Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kurt Schmidt (* 1928)

• 1928 narozen v Heřmanovicích

• 1938 přičlenění Sudet k Německé říši, setkání s Adolfem Hitlerem na Cvilíně

• 1943 - 1945 členství v Hitlerjugend

• únor 1945 - pochod smrti vězňů z Osvětimi prochází Krnovem

• březen 1945 - boje mezi Němci a Sověty v blízkosti Cvilína

• květen 1945 - zabavení majetku, pobyt v internačním táboře v Opavské ulici, bití a týrání

• červen 1945 - srpen 1946 - nucené práce v Rudých kasárnách v Ostravě

• leden 1945 - pracovní nasazení v někdejším koncentračním táboře Osvětim

• říjen 1956 - odsun do Německa

• studium klasické filologie a historie

• 1966 a 1969 - první pobyty v Krnově po odsunu

• 1997 - založení Domu česko-německého porozumění v Krnově

• 2017 - otevření pomníku německým obětem hladového pochodu u krnovské synagogy

Kurt Schmidt vyrůstal u krnovského poutního kostela na Cvilíně, německy Burgberg, kde jeho otec a strýc provozovali jeden z místních hotelů a restaurantů „Beim Alten vom Berge“, tedy „U starce z hory“. Název odkazoval na legendu z doby pobělohorské. Stařec, zlotřilý evangelík Hans Unverdorn, měl údajně přežívat v jeskyni přímo pod restaurací. Navzdory rekatolizaci ale mezi krnovskými Němci zůstala i evangelická menšina, mezi níž patřili Hugo a Frieda Schmidtovi. Jejich syn Kurt se narodil 17. května 1928 v Heřmanovicích, rodišti matky. Tam také jezdíval za babičkou na prázdniny, tam se naučil mluvit slezským dialektem němčiny. V jeho rodném heřmanovickém domě dnes žije česká rodina, Kurt Schmidt je zná osobně a pravidelně je navštěvuje. Jako ostatně řadu Čechů ve svém rodném kraji.

Wo ist mein Heim?

Otec Hugo byl někdejší důstojník c. k. armády, který za své zásluhy očekával ve středním věku zaměstnání ve státní správě, na které ale coby Němec v Československu nedosáhl. Vůči nové republice byl tedy zatrpklý, i když mluvil plynně česky. Coby restauratér měl známé mezi krnovskou smetánkou, včetně židovských rodin, jako byli Gesslerovi, majitelé likérky Altvater/Praděd a další. Protože u Cvilína byla posádkou čs. armáda, stýkal se Kurtův otec i s českými důstojníky, jmenovitě s kapitánem Jarošem, jehož znal ještě z dob monarchie. Kurt Schmidt si vybavuje, jak se spolu jednou oba kamarádi při pijatice pohádali o odkaz císaře Františka Josefa a jeho tatínek Jarošovi zlomil důstojnickou šavli.

Do školy v Krnově nastoupil Kurt v šesti letech, do třetí třídy se učil výhradně německy, potom měl hodiny češtiny, které obecně nebyly populární. On se ale učil všechny jazyky rád a měl vůbec osobně kladný vztah k prezidentu Masarykovi a jeho heslu „Pravda vítězí“. Pamatuje si jeho pohřeb a zpěv československé hymny v německé verzi – Wo ist mein Heim, mein Vaterland? Ví ale, že krnovští Němci většinou vůči Československu moc sympatií nechovali – v oblasti byla vysoká nezaměstnanost a státní zakázky byly přidělovány častěji českým než německým podnikům. 

Pugét pro Hitlera

To všechno skončilo roku 1938. „Dne 7. října v osm ráno sem napochodoval německý wehrmacht. A v deset už tu byl Hitler a mluvil z balkonu radnice. Celé náměstí bylo poseté lidmi. Bylo plno,“ vzpomíná Kurt Schmidt, který byl s otcem na náměstí. Hugo Schmidt zprvu začlenění Sudet do Říše vítal, i když mu nadšení dlouho nevydrželo. Onoho dne ale Hitlera pozdravil i na Cvilíně. Ačkoli bylo na kopci několik restaurací, paranoidní vůdce poobědval výhradně ze zásob vlastní polní kuchyně vlastní pruské jídlo. „A já jsem mu měl předat pugét. Já jsem se tehdy hrozně moc styděl a měl jsem prostě strach tam jít. A proto jsem pořád naživu,“ uvažuje Kurt Schmidt o tom, jak by se mu asi po válce vedlo, kdyby zadaný úkol v dětství splnil.

