Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Astrid Pilz (* 1940)

• narodila se dne 12. května 1940 v Ústí nad Labem

• otec Alfons Hausmann pocházel z Litochovic (něm. Lichtowitz)

• otec 1940 odvelen jako Němec na frontu, přežil bitvu u Staligradu, válečný zajatec v lágru na Sibiři

• matka Ingeborg Hausmann pocházela z německé statkářské rodiny z Prackovic (něm. Praskowitz)

• v Ústí nad Labem bydleli nedaleko internačního tábora „Na Skřivánku“ (Skřivánčí pole, Lerchenfeld)

• Astrid Pilz s matkou nepřímé svědkyně tzv. Ústeckého masakru 31.7.1945

• odsunuta v srpnu 1945, s otcem znovushledání 1946 na Rujáně v Německu

• 1954 stěhování z Rostocku v NDR do Západního Berlína

• 26. 6. 1963 se účastnila proslovu J.F. Kennedyho

• provdala se za Waltera Pilze, společně vychovali dceru

• od roku 1969 žili v Mnichově, Astrid Pilz učila na gymnáziu

• do Československa se podívala prvně v roce 1962

• dnes žije v bavorském Wolfratshausenu

Na Skřivánku

Astrid Pilz, rodným jménem Hausmann, se narodila dne 12. května 1940 v Ústí nad Labem. Otec Alfons vyučoval na ústecké obchodní akademii. Za druhé světové války, krátce po narození Astrid, byl jako Němec odvelen na frontu. Setkali se znovu, až když bylo Astrid šest let. Matka Ingeborg Hausmann se s otcem znala od mládí. Oba pocházeli z německých statkářských rodin, které hospodařily v sousedících vesnicích ležících mezi Litoměřicemi a Ústím nad Labem: v Prackovicích a v Litochovicích. V dětství tak Astrid trávila hodně času na statcích u prarodičů. V důsledkem války zůstala jedináčkem. Rodina obývala jedno patro v dvojdomku v městské čtvrti Skřivánek v Ústí nad Labem.

Nedaleko jejich bydliště se nacházelo místo, kde byl po válce zřízen internační tábor „Na Skřivánku“ (německy Lerchenfeld, česky též Skřivánčí pole), kam se dostal dědeček a jedna z tet za své působení v Hiterjugend. O majetek přišli prarodiče již záhy po válce. „Tak, odteď mi ten dvůr patří,“ vzpomíná pamětnice na výrok nového českého majitele. Poválečná atmosféra byla v Sudetech dusná. Astrid na ulici nemohla promluvit, německy se totiž nesmělo. Zejména nebezpečné to bylo v okolí vlaků se zajatci. Ty byli voženi z tábora Na Skřivánku po železnici do města a pak rozváženi na práci. Matka se při takových příležitostech pravidelně snažila přilepšit internované sestře drobnostmi k jídlu, které jí posílala po poslech. Ne vždy se však zásilka do cíle dostala. Teta byla z tábora propuštěna již v říjnu 1945, dědeček téměř o rok později, předtím než ho společně s rodinou odsunuli do Durynska.

Ústecký masakr a odsun

Když začaly poválečné odsuny německého obyvatelstva ze Sudet, byla Astrid s maminkou pod ozbrojeným dohledem donucena během jednoho dne opustit byt. Naštěstí našly spolu s tetou útočiště v pokoji u souseda z přízemí. Obyvatelé Prackovic už před koncem července 1945 byli v dobytčích vozech odváženi směrem na Drážďany. Když se jednoho dne chtěla matka s Astrid na otočku podívat za svými příbuznými do Prackovic, „ti už byli pryč“. Při návrtu do Ústí se na vlakovém nádraží ocitly v davu obklopeném ozbrojenci, matka měla bílou páskou s písmenem „N“ na paži. Ozbrojení členové Revolučních gard je na nástupišti nahnali do jednoho místa a tlačili je z něj po schodech dolů, „až se chudince mamince z košíku rozkutálely meruňky do všech stran,“ dodává pamětnice, která tento obrázek vidí živě před očima ještě dnes.

Potom je odvedli do přeplněné místnosti nádražní haly, kde jim poradili, aby se odtamtud nehnuly. Nevěděly proč. Přivedli tam jednoho mladíka, kterému strážci mlátili hlavou o zeď. „Údajně za to, že neměl na ruce bílou pásku,“ vzpomíná pamětnice. Matka s dcerou byly ve skupině dalších Němců propuštěny až ve večerních hodinách. Protože by se však pěšky jen těžko dokázaly dostat domů do začátku zákazu vycházení, který byl v osm hodin večer, přespaly u místního spřáteleného pekaře. Až od pekaře se dozvěděli, že jim varování jedno z drážních úředníků pravděpodobně zachránilo život. Spousty Němců na ulicích, kteří byli s bílou páskou snadno identifikovatelní, byli totiž onoho posledního červencového dne Revolučními gardami a civilisty zavražděni a shozeni v Ústí z mostu Eduarda Beneše do Labe během tzv. Ústeckého masakru. Domů na Skřivánek se vydaly až na druhý den ráno, matka pak ze strachu několik dní nevycházela z domu.

Díky prackovické tetě se pak matka s Astrid dostaly v srpnu 1945 nákladním vozem do Drážďan, kde zůstaly přes noc v jedné z místních vil. Nebyly odsunuty dobytčím vlakem jako většina německých spoluobčanů, odjeli samy nákladním vozem řízeným sovětským řidičem, kterému teta slíbila za odvoz akordeon. Proto pamětnice popisuje poválečné vyhnání části jejich rodiny jako netypické. Z Československa ale odcházely téměř s prázdnou, Astrid si útržkovitě vzpomíná, že braly odšroubovanou hlavu šicího stroje a kočárek pro panenky.

