Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Johann Eppinger (* 1936  )

Die Aussiedlung war meiner Erinnerung nach human - ohne Schläge oder Gewalt

  • narozen 12. července 1936 v Dolní Sněžné u Prachatic (zaniklá obec)
  • v roce 1939 se rodina přestěhovali do nájemního bytu do Prachatic
  • 15. ledna 1942 padl otec na východní frontě u Kursku
  • matka s Johannem a sestrou Marií byly odsunuty v březnu 1946 do západoněmeckého Frauenstätten
  • rodiče ze strany otce byly odsunuti až v říjnu 1946 do Hesenska
  • v roce 1951 se vyučil truhlářem, pracoval v betonárce, později jako živnostník
  • v „novém domově“ se aktivně zapojil do veřejného a společenského života, působil v obecní radě i zemském sněmu za CSU, člen Sudoteněmeckého Landsmanschaftu, 36 let v politice
  • v roce 1965 se oženil, má dvě děti: dceru a syna (Otto se zajímá o historii odsunutých)
  • v současnosti je aktivní v organizaci pro válečné oběti, každoročně iniciuje finanční sbírky na obnovu válečných hrobů obětí války
  • každý rok posílá ke hrobu otce na hřbitov Besedino u Kursku kytici (40 EUR)

Válečná realita oproti venkovské idyle

Johann Eppinger se narodil 12. července 1936 v Dolní Sněžné u Prachatic do sklářské smíšené česko-německé rodiny. Strýcové byli skláři a bydleli v Křišťanově. Dědeček byl kameníkem a pracoval v nedalekém lomu. Pokřtěn byl Johann v kostele ve Zbytinách, který spadal k volarské farnosti. Ve vzpomínkách na dětství v Dolní Sněžné nebo prázdniny trávené u rodičů matky v Křišťanově převažují obrazy šumavských lesů plných borůvek, malin a hub. Ještě před nástupem do školy se Eppingerovi přestěhovali do nájemního bytu v prachatických kasárnách, kde Johann strávil další čtyři roky. Do školy chodil společně s českými i slovenskými dětmi, ale do třídy pouze německé. Oproti klidné venkovské idyle byl život v Prachaticích válečnou realitou. Johannova matka se naučila trochu česky ve starobinci, kde pracovala v kuchyni, a mohla tak poslouchat oznámení hloubkových náletů nad Šumavou z hlášení domácího lidového přijímače. Při jednom z takových náletů americkými bombardéry na město byla usmrcena skupina uprchlíků z Východního Pruska, kteří táhli směrem na Pasov. Po náletu zůstala na ulicích mrtvá těla lidí i zvířat. A u prachatických řezníků se tehdy zvýšila nabídka koňského masa, jehož původ byl deklarován jako zranění. V Prachaticích se také vědělo o židovském lágru v budově sportovní haly a o vyhladovělých rukách vystrkovaných z oken sklepení. Johannova matka mluvila o vězněných ženách, kterým nosila tajně v noci jídlo. 

 

První a poslední vzpomínka na otce

Vzpomínka na otce v Johannových pěti letech se váže k jeho návratu z Francie v roce 1941, kde byl u svého bratra Friedricha. Seděl otci na klíně, když se s ním loučil před odchodem s rumunskou armádou na Ukrajinu - na východní frontu. 15. ledna 1942 byl zabit střelou z pancéřové pěsti. Je pohřben na vojenském hřbitově Besedino u Kursku, kam byly ostatky německých vojáků převezeny v 90. letech po exhumaci původního masového hrobu. Johann tam každoročně nechává posílat pugét květin za 40 euro.  

 

Tajné svaté přijímání, čokoláda a tenis

Protože k prvnímu svatému přijímání šel Johann na prachatické farnosti až po konci války, v květnu roku 1945, zůstal obřad před veřejností utajen. Obuty v bačkorách a mlčky, aby nevzbudily jakékoli podezření ze strany úřadů, vstupovaly děti k německému faráři zadním vchodem, protože hlavní vchod do kostela sv. Jakuba byl už veřejnosti uzavřen. Samotná eucharistie měla pouze věcný a krátký průběh, za půl hodiny odcházel Johann s ostatními dětmi zpátky domů. Zanedlouho vjely do města džípy s americkými vojáky, což spolu se svobodou vnímala matka pozitivně a byla ráda, že to nejsou Rusové. Pro Johanna a ostatní děti to znamenalo bonbony, čokoládu a potraviny v plechovkách. O otevřené víko jedné takové si Johann při prohledávání skladu s ostatními kluky pořezal nohu a musel být ošetřen u doktora. S obsazením města Američany má Johann spojený také tenis, který hráli na nedalekém tenisovém kurtu.   

