Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Christine John (* 1940)

• geboren am 4. September 1940 in Liebenau (Libná, verschwundene Gemeinde bei Teplice nad Metují)

• ihr Vater fiel im Krieg

• im Juni 1945 wurde ihre Tante mit einem Transport nach Bautzen geschickt, sie kehrte zu Fuß zurück

• im März 1945 wurden sie vertrieben

• sie wurden in die Stadt Dettingen am Main geschickt

• von 1954 bis 1957 besuchte sie die Mittelschule in Alzenau

• von 1958 bis 1960 lernte sie Krankenpflege in Aschaffenburg

• sie arbeitete im Krankenhaus in Aschaffenburg

• von 1966 bis 1969 studierte sie Sozialarbeit in Frankfurt am Main

• 1973 heiratete sie und später bekam sie drei Kinder

• 1974 besuchte sie zum ersten Mal seit der Vertreibung Liebenau und Umgebung

• 2025 lebte sie in Herzogenaurach in Bayern

Týdny následující po konci druhé světové války znamenaly pro tehdy čtyřletou Christinu John rozenou Paßler období, kdy měla pořád strach. Tatínka, odvedeného do německé armády, viděla naposledy v roce 1944. Žila tedy jen s maminkou, postiženým bratrem Hubertem a tatínkovou osmdesátiletou tetou. Nejdřív se bála příchodu sovětských vojáků, kteří nakonec přímo do jejich domu ve vesnici Libná na Broumovsku nepřišli. Brzy po nich se ve vsi objevili Češi a odvedli německé muže, kteří byli členy Freikorps, včetně jejich souseda Huberta Letzela. Na seznamu stálo i tatínkovo jméno, tak byla maminka ráda, že ještě není doma. Muže popravili, jako malá to ale nevěděla. 

Teta Anna, které doma neřekli jinak, než Anna Pate, pak vzala malou Christinu a jejího bratra a šli navštívit paní Letzlovou, která zůstala sama se sedmi dětmi. V tu chvíli znovu přijeli Češi a nařídili Letzlovým sbalit si věci. Mysleli si, že rodina pamětnice patří k nim. „Seděli jsme tam hodiny, než se nám podařilo jim vysvětlit, že k rodině Letzlových nepatříme, a mohli jsme jít zase domů,“ vzpomíná. Letzlovy odvezli za hranice do Slezska do Schömbergu (dnešní Chelmsko Slaskie). „Nevím, kolik týdnů tam byli, ale o nedělích se mnou maminka chodila k hraniční závoře a nosila paní Letzelové potraviny,“ vypráví. 

V Libné také vídala autobus se zataženými závěsy. „Vždycky, když projížděl autobus vesnicí, věděli jsme, že někoho odvedou. Muže tam zbili a všechno možné,“ říká. Nejhorší chvíle ale měla teprve přijít. Anna Pate oslavila 12. června 1945 své osmdesáté narozeniny. Tu noc zabušili na jejich dveře dva Češi s tím, že teta musí s nimi, že půjde do transportu starých lidí. „Všichni jsme strašně plakali,“ vzpomíná Christina John. Maminka tetě sbalila batoh s nejnutnějšími věcmi. „Nemusíte plakat, já se vrátím, Hubert mě potřebuje,“ stihla jim teta ještě říct. Podle vzpomínek pamětnice odvedli celkem asi dvanáct starých žen z Libné. „Už jsme o nich neslyšeli,“ dodává.  

Tatínek se z války nevrátil

Christina John se narodila 4. září 1940 v Libné (Liebenau, zaniklá obec u Teplic nad Metují). Otec Josef Paßler provozoval v Libné č.p. 84 ve vlastním kolářství a s maminkou Emmou (rozenou John) ze Zdoňova (Merkelsdorf) žili v domě č.p. 83 a měli malé hospodářství. Maminka se u Voršilek v klášteře v Hostinném naučila vařit a pomáhala v domácnostech. V roce 1939 se narodil fyzicky hendikepovaný bratr Hubert. „Byl to porod kleštěmi a od té chvíle jsme ho pořád nosili, vždycky byl doma u rodiny,“ říká pamětnice. Z prarodičů poznala jen babičku z maminčiny strany, která žila ve Zdoňově a zemřela v roce 1944. V půdním bytě v tatínkově dílně žila jeho teta Anna Pate. Jako malá si pamětnice chodila hrát s vnučkou maminčina strýce Wenzela Heinzela, který vlastnil koloniál. „Vždycky mě večer odvedl domů, protože jsem musela přes most přes potok. Byl na mě opatrný,“ vzpomíná. Kamarádila se i s chlapci Letzelovými od sousedů. 