Shledání s otcem v šesti letech a začátky v Rostocku

V Durynsku se matka Ingeborg s dcerou Astrid dostaly přes vesnice Reichenbach a Hermsdorf, do Meklenburska. Otec přežil bitvu u Stalingradu a po jejích hrůzách se dostal jako válečný zajatec do jednoho ze sibiřských lágrů, odkud ho propustili v roce 1946. Po nákaze skvrnitým tyfem a malárií nebyl práceschopný. Když za sebou nechával hranici Sovětského svazu, dozvěděl se od strojvedoucího lokomotivy, že se domů do Sudet už nedostane.

Jako bezprizorný doputoval do tábora na ostrově Rujána a začal se shánět po své rodině. Vyptával se po ulicích a vyvěšoval inzeráty. Shledání se svojí ženou a dcerou se dočkal až na sklonku podzimu roku 1946. „Hodně se po návratu změnil,“ říkávala matka a i Astrid cítila, „že si byli velmi cizí, ač jí matka o něm vyprávěla.“ O válečných zkušenostech dokázal mluvit až se svojí vnučkou o mnoho let později. Až skrze jejich rozhovory se Astrid dozvěděla o otcově tvrdé práci v lese, ale i o výhodách, které mu skýtala znalost češtiny, díky níž se dokázal na Sibiři domluvit s tamními dozorci. Snad proto považoval vzdělání za investici, o kterou člověka není možno snadno obrat, a v tomto duchu přísně vedl i svoji dceru Astrid.

Po válce nastoupil otec Alfons v Rostocku do odborné školy jako učitel. Po ročním odkladu způsobeném černým kašlem a planými neštovicemi nastoupila Astrid v roce 1947 do školy. Ve školní budově se neučilo, s polínkem na otop docházela za vyučováním k jedné učitelce domů. Otce trápilo, že ho má v hledáčku Stasi. I v pozici ředitele školy odmítal vstoupit do Jednotné sociálně demokratické strany Německa. V důsledku jeho odporu ke komunistickému angažmá se v roce 1954 Hausmannovi rozhodli utéct do Západního Berlína.

V Berlíně jako uprchlíci

Vycestovat z NDR museli uprchlíci odděleně. Do Krizového centra v Berlíně se nejdříve dostal otec, následován manželkou a dcerou. Po řádném zdůvodnění žádosti se jim podařilo získat osobní doklady pro odsunuté obyvatele s poznámkou potvrzující statut uprchlíků. „Sotva jsme se po osmi letech v Rostocku etablovali, začínali jsme v Berlíně znovu“, shrnuje bez emocí Astrid Pilz. Z Berlína se dál na Západ nepřesouvali, zejména kvůli Astridině školní docházce. Astrid se dostala do jedné ze speciálních tříd, složených z posbíraných uprchlíků, a tak nezameškala žádnou výuku. Otec začal působit jako učitel a později se opět vypracoval na ředitele školy.

O výstavbě Berlínské zdi se dozvěděli od automechanika v Brixenu, cestou z dovolené z Jižního Tyrolska v roce 1961. Účast na demonstraci proti její výstavbě před berlínskou Radnicí v Schönebergu pro ně byla samozřejmostí a Astrid, již jako studentka Svobodné univerzity v Berlíně, byla mezi téměř 20 000 studenty a pedagogy, kteří si 26. června 1963 vyslechli povzbuzující proslov Johna F. Kennedyho. Všichni měli velká očekávání, že západní země budou proti výstavbě zdi protestovat a jakákoliv podpora, která z tohoto směru přicházela, jim dodávala odvahy.

Astrid se provdala za Waltera Pilze, se kterým ji pojila společná zkušenost odsunu. Po svatbě Pilzovi bydleli nedaleko berlínské čtvrti Kurfürstendamm, kde se jim narodila dcera. Nahlášením druhého trvalého bydliště u tchánů získali doklady Spolkové republiky Německo. Manžel se do Berlína dostal původně jako fyzik výzkumného institutu. V té době se mnoho firem, jako Siemens nebo Osram, pod hrozbou „Chruščovovy“ blokády západního Berlína, přemísťovalo do spolkové republiky. Díky těmto přesunům se na Velikonoce roku 1969 Astrid a Walter Pilzovi odstěhovali do Mnichova. Astrid Pilz začala učit na gymnáziu. Jako učitelka navštěvovala Berlín před pádem Berlínské zdi se svými bavorskými studenty. Fascinoval ji jejich zájem a respekt před hraničními kontrolami, které je nezvykle ztišily.

Co je to vlast

Do své vlasti se Astrid Pilz podívala znovu s rodiči až v roce 1962 při návštěvě příbuzných v Hrádku nad Nisou. Zajeli do Litoměřic, odkud pocházela Astridina maminka a zašli na hřbitov. Otec špatně snášel hraniční kontroly a chtěl se okamžitě vrátit zpět do Bavorska, když se jim pohraniční hlídka snažila vytáhnout film z fotoaparátu.

Se svou vlastí pamětnice cítí zvláštní sounáležitost, „ač by se tam již vrátit nechtěla.“ Po letech strávených na různých místech je jí zatěžko spojit si otázku domova s jedním místem. Dnes (2021) je doma v bavorském Wolfratshausenu, ale kořeny tam nemá. Cítí, že mlčení o odsunech Němců z Československa během komunistické éry se na vzájemném vztahu Čechů a Němců negativně podepsalo. Omluvu Čechů jako akt smíření stále vnímá jako nedostatečnou.