Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Walter Hecht (* 1932)

• geboren am 5. Mai 1932 in Velká Ves (Großdorf) im Bezirk Broumov

• sein Vater wurde zur deutschen Armee eingezogen und im Mai 1945 verwundet

• im Juni 1945 wurde er Opfer der wilden Vertreibung

• ein Jahr lang lebte er illegal bei seinem Großvater in Martínkovice

• 1947 wurde er nach Torgau an der Elbe umgesiedelt

• er absolvierte eine Ausbildung zum technischen Zeichner

• Ingenieurstudium in Roßwein 1952-1955

• während seines Militärdienstes in Marienberg wurde er von der Stasi kontaktiert

• arbeitete bei der Deutschen Bahn

• studierte an der Technischen Universität Dresden

• war an der Herausgabe der Zeitschrift Braunauer Rundbrief beteiligt

• erhielt 2016 von Broumov eine Erinnerungsurkunde

• lebte 2025 in Leipzig

Byl krásný slunečný den, 6. červen 1945, a Walter Hecht se koupal v rybníce nedaleko Broumova, kde bydlel. Maminka s malou sestrou šly navštívit známou z vedlejší ulice a o tatínkovi, který musel v lednu 1945 narukovat do německé armády, neměli zprávy. Když se vrátil od rybníka, stáli u nich před domem muži v uniformách a se zbraněmi. Neměl klíče, a tak vylezl na balkon, kde naštěstí našel otevřené dveře. Vstoupil do bytu a v tu chvíli se zvenku ozvalo zabušení a někdo špatnou němčinou zavolal: „Ještě dvacet minut!“ Nechápal, co to znamená, ale po chvíli mu to došlo a začal spěšně balit. „Rychle jsem popadl to, co jsem byl ve svých skoro patnácti letech schopen sbalit. Samozřejmě to byly nepotřebné věci, jako například známky,“ vzpomíná. Mezitím se od kamarádky vrátila maminka slabá na srdce, a když zjistila, co se děje, omdlela. Když přišla k sobě, zbývalo už jen deset minut, tak moc věcí sbalit nestihla.

Pamětník ještě vylezl na půdu a okénkem zahlédl dlouhý průvod lidí pochodující směrem do Tlumačova (Tuntschendorf) v dnešním Polsku. Pak už sešli dolů, museli položit všechny své věci na deku a příslušníci SNB si vzali, co chtěli. „Moje známky byly hned pryč,“ říká Walter Hecht. Potom je jednotlivě vodili do jednoho z bytů na osobní prohlídku. „Byli drzí, sahali ženám do rozkroku. Když si maminka musela sundat snubní prsten, začala bláznit, tak ho zahodili a ona si ho mohla vzít. Sestra ale měla malé náušnice od kmotry a ty jí sebrali,“ vzpomíná. Po prohlídce museli jít pěšky kolem hřbitova směrem na Martínkovice až do tábora Heidensteg, který byl vybudován během války pro odsouzené k nuceným pracím z Polska a z Ukrajiny. Tam spali ve velké hale společně s dalšími osmi rodinami, dokud nepřijel děda Albin Walzel z Martínkovic.

Děda byl sociální demokrat a s českým vedoucím tábora domluvil, že je nechá jít. V Martínkovicích je ale starosta, který se právě vrátil z koncentračního tábora, odmítl se slovy: „Do Martínkovic žádní nacisti nepůjdou.“ Šli tedy do Olivětína k maminčině sestře, která už k sobě ale přichýlila jinou ženu s dětmi a navíc chodila pracovat do textilní továrny. „Udělali jsme to tedy jinak. Maminka s mojí sestrou šly k tetě a já jsem rok nelegálně žil u dědy v Martínkovicích,“ vysvětluje pamětník. 

