Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Björn Grunert (* 1948)

Joe Mašín ist ein feiner Kerl. Ich bin froh, dass ihm mein Vater geholfen hat.

  • geboren am 28. Juli 1948 in Waldow im ostlichen Teil Deutschlands - der sowjetischen Basatzungszone

  • ein Zeuge vom Aufenthalt der Gebruder Mašín und Milan Paumer in Waldow am Hof seiner Eletern im Oktober 1953

  • in 1963 hat Björn Grunert zum ersten Mal daruber gehort, dass seine Eltern den Mašíns geholfen haben

  • seit 1972 arbeitete er bei der Bahn als Kranfahrer

  • in 1994 erste Begegnung mit Josef Mašín bei der Vorfertigung des Dokumentes Der Luckauer Krieg

  • er reiste viermals in die USA zu Josef Mašín

Rozhovor s Björnem Grunertem jsme vedli u něj doma v lužické vesnici Waldow. S manželkou si přestavěli někdejší hospodářské stavení u domu jeho dědečka. V místě,kde dnes bydlí, bývala stodola. Na místě dnešní ložnice byl seník, v němž roku 1953 strávili několik dní bratři Mašínové a Milan Paumer na své dobrodružné pouti přes NDR směrem na Západ. Kamery jsme postavili jen několik metrů od někdejší vesnické kuchyně a spíže, kam se po nocích Mašínovi kradli pro jídlo. Jen několik set metrů odsud je Diek, lesík uprostřed luk, kde byl fatálně postřelen Václav Švéda, čtvrtý souputník Mašínových. Čtyřletý Björn byl u toho, i když vzpomínky na tu dobu má dnes pouze mlhavé. Jeho rodiče uprchlíkům pomohli, neudali je v okolí přítomným vojákům, poskytovali jim jídlo a ukázali jim cestu dál. Čtyřicet let ale o události víceméně mlčeli, syn se náznaky tohoto příběhu dozvěděl až na prahu dospělosti. V jeho vesnici dodnes o tom, jak Grunertovi v padesátých letech riskovali, ví jen pár lidí. V devadesátých letech vyhledal rodinu Grunertových s pomocí štábu filmařů Josef Mašín. Björn Grunert ho potom navštívil v USA a považuje ho dnes za svého přítele. Když je „Joe“ v Německu, obvykle neopomene Grunertovy navštívit. Spává potom v jejich ložnici, tedy na místě, kde roku 1953 strávil několik bezútěšných nocí v obležení východoněmeckých vojáků. „Když se to vezme kolem a kolem, tak jsem pyšný, že se moje rodina takhle zachovala,“ hodnotí dnes události roku 1953 Björn Grunert z Waldowa.

Poválečná bída v NDR

Björn Grunert se narodil roku 1948 ve vesnici Waldow, ve východní části poválečného Německa jako první ze tří dětí. Vesnice, která na sklonku války přišla o svoji chloubu a centrum, panský zámek, se krátce po válce musela vyrovnávat s vlnou německých vyhnanců z poválečného Polska. Někteří z nich se nakonec ve vesnici i usadili a postavili si domy, často ze stavebního materiálu ze zbořeného zámku. Panovala bída, následky války byly všude patrné. Björn a ostatní děti pravidelně nacházeli po lesích munici, granáty, zrezlé zbraně, hroby vojáků. Děda i otec byli vyučení krejčí, obě generace bydlely v domku naproti krejčovské dílně. Protože rodina provozovala též drobné hospodářství, patřilo k domku i políčko, chlívky a kurníky pro dobytek a drůbež. Stavení i hospodářství nebylo v nejlepším stavu, na opravy nebyly peníze. Krejčovská dílna plnila funkci společenské místnosti, a to i tehdy, když si v ní pro své paničky nechávali šít kožichy sovětští důstojníci z nedalekého vojenského letiště Brand-Briesen. Otec s nimi musel popíjet, což nesnášel dobře.

Matka Marta byla věřící, patřila k novoapoštolské církvi. Otec Werner nikoli. Když roku 1949 vznikl na půdorysu sovětské okupační zóny sovětský satelit pod názvem Německá demokratická republika, nemusela se rodina připojit k rodícím se družstvům LPG (německá obdoba JZD), neboť měli jen malé hospodářství. Řada sedáků ale byla vystavena tlaku a „více či méně svobodně“ svůj majetek družstvu odevzdali. Grunertovi nebyli žádní otevření odpůrci komunistického režimu, ale rozhodně nepatřili k jeho příznivcům. To se projevilo i v roce 1953, kdy se východního Německa zmocnilo nejen protikomunistické povstání, ale také se jeho územím pokusila se zbraněmi v rukou projít ozbrojená skupina uprchlíků z Československa pod vedením bratrů Ctirada a Josefa Mašínových.

