDR. Dostal jsem ještě propouštěcí dekret a potom mě právník z Vogelovy kanceláře odvezl pěším tempem, aniž by zastavil, přes přechod Invalidenstraße do Západního Berlína. Vyzvedl mě svým autem a jeli jsme v řadě dalších. Dokumenty mi ale vůbec nekontrolovali, nezjišťovali, jestli jsem to já, lidé na hranicích evidentně znali to auto i toho právníka,“ vzpomíná Thomas Wieske na osudové setkání se zaměstnancem kanceláře JUDr. Vogela, proslulého východoněmeckého advokáta, který měl výkup politických vězňů za západní marky na starosti. „A potom jsem byl na Západě. Takhle rychlé to opravdu mohlo být, ten přechod z jednoho systému do druhého. Zajímavé bylo, že mě, ačkoli to odporovalo celé ideji NDR, propustil dokonce do Západního Berlína. Bylo to opravdu na poslední chvíli. Nedarovali mi ani hodinu trestu. Já bych totiž jinak stál 8. února na nádraží v Cottbusu a byl na cestě domů.“ V Západním Berlíně pamětníka převzal právník z partnerské západní kanceláře JUDr. Stangeho, dal mu kapesné a letenku do západního Německa, kterou Thomas využil ještě téhož dne.

Na svobodě Thomas Wieske vystudoval práva a politologii a stal se uznávaným odborníkem na logistické právo. Až do pádu železné opony ale zpět do NDR nesměl, nepustili ho ani na otcův pohřeb v roce 1982. Roku 1989, když konečně padla železná opona, založil rodinu. Coby zástupce soukromé spediční firmy se po pádu berlínské zdi ve východním Německu setkával s šéfy privatizovaných státních podniků a připadal si přitom jako „vítěz dějin“. Dne 5. května 2021, v den pořízení rozhovoru, se v Českém Krumlově zúčastnil rehabilitačního řízení kvůli svému zatčení v roce 1976. „Je skvělé, že se český stát dokáže ke své minulosti postavit čelem i s právními důsledky,“ říká Thomas Wieske.