Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margit Schödlbauer (* 1938)

Vor der Vertreibung schickten sie uns Großvater im Zinksarg

  • narozena 18. srpna 1938 v Kraslicích

  • prvních pár měsíců života strávila v Sasku, kam rodiče uprchli před mobilizací

  • 1946 zabití dědečka Moritze Sandnera v Jindřichovicích

  • 25. května 1946 odsun do Bavorska

  • vyučena drogistkou

  • 1961 svatba, později dvě děti

  • 1978 první návštěva Čech po odsunu

Dětství za války na Sokolovsku

Margit Schödelbauerová se narodila 18. srpna 1939 v Kraslicích (německy Graslitz) jako dcera drážního úředníka a amatérského malíře Arthura Hüttela a jeho manželky Franzisky, rozené Sandnerové. Šest neděl po jejím narození s ní rodiče utekli do nedalekého Saska, protože otec se chtěl vyhnout československé mobilizaci, nechtěl bojovat proti Němcům. Na rozdíl od mnoha jiných za to ale po válce nemusel čelit žádnému trestu. Vrátili se až na podzim 1938 po záboru Sudet. Malá Margit měla z otcovy strany také českou babičku, ale česky se nikdy nenaučila. Jako mnoho rodin z Kraslic byli i její příbuzní hudebně založení a domácí koncerty byly na denním pořádku. Do svých šesti let žila v nedalekém Oloví (Bleistadt), kde také začala navštěvovat německou školu, dokud nezačaly spojenecké nálety na místní sklárnu. Pamětnice si není jistá, co přesně ve sklárně bylo, má ale podezření, že se tam vyráběly zbraně, v továrně pracovali cizinci z Francie, Polska a podobně. Kvůli nebezpečí náletů si ji i s matkou vzal k sobě dědeček Moritz Sandner, a poslední měsíce války tak strávila na samotě u obce Mlýnská (Konstadt) na náhorní plošině Hoi. Útrap války tak byla ušetřena a nevnímala je, jedinou připomínkou války byli dva němečtí dezertéři, kteří se pár dní schovávali blízko statku, a malá Margit jim nosila jídlo. Přestože často navštěvovala nedalekou Svatavu, o existenci tamního válečného koncentračního tábora neměla tušení. Jako náhrada za syny, kteří bojovali na frontě, pracovali u dědy na statku dva polští váleční zajatci, se kterými rodina vycházela dobře, pamětnice má s nimi společnou fotografii a naučila se od nich i pár polských slovíček. Otec bojoval s wehrmachtem na Balkáně, dostal malárii a vrátil se domů po skončení války. Nikdo z rodiny ale podle jejích vzpomínek nebyl politicky aktivní a ani malá Margit nebyla organizovaná v žádných mládežnických spolcích.

Příjezd americké armády a čeští komisaři

Ke konci války přibyli na statek u Mlýnské uprchlíci z východního Pruska a z jejich vyprávění místní „začali tušit, co je čeká“. U rodinného domu probíhala demarkační linie mezi americkou a sovětskou zónou, a když přijeli američtí vojáci, radili jejím sestřenicím z druhé strany linie, aby ještě před příjezdem Sovětů přešly na jejich stranu, že se jim povede lépe. Dětem rozdávali Američané žvýkačky, ale ženy se před nimi musely schovávat, na pár dní zmizela i matka, malá Margit se toulala po lesích a hledala ji. Na statek záhy přišli čeští komisaři, zabavili potraviny, mléko, zaregistrovali dobytek, který se nesměl porážet, rodina nesměla sklízet ani brambory a hlavní stravou byl tuřín. Jídlo bylo v oddělené skříni, kterou hlídaly stráže – rodinní příslušníci si z ní nesměli volně brát. Za oběť hladu proto padl i Margitin domácí mazlíček, malá koza – jako jediná z dobytka totiž nebyla registrovaná. Ze špatné stravy celé rodině vyskákaly po těle hnisavé vředy, z nichž se vyléčila až po odsunu v Bavorsku. Na bavorské straně hranice zůstával po propuštění z válečného zajetí matčin bratr Karl, který domů nesměl. Matka mu dvakrát v noci přenesla přes hranici, která již byla tehdy zaminovaná, jídlo a šaty. Všichni Němci, i Margit, museli nosit bílé pásky na rukávu a každý si s nimi mohl dělat, co chtěl. Vyloupili jim dům, ukradli hudební nástroje. Povinně též navštěvovali promítání dokumentárních filmů z nacistických koncentračních táborů o utrpení Židů, jinak by nedostali potravinové lístky.