Der Luckauer Krieg

V říjnu 1953 bylo ve vesnici všechno vzhůru nohama. Všude byli milicionáři z Volkspolizei, později se Björn dozvěděl, že jich bylo do akce nasazeno deset tisíc. „Když chtěl můj táta přejít z krejčovské dílny domů, byla tady vzadu taková vrátka. A vedle byl příkop plný policajtů. Tam se musel tatínek hlásit, by směl přejít těch pár metrů ke druhému domu,“ vzpomíná Björn Grunert. Na silnici Brandchaussee bylo auto na autě, náklaďák na náklaďáku. Nikdo tehdy nemohl tušit, že právě tam se po nějakou dobu schovávali tři uprchlíci v kopě dříví. „A taky si ještě dobře vzpomínám, že přes ulici, kde je to dnes zarostlé křovím a stromky, se ještě tehdy provozovalo zemědělství. A toho podzimu se tam sklízely brambory a lidé je házeli na hromady. A policie každou hromadu obrátila, prohledala. To jsou věci, na které si vzpomínám.“ Proč to všechno? U budovy kina byly plakátky se zatykači na čtyři české „zločince“. Byly na nich podobizny a vypsaná odměna za informace ve výši 1 000 marek. Matka jeden plakátek vzala domů, v rodině ho schraňovali po desetiletí. Potom ho Joe Mašín dostal od Björna darem.

Byla to babička Trude, kdo nezvané návštěvníky objevil jednoho dne na seníku. Vzali si ji jako rukojmí, od té doby uprchlíci nestrávili ani okamžik, aniž by měli u sebe v držení aspoň jednoho člena Grunertovic rodiny. Nikoho ale také nesměli držet moc dlouho, aby jeho nepřítomnost nevzbudila podezření u sousedů. Ačkoli je v některých pamětech Björn také popisován jako dočasné rukojmí, sám na to vzpomínku nemá.

Grunertovi se brzy rozhodli, že uprchlíky neudají a naopak jim pomohou se z vesnice co nejdříve dostat. Děda Richard si nebyl jistý, jak se má zachovat, rozhodnutí ale na sebe vzal otec Werner, tehdy třicátník. V padesátých letech minulého století v NDR riskoval minimálně těžký kriminál a postihu by se nevyhnuli ani ostatní členové rodiny. „Čas od času se zabývám tím, jestli věděl, do čeho se v té době pouští. Pokusil jsem si domyslet, jaké následky to tehdy mohlo mít, v té době. A také jsem si často kladl otázku, jak bych se já sám zachoval v té situaci. Je k tomu třeba hodně odvahy, to je třeba říct,“ hodnotí to dnes Wernerův syn.

Po objevení zůstali uprchlíci u Grunertových ještě dva nebo tři dny. Otec za nimi chodil na seník, plánovali další postup a cestu. Statek opustili až ve chvíli, kdy se Volkspolizei přesunula dále směrem k Berlínu, protože další pátrání ve Waldow už považovali za zbytečné. Otec ještě doprovodil uprchlíky k vlakové trati z Drážďan směrem do Západního Berlína (mohli by si ji totiž splést s tratí, která vedla na východ).

Letité tabu

O úspěchu utečenců se nakonec dozvěděli ze západního rozhlasu, který pravidelně poslouchali. Co bylo s Mašínovými a Paumerem dál, zjistili až po revoluci od Joea. Otec Werner věřil, že Češi nakonec skončili v Kanadě u „českého krále bot“, tedy Bati. Ve škole se o případu Mašínových po celou dobu existence NDR neříkalo nic, a to ani ve Waldow – pro východoněmeckou armádu to byla pěkná blamáž. Naštěstí pro Grunertovy ale ani nikdo nevyšetřoval, kde se Mašínovi a Paumer vlastně po celou dobu schovávali. Zato v hospodě se o „českých banditech“ mluvilo hodně, také děti si hrály na Čechy a na střílení. Björnovi rodiče raději o Mašínech nevyprávěli, drželi ho od toho příběhu stranou, aby ve škole nic nevyprávěl. V hrubých obrysech mu o pobytu Mašínů v jejich domě řekli, až když mu bylo patnáct. Jinak bylo ale téma tabu, a to až do devadesátých let. Tehdy se také otevřely archivy Stasi a ukázalo se, že jen na Björnova otce byli nasazeni tři špiclové Stasi.

V roce 1994 se v oblasti natáčel film Der Luckauer Krieg, dokument o útěku bratří Mašínů. Filmaři identifikovali Grunertovy, ti s nimi ale nechtěli mluvit, dokud se před jejich dveřmi neobjevil sám Josef Mašín. Otec Werner byl už rok po smrti, matka ale ještě žila. Joe pozval Grunertovy na návštěvu do USA, pro izolované někdejší občany NDR to byla velká věc. Spřátelili se a Björn mezitím navštívil USA čtyřikrát. I jeho matka tam před smrtí pobývala ráda. „Když ležela moje matka v nemocnici, tak přijel. Přijel se rozloučit. To už něco znamená. To na mě zanechalo hluboký dojem. On přitom nebydlí někde jen tak za rohem! Ale cítil potřebu, přijít se s matkou rozloučit.“

Švestková povidla a seník

Jedna z dcer Josefa Mašína dnes žije poblíž Berlína. Otec za ní jezdí na návštěvy, často se přitom zastaví u kamaráda Björna Grunerta. Prochází se spolu po místech Luckauské války, zajdou do lesíka, kde padl Václav Švéda, na místo, kde se tři uprchlíci po dva dny skrývali v hromadě dřeva, k hájence, kde žil hajný, který uprchlíkům ukázal cestu a neudal je. Joe spává nahoře v ložnici, v někdejším seníku, prožívá to emocionálně. A vždycky dostane švestková povidla, na která bratři chodili po nocích do spíže, dokud je Björnova babička neobjevila.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Jan Blažek)