Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karl Affenzeller (* 1950)

Wenn du aus den Sudeten nach Österreich heiratest, wirst du Hunger leiden…die haben dort nichts Ordentliches

  • geboren am 13. August 1950 in Mairspindt bei Windhaagen in Österreich

  • die Großmutter Tereza kam aus Tichá, heiratete in Mairspindt ein

  • der Vater Franz Affenzeller kam 1947 aus der französischen Gefangenschaft zurück

  • die Mutter Rosina Drechsler kam aus Mairspindt

  • im Jahr 1956 war er Zeuge der Abschüsse der Häuser im Grenzgebiet

  • im Jahr 1975 übernahm er den Bauernhof seiner Eltern

Českojazyčná verze následuje po německé verzi:

Karl Affenzeller ist als drittes Kind am 13.August 1950 im österreichischen Mairspindt bei Windhaagen, einem Dorf genau an der Malše geboren. Der Fluss ließ ihn auch den ersten Kontakt zum „anderen Leben“ auf der anderen Seite sehen. Obwohl Kinder oft im Fluss badeten, so doch es ihnen ihre Eltern verboten, machten sie eine Mutprobe und sprangen vom schwarzen Ufer in die Malše. Die Tschechoslowakischen Grenzhüter ermahnten die Jungen nur. Die Malše war laut den Worten von Karl reich an Fischen und war schwarz wegen der Flussmuscheln, welche jetzt wieder zurückkehren.

 

Der Vater gab den „Vertriebenen“ Arbeit

Der Vater von Karl, Franz Affenzeller musste im zweiten Weltkrieg in die Wehrmacht aufrücken und kehrte erst im Jahr 1947 aus der französischen Gefangenschaft zurück. Im gleichen Jahr heiratete er und fing an den Hof schön zu machen und zu mechanisieren. Karl erinnert an die Bedienstete Elisabeth Book, welche Spenglerin genannt wurde (der Name war nach dem Haus gewählt – installieren). Aus den Erzählungen seines Vaters erinnert er das der Großteil der Vertriebenen Deutschen Bauern waren, welche aus Österreich geflüchtet sind und sein Vater gab ihnen Arbeit. Einmal zeigte sein Vater ihm eine Wiese auf der anderen Seite welche von Tschechen gemäht wurde ist den Worten: „der Rasen wurde zwanzig Jahre lang nicht gemäht.“ Er erwähnt die Unfähigkeit der Siedler und derer Familien genauso die Qualität der Ernte und des Futters welche schlecht war. Der Hof der Familie Affenzeller (welcher Riesinger genannt wurde) zieht sich zwei Kilometer an der Malše entlang, somit an der Grenze, schon als junger Bursche ging er oft zur Feldarbeit dort entlang. Sein Vater sagte ihm, sie hätten 38 Nachbaren um sich herum. Z.b. die Schmieds Familie Kregel an der Malše. Die Schmiederei Kregl war ein alleinstehendes Objekt, sie besuchten diese oft und mit zehn ihrer Kinder gingen sie gemeinsam zur Schule.

 

Der St.Sebastians Markt in Cetviny

Mehrere Familien kamen auch aus Cetvin, welches von mehreren Generationen von beiden Seiten des Flusses als Zentrum angesehen wurde. Jährlich wurde hier ein großes Fest abgehalten und ein Markt- immer zum Heiligen Sebastian. Seine Ware wurde dort von Bauern und Handwerkern verkauft. Es wurde getanzt und die Holzschuhe zogen sie erst zum Tanzen an damit sie sich nicht zerstörten. Dort haben sich höchstwahrscheinlich die Großeltern von Karl kennengelernt, und aufgrund der billigeren Ware welche auch besser war kaufte dort auch die Mutter von Karl ein.

Bei der Beschießung der Häuser goss sich die Suppe vom Teller

Als Karl 16 Jahre alt war, war er Zeuge der Beschießung mehrerer Häuser in Cetvin auf der tschechischen Seite der Grenze. Er erinnert, dass die Schüsse so stark waren, dass in Leopoldsschlag erzählt wurde: „die Suppe goss aus dem Teller, so stark waren die Schüsse“. Wahrscheinlich aufgrund ähnlicher Beschwerden bekam die Bewohner dann Entschädigungen von Ämtern. Karl erinnert, dass ein Zöllner dann einzelne Familien besuchte um ihnen mitzuteilen: „Morgen um halb zwei kommt es zu Schüssen, bitte öffnen sie lieber ihre Fenster damit sie nicht durch die Druckwelle zerstört werden.“

 

Die Tschechische Qualität. Wenn du aus den Sudeten nach Österreich heiratest wirst du an Hunger leiden.