Kurt Schmidt zažil i Křišťálovou noc v Krnově 7. listopadu 1938. Hořely téměř všechny synagogy v Sudetech. Ta krnovská ale ne, požáry byly pouze na židovském hřbitově. Synagogu pravděpodobně zachránila blízkost továrny, na kterou by se případný požár mohl rozšířit, stejně jako na vilu starosty Riegera. Kurt Schmidt ale nabízí ještě jedno vysvětlení: „Tatínek mého kamaráda byl na radnici jako radní a nechal ještě předtím oficiálně přepsat synagogu na tržnici, byly v ní tedy už sklady, které se zapálit nesměly. Alespoň tak mi to kamarád vyprávěl.“

Nám se může stát něco podobného

Židů bylo v Krnově několik stovek, většinou prý bohatí, kterým se podle Kurta Schmidta podařilo včas před Hitlerem utéct. Rozhodně ale ne všem. Kurt Schmidt totiž zároveň vzpomíná, jak jeho otec podplácel německé důstojníky z 31. tankového regimentu na Cvilíně (kde wehrmacht zaujal pozice čs. armády). Ti potom vždy v úterý, den zavírací, vojenskými vozy sváželi židovské občany z města na horu, kde v Schmidtově restauraci dostávali obědy, ač se to nesmělo. Podobně potom postupoval v průběhu války strýc s anglickými válečnými zajatci, pro které měl slabost. (V Krnově byl za války zajatecký tábor, v místních fabrikách pracovali Rusové, Ukrajinci, ale i Francouzi a Angličané, zatímco němečtí muži byli většinou na frontě.)

Zbylí židovští občané skončili většinou v koncentračních táborech, Kurt ale nikdy žádné transporty či odvody neviděl, dělo se to nenápadně, po malých skupinách. Kam mizeli, na to se nikdo nesměl ptát. Stejně tak jednoho dne nepřišli do školy jeho tři položidovští spolužáci. (Jeden z nich jménem Levi se po válce do rodného města vrátil v britské uniformě. Údajně nesouhlasil s tím, jak se zachází s německým civilním obyvatelstvem a vrátil se zpátky do Británie se slovy: „Pro tohle jsem nebojoval!“)

U Schmidtů nepanovalo žádné nadšení z protižidovských opatření („Pro Židy a psy zapovězeno!“ hlásal například nápis na lavici v centru Krnova), doma se poslouchal zahraniční rozhlas včetně Moskvy. Otec po začátku bojů o Stalingrad prozřel a v noci porazil na zahradě dub, který roku 1938 zasadil na počest vůdcovy návštěvy.

Na přelomu ledna a února 1945 prošel Krnovem pochod smrti z relativně blízkého koncentračního tábora Osvětim. Drtivá většina vězňů zemřela. Pro Kurta to byl šok i memento. „Udělali to úmyslně tak, aby lidé ještě spali, aby nic neviděli, když ty ubožáky hnali přes město. Já jsem o tom ale slyšel hned následujícího dne a musím přiznat, že to náš strach ještě vystupňovalo. Říkali jsme si: ‚Nám se může stát něco podobného.‘“

Fähnleinführer

Kurtův otec měl sice minimálně od Stalingradu k nacismu rezervovaný postoj, svého jediného syna nicméně přesto podněcoval k členství v Hitlerjugend. Zpočátku proto, aby se tam zocelil, s blížícím se koncem války ale i z jiného důvodu. Funkce u Hitlerjugend totiž znamenala válečné nasazení v rámci této organizace. To danou osobu chránilo od daleko nebezpečnějšího nasazení na frontě, kam by jinak Kurt vzhledem ke svému věku ještě šel. Právě tato úvaha měla být příčinou toho, že to nakonec Kurt v Hitlerjugend dotáhl až na Fähnleinführera, velitele praporu. Nemusel zato ale ani k protiletecké obraně, ani do domobrany Volkssturm. A to přesto, že úspěšně absolvoval cosi jako důstojnické předzkoušky ve Vratislavi. Coby vzorný student byl dokonce vytipován jako adept na členství v SS, podařilo se mu ale z toho vymluvit. Dnes je rád, že ani jednou za války nemusel vystřelit.

