Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maria Frank (* 1938)

• narozena 17. dubna 1938 v Dürnbachu (dnes Potočiště) nedaleko Chebu

• roku 1945 rodina musela opustit domov, roku 1946 byla vysídlena do Německa a usadila se v bavorském Markt Schwaben

• vystudovala obchodní školu, v obchodu celoživotně pracovala

• zasazuje se o zachování kulturního dědictví původní vlasti

Paní Maria Frank se narodila 17. dubna 1938 v obci Potočiště (německy Dürnbach) nedaleko Chebu. Rodina hospodařila na středně velkém hospodářství, kde chovali i koně a krávy, slepice a husy, prostě všechno, co bylo potřeba. „Moji rodiče byli prací na statku pořád vytíženi. K ruce měli děvečku i čeledína. Matka vozívala do Chebu mléko, vejce a zeleninu, kterou vypěstovala, aby to tam prodala. O nás děti, mě, dva starší bratry a dvě mladší sestry, se starala hlavně babička. Já jsem často chodila k sousedům, měli podobně staré děvče. Jako malá jsem doma moc povinností neměla, ale když byla třeba zabíjačka, museli jsme pomáhat všichni, aby se všechno správně a rychle zpracovalo. Můj nejstarší bratr musel chodit pást krávy, bylo mi ho líto, že je celý den pryč. Jednou jsem šla za ním a řekla mu, že už má jít domů. Jenže bylo to moc brzo. Vrátil se, ale všichni se divili, co už dělá doma. Tak jsem se schovala. Když jsme byli v Německu, tátu zlobilo, že se nezajímáme o to, co jsme doma všechno měli. Já jsem si ale říkala, proč za tím smutnit, když už se stejně nic nedá změnit.“

Otec paní Frank pocházel z Potočiště, matka z okolí Mariánských Lázní. „Často nám o Mariánských Lázních vyprávěla, i o klášteru Teplá. My jsme jako malí moc necestovali, ani k prarodičům jsme nejezdili, jenom čas od času do Chebu, kde měl strýc řeznictví.“

„Potočiště byla malá obec, asi jen třicet, třicet dva domů. Žádný kostel, žádný hřbitov, to se muselo do vedlejší vesnice. Ráda jsem chodila od domu k domu, zajímalo mě, co se kde děje. Samozřejmě jen tam, kde byly děti podobného věku. Můj starší bratr už měl svoji partu, tak jsme často běhali i s nimi. Že bychom v dětství měli nějaké kontakty s Čechy, to si nevybavuji. V Potočišti žádní nežili, tam byli jenom Němci.“

Své dětství prožívala Maria Frank v čase druhé světové války. Život dětí v malé západočeské vesničce válečné dění příliš neovlivňovalo. Paní Frank si vybavuje nálety hloubkařů a také to, že jednou jim do hnoje uprostřed dvora spadla malá bomba. Rodině byla také přidělena válečná zajatkyně na práci, pocházela z Běloruska nebo z Ukrajiny. „Chodila s námi plavat do řeky. Hodně si s námi dětmi hrála.“ Na frontu byl v průběhu války povolán i otec paní Frank - kam přesně a na jak dlouho, si však pamětnice nevzpomíná. „Rodiče o tom moc nemluvili a později, když jsme byli v Bavorsku, tak jsme se starali hlavně o nový život, ne o to, co bylo kdysi.“

Ještě jedna velmi silná emocionální vzpomínka však v paní Frank utkvěla. Obcí procházel průvod válečných zajatců, snad Rusů. „Vyráběli tak hezké hračky! A měli hlad. Jeden mi to ukazoval, já měla v ruce chléb. Jako dítě mě ale nenapadlo, že chtěl ten chleba. Dneska už to vím a pořád mě to moc mrzí, že jsem mu ten kousek chleba tehdy nedala.“

Na sklonku války Potočištěm procházeli němečtí uprchlíci ze Slezska. Zdrželi se několik dní, aby si jejich koně mohli odpočinout, pak jeli dále. „Tehdy jsem si uvědomila, že se něco změnilo. Ale že to všechno souvisí s válkou… naopak. Vlastně jsem jim záviděla, že mohou cestovat. Vyprávěli, co všechno je čeká.“