Es blieben von den zerstörten Häusern der Deutschen viele Steine – Zargen und Fenster da nahe von Cetvin ein Steinbruch war. Karl erinnert an den Hof der Familie Svitschko welche schon vor dem Krieg die Küche mit Fliesen bedeckt hatten und einen Traktor eigneten. Die Qualität der Dachziegel konnte er selbst bewerten. Nach dem Brand auf seinem Hof im Jahr 1932 hatten tschechische Dachdecker das Dach repariert. Nach fast sechzig Jahren, als er ein neues Dach machte konstatierte er die Dachziegel sei immer noch wie neu.

Genauso die Großmutter von Karl Tereza Affenzeller welche aus der Gemeinde Tichá stammte, sagte das in ihrer Zeit die Sudeten Deutschen „uns um einiges voraus waren“- sie hatten besserer Kommoditäten und Technik. Bis heute erinnert Karl an ihre Redewendung: „Wenn du aus den Sudeten nach Österreich heiratest, wirst du Hunger leiden, sie haben dort nichts ordentliches.“

 

Das verlockende durchstöbern in zerstörten Häusern.

Aus Neugier haben sie als Kinder gemeinsam die verlassenen Häuser auf der tschechischen Seite durchstöbert, drinnen waren Maschinen und Karren. Sie schafften es nicht einmal hinein und schon stand ein Grenzhüter mit Hund vor ihnen. Am Ende konnten sie sich einigen. Aber Vorsicht war ihm trotzdem geboten aufgrund acht oder neun Grenzsäulen welche er beobachtete, wenn er die Kühe weidete. Noch bis heute läuft ihm ein Schauer über den Rücken, wenn er an die Begebenheit erinnert als er im Herbst von der Wiese im Nebel zurückkehrte und Hundegebell und Schüsse hörte. Auf dem nach Hause Weg lief er lieber. Seinen Erzählungen nach, wusste man das die tschechischen Grenzhüter die bestausgebildeten Hunde überhaupt hatten. Einmal verlief sich ein deutscher Schäferhund zum Postboten, dieser wachte ihn so dass sich keiner dem Postboten überhaupt nähern durfte oder sein Fahrrad berühren durfte.

Ich erinnere an einen jungen Soldaten welcher zweimal versuchte zu fliehen das war im Jahr 1960. Zweimal wurde aus der Tschechoslowakei auf eine Person geschossen, einmal sogar auf einen Jäger. Im Jahr 1968 mit der Besatzung der Tschechoslowakischen Armee des Warschauer Vertrages nahm er nicht mit Angst wahr, weil die angeblich an der Grenze alle schon daran gewöhnt waren.

Das kennenlernen nach der Revolution mit den nicht vertriebenen Leopold

An den Feiern des Falles des eisernen Vorhanges nahm die Familie Affenzeller aktiv teil, sie kümmerten dich um die Erfrischung für das offizielle tschechisch-Österreichern Treffen an der Grenze – bei allen elf Grenzübergängen. Als sie das erste Mal mit Freunden nach der Revolution entlang der Malše spazieren gingen traf er Leopold Glasser von Malmont, einen Deutschen, welcher dank der Haft seines Vaters nicht abgeschoben wurde. Er erwähnt eine Begebenheit in welcher Leopold zu Verwandten nach Deutschland im Jahr 1968. Zwischendrin wurden die Grenzen geschossen und er verlor das Recht für freie Bewegung. Nach der Rückkehr hatte er ein Ausfahrtsverbot, heiratete eine Tschechin und arbeite als Übersetzer auf dem Zollamt. Bis zu seinem Tod im Jahr 2019 waren sie große Freunde mit Karl.

 

Tschechische Touristen ließen bei sich in den Kneipen mit Kronen zahlen

Genau mit so einer Überraschung wie er damals nach der Revolution mit den andere sich wunderte über die billige Ware und dem Rauch aus den Schornsteinen und den verwahrlosten Bauernvereinen wahrnahm, so überrascht ist er heut über die Mechanisation in der Landwirtschaft in der Tschechischen Republik. Karl hat vier Geschwister (Schwestern) sein Bruder starb im Jahr 1974 bei einem Unfall in Rotterdam, sein Vater starb im Jahr 1977 seine Mutter im Jahr 2007. Aus der zweiten Ehe hat er eine zehnjährige Tochter, welche bis vor kurzem auch Tschechisch lernte. Im Mairspindt hat er eine Kneipe mit einer Pension in welcher er bis heute gern bedient und das wie deutsche so tschechische Touristen, ihre Freundlichkeit und Offenheit lobt er: „Und wenn sie keine Euros haben, lasse ich sie auch in Kronen bezahlen.“

Nach der Revolution erneute Karl Affenzeller den Aufbau des Pfades des Kreuzes in Maria Schnee, welcher entlang ihres Hauses führte aus Sandl über Unterwald bis nach Maria Schnee (Greichsieg).