Pohyby fronty ale mohl sledovat z velké blízkosti. Táhla se z Osoblahy přes Dívčí hrady podél Opavice. 22. března 1945 byl Kurt na telefonní službě Hitlerjugend, a když zvedl telefon z Osoblahy, mluvil už na druhém konci sovětský důstojník. Očekávalo se proto, že do několika dní padne i Krnov. V noci z 28. na 29. března ale Němci překvapivě porazili několikanásobnou přesilu sovětských tanků, ráno jich Kurt napočítal v okolí Cvilína šest rozstřílených. Krnov tak zůstal v německých rukou až do 5. května. Sovětská armáda už na město útočila pouze ze vzduchu, i dům Schmidtových byl zasažen.

Konec války

Služba u Hitlerjugend znamenala řadu úkolů. Již od podzimu 1944 chodili na vlakové nádraží pomáhat s přenosem raněných frontových vojáků do lazaretů, na něž se přeměnily všechny tělocvičny a velká část škol ve městě, např. i dnešní ZŠ Cvilín, Kurtova domovská. Kurt také působil jako telefonista a vůbec poslíček, na kole zajížděl se zprávami a dokumenty do vesnic a měst v okolí. Při jedné takové cestě na něj opakovaně nalétávala sovětská stíhačka, přežil jen díky dobré skrýši.

Počátkem května dostal za úkol dovézt batoh s dokumenty do Šumperka. Ve vsi před Šumperkem ho zastihl konec války, viděl příjezd Rudé armády. Rozbalil dokumenty a zjistil, že to jsou samé stranické legitimace a žádosti o vstup do strany NSDAP. Ke svému překvapení mezi nimi našel i vlastní žádost, ačkoli se nepamatoval, že by vědomě něco takového psal. Jeho nadřízený to udělal za něj. Kurt ale ke svému štěstí dokument našel a okamžitě v lese spálil, stejně jako ty ostatní. Poté se krkolomně, částečně pěšky a částečně na projíždějících povozech, dostal zpátky domů. U Cvilína strávil ještě asi dva týdny, včetně svých narozenin 17. května. Krnov byl od 6. května v rukou Rudé armády, brzy ale přešel pod českou správu, tedy do rukou osob, které Kurt Schmidt nazývá „partyzány“.

Tábor v Opavské ulici

Svého otce už Kurt nikdy nespatřil. Léčil se od února v Praze v nemocnici z rakoviny, během Pražského povstání za nevyjasněných okolností zemřel. Kurt neví, zda mu jen byly odepřeny potřebné léky, či zda byl jedním z těch Němců, kteří byli v oněch dnech v nemocnicích zastřeleni. Zprávu o jeho smrti dostali Schmidtovi až v Německu od kapitána Jaroše. Matka s tetou byly v prvních poválečných týdnech divoce odsunuty do sovětské zóny. Z nucených prací na poli byly odvedeny na nádraží a odtud vlakem do Teplic, kde si matka chtěla ze zoufalství vzít život. Odtud je „partyzáni“ hnali pěšky přes hranice. Když se Kurt roku 1946 ocitl v západním Německu, matku našel a směla se přistěhovat k němu.

Sám Kurt ale nejprve putoval na statek u dráhy (tzv. „červená stavba“) a po týdnu do tábora v Opavské ulici, kde se po divokých odsunech uvolnily kapacity. Ihned po příjezdu do tábora byl zbit, poté ještě dvakrát. Nejhorší vzpomínky má Kurt Schmidt na samotného velitele tábora (mimo nahrávku dodatečně jmenován jako Hudec), který se vyznačoval rudou hvězdou na čepici a sadistickým chováním. Jednoho dne si předvolal Kurta a jeho strýce společně na apelplac. „Museli jsme zpívat a zároveň jeden druhého fackovat. A protože já jsem se zdráhal bít svého strýce, udělal to on [velitel]. Nejdřív mě ale ztloukl až na zem. A tehdy mi poškodil ušní bubínek, jak později zjistili lékaři v Německu.“ Jiní „partyzáni“ Kurta také opakovaně tloukli do bezvědomí nagajkou, koženým bičem s železnou špičkou. Hluboce jím otřásl také pohled na oblíbeného faráře, kterému zaživa vytrhali knír. Ke svému štěstí Kurt děsivý třítýdenní pobyt v táboře přežil a v první polovině června ho dobytčákem odvezli na nucené práce do Ostravy.

