Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margarete Koppe (* 1928)

Hätte es auch die guten Tschechen nicht gegeben, wäre die Umsiedlung für uns viel schmerzhafter gewesen

  • narozena 17. července 1928 v Opavě do německé rodiny

  • otec Rudolf Koppe československým finančním úředníkem

  • matka učitelkou klavíru

  • v roce 1944 otec narukoval do wehrmachtu

  • otec padl do francouzského zajetí, s rodinou se setkal až po odsunu

  • v lednu 1945 rodina evakuována z Opavy před postupující frontou

  • v květnu 1945 zastihl rodinu konec války v severočeských Staňkovicích

  • zde zažilli humánní jednání ze strany nového českého faráře Jana Svátka Hroznaty

  • v dubnu a v květnu 1946 internována v Žatci

  • 13. května 1946 odsunuta v krytém dobytčím vlaku do Německa

  • v Německu si doplnila vzdělání a působila jako učitelka

  • v roce 1968 poprvé po odsunu navštívila Československo

  • do Čech dodnes pravidelně jezdí

1928 – 1938: Židovští přátelé a Masarykův pohřeb

Margarete Koppe se narodila 17. července 1928 v Opavě do rodiny československého finančního úředníka německého původu Rudolfa Koppeho. Rodina se kvůli otcovu povolání často stěhovala, rané dětství proto Margarete a její tři mladší bratři strávili v Jihlavě. Skutečný pocit domova (a později i stesku po domově) ale prožívala v otcově rodišti Kobylá nad Vidnavkou (německy Jungferndorf, okres Jeseník). Zde o prázdninách navštěvovala své prarodiče, tady se také její otec seznámil s její matkou, učitelkou klavíru Elisabeth, rozenou Klemisch, z Vítkovic, která se do Kobylé jednou jela zotavovat.

Margaretin otec coby československý státní úředník samozřejmě uměl plynně česky a udržoval dobré vztahy s Čechy. Když se sešla jazykově smíšená společnost, každý se ze zdvořilosti snažil mluvit jazykem toho druhého. Ačkoliv chtěl Rudolf Koppe umožnit dětem vyšší vzdělání v jejich mateřštině, chtěl jim zprostředkovat i znalost češtiny. V Jihlavě rodina bydlela naproti české školce, kam chodili Margaretini bratři, ona sama se česky na obecné škole také učila. S úctou vzpomíná na svého českého učitele i na svůj příspěvek o Masarykovi u příležitosti prezidentova pohřbu.

Od útlého dětství se Margarete pod matčiným vedením věnovala hudbě, ředitel jihlavské operety, rodinný známý, ji dokonce angažoval do malé role. Z jihlavského dětství vzpomíná paní Koppe také na spřátelenou židovskou rodinu Fischerových ze sousedství, se kterou se navštěvovali. Pamětnice říká, že to byli paradoxně příznivci Hitlera a že je otec coby křesťanský socialista před ním varoval. Syn této rodiny dával Margaretě v adventním čase do schránky dárečky, aby si myslela, že jsou od Ježíška. Navzdory svému nadšení pro Hitlera rodiče této rodiny válku nepřežili, synové ovšem ano.

 

1938 – 1945: Jako v cirkusu

Zpět do Opavy byl otec přesazen v létě roku 1938, téměř vzápětí byly Sudety v důsledku Mnichovské dohody přičleněny k nacistické říši. Příjezd německých vojsk do Opavy si paní Koppe nevybavuje, asi ji rodiče drželi stranou. Má ovšem vzpomínku na sjezd nacistů v hospodě U Tří kohoutů (Drei Hahnen-Saal): „Celá cesta byla plná vlajek, po stranách také vlajky. A my, maminka s námi třemi dětmi, jsme přišli od města nebo od nádraží. Bratr Helmut, ten byl z nás nejchytřejší, najednou nahlas zavolal: ‚Podívej, maminko, to je jako v cirkusu!‘ A maminka: ‚Pane Bože, nech toho!‘ Kdyby to někdo slyšel, byl by s námi ámen. Ale děti a blázni říkají pravdu.“

V Opavě nastoupila Margarete do klášterní školy. Češtinu se už dále neučila, škola byla navíc záhy zrušena, přestoupila proto do běžné měšťanky a po ní do rodinné školy. Navzdory spíše antinacistickým postojům otce byla členkou Spolku německých děvčat (Bund deutscher Mädchen), protože „tam nechodili jen Jehovisté“. Ví také, že rodina v Opavě obývala byt nuceně uvolněný židovskou rodinou. Zatímco její matka přistupovala k nábytku v bytě jako nově nabytému majetku, otec byl principiální a trval na tom, že s majetkem musí zacházet tak, jako by ho kdykoli měli vrátit.