Netrvalo to ani několik měsíců a příkaz opustit rodný statek dostali i Frankovi. „K tomu vyhnání můžu dnes říct jen to, že jsme se houfovali jako vystrašené slepice. Matka i babička byly velmi rozčílené, všechno jsme měli opustit během půl hodiny. Jako děti jsme vůbec nevěděli, co se děje, proč teď najednou tak rychle. Matka mě poslala do prvního patra, že si mám přinést to nejdůležitější, já ale nevěděla proč. Proč musí teď všechno tak rychle pryč. A tak jsem si přinesla dětskou žehličku. Matku to naprosto rozčílilo. Jenže pro mě byla moje žehlička to nejdůležitější. Potom jsme nastoupili na vůz a měli jsme jet do Chebu do lágru. Vůbec jsem nerozuměla, proč moji rodiče tak pláčou. Já jsem se těšila, že budeme cestovat, jako předtím ti ze Slezska. Pro mě to všechno bylo dobrodružství, nebylo to tak hrozné jako pro mé rodiče. Ti hořce plakali.“ Místo do chebského lágru se však rodina přemístila do nedaleké vesnice, odkud pocházela babička a kde ještě pořád bydlel její bratr. U něj strávili následující zhruba půlrok, než byli vysídleni do Německa. Protože děti nemohly chodit do školy, trávily čas, jak se dalo. Občas pomáhaly rodičům s obživou, občas si prostě jen tak hrály.

Konečné vysídlení do Německa přišlo roku 1946. Nastoupení do transportu předcházel několikadenní pobyt v lágru v Chebu. „Bylo tam tolik vší, matka nám je pořád vybírala z vlasů. Pak už bylo definitivní, že musíme pryč. Každý měl své zavazadlo, nastoupili jsme do dobytčáků. Vědělo se, že je rozdíl, jestli pojedeme do sovětské, nebo do americké zóny. Oh, naštěstí jedeme do té americké. To ale člověk ovlivnit nemohl. Jen vím, jak se všichni radovali, že jdeme do americké. Jeli jsme společně já, rodiče, sourozenci a babička.“ Rodina Franků se dostala transportem do obce Wiesa, odkud byli vysídlenci rozděleni do nejrůznějších lágrů. „Byli jsme ubytováni ve velké hospodě, kde byly vysoké americké polní postele. Tam jsme čekali, než nám definitivně řeknou, kam nás přidělili.“ A jak to prožívaly děti? „Dělali jsme hlouposti. No, vlastně ani tak moc ne. Snažili jsme se moc nezlobit, na rodičích bylo vidět, jak je to pro ně těžké.“ V lágru se na jídlo stály fronty, obživu se však děti i dospělí snažili zajistit i jinými cestami. „Protože jsme byli na venkově, posílali nás k sedlákům žebrat. Vždycky jsme nějaké potraviny sehnali, aspoň jablka jsme měli celou zimu. Věděla jsem, u kterých sedláků se něco dá dostat, kousek chleba. Někteří dali, jiní ne.“ V listopadu 1946 byl rodině přidělen malý pokoj, kde se nacházela i malá pec. Topilo se šiškami a dalším materiálem sesbíraným v lese. „Lesy byly úplně prázdné. Matka na těch malých kamínkách dokázala vařit - brambory, eintopf, abychom se nasytili.“

Začátky nebyly jednoduché. „Oni si mysleli, že jsme cikáni, protože jsme nic neměli. Trvalo několik let, než naše okolí pochopilo, že jsme si opravdu nemohli nic víc s sebou vzít. Taky se pořád divili, proč jsme tam vůbec chodili. Oni nerozuměli, že na Chebsku jsme žili několik staletí. Prostě si mysleli, že jsme tam tak přišli, a proto jsme teď holt museli pryč. Dějiny je nijak moc nezajímaly, tak to pochopili až později.“ Konfrontace s bavorským prostředím vedla paní Frank k myšlence, jaký rozdíl byl mezi vzdělávacím systémem v bývalé rakousko-uherské monarchii a v Německu. „Vzdělávací systém Marie Terezie byl velmi dobrý. Když jsme přišli, hned bylo vidět, že my, vyhnanci, prostě hloupí nejsme. Učitelé se mohli přesvědčit, že nám to pálilo, že jsme chytřejší než staří na vesnici, a to i když jsme bydleli v lágru.“

