Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Klier (* 1926)

• Born on 3 July, 1926 in a village of Ottengrün

• Served in Reichsarbeitsdienst

• Summoned to German army in Regensburg

• Imprisoned in American war captivity in Bretzenheim near Bad Kreuznach

• Imprisoned in French war captivity

• Released from captivity as an Austrian prisoner

• Legally returned to Germany

• Trained as a house painter

• Worked in Lastenausgleichbank in Bad Godesberg

• 1985 his first and the last visit to Czechoslovakia

Dětství

Otov (německy Ottengrün) byla malá osada s několika hospodářskými staveními a nacházela se téměř až na hranici se Saskem, západně od města Cheb, a byla až do svého úplného zániku součástí obce Skalka (německy Rommersreuth). Právě zde se 3. července 1926 Emil narodil do rodiny truhláře Georga, který pocházel z Libé (německy Liebenstein bei Eger), a jeho ženy Berty. Měl ještě dva bratry – Franze, který se narodil v roce 1928 a zemřel 12. ledna 1992, a nejmladšího Adolfa, který přišel na svět v roce 1929 a zemřel 3. listopadu 2015. Emilovo bezstarostné dětství ukončila předčasná smrt jeho otce, když mu bylo pouhých osm let. Jeho matka musela z finančních důvodů nastoupit do práce v továrně a on se i se svými bratry dostal do dětského domova ve Vildštejnu (německy Wildstein, obec Skalná). V patnácti letech ukončil povinnou školní docházku.

Bránil jsem se, nechtěl jsem být vojákem

„Na druhý vánoční svátek jsem dostal povolání k říšskému pracovnímu nasazení do Horního Slezska. Byl jsem tedy povolán krátce před koncem války,“ vypráví pamětník. Rozhořčení Emila Kliera je pouze z této jedné jediné věty patrné i po tolika letech.

Místo jeho nasazení bylo v Beskydech, s cílem bojovat proti partyzánům. Kvůli zranění, které se mu přihodilo už během dvoutýdenního vojenského výcviku, byl Emil nasazen v kanceláři jako písař. Jeden z jeho úkolů bylo mechanické rozmnožování návodů na používání zbraně zvané pancéřová pěst, jelikož jeho jednotka patřila k prvním skupinám, které dostaly možnost tuto zbraň aktivně použít v boji. Díky stále postupující Rudé armádě, která došla až k Vratislavi, byla celá jeho jednotka v únoru 1945 evakuována. „Nejhorší bylo, když jsme přejeli polsko-moravské, slezsko-moravské hranice. Strojvedoucí byl Polák a špatně zapojil lokomotivu, chtěl nás odvézt zpátky do Polska. Tak ho hned zastřelili a my jsme jeli dál.“

Pamětník se dostal vlakem přes Moravu, Prahu a Ústí nad Labem zpátky až do Chebu. V té době se také dozvěděl, že byl mezitím oficiálně z pracovního nasazení propuštěn.  

Počátkem března 1945 byl ale znovu povolán, tentokrát do armády. V Řezně po vojenském výcviku sloužil jako zprávař roty. Město hrálo ve válce a hlavně ve zbrojním průmyslu důležitou roli, protože v něm sídlila továrna firmy Messerschmitt, která vyráběla bojová letadla. V té době, krátce před koncem války, již nežili vojáci v kasárnách, ale v soukromých bytech. A rovněž o stravování se museli postarat sami. „Museli jsme jít ke statkářům a žebrat o chleba a o jiné jídlo,“ vypráví pamětník. „Nechtěli nám nic dát, protože měli strach. My jsme mohli použít střelné zbraně.“

Dne 20. dubna 1945 složil Emil vojenskou přísahu. Avšak na začátku května bylo Řezno osvobozeno a němečtí vojáci se dostali do amerického válečného zajetí.

Život krátce po válce – válečné zajetí

Nejdříve se Emil dostal do tábora v Bretzenheimu u Bad Kreuznachu, nacházejícího se jihozápadně od Frankfurtu, kde však nepobyl příliš dlouho. Tábor byl přeplněn. Deset vězňů dostávalo na tři dny jeden chleba a úmrtnost byla podle jeho vlastních odhadů 100 až 200 mužů denně. Pak ho přeložili do obdobného tábora ve Francii, do Clermont-Ferrand. Zde pracovali vězňové převážně v zemědělství, a život byl proto alespoň trochu snesitelnější. Přesto se Emil chtěl co nejdříve vrátit domů za maminkou, kterou viděl naposledy v březnu 1945. Vymyslel si, že jeho rodina žije po vysídlení z Československa nedaleko Vídně. A protože Rakousko patřilo k osvobozeným státům, směli se jeho občané navrátit do vlasti.

První krok na cestě za svobodou přivedl Emila do sběrného tábora v Chartres, kde pracoval – hlavně aby se ubránil dlouhé chvíli – jako zahradník a následně se dostal do Innsbrucku, který patřil tehdy ještě k francouzské zóně.   

Návrat do Německa

V Innsbrucku se Emil Klier seznámil s budoucím farářem, který pracoval dříve jako celník a měl z té doby známé, kteří pomáhali lidem legálně vycestovat do Německa. Lidé bez razítka na vstupním formuláři neměli nárok na potravinové lístky.

Přestože mohl Emil zůstat v Rakousku, vydal se do Německa, nejdříve do Mnichova a potom dále do Mühldorfu, kde žil jeho nejmladší bratr Adolf, který byl do Bavorska vysídlen z tehdejšího Československa. Jinak to bylo u Emilovy matky, která byla vysídlena na začátku roku 1947 do města Grimmitschau v Sasku, tedy na území ruské zóny, a nebylo jí umožněno vycestovat za syny do Bavorska. To se podařilo nelegálně až o rok později.

Pamětník pracoval nejdříve v Bavorsku i se svým bratrem u statkáře, za měsíční mzdu 25 marek, přičemž 500 gramů másla stálo tehdy 100 marek. V roce 1951 se začal učit malířem pokojů.   

Schwäbisch Gmünd

Do roku 1955 žil Emil Klier v několika německých městech, naposledy ve Schwäbisch Gmündu, kde se 27. srpna 1955 oženil s Helenou Fischer. Ve stejný měsíc začal také pracovat v Lastenausgleichbank v Bad Godesbergu (což je dnes městská část Bonnu), která poskytovala půjčky vysídleným. Začal v odděleni registrace a později se vypracoval (i díky svému dodělanému vzdělání) na zplnomocněnce. Zůstal tu až do 1. srpna 1985, kdy odešel do důchodu.   

Emil Klier navštívil svoji rodnou zemi poprvé až v roce 1985, když se vydal i se svojí manželkou do Československa na zájezd s Čedokem. Při této příležitosti navštívil nejenom Cheb, Karlovy Vary, ale i místo svého dětství, bývalou obci Otov. Zde už nebylo mnoho k vidění. Vše bylo zničeno.