Během studia na rodinné škole byla Margarete na podzim roku 1944 na praxi ve špitále ve zkonfiskovaném klášteře. Z tří set místních pacientů bylo na dvě stovky zraněných vojáků. Byly tam také tři pracovně nasazené Češky, se kterými se kamarádila a učila se od nich česky. Vedoucí komisař jí to ale vyčetl a zakázal. Problémy měli i její bratři, kteří chodili do klášterní kaple ministrovat, a byli proto předvoláni na velitelství Hitlerjugend. Otec (ročník 1899) musel v září 1944 narukovat, byl nejprve ve Slezsku u protiletecké obrany, poté bojoval ve Francii, kde padl do zajetí. Propuštěn byl do Bavorska, rodina se tak s ním setkala až po odsunu. Na konci ledna 1945 měla Margarete přejít na praxi do rodin. K Opavě se ale již blížila fronta a věci se vyvinuly zcela jinak.

 

Jaro 1945: Útěk před frontou

Evakuaci opavského civilního obyvatelstva před blížící se Rudou armádou organizoval spolek Nazionalsozialistische Volkswohlfahrt (NSV – Národně socialistický lidový blahobyt), Koppeovi se ale rozhodli odejít samostatně. Opavské nádraží bylo v době evakuací plné uprchlíků z Východního Pruska, kteří přijížděli již od října 1944. Bratr Helmut se navíc na chvíli ztratil, šel se před odjezdem coby člen jezdecké HJ rozloučit s koňmi. Když se konečně v tom zmatku všichni sešli a vlak s Koppeovými se rozjel, vstoupil do něj příslušník SS a zakázal všem vyhlížet z oken. Bratr Gerhard to přesto udělal a viděl z protijedoucího vlaku vyčuhovat údy mrtvol, pravděpodobně vězňů z koncentračního tábora.

Do dubna byli Koppeovi u tety na Jesenicku, poté strávili pár dní v Jihlavě, dostali ale strach, že v „Sprachinselu“ nebude po válce bezpečno. Rozhodli se proto, že se přesunou do vesnice Staňkovice na Žatecku, kde jim nabídl útočiště jejich známý, farář maďarského původu. Vyjeli vlakem, ovšem před Plzní americké bombardéry rozstřílely lokomotivu, cesta dál pokračovala vojenským autem až do kasáren Slovany, kde rodina strávila tři dny. Během té doby se tam podle svědectví paní Koppe zastavil na útěku i Hitlerův zástupce Hermann Göring, občerstvil se klobáskou a prchal dál. Po třech dnech se Koppeovi nechali odvézt rozhrkaným vojenským náklaďákem na Žatecko. Byla polovina dubna 1945, pršelo, cesta vedla do neznáma a do nejistoty. Nad ránem dorazili do Staňkovic. Známý farář, na jehož pomoc spoléhali, mezitím odjel na Západ. Spolu s další uprchlickou rodinou zůstali na faře sami. Před koncem války se chtěli staňkovičtí Němci evakuovat s vozy, Koppeovi prosili, aby je vzali s sebou. Nikdo se neslitoval, nikdo ale také nakonec nestihl odjet.

 

1945 – 1946: Nový český farář ve Staňkovicích

Dne 7. května 1945 totiž dorazila do Staňkovic Rudá armáda. Jeden z Rudoarmějců vstoupil i do fary, působil zuboženě. Nikomu ale neubližoval, chtěl jen nové kalhoty, a když je dostal, odešel. „Po pár dnech, asi tak po týdnu, přišel už nový český farář, otec Hroznata. Musím říct, že to byl napůl svatý,“ vzpomíná paní Margarete. Rodina Koppeových patřila k těm nemnoha německým rodinám, které k českému faráři chodily na mši, ostatní odmítali. Margaretina matka navíc v kostele hrála na harmonium, děti šlapaly na měch. Faru museli opustit, ale otec Hroznata [civilním jménem Jan Svatek, pozdější politický vězeň] jim sehnal pokoj jinde.