V české vlasti otec o zimách vyřezával dřevěné kříže. Jeden takový, vzorový, si vzal s sebou do Německa. Další rodinnou cenností byl krásný velký ručník s ozdobnou květinovou bordurou, jehož kvalita rodině umožnila využívat jej ještě dlouhá desetiletí. Život „doma“ dokumentovalo několik starých fotografií. Konečně čtvrtá důležitá věc, kterou si rodina do Německa přinesla, byla mapa pozemků, na nichž hospodařila. Důležitost a cennost však měla hlavně pro pana Franka, jak Maria vzpomíná: „Táta nám chtěl vždycky ukazovat, co kde bylo, ale nás to moc nezajímalo. K lítosti otce. My se starali hlavně o to, jak se tady integrovat.“

Podle paní Frank měla rodina velké štěstí, že se dostala do bavorského katolického prostředí. To její integraci velmi pomohlo. „Uměli jsme jazyk, byli jsme stejného náboženství. Naši příbuzní byli vystěhováni do evangelického Hesenska, ti to měli horší. Nás v Bavorsku přijali lépe. Za deset let se už nikdo neptal, odkud jsem. Musela jsem jen ukázat vysvědčení. Dürnbach, mé rodiště, je častý název obcí i v Německu, proto jsem nikdy nevyčnívala. Rodiče sice mluvili chebským dialektem, já se ale rychle naučila bavorštinu.“

„Otec později vždycky říkal: ‚Majetek ti můžou vždycky vzít. Nikdy ti ale neseberou to, co ses naučila.‘ Viděl, jak jeho hospodářství, to, co on a jeho předkové budovali po staletí, najednou za půl hodiny zmizelo. Jeho bratr se vyučil řezníkem. Tady se mohl hned osamostatnit, otevřel si obchod. To ale takový zemědělec moc nemohl. O všechno přišel. Proto můj tatínek dbal na to, abychom vždycky dělali naše domácí úkoly, abychom se něco naučili. Majetek je pryč hned. Viděl, jak rychle to jde.“

„Každý z nás se snažil, aby se něčemu pořádnému naučil, podle svých schopností.“ Maria Frank se vyučila obchodnicí a v obchodu také celý život pracovala. Její sestra se stala zdravotní sestrou, bratr taktéž obchodníkem. Život v nové německé vlasti nabízel zcela jiný životní styl, než jaký rodina Frankova vedla v Potočišti. Ten nový vyhovoval paní Frank lépe. Otevřeně proto říká: „Kdybychom tam zůstali, musela bych celý život jen těžce pracovat. V Bavorsku jsem nemusela. Později jsem si uvědomila, jak dobře to bylo, že jsme ze statku odešli. Pro mě bylo lepší, že nás vysídlili. Pro mé sourozence taky. Něco jsme se naučili a nemuseli jsme dřít na statku.“ 

Řadě sudetských Němců se podařilo v nové vlasti integrovat dobře a úspěšně. Paní Frank jmenuje příklad svých sousedů z Potočiště, bratrů Marktgraf, kterým se podařilo vybudovat úspěšnou stavební firmu. Takových příkladů bylo mnoho. „Sudetští Němci měli zkušenost nejen s průmyslem, ale i s obchodem. Do Bavorska jsme si přinesli schopnosti, díky kterým šlo znovuobnovení Německa tak rychle. Jablonecký šperk se jim povedlo znovu založit, prosadili se v houslařství, firma Kunnert vyráběla punčochy. Bylo to velmi důležité pro znovuvybudování Německa po válce. My jsme byli pohonnými koly. Někteří se diví, proč to šlo tak rychle. Velký podíl na tom mají právě sudetští Němci, protože chtěli, jak rychle to jen šlo, znovu zase něco získat. Chtěli jsme co nejrychleji pryč z lágrů. A skoro všichni to zvládli. Každý se plahočil, můj táta taky, aby si znovu zase postavil vlastní dům. Někteří se stali ještě většími, než byli tady. Když to vezmu zpětně, byla to pro nás výhoda. Když si představím, že bych se měla plahočit na statku v Potočišti… Tady jsme mohli dělat i něco jiného. Proto ten hospodářský vzestup přišel tak rychle.“