Tak se Kurt vyhnul tzv. hladovému pochodu, ve kterém bylo ve dnech 22. a 28. června 1945 přibližně 3 000 Němců, převážně žen, dětí a starců, hnáno pěšky z Krnova přes Vrbno, Videlský kříž a Frývaldov (dnes Jeseník) do Králík, tedy asi 120 kilometrů. Přibližně 300 osob během pochodu zemřelo.

Ostrava a Osvětim

V ostravských „Rudých kasárnách“ strávil Kurt Schmidt více než rok, od června 1945 do srpna 1946. V nuzných podmínkách dřel ve slévárně (nedostával mzdu, proto mluví o otrocké práci), ale ve srovnání s předchozím obdobím mu bylo o poznání lépe. Nikdo ho už nebil, velel mu slušný člověk. Míval hlad, ale setkal se i s projevy slitování ze strany Čechů. Jeden mladý český pár mu opakovaně nosil jídlo. Protože to ale bylo zakázané, a i proto, aby nebyli viděni spolu s Němcem, nechávali mu balíčky na tajných místech k vyzvednutí.

Počátkem května ho čekala změna. Spolu se skupinou německých vězňů byl na přechodnou dobu odvezen do koncentračního tábora Osvětim, Auschwitz. Tam už od konce války vedla sovětská, širokorozchodná železniční trať, po které Sověti odváželi výzbroj a ukořistěnou techniku z místních továren. Zároveň tam ze Sovětského svazu vozili rudu a ocel. „A my jsme museli překládat rudu a kovy, které přijížděly z Ruska a byly určené pro Československo. Z ruských vagonů na české. To byl náš úkol,“ vzpomíná Kurt Schmidt.

Němečtí vězni z Ostravy byli drženi samostatně, pod československou ostrahou. Z okna koukat nesměli, přesto Kurt zaznamenal pnutí mezi sovětskými vojáky a polským odbojem. Viděl též, jak příslušník polské podzemní Zemské armády zastřelil sovětského vojáka. Jeden ze sovětských velitelů tábora si také Kurta oblíbil. Připomínal mu vlastního padlého syna, chtěl si ho osvojit a odvézt do SSSR, Kurtovi se ale podařilo najít výmluvu. V Osvětimi viděl také německé válečné zajatce, velký dojem na něj ale udělala ještě jedna věc. „Ty obrovské pece, kde svého času spalovali Židy a další. Takže mně nemusí nikdo nic povídat! My máme teď v Německu zase neonacisty, kteří tvrdí, že to všechno byla lež. Mně nemusí nikdo nic povídat, já jsem to viděl sám na vlastní oči.“

Profesorem v Německu

Po návratu z Osvětimi pracoval Kurt Schmidt ještě několik měsíců v ostravské slévárně, nakonec se jeho tetě z Heřmanovic podařilo vyžádat si ho v srpnu domů, aby mohla být do odsunu do americké zóny zařazena se všemi svými rodinnými příslušníky. Posledních pár týdnů prožil v rodné obci, potom ho čekal několikadenní pobyt v továrním táboře v Mikulovicích a odsun v dobytčáku do Bavorska. Žil na vesnici poblíž Augsburgu, kam dojížděl i za studiem. Situace se zlepšila, když se za ním směla přistěhovat matka, která pracovala na polích výměnou za naturálie. Kurt byl bez prostředků, ale schopný. Získal stipendium evangelické církve, vystudoval klasickou filologii a historii. Později působil jako profesor na gymnáziích a vyšších školách v Norimberku a Wilhelmshavenu.