 

Česká verze:

Karl Affenzeller se narodil jako třetí dítě 13. srpna 1950 v rakouském Mairspindtu u Windhaagu – hraniční vesnici přímo na řece Malši v těsném sousedství československo-rakouské hranice. Říčka mu také zprostředkovala první seznámení s „jiným světem“ na druhém břehu. Ačkoli se v Malši jako děti často koupaly za varování rodičů a upozorňování na opatrnost, prošly si tzv. zkouškou odvahy a skákaly z českého břehu do Malše. A českoslovenští pohraničníci je jen napomenuli. Malše byla tehdy podle Karlových slov bohatá na ryby a měla černou barvu od říčních mušlí, které se dnes vracejí zpět. 

Otec dával „odsunutým“ práci

Karlův otec Franz Affenzeller za druhé světové války narukoval do wehrmachtu a domů se vrátil z francouzského zajetí až v roce 1947. Ten samý rok se oženil a začal zvelebovat a mechanizovat statek. Karl vzpomíná, že ve službě u nich byla paní Elisabeth Book, které se říkalo Spenglerin (tzv. jméno po domě – instalatérství). Z otcova vyprávění pamatuje, že většina odsunutých Němců byli sedláci, kteří uprchli do Rakous, a otec jim dával práci. Také mu jednou otec ukazoval louku na druhé straně, kterou přijeli posekat Češi v montérkách se slovy: „Ta tráva nebyla dvacet let sečená.“ Zmiňuje velmi špatné hospodaření nových osídlenců a jejich rodin, stejně jako špatnou kvalitu úrody a krmiva. 

Statek rodiny Affenzellerů (říkalo se u Reisingerů) se táhne dva kilometry přímo podél Malše, a tedy podél státní hranice, kudy velmi často už jako mladík chodíval pracovat na pole. Jeho otec mu říkával, že mají kolem sebe 38 sousedů. Byla to například Kreglova rodina – kováře na Malši. Kovářství Kregl byl samostatně stojící objekt, velmi často k nich chodili na návštěvu a s jejich deseti dětmi chodili společně do školy.

Svatošebestiánský trh v Cetvinách

Několik sousedských rodin pocházelo také z Cetvin. Malé městečko na české straně hranice bylo po generace lidmi z obou stran řeky vnímáno jako centrum obchodu se stovkou domů a statků, kde se každoročně konala velká slavnost a trh – vždy na sv. Šebestiána. Své zboží tam prodávali řemeslníci i zemědělci. Konaly se tam tancovačky, kam se chodívalo naboso a dřeváky si mladí obouvali až před tancováním, aby si je neponičili. Tam se také Karlovy prarodiče pravděpodobně seznámili a  levnější a kvalitnější zboží tam chodívala nakupovat také Karlovo matka.

Polévka se vylila z misky

Když bylo Karlovi 16 let, byl svědkem odstřelů několika cetvinských domů na české straně hranice. Vzpomíná, že výbuchy byly tak silné, že v Leopoldschalgu se říkalo: „Polévka se úplně vylila z misky. (…) Tak silné otřesy byly.“  Pravděpodobně kvůli podobným stížnostem lidí byly poté české úřady vyrozuměny. Karl vzpomíná, že celník pak jednotlivé rodiny obcházel s prosbou: „Zítra v půl druhé bude odstřel, raději otevřete okna, aby se rázovou vlnou nerozbily okenní tabulky.“  

V paměti mu zůstal především rodinný dům a kovářství Čepelka. Kovářství byla menší budova, rodinný dům pak větší – měl dvě patra. Podle Karlových slov přijeli pracovníci s obrovským bagrem, skrz okna protáhli provazy, několikrát zatáhli a dům spadl. Dnes jsou po něm vidět jen zbytky kamenného základu a u kovářství stojí dvě základny kovářských bucharů. Po sametové revoluci a uvolnění hraničního režimu se s přítelem Gerhardem Eilbensteinerem  z Windahaagu společně vydali do míst, kde stálo původně kovářství Čepelka, protože tušil, že tam najdou ještě původní kovadlinu. Bohužel, byla už dávno pryč, zůstal pouze kámen.

