Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Christiane Müller (* 1938)

• narozena 4. listopadu 1938 v Horním Městě (Bergstadt) u Rýmařova

• otec Josef Bittner, malíř, a matka Anna, tovární dělnice – oba sociální demokraté

• roku 1943 otec padl v Sovětském svazu u Stalina

• v květnu 1945 zažila příjezd Rudé armády do Horního Města

• v letech 1945/46 zažila odsun většiny německého obyvatelstva Horního Města

• Bittnerovi coby sociální demokraté směli zůstat

• v září 1950 se Christiane s matkou dobrovolně zařadily do transportu do Německa

• v roce 1957 otec prohlášen za mrtvého

• Christiane v Německu dokončila klášterní školu

• vyučila se švadlenou

• živila se prodejem drogistických potřeb

• ve druhé polovině 60. let poprvé navštívila Československo a Horní Město

Dětství v Bergstadtu

Christiane Müller se narodila 4. listopadu 1938 jako jedináček do rodiny německých sociálních demokratů Anny a Josefa Bittnerových v Horním Městě (německy Bergstadt) u Rýmařova (německy Römerstadt) v domě, v němž později po válce sídlil místní národní výbor. V důsledku Mnichovské dohody náležely v době jejího narození zmíněné obce, stejně jako celé Sudety, k Německé říši a žili v nich v drtivé většině Němci. Otec byl malíř pokojů, ale maloval i obrazy, z nichž některé se matce na dně beden podařilo po válce převézt do Německa, a pamětnice má proto jeden z nich stále vystaven doma.

Matka pracovala v místní továrně na hedvábí a padala na ni i tíha řízení malého rodinného hospodářství – paní Christiane si ji pamatuje jako spořivou a přísnou ženu. Z otcových dopisů ví, že on naopak chtěl své dceři zprostředkovat co nejlepší vzdělání a cestovat s ní. Tomu ale doba nepřála, otec musel za války zavřít svůj podnik a narukovat. Christiane si pamatuje pouze jednu jeho návštěvu doma, když jí bylo asi pět let. Teta z Vídně ho tehdy údajně chtěla schovat u sebe ve sklepě, aby se nemusel vracet na frontu. On ale odmítl a na rozloučenou zanechal své manželce snubní prsten, jako by věděl, že se z války nevrátí. Pravděpodobně padl v roce 1943 u města Stalino v SSSR (dnes Doněck na Ukrajině), prohlásit za mrtvého ho matka nechala až v Německu v roce 1957.

Přepracovaná matka neměla na dceru čas, věnovala se jí tedy babička Anna Schmidt, známá ve svém okolí svojí ochotou všem pomáhat. To se jí málem stalo osudným, ošetřovala totiž i polské válečné zajatce pracovně nasazené u souseda sedláka. Ten ji kvůli tomu neváhal udat a babičku od transportu do koncentračního tábora zachránil jen konec války.

 

Sovětští vojáci a cennosti v panence

Poslední dny války prožívalo Horní Město s napětím a dramaticky. U vstupů do města stavěli muži barikády a zátarasy, jakkoli jim to ženy rozmlouvaly. Bohatší sedláci nakládali majetek na vozy, utíkali a schovávali se v okolních lesích a jeskyních. Příchodu sovětských vojáků se obávaly zejména německé ženy, včetně Christianiny matky. Zakrývaly se šátky, špinily si obličeje, po nocích se schovávaly na půdách a v senících, i Christiane o své matce několik nocí nevěděla.