Poprvé se projel autem

Walter Hecht se narodil 5. května 1932 ve Velké Vsi (Großdorf) na Broumovsku, v roce 1940 se narodila jeho sestra Gitta. Otec August Hecht a matka Berta, rozená Walzel, neměli moc peněz, pracovali v textilní továrně a žili v jedné místnosti s kuchyní blízko broumovského hřbitova. Jako malý chodil do školky k řádovým sestrám boromejkám. „Každé ráno jsme museli jít nejdřív do kostela, a to se mi moc nelíbilo. Sestry se k nám dětem nechovaly moc přátelsky,“ vzpomíná. Tak dlouho rodiče prosil, až ho ze školky vzali a našli hlídání u staršího manželského páru v Zahradní ulici. „Ten pán pracoval ve správě a údržbě silnic a jednou mě s sebou vzal do kamenolomu v Rožmitále (Rosethal). Pro mě to byl obrovský zážitek, že jsem s ním mohl jet autem,“ vypráví pamětník.

V roce 1938 nastoupil do německé chlapecké obecné školy v Broumově, která se nacházela v dnešní budově gymnázia. Později, už během války, se ze školy stal lazaret a žáci museli pryč. Tehdy docházeli do gymnázia (Oberschule), které po připojení k Německu sídlilo v nově zbudované české škole v ulici Černá stezka (Schwarzer Weg). „Měli jsme velmi dobrou, ale velmi přísnou paní učitelku Hubkovou,“ říká. 

Z období po mnichovské dohodě v roce 1938 si Walter Hecht vybavuje, jak do Sudet jezdili Němci ze „staré“ říše nakupovat: „U nás se dala v cukrárně koupit šlehačka, dalo se koupit máslo. Oni byli Němci jako my, ale neviděli jsme je rádi, protože přijížděli jen, aby skupovali věci. Zaplnili obchody a hostince a skupovali.“ Jinak ale mnoho německých obyvatel Sudet připojení k říši vítalo a doufalo, že se budou mít líp.

Tatínkovi prostřelili nohu partyzáni

Otce poprvé odvedli do německé armády v roce 1940. Zařadili ho k zemskému záložnímu střeleckému praporu, ale brzy ho kvůli chatrnému zdraví propustili. Pracoval potom na potravinovém úřadě a v učňovské škole. Než se vrátil z armády, musel Walter Hecht mamince doma pomáhat. Byla slabá a po porodu sestry se zotavovala jen pomalu. „Přebaloval jsem sestřičku, pral jsem, sušil a žehlil plínky,“ popisuje pamětník. 

Když se už blížil konec války, musel otec 4. ledna 1945 znovu narukovat. Dostal se do Waren an der Müritz a pak k pobřežní artilerii v dánském Aarhusu. Na konci války 8. května 1945 měli němečtí důstojníci odvést vojsko do zajateckého tábora ve městě Hochwacht. „Během pochodování na ně ale zaútočili dánští partyzáni a tatínkovi prostřelili nohu. Chtěl se skrýt ve vchodu do domu, táhl za sebou jiného zraněného důstojníka. Užuž sahal na kliku dveří, když pocítil na hlavě další zásah. Probudil se až v lazaretu v Hochwachtu,“ upřesňuje pamětník. Výstřel nezasáhl zdravé oko, ale to druhé, které mu už dříve v Praze operovali. Po propuštění z anglického zajetí otec odešel do města Großen Buseck v okrese Giessen, kde chvíli pracoval v pekárně. Věděl, že do Československa se vrátit nemůže.

Walter Hecht vzpomíná, že v posledních měsících války se k nim nesla dělostřelecká palba z fronty u Waldenburgu: „Každou noc jsme v posteli slyšeli buch, buch, buch.“ Doma se u nich v bytě vystřídalo několik německých uprchlíků utíkajících z východu. Po pár dnech vždy pokračovali dál. Vybavil si skupinu asi osmi lidí z Horního Slezska: „Přivezli s sebou bednu vařeného nebo pečeného skopového masa. Já nemám rád maso z ovce nebo kozy, chutná zvláštně. A ten zápach! Pořád mě přemlouvali, že musím něco sníst. I když jsem měl hlad, nemohl jsem.“