Dědeček v zinkové rakvi

Moritz Sandner byl na podzim 1945 předvolán na komisariát, šel nalehko, ale už se nevrátil. Byl internován v nedaleké Rotavě (Rothau) a později šla zvěst, že bude převeden do Jindřichovic (Heinrichsgrün). (Pamětnice hovoří v případě Rotavy a Jindřichovic o táborech.) Strýc Josef se šel podívat, když internované převáželi – byli všichni v potrhaných šatech, měli oholené hlavy a někteří byli poranění. Dědeček měl strýci údajně při posledním letmém setkání říct: „To nejsou lidi, ale bestie.“ Když se mu matka Franziska pokoušela do tábora v Jindřichovicích přes plot hodit jídlo, střílely po ní stráže. Domů se děda vrátil mrtvý v rakvi opásané koženými řemeny. Stráže, které na rakev dohlížely, stále kontrolovaly, jestli řemeny někdo neporušil a nedíval se dovnitř, což bylo zakázáno. Moritz Sandner byl pohřben bez obřadu a místo nebylo označeno. Margit Schödelbauerová dodnes neví, proč byl dědeček do táborů odveden. Ví pouze, že byl v okolí váženou osobou, a také, že byl organizován v domobraně Volkssturm. Detaily o podmínkách v táboře v Jindřichovicích se rodina dozvěděla až bezprostředně po odsunu v Bavorsku od jednoho přeživšího, který ji navštívil. Vyprávěl, že prý z vězňů strhávali kůži a nechávali je běhat ve sněhu nahé. Matka poté několik nocí nespala, dlouhodobě trpěla depresemi a Čechy již navždy odmítala navštívit.

Odsun a začátky v Bavorsku

Pamětnice byla společně s otcem a matkou odsunuta do americké zóny Německa 25. května 1946. Ostatní příbuzní (babička a strýcové) byli odsouváni jindy a jinam, údajně mělo jít o snahu rozdělovat rodiny. Mohli mít jen určitý počet kilogramů na osobu, část skromného majetku museli dále odevzdat v táboře v Kraslicích, svoji panenku si ale malá Margit směla ponechat. V táboře byl hlad, vši, štěnice, jednoduché baráky a spaní na pryčnách. Strávili tam asi tři týdny, až je v dobytčích vagonech převezli do Bavorska. V Norimberku dostali od Červeného kříže polévku a ve Würzburgu je dezinfikovali DDT. Matka nejprve pracovala jako posluhovačka v židovské rodině, která čekala na vycestování do USA, otec maloval obrázky a vyměňoval je za jídlo. V roce 1950 se rodičům narodila ještě druhá dcera. Rodina se nakonec usadila v Lichtenfelsu, kde Margit vystudovala na drogistku, a v roce 1961 se vdala.

Návštěvy Čech a domov

Margit Schödelbauerová udržovala kontakty s Čechy především skrze svoji sestřenici, která si vzala Čecha a odsunu se vyhnula. Dokonce si později směla koupit zpět vyvlastněný dům svých i Margitiných prarodičů, kteří nebyli odsunuti, ale vyvlastněni. I skrze ni získávala pamětnice informace o vývoji v Československu, třeba o roce 1968, jehož vyústění pro ni bylo zklamáním. Do Čech poprvé přijela v roce 1978 s manželem a dětmi a navštívila Kraslice i místo, kde stával statek jejího dědečka, dnes srovnaný se zemí. Na roce 1989 pro ni bylo nejdůležitější, že mohla zase volně zpátky do „staré vlasti“, kterou nyní navštěvuje pravidelně každý rok, zejména kostel, místo sňatku svých rodičů v Liboci (Leibitsch), dnes součásti Kraslic. Když uvažuje o svém domově, připadá si trochu vykořeněná, ale zároveň se cítí doma všude.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Odsunutá paměť

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Odsunutá paměť (Lenka Benešová)