Z doslechu pamětnice ví, že Sověti údajně zastřelili starostu města, i v domě Bittnerových hodně sovětských vojáků pobývalo. Vařili si v prádelně ve velkém kotli, maminka jim každou chvíli musela dát nějaký „dárek“. Na vlastní osobní setkání s jedním sovětským vojákem má ovšem Christiane Müller neškodnou vzpomínku. Vzal ji na klín, plakal a vzpomínal na vlastní ženu a dítě. Malá Chistiane se ale měla na pozoru, měla totiž důležitý úkol, střežila svoji panenku. „Byla vycpaná slámou, to se tak tehdy dělalo. A tam máma schovala všechny šperky, hodinky, náušnice, co se prostě považovalo za důležité a cenné. A mně řekla: ‚Tu panenku nesmíš pustit z ruky, když ji dáš z ruky, nebudeme mít doma potom co jíst.‘ Souvislosti jsem nechápala. Ale ten Rus si potom vzal taky moji panenku, já mu ji hned vytrhla,“ vzpomíná dnes.

 

Sedm osamělých koček

Po válce se v obci začali objevovat Češi a Slováci a byl jim přidělován majetek po Němcích, kteří se postupně z domů museli vystěhovávat. I statek Christianiných prarodičů převzal nový majitel, český sedlák Kula. Prarodiče vystěhoval, ale choval se k nim lidsky, dával jim občas vejce a mléko, tedy pro Němce tehdy nedostatkové zboží. Rodina přesto trpěla hladem. Paní Christiane pamatuje, jak matka se sedláky směňovala oblečení po zesnulém otci za mléko a základní potraviny.

Němci v Horním Městě se museli označovat páskou s černým písmenem N (podle vzpomínek pamětnice na žlutém podkladu), stávali v dlouhých frontách na potraviny, nesměli se srocovat na ulicích ani mluvit na veřejnosti německy. Postupně byli sváženi v nákladních autech k nejbližšímu nádraží a odtud vlakovými transporty pryč. Christiane tak v rychlém sledu přišla o všechny kamarádky z nejranějšího dětství, Bittnerovi ale v obci zůstávali. „Mohlo to být proto, že jsme nebyli žádní nacisté. Možná měli nějaké seznamy, kde to stálo napsané. Směli jsme zůstat, možná i kvůli podniku. Došlo jim, že když všechny lidi pošlou do Německa, zůstane podnik stát,“ uvažuje po letech paní Müller, jejíž matka i dědeček pracovali v hornoměstské továrně na hedvábné zboží.

Loučící se německé rodiny svěřovaly do péče Christianiny matky své kočky. Po nějaké době tak Bittnerovým připomínalo někdejší sousedy jen sedm hladových kočičích krků. Odsuny na podzim 1946 ustaly a po nějakou dobu nebylo umožněno vycestovat ani těm, kteří o to stáli (například prarodiče Bittnerovi se nesměli přestěhovat za svojí dcerou do Rakouska).

 

Česká škola a domov, v němž chybí lidé

Po nějaké době od konce války začala Christiane spolu s dalšími zůstavšími německými dětmi opět chodit do školy, vyučovacím jazykem byla ale výhradně čeština, kterou Christiane vůbec neovládala. Nejprve podobně jako ostatní německé děti ve škole odkoukávala, co se po ní chce, a slepě opisovala. Do svého odchodu z Československa se ale nakonec naučila česky slušně, podle oblíbeného ředitele Růžičky, kterého jednou navštívila z Německa, dokonce perfektně. Pamatuje si na ústrky ze strany žáků i učitelů, celkově ale do školy chodila ráda, našla si české kamarádky, po nichž se jí potom v Německu stýskalo.

Dodnes ráda slyší češtinu, i když číst a psát už neumí. Na prvním rádiu v Německu si ladila české vysílání, čas od času si s oblibou listuje svou českou čítankou a čte si text české hymny. Navzdory možnosti zůstat v Horním Městě nastálo (sedlák Kula chtěl dokonce malou Christiane adoptovat), se matka roku 1950 rozhodla odjet do Německa. Bylo to krátce po odjezdu prarodičů Schmidtových, když už zůstaly matka s dcerou v obci z rodiny samy. „Domov jsou lidé, když tam nejsou, není domov,“ glosuje to dnes paní Müller. Nutnou podmínkou pro úspěch žádosti o vysídlení bylo prokázat, že budou mít v Německu kde bydlet. Dědeček Bittner patřičné potvrzení obstaral, že se ale jednalo o falešný dokument, se ukázalo až v Německu. 