 

V noci vynášeli mrtvoly z vlaku ven

Pro desetiletého kluka neznamenal ani konec války zásadní změnu nebo omezení. Nebyla sice škola, ale dále chodili nakupovat i do úřadů. Jen na rukávech nosili dospělí bílou pásku, označení Němců. Správa města přinesla rodině lístek s rozhodnutím k odsunu. Na základě rozkazu se dne 6. března 1946 ve 14.00 hodin spolu s matkou, sestrou a ostatními Němci shromáždili na prachatickém nádraží. Stáli na nádraží s trakaři, které si nesměli vzít s sebou, pouze tisíc říšských marek a zavazadlo do 50 kilogramů. Zanechali za sebou své domy, statky, zvířata. Johannova matka si vzala oblíbené nádobí, obrázky, fotografie v dřevěné bedně. Převoz v „dobytčích“ vagónech přes Prahu do Furth im Wald se odehrál přes noc, ve dne vlak stál. Z vagónů nesměli ven. Venku stáli dozorci se psy a hlídali, aby nikdo neutekl. Otvorem stěny vagónu někteří pozorovali průběh cesty a radovali se, že vlak projíždí Prahou, směr Plzeň a ne Sibiř. Johann si vybavuje, že k jídlu dostávali pouze polévku. A že někteří staří a nemocní lidé během cesty zemřeli, jedna stará babička dokonce v jejich vagónu. Nastala panika, bylo slyšet naříkání a pláč. Viděl, jak v noci vynášeli vepředu od lokomotivy mrtvoly z vagónů ven.

 

„Cikány neberu!“ 

Vzpomíná, že ve Furth im Wald měli možnost se venku vyprázdnit. Ve velké průchozí hale mohlo být 500-600 lidí, poté přišli pracovníci z Červeného kříže a všichni muži, ženy, děti byli postupně vydezinfikováni. Následujícím vlakem byli odvezeni do Augsburgu do nedalekého sběrného tábora, kde zůstali šest týdnů, než byli přerozděleni podle zkušeností a znalostí či řemesla na práci. Hned příští týden dostala Johannova matka možnost se ucházet o zemědělskou práci, protože pracovala jako pomocnice v zemědělství. Když však přišli v noci k sedlákovi, odmítl je, že žádné „cikány“ nebere, že jsou odsunutí ze Šumavy. Teprve intervence starosty pomohla, aby alespoň první noc mohla rodina u sedláka přespat. Hned následující den však začala matka se dvěma dětmi pracovat v zemědělství, bez nároku na odměnu, pouze za stravu a ubytování.

Rodiče matky odjeli jiným následným transportem do východního Bavorska, strýcové přišli do Waldkraiburgu. Johann nastoupil do jednotřídky, avšak statut uprchlík znamenal ve škole i jinde řadu nevýhod. Když byla například u domácího sedláka zabíjačka, učitel i farář dostali výslužku, takže děti sedláka měly – na rozdíl od těch z uprchlických rodin - zaručeny pěkné známky. Stejně tak při námluvách si museli potomci uprchlíků umět svůj zájem prosadit. Johannova sestra Maria Ziennert se stala švadlenou a vdala se za uprchlíka ze Saska, nyní bydlí v Kännten.

 

Aktivní integrace do nového života

Na nově založenou reálku šel Johann pouze na rok, protože řemeslo bylo předpokladem budoucnosti. Přerušil školu, aby mohl jít do učení na zedníka, nakonec se vyučil truhlářem a pracoval řadu let v betonářském průmyslu. Aktivně se zapojoval do společenského i veřejného života obce Frauenstetten, kde s matkou žili. Byl v předsednictvu několika spolků – vedle hasičů také ve střeleckém spolku, v obci postavili s přítelem tenisový kurt po vzoru toho prachatického. V roce 1978 se stal obecním radou a už v roce 1972 zemským radou za stranu CSU v Tühringenu. V roce 1965 se oženil, jeho manželka pocházela ze statku na chov koní. Má dvě děti – syna, který žije v Augsburgu, a dceru ve Werlingenu. Československo poprvé navštívil v roce 1972, poté inicioval společně s majitelkou fabriky na oplatky paní Hackspar sbírku na opravu kláštera v Teplé. K Prachaticím už nemá žádný velký vztah, za svůj domov považuje Frauenstetten, historii této obce sepsal i v kronice. Samotný odsun si pamatuje jako humánní, bez bolesti, násilí či bití.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Das vertriebene Gedächtnis des Böhmerwaldes