Maminka jí vyprávěla, že když došlo v září 1938 v Československu k mobilizaci, odešlo mnoho lidí z Libné včetně jejich rodičů za hranice do Schömbergu (dnešní Chelmsko Slaskie). Němečtí muži nechtěli v případě konfliktu střílet na německou armádu, někteří byli členy polovojenské organizace Sudetoněmecký Freikorps, která vznikla 17. září 1938 a podnikala útoky proti československým celnicím, četnickým stanicím a poštám. Příslušníci Freikorps během tzv. henleinovského povstání v pohraničí v září 1938 krátce získali kontrolu nad Libnou. Pamětnice ale k této události z matčina vyprávění nic nezná. 

Otce odvedli do německé armády v roce 1942. Čtvrt roku strávil výcvikem ve Svídnici. Pravidelně psal domů. „Jeden čas byl v Řecku. Jednou se s pěchotou dostal až k Černému moři blízko Oděsy, vedli tam koně,“ vyprávěla pamětnici matka. Domů se nevrátil. Poslední zprávy od něho měli z oblasti Istrie od města Pula. „Psal, že letecké útoky nejsou tak hrozné, ale že je tam mnoho partyzánů a za každým stromem nebo keřem se střílí,“ říká. Až mnohem později, když už žili v Německu, přes otcova kamaráda z vojny a přes Červený kříž zjistili, že zřejmě padl v posledních dnech války a je pohřben v masovém hrobě v Pule. Christina John s manželem asi v roce 2004 hřbitov navštívila.

Otcovy zprávy z doby války znala jen zprostředkovaně od maminky, poslední setkání s ním si ale dodnes živě vybaví. Naposledy přijel domů na dovolenou v roce 1944. Když odešel do svého kolářství níže v ulici, vzala do ruky koště a běžela za ním do dílny. Tatínek se ptal, jestli maminka ví, kde je. Odpověděla, že ne, že mamince utekla. „Vzal mě do náruče a odnesl mě zpátky domů. To je moje poslední vzpomínka,“ říká. 

Teta šla pěšky dvě stě kilometrů

Poslední válečná zima roku 1945 byla velmi chladná a východní fronta se stále blížila. Mnoho uprchlíků z východního Slezska projíždělo s naloženými vozy i skrz Libnou. „Skoro každou noc u nás někdo přespával. Jednou to bylo dvacet osm lidí. Pamatuji se na ženu s čerstvě narozeným děťátkem. Maminka jí dala naše poslední dětské oblečení,“ vypráví pamětnice. Když přišel 8. květen 1945, uložila maminka pár cenností a dokumentů do aktovky a rozhodla se jít s dětmi k sousedce paní Ringelové. Aktovku ale zapomněla doma na stole. „Objevili se první Rusové a přišli i k Ringelovým. Vzali jim jízdní kolo a baterku. Pak se už stmívalo a maminka musela jít krmit zvířata, tak jsme šli domů. Bylo tam zamčeno a nikdo k nám nepřišel,“ vzpomíná. Vybavuje si také, že přestal fungovat elektrický proud a v pekárně sovětští vojáci vysypali mouku a cukr na hnůj. Jejich rodině ale nikdo neublížil ani jim nic nevzali. O měsíc později ale plakali nad nuceným odchodem milované tety.

Annu Pate odvezli transportem až do Budyšína (Bausitz) v Sasku. Tam jim dozorci z vlaku řekli, že už pro ně nemají nic k jídlu a že mohou jít, kam chtějí. Teta se rozhodla vrátit domů do Libné. „Opravdu se vydala zpátky, spala v lesích, živila se bobulemi a žebráním,“ popisuje Christina John putování své osmdesátileté tety, která měřila jen 1,38 metrů. Šla pěšky a cestou potkala dva mladé sovětské vojáky v džípu. Litovali ji a nabídli jí odvoz. Bohužel jí ale nerozuměli název místa, kam se chtěla dostat. Pěšky došla do Jablonce nad Nisou, kde potkala německého muže a vyprávěla mu svůj příběh. Muž vzal tužku a na kousek papíru napsal: „Téhle staré paní je osmdesát let a jde z Budyšína v Sasku. Nemluví česky, pošlete ji prosím dál převážně přes německé území.“ Dopsal datum 9. září 1945 a adresu. S tímto lístkem teta opravdu přišla koncem září zpátky do Libné a pamětnice ho má dodnes schovaný. 

