Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Horst Martin (* 1940  )

V komunistickém Československu bych žít stejně nechtěl

  • narodil se roku 1940 v Mariánských Lázních
  • roku 1946 rodina vystěhována do Hesenska, do vesnice nedaleko městečka Bebra
  • celý život pracuje ve filmovém průmyslu, kariéru zahájil u společnosti UFA Theater, nyní sám provozuje několik multikin

“Mé vzpomínky sahají zpátky do let 1944 a 1945. Přelomové okamžiky si pamatuji samozřejmě lépe než události každodenního života.” Tak začíná své vyprávění Horst Martin, který se narodil roku 1940. Jedna z velmi silných vzpomínek se vztahuje ke konci války: „Z Mariánských Lázní jsme mohli sledovat nálety na průmyslové areály na Mostecku. Byly vidět, i když nás dělilo 60-80 kilometrů.“ Otec pana Martina, Wilhelm Martin, pocházel z mlýna, který ležel mezi Mariánskými Lázněmi a Karlovými Varami. Dlouhá léta žil v Dortmundu a v Praze. Díky svému pražskému pobytu se dokonce naučil česky. Po návratu do rodného města převzal místo vedoucího správy městských parků a zahrad. Jeho žena Berta se narodila v jednom mariánskolázeňském předměstí. Společně měli dvě děti: Horsta a jeho mladší sestru.

„Až do roku 1945 zažívala naše rodina krásný, pospolitý a ničím nerušený život. Rodiče nás chránili, bydleli jsme v krásném domku nedaleko nemocnice. Dům patřil městu, otci v něm byl přidělen služební byt. Válka se města skoro vůbec nedotkla. Nebyli tu ani vojáci, ani bombardování, měli jsme statut lazaretního města. Na našem domě byl velký červený kříž, na nemocnici také. Tyto cíle byly chráněny. Samozřejmě, i u nás byli nějací mrtví. Pamatuji si třeba, jak roku 1945 zemřel v Königsbergu (dnes Kaliningradu, pozn. ed.) můj strýc. Lépe řečeno, stal se nezvěstným, nikdy jsme se nedozvěděli, co se mu stalo. Takový osud ale potkal mnoho rodin.“

Otec pana Martina na frontu nemusel, ale v posledních čtrnácti dnech války byl povolán k Volkssturmu. Jejich úloha spočívala v tom, připravit kolem Mariánských Lázní protitankové zátarasy. „To, co dělali, ale bylo pro Američany naprosto nezajímavé. Zatímco protitankové zátarasy stály na silnici, oni to vzali po louce. V Mariánských Lázních se vůbec neválčilo. Jako dítě jsem měl až do roku 1945 naprosto šťastné dětství. Politické záležitosti malé dítě nevnímá.“

Na příchod americké armády vzpomíná následovně: „Byla to poměrně klidná věc. Američané nepočítali s žádným odporem, žádného se také nedočkali. U nás byli také dva američtí vojáci, jen se ale zeptali, jestli nemáme doma nějaké vojáky Wehrmachtu. Bylo to v neděli dopoledne, chodili takto od domu k domu. Neměli jsme, v Mariánských Lázních nebyli vůbec žádní vojáci, když nepočítám ty raněné, kteří se vrátili z fronty. Také to nebylo tak, že by se s příchodem Američanů zhroutil veškerý veřejný život, prostě se žilo dál. Vůči dětem byli Američané velmi vstřícní. Vlastně o vše, co měli, se s námi podělili.“  

Generální štáb americké armády se v Mariánských Lázních na čas usadil. Bylo to pro něj strategicky výhodné. Když odcházel, vzal s sebou veškeré hodnotné vybavení hotelu, například koberce a další podobné věci. Ale nejen to: také řada hotelového personálu, která s Američany byla v častém styku, s nimi odešla do Bavorska. Mezi nimi i někteří Martinovi příbuzní.