Se svými studenty rád jezdil na exkurze do zemí východního bloku, jak do SSSR, tak do ČSSR. Oni to vítali, protože byli většinou levicově orientovaní. On to zase bral jako příležitost, jak studenty vyléčit z iluzí o „dělnických státech“, což se mu prý dařilo navzdory nadšení, které v mládežnících vzbuzovalo levné a dobré české pivo. Krnov navštívil Kurt Schmidt poprvé roku 1966, potom až o tři roky později. Ve městě už v té době byla sovětská okupační posádka, Kurt Schmidt si ale pamatuje i příklady nenásilného odporu. „Dva sovětští poddůstojníci si chtěli zajít na pivo do Slezského domu. Když tam vešli, všichni začali ze vzdoru zpívat tehdy známou píseň jedné zpěvačky [nejspíš Modlitba pro Martu].“

Německý pomník před krnovskou synagogou

Okolo roku 1989 se Kurt Schmidt začal ještě více angažovat směrem ke svému rodnému kraji, oprášil a zlepšil i své znalosti češtiny. V krnovském kostele se seznámil s Bedřichem Markem, prvním porevolučním starostou města. Měli k sobě blízko, Bedřich Marek podporoval řadu aktivit německého spolku krnovských rodáků, kterému Kurt Schmidt od devadesátých let předsedal. Na různých místech na Krnovsku a Osoblažsku spolek zakládal pomníčky upomínající na německou minulost, organizovali poznávací zájezdy německých rodáků i výměnné pobyty českých a německých gymnazistů, zřídili i Dům česko-německého porozumění v centru města. Dobrá spolupráce fungovala i s dalšími starosty, třeba paní Renatou Ramazanovou, která se společně s Kurtem Schmidtem zúčastnila odkrytí pomníku německým obětem na místě jednoho z hromadných hrobů. Kurt Schmidt rád opakuje slova Bedřicha Marka: „Neznám žádné jiné město, kde by vztahy mezi českými obyvateli a německými starousedlíky byly tak dobré jako v Krnově.“

Přes historika Pavla Kuču přišel Kurt Schmidt a jeho spolek do styku i s krnovskou židovskou obcí. „Pavel měl takový nápad, jestli bychom nemohli vypomoct, finančně, s převozem lavic z nacisty vypálené olomoucké synagogy, tedy těch lavic, které nebyly úplně shořelé, do Krnova. On to udělal a my jsme na to vybírali peníze. A je to teď tak, že každá židle tam má takovou tabulku a na ní stojí jméno jednoho Žida, kterého nacisté zavraždili. A my jsme si mohli každý jednoho vybrat a za tu jeho židli jsme zaplatili,“ vzpomíná Kurt Schmidt. „A v té době přišel do Krnova vrchní rabín z Olomouce a chtěl poděkovat, že jsme ty vypálené lavice dostali do Krnova. Přišel ke mně a řekl mi: ‚Vy jste první Němec, kterému podávám ruku. Já jsem se zařekl, že už nikdy v životě žádnému Němci nepodám ruku. Ale poté, co jsem viděl, co jste ve vztahu k Židům udělali, chtěl bych vás požádat, abyste přijal můj pozdrav. A synagoga je vám pro všechny vaše akce k dispozici.‘“

To se potvrdilo v roce 2017, kdy spolek rodáků hledal místo pro připomínku německých obětí hladového pochodu z června 1945. Židovská obec zareagovala vstřícně, strohý kamenný pomník byl roku 2017 odhalen právě na zahradě před synagogou. Tou, která jako jedna z mála v roce 1938 přečkala Křišťálovou noc.

(Rozhovor s panem Kurtem Schmidtem jsme vedli v červnu 2022 v Krnově. Ve spolupráci s českými i německými organizacemi a školami tam ve svých 94 letech pořádal již 27. Česko-německý kulturní týden. Součástí tohoto týdne byl i vzpomínkový akt na krnovský hladový pochod, jehož se zúčastnili příslušníci katolické, evangelické i židovské obce v Krnově, stejně jako němečtí rodáci a dva z posledních přeživších pochodu. Pietní akt proběhl 28. června 2022 u Videlského kříže (Kreuz in Gabel), následoval symbolický pochod účastníků zpět do Krnova k místu pomníčku u synagogy. Rozhovor je veden v němčině, některé pasáže jsou ale v češtině, kterou pan Schmidt velice dobře ovládá. „Smím žít v době, kdy lze o hrůzách války a odsunu otevřeně mluvit s Čechy. Toho si vážím,“ řekl nám během rozhovoru.)