Česká kvalita. Oženíš se ze Sudet do Rakous a budeš hladovět

Po rozbořených domech Němců zbyla spousta hodnotných kamenů – ostění dveří a oken, protože nedaleko Cetvin byl lom. Karl vzpomíná na jeden z nejpokrokovějších statků rodiny Svitschko, kteří měli už před válkou vydlážděnou kuchyni a vlastnili traktor. Kvalitu českých tašek na střechu mohl ocenit sám, když jeho statek v roce 1932 vyhořel a střechu pokrývali čeští pokrývači. Po téměř šedesáti letech, kdy dělal novou střechu, konstatoval, že tašky jsou jak nové.

Stejně tak Karlova babička Teresa Affenzeller, která pocházela z obce Tichá, říkávala, že za jejích dob byli sudetští Němci „před námi hodně vpředu“ – měli lepší komodity i techniku. Dodnes Karl pamatuje její přísloví: „Když se oženíš ze Sudet do Rakous, budeš hladovět. Ti tam nic pořádného nemají.“

Lákavé „šmejdění“ v rozbořených domech

Ze zvědavosti se jako děti s ostatními vydávali do těchto opuštěných domů na české straně, kde se uvnitř stále nacházely stroje a vozy. Ani nestačili vejít dovnitř a už před nimi stál pohraničník se psem. Vše se nakonec skončilo pouze domluvou. Ale určitou obezřetnost v něm stále vyvolávalo osm až devět špičatých strážních věží, které pozoroval, když pásl na louce krávy. Ještě dnes mu běhá mráz po zádech, když vzpomíná na příhodu, když se za podzimní mlhy vracel z pole domů a slyšel neustálý hlasitý štěkot psů a střelbu samopalů. Celou cestu domů pak raději utíkal. Podle jeho vyprávění se vědělo, že českoslovenští pohraničníci mají ty nejlépe vycvičené psy vůbec. Jednou se dokonce k místnímu pošťákovi zaběhl vlčák „z Čech“, který ho hlídal tak, že se nikdo nemohl ani dotknout jeho kola. 

Vzpomínám si, že dvakrát uprchl mladý voják – to bylo někdy kolem roku 1960. A dvakrát se z Československa střílelo na jednu osobu, jednou dokonce na místního myslivce. Rok 1968 a obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy nevnímal se strachem, protože na hranici už prý byli všichni zvyklí.

Porevoluční seznámení s neodsunutým Leopoldem

Oslav pádu železné opony se Affenzellerovi účastnili aktivně.  Zajišťovali občerstvení pro oficiální česko-rakouské setkání na hranicích – na všech jedenácti hraničních přechodech. Když se poprvé po revoluci s několika přáteli vydali podél Malše, potkal Leopolda Glassera z Malont. Němce, který nebyl díky otcovu zatčení odsunut. Zmiňuje příhodu, kdy se Leopold vydal v roce 1968 za příbuznými do Německa. Mezitím se ale uzavřely hranici a on ztratil povolení k volnému pohybu,  takže po návratu už nikdy nesměl vycestovat. Oženil se s Češkou a pracoval jako tlumočník na celnici. Do jeho smrti (2019) byli s Karlem velkými přáteli.

České turisty nechává u sebe v hospodě platit i v korunách

Stejně tak jako se po revoluci spolu s ostatními podivoval nad levným zbožím, zápachem z kouřících komínů a zchátralými zemědělskými družstvy, tak dnes nešetří obdivem k obrovskému rozvoji mechanizace zemědělství v České republice. Karl má čtyři  sestry, bratr mu zemřel při nehodě roku1974 v Rotterdamu. Otec zemřel v roce 1977 a matka v roce 2007.  Z druhého manželství má desetiletou dceru, která se donedávna učila také česky. V Mairspindtu dnes provozuje hostinec a penzion, kde rád obsluhuje jak rakouské tak české turisty, jejichž zdvořilost a otevřenost si nemůže vynachválit: „A když nemají EURA, nechám je zaplatit i v korunách.“

Po revoluci obnovil Karl Affenzeller zasazení poutního kříže poutě na Mariaschnee, která tehdy vedla kolem jejich domu  ze Sandlu, přes Unterweid k Maria Schnee (Greichsteig).

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Michálková Vladimíra)