„A potom jsme tak každé tři čtyři týdny byli od pana faráře a jeho kuchařky zváni na oběd, ale to se muselo dít trochu tajně, tiše. Ostatní lidé se to nesměli dozvědět, ani první Češi, kteří tam přišli.“ Když národní výbor ve Staňkovicích začal Němce rozdělovat na práce, většinou na polích, vzal si farář Koppeovy k sobě, aby u něj pracovali na zahrádce. Počátkem léta viděla pamětnice na vlastní oči okolo fary procházet pěší pochod žateckých mužů, většinou starců a chlapců, do Postoloprt. Po tamních popravách byli do Postoloprt pracovně nasazeni i Margaretini bratři, ona sama ale o postoloprtských tragických událostech z vlastní zkušenosti nic neví. Margarete s matkou pracovaly buď u faráře, nebo na polích (sklizeň chmele, ovoce), bratři byli nasazeni i jinde (těžba uhlí na Mostecku, práce u koní na Olomoucku). Na pažích museli nosit bílé pásky s nápisem „N“. Tak to šlo až do počátku jara 1946.

 

1946: Sběrný tábor v Žatci a odsun

Přibližně šest týdnů před odsunem, k němuž došlo 13. května 1946, se museli Koppeovi spolu s dalšími Němci shromáždit ve Staňkovicích, směli si s sebou vzít 30 kg majetku a 1000 říšských marek. Vzhledem k okolnostem ale takový majetek ani neměli. Balili jen vypůjčenou peřinu, dva páry bot pro každého, šaty, pár fotek, dvě knihy, jeden sešit. Čeští strážci proto odebírali majetek jiným shromážděným a dávali ho jim, Koppeovi ale nakonec vše vraceli původním majitelům. Byli odvezeni do sběrného tábora ve vylidněném Žatci, nejprve pobývali v místní škole, po patnácti až dvaceti osobách v jedné třídě. Trápily je vši a štěnice, k jídlu měli denně jen řídkou polévku a dva krajíce chleba.

Později se přesunuli do malého pokoje s jedním stolem a židlí, vše v rámci střežené vysídlené čtvrti. Přes den chodili na práce, večery trávili zavření, ven se nesmělo. Matka nacházela útěchu v notách, které se jí podařilo uchovat, a částečně se hudbě mohla věnovat i Margarete. Při cestě z práce totiž jednou narazila v prázdné žatecké ulici na hromadu vyhozených německých knih a hudebních nástrojů, vzala si nacistický zpěvník pro děvčata a podařilo se jí ho pronést kontrolou. Stránku po stránce ho potom opisovala, aby si ukrátila dlouhé chvíle. 13. května 1946 odjeli Koppeovi spolu s dalšími Němci v krytém dobytčím vlaku do Německa. Cesta trvala asi tři dny, sem tam dostali i najíst a napít. V podlaze vagonu byla jedna velká díra na vykonávání potřeby.

 

Začátky v Německu a návštěvy Československa

V Německu na vyhnance podle svědectví pamětnice rozhodně nečekala otevřená náruč. Po řádné dezinfekci na hranicích odjeli do Schweinfurtu v Bavorsku, který byl skoro celý vybombardovaný, ubytováni byli nejprve v bunkru. Margarete pracovala nejprve na poli, poté jako služka v domácnosti majitele továrny na kola Vinora. Mezitím se rodina setkala s otcem, který je hledal přes Červený kříž a nakonec našel přes tetu ve Vídni.

Od roku 1948 začal otec opět pracovat, získal podřadné místo na finančním úřadě poté, co prošel procesem denacifikace. Ačkoli nebyl členem strany, byl ohodnocen jako „Mitläufer“ (tedy něco jako spolupracovník či přívrženec strany), což ho trápilo. Matka začala opět dávat hodiny klavíru, děti dokončily školy. Margarete po škole pracovala jako správcová v obchodním domě, nakonec si ale vzdělání doplnila a stala se učitelkou.

Československo navštívila poprvé s otcem v roce 1968, pamatuje si trochu ponurou atmosféru a šeď, zároveň ale krásnou přírodu. Od té doby jezdila do ČSSR, ale i dalších východních zemí, pravidelně. Vzpomíná hlavně na jednu návštěvu Ostravy z počátku sedmdesátých let. Lámanou češtinou (kterou dodnes hovoří) se ptala na cestu muže, který odpověděl německy, a nakonec se ukázalo, že býval učedníkem jejího dědečka. Při svých návštěvách neměla s českým obyvatelstvem nikdy žádné problémy, podle svých slov proto, že se k Čechům vždy chovala sice sebevědomě, ale s pochopením a úctou. S láskou vzpomíná hlavně na staňkovického faráře a uvědomuje si, že kdyby nebylo lidí jako on, vedlo by se odsouvaným Němcům o dost hůř.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Odsunutá paměť

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Odsunutá paměť (Jan Blažek)