„Američané byli tak trochu přecitlivělí. Když třeba někdo vyvěsil ceduli s anglickým nápisem „nakažlivá nemoc“, Američané do domu vůbec nevstupovali. Na druhou stranu Američané už tehdy nabízeli své zábavné atrakce i Němcům. Vzpomínám si na jeden indiánský kmen, který vystupoval pro jejich pobavení. Předváděli všelijaké umělecké kousky, o nichž jsme mohli jen snít. Bylo to na trati mezi Mariánskými Lázněmi a Karlovými Vary. Američany jsme jako okupanty rozhodně nevnímali.“

V Mariánských Lázních až do roku 1945 mnoho českých rodin nežilo. Podle pana Martina jich mohlo být deset nebo dvanáct, všechny byly dobře integrovány. V důsledku následného vývoje jich však časem začalo přibývat, zatímco Němců naopak ubývalo. „Zůstali jsme v Mariánských Lázních, ale kromě nás už nikdo jiný. Můj otec mohl setrvat ve svém úřadu. Nebyl žádný Čech, jak to jinak bylo běžné, který by ho nahradil. Otec mluvil plynně česky a už před rokem 1945 v městských zahradách zaměstnával několik Čechů. Ti se za něj postavili a chtěli, aby setrval ve funkci. Má matka se však stala hnací silou, která prohlásila, že když všichni Němci odešli, že půjdeme i my. Otec jít nechtěl, nakonec se podřídil.“ Rodina Martinova Mariánské Lázně opouštěla v posledním transportu, který odešel do americké zóny. Otec Martin byl mariánskolázeňským starostou upozorněn na to, že další transport už půjde do zóny sovětské.

„Vysídleni jsme byli v létě 1946, mohlo to být v červnu. Mnoho osobních vzpomínek nemám, byl jsem ještě malý. Prostě se díváte, co dělají dospělí. V té době Němci věřili, že se jednou domů vrátí. Nemůžu říct, jestli si to mysleli i moji rodiče. Neptal jsem se jich. Jen jsem poslouchal, proto jsem byl v klidu. Když jsme odcházeli, nesměli jsme zamknout domovní dveře.“

Podle pana Martina si mohla každá rodina vzít sice jen 30 kilo svého majetku, avšak jeho otec měl určité výhody. „Na některé věci musel mít člověk extra povolení. My jsme třeba měli s sebou šicí stroj, to nikdo jiný v lágru neměl. Také jsme měli možnost do Německa vzít dvě jízdní kola. V lágru se velmi přísně kontrolovalo, aby si člověk s sebou nevzal něco nepovoleného. Nám nic nesebrali, protože kdyby ano, otec by šel za starostou a zase by nám to museli vrátit,“ věří pan Martin. A co osobního si vzal z domova on? „Plechové auto. A sestra si vzala medvídka.“

Jak pan Martin zpětně hodnotí výběr věcí, které si rodina s sebou vzala? „To vám můžu říct, vždycky si s sebou vezmete to špatné. Vzali jsme si věci, které byly holý nesmysl. Vzali jsme si stříbrné příbory, úžasně je schovali, aby je nikdo nenašel, jenže najednou byly pryč. Takové věci… člověk neví, co bude opravdu potřebovat, až přijde bída.“

Němci z Mariánských Lázní byli před transportem shromažďováni v lágru na letišti. „Když se osazenstvo transportu sesbíralo, večer nás dali dohromady, odvedli na nádraží. Ve čtyři, pět hodin ráno jsme vyjeli směr Cheb. Jeli jsme v dobytčácích. Cheb byl poslední zastávka. Hned za ním všichni Němci spěchali, aby si strhli bílou pásku, kterou byli označeni. Stromy podél trati jich byly plné. My děti jsme pásky nosit nemusely. A otec také ne.“

Nově přišedším se hned za německou hranicí dostalo od Američanů neobvyklého pozdravu: podle pana Martina je posypali bílými obláčky DDT, aby zabránili možným infekcím.

Dlouhá cesta rodiny Martinových skončila v hesenském městečku Bebra, které se nachází kousek od Kasselu. Zde byli vysídlenci rozděleni do okolních vesnic. Martinovi se dostali do Memmershausen. Nejdřív pobývali nějakou dobu v lágru, později jim byl přidělen vlastní pokoj.