Teta potřebovala několik týdnů na zotavení. „Měla nateklé nohy, byla plná vší a štěnic. Byli jsme šťastní, že je zpátky, že to zvládla. Maminka ji umyla a uložila do postele,“ popisuje. Asi po čtyřech týdnech přišli zase dva Češi od Finanční stráže a chtěli tetu znovu odvést. Maminka uměla česky, protože jako mladá sloužila u sedláka v Bělovsi u Náchoda. Řekla strážníkům, že tetu nedá, že už jí je osmdesát let, a oni Annu Pate nechali doma.

Sebrali jí čepec

V březnu 1946 se od sestřenice Ludmily ze Zdoňova dozvěděli, že brzy budou na seznamu Němců k vysídlení. Jiní příbuzní už čekali v táboře v Meziměstí na transport do Německa. „Maminka měla dva tři dny na balení. Vzala povlečení, trochu nádobí, křížek, anděla strážného a modlitební knížku po babičce,“ popisuje Christina John, „upekla štoly, nakrájela je na kousky a dala do lněných sáčků a tím jsme se živili.“ Anna Pate si chtěla vzít svůj kolovrátek, ale musel zůstat v domě. Všechno jim naložili na vůz a odvezli je do tábora v Meziměstí. 

Po příchodu jim kontrolovali věci. „Měla jsem svůj oblíbený čepec a jeden Čech mi ho vzal. Bědovala jsem a plakala a maminka mě utěšovala, že mi v Bavorsku koupí jiný,“ vzpomíná. Spali na patrových postelích z nehoblovaného dřeva. V noci u stěn pálili nekonečné množství štěnic, aby se mohli trochu vyspat. „Já i bratr jsme měli černý kašel a maminka neměla žádný lék. V noci jsme měli záchvaty kašle a ostatní byli strašně nervózní, že rušíme. Bylo to hrozné,“ říká. Začátkem dubna je pak zřejmě na nádraží nákladních vozů naložili do dobytčích vagónů. Nástup do transportu si pamětnice vůbec nevybavuje. „Když je člověk malý, myslí jenom na to, aby se mu neztratila maminka. To by pro mě bylo nejstrašnější,“ vysvětluje.

Do jejich vagónu naložili třicet lidí z Libné. Cestou zastavovali, ale ven na polní latrínu mohli jít jen dospělí. Děti musely vykonávat potřebu do kbelíku uvnitř. „My děti a stará Anna Pate jsme seděli nahoře na hromadě beden,“ vzpomíná. Po příjezdu do Würzburgu nastoupili do nákladních vozů a odvezli je do napůl zničené budovy školy ve čtvrti Zellerau, kde zůstali dva týdny. Teprve tam se matce podařilo sehnat jim sirup proti kašli. „Maminka mě vzala přes řeku Main do Würzburgu, a tam jsme viděli strašně zničené město. Poprvé jsme si mohli představit, čím asi lidé při náletech procházeli,“ říká. Potom je rozdělili a pamětnici s rodinou poslali znovu dobytčím vlakem do Dolních Franků v Bavorsku. Do města Dettingen am Main dorazili 30. dubna 1946. Město už ale přijalo mnoho uprchlíků před nimi a starosta je poslal dál do Kahl am Main, odkud jejich vlak vypravili zase zpět. Nakonec je v Dettingenu ubytovali, bylo jich kolem třiceti, ve velkém sále v budově radnice. Každý dostal polní lehátko a deku. V bývalém kostele vedle radnice vznikl tábor.

