Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dietrich Koch (* 1937  †︎ 2020)

Der Nagel ist rausgefallen, löste den Faden auf und das installierte Plakat entrollte sich

  • geboren am 27. August 1937 in Leipzig

  • studierte Physik an der Leipziger Karl-Marx-Universität, arbeitete ab 1962 als theoretischer Physiker an der Deutschen Akademie der Wissenschaften der DDR in Leipzig

  • wurde 1968 von der politischen Kriminalpolizei vor der Universitätskirche St. Pauli während einer Protestansammlung verhaftet

  • schloss sich der Dissenz an

  • 1970 zweite Verhaftung wegen Verdachts auf Republikflucht

  • zur Zusammenarbeit mit der Stasi gezwungen, eine Hilfe war ihm dagegen seine Verwurzelung in der evangelischen Herrnhuter Brüdergemeine

  • zu zweieinhalb Jahren Haft verurteilt mit anschließender Verwahrung in der Psychiatrie

  • 1995 Anerkennung als Fall politischen Psychiatriemissbrauchs durch die Sächsische Untersuchungskommission

  • 1972 nach Westdeutschland abgeschoben, studierte er Philosophie und arbeitete als Philosoph an der Universität Essen

  • Autor der umfangreichen Publikation „Das Verhör – Zerstörung und Widerstand“ über die Verhörpraktiken der Stasi

  • schloss sich der Walter-von-Baeyer-Gesellschaft an, die den Opfern politischen Psychiatriemissbrauchs hilft

  • Mitbegründer der Gesellschaft „Pro Universitätskirche Leipzig“

Dietrich Koch se narodil 27. srpna 1937 v Lipsku. Vystudoval fyziku na Lipské Univerzitě Karla Marxe. Od roku 1962 pracoval jako teoretický fyzik na německé Akademii věd v NDR, v Lipsku. 

Demolice chrámu svatého Pavla

V centru Dietrichova rodného města stál gotický chrám svatého Pavla. Komunisté z Jednotné socialistické strany Německa (SED) chtěli město proměnit, zbourat a přestavět, udělat z něj výspu německého socialismu. Kostel sv. Pavla postavený roku 1240 přežil i bombardování za druhé světové války, jenomže zástupci SED nechali tento kostel 30. května 1968 vyhodit do povětří. Na místě plánovali postavit politicko-kulturní centrum nebo novou Univerzitu Karla Marxe. Kostel stál budování socialismu v cestě.

Pro Dietricha Kocha byl význačnou památkou, ale i místem osobních vzpomínek: „Bylo to nejdůležitější místo kulturního a duchovního života v Lipsku a toto nejdůležitější duchovní a kulturní místo zmizelo. V tom kostele působil Johann Sebastian Bach a Felix Mendelssohn-Bartholdy. Bylo to místo prvního provedení jejich děl. Kostel byl spojen s německými duchovními osobnostmi jako Tetzel, Müntzer, Hutten, Borner, Camerarius, Ittigus, Agricola, Goethe, Lessing, Hiller, Fichte, Novalis, Wagner, Nietzsche, Wundt, Carl Friedrich von Weizsäcker… K tomu kostelu jsem měl opravdu osobní vztah. Moje první žena Eva Maria tam chodila na hodiny k varhaníkovi. “

Týden před demolicí kostel soudruzi uzavřeli a zapečetili. Lidé se podivovali, a když se dozvěděli o socialistických plánech, začali se každý den před chrámem srocovat. Policie však jejich demonstrace surově rozháněla. Mezi protestujícími byl i jedenatřicetiletý pracovník akademie, vědec, fyzik Dietrich Koch. Německá policie Stasi Dietricha za jeho statečný občanský postoj uvrhla tři dny před odstřelením kostela na dva a půl roku do samovazby a poté ho uvěznila na psychiatrii. Ditrich Koch se choval natolik statečně – u výslechů zatvrzele odmítal spolupráci – až policisté usoudili, že se jedná, „o patologicky nerozumného disidenta“, jak je o něm uvedeno ve spisech. 

Zároveň byl v důsledku protestů okamžitě propuštěn ze zaměstnání. „Když se kostel zhroutil, komunisté a Stasi se cítili být o něco blíže socialismu. V den výbuchu jsem jim napsal dopis, že tohle neututlají,“ připomíná svoji reakci na demolici. 

 

Požadujeme výstavbu kostela!

Dietrich Koch se nevzdal. Rozhodl se před celým světem požadovat, aby představitelé komunistického východoněmeckého režimu chrám obnovili, znovu na tom samém místě vystavěli. Proto provedl se svým bratrem Eckhardem a několika přáteli poměrně podařený občanský protest, na který komunisté ze socialistických zemí za železnou oponou rozhodně zvyklí nebyli.