 

Vystěhování a těžké začátky v Německu

V září 1950 seděla dvanáctiletá Christiane na korbě náklaďáku v Horním Městě a zažívala pocity smutku. Na rozdíl od vysídlenců z roku 1946 si Bittnerovi mohli s sebou vzít majetku tolik, co pobrali (a zaplatili). „Všechno se muselo sepsat – třeba deset kapesníků, patery ponožky, troje šaty, jeden klobouk – všechno sepsat. A potom vypočítali cenu, a tu jsme holt museli zaplatit. Potom jsme přijeli na hranici, tam všechno vybalili a kontrolovali. A když se některému z pohraničníků něco zalíbilo, tak si to vzal. Moje máma zaplatila za to všechno 8000 korun [z přiložených dokumentů naopak vyplývá částka 6000 korun], něco pak chybělo, mohla si toho ale hodně vzít, to musím říct,“ vzpomíná paní Müller. Sama ze sentimentality vzala do batohu těžkou skleněnou vázu, ale i panenku od paní Kulové.

Do Německa jely s matkou přes Prahu, kde se k nim přidali další vysídlovaní Němci. Celkový počet osob v transportu dnes paní Müller neví, šlo ale řádově o desítky lidí. Z Prahy do sběrného tábora ve Furth im Wald jeli starým osobním vlakem s dřevěnými lavicemi. Po pobytu v táboře a příjezdu k prarodičům do Pressathu je čekalo nepříjemné překvapení – potvrzení o ubytování bylo zfalšované a neměly s celým majetkem a nábytkem kam jít. Po několikadenní anabázi skončily v malém půdním bytě v bavorské obci Thurndorf. Do bytu zatékalo a o prostor se dělily s myšmi. Pomáhaly sedlákům na poli, o zdroj vody se dělily se sousedy, také vyhnanci z Východu. Pro dřevo chodily načerno do lesa a mívaly přitom strach z přistižení. Místní farář pro ně zorganizoval sbírku uhlí, ne každý soused do ní ale chtěl přispět.

 

K domovu patří lidé

Nestabilní podmínky v dětství měly neblahý dopad na Christianino vzdělání. Po pobytu ve sběrném táboře ve Furthu trpěla těžko se hojícími škrábanci po štípancích od much, kvůli kterým zameškala další měsíce školy. Následně střídavě přeskakovala a propadala ročníky, těžko se navíc vyrovnávala se změnou prostředí: „V Česku jsem se učila, řeknu to teď svými slovy, že všichni Němci jsou zlí lidé. A pak jsem přišla do Německa, a tam jsem se učila: ‚Češi? Rusové? To jsou všechno zlí lidé.‘ Takže dívali se na to povrchně. A to jsem si jako dítě myslela: ‚Proč něco takového říkáš? Ty přece žádné Čechy neznáš. Já znám Čechy, já měla české přátele, a to byli moc milí lidé. Proč něco takového říkáš?‘ To jsem si myslela, ale říct jsem to přece vůbec nesměla.“

Ve čtrnácti letech ji matka přihlásila do internátní klášterní školy, nakonec se Christiane vyučila švadlenou. V roce 1960 se vdala, má dceru a syna. Po většinu dospělého života se věnovala prodeji a distribuci drogistických potřeb. Československo navštívila poprvé jako dospělá žena, společně s matkou a synem. Těšila se, čekala ji ale velice nepříjemná a zevrubná hraniční prohlídka. A zklamání – v Horním Městě sice potkala ředitele Růžičku i manžele Kulovy, své kamarádky z dětství a spolužačky ale nedohledala, odstěhovaly se. Znovu se jí potvrdilo, že „k domovu patří lidé, a ti už tam nejsou“.