„Lidé nás přijali vlastně velmi špatně. Skoro bych i řekl, že vztah k Čechům v Mariánských Lázních byl mnohem lepší než tady k tomu vesnickému společenství. Přišli jsme jako narušitelé jejich pokoje a chtěli jsme bydlení. Obyvatelé německého venkova za války relativně málo trpěli, vlastně skoro vůbec netrpěli. Když měli hospodářství, mohli se relativně dobře uživit. Obyvatelé měst trpěli hodně, města byla rozbitá. V naší obci žilo hodně lidí z Kasselu, ten byl rozbit z 80 %. A pak jsme přišli ještě my a chtěli jsme také bydlení.

V životě jsem se naučil aspoň to, že vím, že lidé, kteří mají málo, jsou jiní než ti ostatní. U nás ve vsi byli sedláci, kteří nic neztratili. Ztratili ti, kteří museli opustit svou vlast, svá pole. Sedláci ne. Ve dvou bydleli ve velkém domě a nepomohli jedinému uprchlíkovi.“

Zpočátku rodině pomáhala dobročinná pomoc. Otec Martin nejdříve pracoval na statku, kde bylo také zahradnictví, potom odešel do penze. Později mu pomohl zákon, podle něhož byli vysídlení úředníci postaveni na roveň těm německým, nehledě na to, jestli přišli z polských území, Československa nebo Maďarska. Na základě toho dostávali po skončení své státní služby podobné peníze jako předtím. Až potom měli jakýs takýs život. „Mému otci bylo 55, 56, když jsme přišli do Německa. Matka byla o deset let mladší. Pro starší lidi byl příchod do Německa výrazně náročnější. Byli vykořeněni ze své vlasti, jako dítě takový problém nemáte. Otec nejprve neměl žádné místo, to by musel jít do nějakého velkého města, kde by byly nějaké parky, ale než to bylo možné, byl už moc starý. Pořád opakoval, že jsme měli raději zůstat v Československu. On by neměl problém. Uměl česky tak dobře jako německy. Jeho kontakty s městem byly výjimečně dobré. Měl jsem třeba bratrance, už mu bylo sedmnáct, osmnáct let. Byl poslán do dolů na Mostecku, kde to muselo být naprosto hrozné, mnozí tam zemřeli. Otec promluvil s mariánskolázeňským starostou a druhý den byl bratranec doma. Takové kontakty on měl.“

Nezbývalo však než si na nový život zvyknout. I malý Horst si postupně našel své přátele, vychodil školu, vystudoval. Už jako náctiletý pomáhal kamarádovi, jehož rodina vlastnila kino, promítal v něm filmy. To předurčilo jeho další osobní a profesionální dráhu.

Nastoupil ke společnosti UFA Theater, největšímu provozovateli kin v Německu. Zodpovídal za vše, co se týkalo velkých kin: od personálu přes obstarávání filmových koncesí až po nákup popcornu. Později se se svou ženou osamostatnil a v současné době vlastní a provozují sedm německých multikin.

A jaký je jeho vztah k původní vlasti? „Pořád ještě to pro mě je má druhá vlast. Pro rodiče to byla první vlast. Rozdíl je v síle vazby. První vlast má pro člověka mnohem větší význam než druhá vlast. První vlastí je pro mě Německo.“ Pan Martin je rád, že jeho rodina do Německa odešla. Utvrzuje ho v tom další vývoj poválečného Československa. „V komunistické zemi bych žít nevydržel. Ani ve východním Německu ne. Naši přátelé z Prahy nám vždycky říkali, buďte rádi, že jste pryč. Komunisté jim sebrali život.“

A jaké je jeho přání pro budoucnost? „Chtěl bych, abychom se stali úplně sjednocenou Evropou. S rovnoprávnými státy, velkými i malými, a aby to fungovalo. Je potřeba dbát na to, aby demokracie nebyla ničena.“

„Zůstali jsme v Mariánských Lázních, ale kromě nás už nikdo jiný. Můj otec mohl setrvat ve svém úřadu. Nebyl žádný Čech, jak to jinak bylo běžné, který by ho nahradil. Otec mluvil plynně česky a už před rokem 1945 v městských zahradách zaměstnával několik Čechů. Ti se za něj postavili a chtěli, aby setrval ve funkci.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the expelled Germans born in the Karlovy Vary region