Sudetští Němci vynaložili mnoho energie, aby se znovu postavili na vlastní nohy a zároveň tak pomohli své nové vlasti. Sžít se s ní i emočně však nebylo v žádném případě jednoduché, obzvlášť ne pro ty, kteří museli Československo opustit ve zralejším věku. Také paní Frank reflektuje situaci svých rodičů: „Pro mé rodiče to bylo velmi těžké, bylo jim něco kolem čtyřiceti, když museli pryč. Matka vždycky říkala: ‚Doma byli páni, tady byli kmáni.‘ Otec byl vždycky jen pomocným dělníkem na stavbách. Pro ně to tedy bylo velmi těžké. Ale pro mě ne. A myslím, že pro ostatní taky ne.“

Rodina zůstala v Bavorsku, v Landkreis Ebersberg. Potom se přestěhovala do Markt Schwaben, kde díky pomoci Katholischen Siedlungswerk dostala stavební pozemek a možnost postavit si na něm vlastní dům. Tak se i stalo, roku 1953 byl dům dokončen. Nový domov rodičům Frankovým pomohl lépe se se svou situací vyrovnat. „Dům měl velikou zahradu, 600 metrů čtverečních. Dala se tam pěstovat zelenina, brambory, maliny, rybíz, tam byli rodiče spokojení. Matce zahrada dala mnohé. Mohla si v ní vysázet květiny. Když má člověk zahradu, může si tam dělat, co chce, a nikdo mu do toho nemluví. Jediný, kdo do toho mluvil matce, byl můj otec. Občas se pohádali o tom, co kam vysázet. Všichni vysídlenci byli spokojenější, když měli svoji zahradu. Měli svůj kousek půdy, na kterém si mohli dělat, co chtěli.“

„Jsem členka Ackermann Gemeinde. To jsou sudetoněmečtí katolíci, kteří hned od počátku usilovali o smíření, místo aby trvali na tom něco získat zpátky. S nimi pravidelně jezdím do Česka. První cesty jsem podnikla ještě za časů komunismu. To bylo ještě docela napínavé, jak se k nám chovali, museli jsme žádat o víza. Jednou jeden z nás cestujících nějak drze odpověděl při kontrole na hranici. Pak jsme museli všichni ukazovat kufry, prostě aby nás pozlobili. No jo, ale naše vina, drzá odpověď. To byly takové historky, vždycky to bylo takové přehnané. Byli jsme i v Potočišti, neohlášeně jsme si to tam tak projeli. Podívali jsme se, co bylo ještě nějak zachované, mnohé bylo již rozpadlé. Intenzivněji jsem začala jezdit na východ po roce 1989. To už to bylo mnohem jednodušší. S Ackermann Gemeinde jsme jezdili dvakrát až třikrát do roka, taky do Polska nebo na Slovensko.

Když jsem ještě chodila do práce, kolegové se divili, proč jezdím pořád na východ. Oni cestovali do Itálie, do Španělska. Já jsem ale vždycky byla nadšená, kolik nádherných věcí tam je k vidění. Věci, co se nikde jinde vidět nedají. Jenom s počasím člověk musí mít štěstí. To mi ale bylo jedno, jezdím i za deště. Je vidět velký rozdíl před rokem 1989 a nyní. Už tolik se toho opravilo. A pro mě je důležité, aby se to nenechalo spadnout. Tolik staveb má nesmírnou hodnotu a musí se opravit! Ráda se vracím. Staré památky se mi líbí. Mělo by být vidět, jakou kulturu jsme po sobě zanechali. Proto také obnovu památek finančně podporuji. Teď vidím, jak zle se prezident Zeman staví k sudetským Němcům. Měl by ale uznat, že až tak špatní jsme taky nebyli. A že jsme v Československu zanechali mnohé, z čeho Češi profitují.” 

A jaké poselství by si paní Frank přála zanechat? „Myslím, že je důležité, aby spolu lidé byli v kontaktu. Aby se v mládí něco naučili a nespoléhali jen na to, že životem proplují jen tak. A taky aby člověk s člověkem mluvil dříve, než si o druhém vytvoří nějaké předsudky.“