Sovětská armáda se v Broumově objevila 9. května. Okolí domů, kde pamětník žil, ještě nebylo po výstavbě dokončené a upravené. Právě tam se usadil celý prapor sovětských vojáků. Ukradli nějaké slepice a králíky a u paní ze sousedství si s jejím dovolením vařili, jídlo nabídli i místním. „Samozřejmě běhali po okolí a ptali se, kolik je hodin. Když byl někdo tak hloupý, že jim ukázal hodinky, musel je sundat. Někteří pak měli na rukách plno hodinek,“ vypráví Walter Hecht. Vojáci do Broumova přijeli na vojenských vozech tažených koňmi, tzv. Panjewagen. „Nemohli s vozy nahoru ulicí U Dolní brány (Niedertorstraße) a zůstali tam viset. Neměli ani brzdy,“ popisuje pamětník.

Američané je poslali zpátky

Když je začátkem června 1945 vyhnali z bytu a díky pomoci českého velitele tábora, kam je umístili, se dostali ven, bydlel Walter Hecht až do roku 1947 u dědečka v Martínkovicích. „Dodnes na tu dobu rád vzpomínám, hodně jsem se od něho naučil,“ říká. Děda se živil jako tesař a měl v té době spoustu práce s opravováním střech, které poničilo tornádo. Sedláci mu neplatili penězi, domů místo toho nosil pšenici, žito nebo tabákové stonky. „Na kávovém mlýnku jsem mlel obilí, abychom si mohli udělat polévku. Ostrým nožem jsem krájel machorku. Děda ji kouřil ubalenou v novinových papírcích. Strašně to smrdělo,“ popisuje. Z obilí také vyráběli alkohol ve velké lahvi od okurek. U dědy se nikdy nenudil, vždycky se uměl zabavit. 

O tatínkovi nejdřív neměli žádné zprávy, ale maminka někdy v roce 1947 zjistila, že je v Giessenu a že se vypravují poslední transporty s vysídlenými Němci a další už nebudou. Dostala strach, že navždy uvíznou v Československu a s tatínkem se nesejdou. Přihlásila se proto sama k transportu. Děda jim stloukl dřevěnou bednu, směli si sbalit pětadvacet kilogramů. Sběrný tábor se nacházel v Meziměstí v místě, kde Němci v době protektorátu na kopci Semmering, v dnešní Jiráskově čtvrti, zřídili pobočku koncentračního tábora Gross-Rosen. Vězeňkyně pracovaly mimo jiné v nedalekém podniku Přádelna a tkalcovna Benedikta Schrolla. Walter Hecht strávil v táboře necelé tři týdny. V místnosti jich podle jeho vzpomínek spalo asi dvacet. „Radši o tom nechci mluvit. V devět večer se zhaslo a nastal čas štěnic. Padaly ze stropu a člověk jich měl plnou postel, všechno ho svědilo,“ vybavuje si.

Tábor byl oplocený, on ale prolezl pod plotem a přes pole a louky běžel do Martínkovic rozloučit se s dědou, který odjel až později s transportem sociálních demokratů do Württemberska. Do dobytčího vagonu nenastoupil pamětník s maminkou a sestrou přímo na meziměstském nádraží, ale na vedlejší koleji. V jednom voze jich bylo třicet a jeli především v noci. Na toaletu vlak zastavoval mezi poli. „Ženy vlevo, muži vpravo,“ zaznělo vždycky. V Altenburgu přestoupili do osobního vlaku. „Sedadla byla dřevěná, ne polstrovaná, ale byl to opravdový osobní vagon,“ vypráví pamětník. 