Zhruba měsíc po demolici kostela přišla ke slovu disidentská skupina z Lipska. Během závěrečného ceremoniálu Mezinárodní Bachovy soutěže v Lipsku, který přenášela televize a v sále seděla tisícovka lidí a mnoho novinářů z celého světa, se najednou rozvinul mohutný plakát s nápisem „Požadujeme výstavbu kostela“. Fyzik Dietrich Koch vymyslel důmyslné zařízení. Použil budík, do kterého namontoval hřebík. Budík posloužil jako časový spínač. Jak nadešla chvíle, kdy měly nastavené hodiny zvonit, hřebík vypadl, uvolnil lanko a nainstalovaný plakát se rozvinul. Policie dva roky marně pátrala, kdo to provedl.

V roce 1970 byl Koch podruhé zatčen pro podezření z útěku ze země.

 

Výslechy a nezlomný odpor

Během této vazby se Stasi z důvodu lehkovážnosti jednoho člena disidentské skupiny, který utekl na Západ, dozvěděla o Kochově účasti v kampani s plakátem. Koch byl nyní obviněn hlavně z této „plakátové akce“, ale také z protistátní činnosti, protistátních nenávistných projevů a utváření protistátních skupin.

Stasi třicetiletého fyzika zatkla a nutila, aby se přiznal, udal spolupracovníky a stal se agentem tajné policie. Koch odmítl. Jenomže vyšetřovatelé se rozhodli zlomit ho za každou cenu.

Stasi se s obrovskou vytrvalostí snažila o to, aby Dietricha přiměla ke spolupráci. Vydírala ho, aby mohl být obviněn nebo se sám přiznal. Stasi klamala, blafovala, vyhrožovala, poštvávala zatčené přátele proti sobě, využívala osobních slabostí a k nátlaku používala psychotropní látky. Během nesčetných denních a nočních výslechů se zaměřovala na systematické rozložení osobnosti.

Během třiadvacetiměsíční vazby v malé betonové cele zažíval samotu, hlad, smyslovou deprivaci, kromě výslechů neviděl živého člověka a v přítmí jen holé zdi. Přesto se odmítl přiznat či obvinit ostatní. Po dvou letech ho tajná policie umístila na psychiatrii, kde ho donutili užívat psychofarmaka. Nejtěžší byla pro Dietricha Kocha absence blízkých lidí a stejně naladěných přátel: „Strčili mě do cely se zastavěnými okny, byla tam tma i přes den. Dostával jsem ke snídani a večeři dva krajíce chleba a půl šálku bílého cukru, kromě toho tam nebylo nic, čím bych se mohl zaujmout, nic tam nebylo. Neměl jsem dovolené návštěvy, nic jsem si nemohl koupit, nechodila mi pošta, nedostával jsem ani noviny, stejně bych je ve tmě nemohl číst. Po šesti týdnech jsem byl znovu vyslýchán, opět jsem odmítl všechna obvinění a znovu jsem musel čekat.“ 

 

Na svobodě v Západním Německu

Dietrich Koch odolával přesile Stasi statečně a i svoji lidskou důstojnost se mu podařilo zachovat. Oporou mu byly mimo jiné jeho kořeny v evangelickém bratrském společenství Herrnhüter Brüdergemeinde. 

V roce 1972 se o jeho případu dozvěděl filozof ze Západního Německa Carl Friedrich von Weizsäcker. Okamžitě požádal o pomoc spolkového prezidenta Gustava Heinemanna, který se za Kocha přimluvil. A tak se vězeň Dietrich Koch dostal na svobodu. Tajná policie ho naložila do mercedesu a vyvezla na Západ. Tam vystudoval filozofii a učil na univerzitě v Essenu. 

Po revoluci v roce 1989 měl Koch možnost nahlédnout do zhruba 10 000stránkových vyšetřovacích spisů Stasi. Výsledkem této výzkumné práce je jeho kniha „Výslech – zničení a odpor“, která má tři svazky. Kniha je veřejností a odbornou veřejností považována za hodnotnou výpověď o výslechových praktikách Stasi.

V roce 1995 byl jeho případ uznán Saskou vyšetřovací komisí jako případ zneužití psychiatrie k politickým účelům.

 

Udržet demokratický právní stát

Koch je jedním z výjimečných případů, které se odmítly přiznat. Po celém Německu pořádal četné četby a přednášky. Jako bývalý politický vězeň diktatury SED absolvoval jako pamětník nesčetné besedy ve školách a politických vzdělávacích institucích. Připojil se ke společnosti Walter von Baeyer Society, která pomáhá obětem politického psychiatrického zneužívání.

Jako spoluzakladatel sdružení „Pro Univerzitní kostel Lipsko“ Dietrich Koch pravidelně připomíná zničení Lipského univerzitního kostela a odporu proti němu.

Žije s manželkou v Severním Porýní-Vestfálsku v Mülheim an der Ruhr, v průmyslové oblasti Porúří nedaleko města Essen. 

Dietrich Koch má obavy, abychom vlastní vinou a liknavostí tak těžce vydobytou svobodu neztratili: „Měli bychom zakročit proti každému pravicovému nebo levicovému terorismu. V každém případě udržet demokratický právní stát.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století ()