Maminka málem přišla o nohu

Komise pro uprchlíky vybírala domy a byty místních obyvatel, kteří pak museli uprchlíkům uvolnit místnost. Lidé z Libné tak postupně opouštěli radnici. „Mamince tehdy bylo třicet šest, měli jsme s sebou starou tetu, mého postiženého bratra a mě, malou dívenku. Byli jsme skoro poslední, které někdo přijal,“ podotýká Christina John. Nakonec je poslali do podnájmu do domu, ve kterém jim nájemnice musela dát k dispozici jeden pokoj. „Měl tři dveře: jedny do obývacího pokoje, jedny do ložnice té nájemnice a jedny na chodbu. Bylo tam všechno slyšet a my děti jsme byly občas hlučné. Nájemnice si stěžovala policii, tak se mnou musela jít maminka na policejní stanici,“ vzpomíná na těžké začátky.

Maminka chodila na jaře a na podzim sázet stromky a dostávala za to na zimu otop. Začátkem léta v roce 1948 jim přivezli dřevo a při jeho skládání si maminka ošklivě zranila holeň. Musela do nemocnice a bratra vzala s sebou. Pamětnice zůstala sama s tetou, která už špatně viděla. „Teta musela jít do domova pro seniory ve stejné ulici, kde jsme bydleli. Tam v červenci 1948 kolem svých narozenin zemřela. Byla jsem z rodiny jediná, kdo jí šel na pohřeb,“ vypráví. Majitelé jejich domu z Frankfurtu nad Mohanem ji pak k sobě vzali na letní prázdniny, dokud maminku nepustili z nemocnice. „Nejdřív to vypadalo, že jí budou muset nohu amputovat, ale naštěstí se vyléčila,“ říká pamětnice.

V roce 1947 nastoupila Christina John do základní školy v Dettingenu, kde se v první třídě sešlo padesát dva dětí jak z uprchlických, tak místních rodin. Po osmi letech se bez vědomí matky přihlásila na státní střední školu v Alzenau, kam chodila v letech 1954 až 1957. „Maminka říkala, že mi nemůže vyšší školu zaplatit. Tehdy se ještě platilo školné, ale tahle škola byla zadarmo,“ vysvětluje. V sedmnácti letech školu dokončila a chtěla se stát zdravotní sestrou, což bylo možné až od osmnácti let. Rok proto pracovala v nemocnici v Aschaffenburgu a v letech 1958 až 1960 pak navštěvovala zdravotní školu. Ve stejné nemocnici pracovala až do roku 1966. Potom ještě absolvovala tříletou nástavbu ve Frankfurtu nad Mohanem a získala kvalifikaci v oblasti sociální práce.

Libná zmizela

Pamětnice se na svatbě příbuzných seznámila s budoucím manželem. Fritz John pocházel z Hejtmánkovic (Hauptmannsdorf) z Broumovska a od roku 1970 pracoval ve vlastní dílně jako mechanik. Vzali se v roce 1973 a ona se přestěhovala za ním do Defelsdorfu do Středních Franků. „Manželovi jsem řekla, že nemůžu nechat maminku s bratrem samotné, že bych byla doma jen půlkou svého srdce,“ poznamenává. Manželovi to nevadilo, sám už rodiče neměl, a tak se k nim maminka s bratrem v roce 1974 nastěhovali. Johnovým se postupně narodily tři děti, dva synové a jedna dcera.

Zpátky do Československa se poprvé podívala s manželem v květnu 1974. Ubytovali se u otcových vzdálených příbuzných ve Zdoňově. Ti jim řekli, že Libnou postupně bourali a zbylé domy nakonec odstřelili. „Když jsme přišli do Libné, byla tam jen pastvina. První, co jsme spatřili, byla liška, která tam přiběhla. Našla jsem ale místo, kde stával náš dům. Orientovala jsem se podle stodoly sousedů, která stojí ještě dnes. Byl to pro mě emotivní zážitek,“ popisuje. 

V roce 1992 přijeli poprvé společně s maminkou, která nejdříve Zdoňov, kde se narodila, nemohla poznat. „Prošli jsme spolu každý jednotlivý dům a ona si pomalu vzpomínala, kde kdo žil,“ vypráví pamětnice. Procházeli se i v Libné a hledali, kde stála která budova. Na místě bývalé otcovy dílny rostl velký modřín. Při každé návštěvě si pamětnice utrhla pár větviček a dovezla si je domů. Našla tam i brusný kámen, který pravděpodobně tatínek v práci používal. „Dodnes stojí u mě před domem,“ říká. Na Broumovsku se cítí být ve své vlasti, do Německa jezdí domů. V roce 2025 žila Christina John ve městě Herzogenaurach v Bavorsku.