Jejich transport mířil do Bavorska, Američané ho ale do své zóny nepustili. Vlak se tedy musel otočit a jel zpátky přes Lipsko do Torgau an der Elbe. Tam je vyložili a poslali do kasáren, kde museli zůstat čtyři týdny v karanténě. Otec se mezitím přes Červený kříž dozvěděl, kde jsou, a přijel do Torgau. Po karanténě je za doprovodu policie odvedli do města. Policisté s nimi šli, protože obyvatelé sice museli uvolnit místnost pro uprchlíky, často ale nedobrovolně. „Dostali jsme byt. Byt je směšný výraz, spíš místnost, díru. Byli jsme čtyři a měli jsme jednu ocelovou patrovou postel. Dole na slámě spali rodiče a nahoře jsem spal já se sestrou. Pak jsme měli malý stůl a dvě židle, to bylo celé naše vybavení,“ popisuje Walter Hecht.

Měl donášet na důstojníka

Později dostali o trochu větší byt a pamětník navštěvoval poslední ročník střední školy. Jejich pan domácí byl inženýrem v továrně vyrábějící zemědělské stroje. „Zeptal se mě, jestli bych neměl chuť vyučit se technickým kreslířem,“ vypráví Walter Hecht. Souhlasil, a absolvoval tedy tříletý výuční obor, ve kterém prošel výrobou i kanceláří. Po vyučení pracoval v konstrukční kanceláři ve městě Leuna a v letech 1952 až 1955 vystudoval na inženýra v Roßweinu – jeho oborem se staly jeřáby, zdviže a navijáky. Pak ho povolali k povinné vojenské službě. „Strávil jsem dva roky v Marienbergu u armády. Neměl jsem problémy, byl jsem přímo u štábu a měl jsem zajímavou práci,“ podotýká. Na vojně si prostřednictvím kamaráda začal dopisovat s dívkou Elisabeth, rozenou Gäbel, se kterou se později oženil a žili spolu šedesát tři let.

Na vojně ho kontaktovala tajná policie Stasi. „Jeden za mnou přišel a dal mi nabídku, abych něco písemně vypověděl o jednom důstojníkovi,“ vzpomíná. Když se o tom pamětník bavil s ostatními, zjistil, že stejnou nabídku donášet na jiné dostali všichni. „Tak jsem napsal dopis, jak je ten důstojník skvělý, jak se stará o rodinu,“ říká. To příslušníka Stasi naštvalo a už po něm nic nechtěl. Po vojně se Walter Hecht vrátil do stejného podniku, který mezitím přesídlil do Lipska. Poté nastoupil k německým drahám do oddělení technických služeb. Měl na starosti údržbu dvojkolí a pracovně byl často na cestách po celém Německu. Během práce ještě devět let studoval na technické univerzitě v Drážďanech, obor konstrukce strojů na nářadí. S manželkou se jim narodili syn a dcera.

Walter Hecht nikdy nepřemýšlel o emigraci do západního Německa. „Vystudoval jsem dvakrát a nic jsem za to neplatil, dokonce jsem dostal stipendium. Ve východním Německu potřebovali kvalifikovanou pracovní sílu, a proto nás tak podporovali,“ říká. Do Broumova se poprvé znovu podíval v roce 1960 se svou manželkou. Bydleli u strýce v Martínkovicích. Od té doby tam jezdil často. „Znal jsem různé lidi, kteří žili v našem bytě, ale všichni už zemřeli,“ podotýká. V Lipsku je doma, ale Broumov je jeho domov, jeho vlast, přestože žít by tam už nechtěl. „Doma na počítači mám na obrazovce jako pozadí nastavenou fotografii broumovského kláštera. Zapnu počítač a už se procházím uličkami,“ vypráví.

Walter Hecht se se svými krajany scházel i v Německu, stal se členem broumovského krajanského spolku a před jedenatřiceti lety založil skupinu sudetských Němců v Torgau an der Elbe. V roce 2025 žil v Lipsku a stále pomáhal při vydávání periodika Braunauer Rundbrief, ve kterém zprostředkovával informace o aktuálním dění z Broumovska a přispíval i historickými články. Za jeho činnost mu město Broumov v roce 2016 udělilo pamětní list.