Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Zůna (* 1928  )

Člověk si myslí, že může málo, ale stejně by měl dělat, co může, aby se věci zlepšily

  • narodil se 8. července 1928 v Hostavicích u Prahy

  • mládí strávil na pražském Smíchově

  • ke konci druhé světové války odveden na kopání zákopů ve Slezsku

  • účastnil se bojů Pražského povstání

  • po válce absolvoval Vančurovo reálné gymnázium

  • vystudoval Husovu československou bohosloveckou fakultu

  • působil jako duchovní v Berouně a okolí

  • s praxí duchovního přestal, vstoupil do KSČ a pracoval v železárnách v Králově Dvoře

  • působil v Okresním osvětovém domě v Berouně jako odborník na fotografii

  • po roce 1968 neprošel prověrkami, vyloučen z KSČ

  • až do odchodu do důchodu pracoval jako pomocník taviče v Karlštejně

  • během sametové revoluce stál u zrodu Občanského fóra v Berouně

  • uskutečnil několik výstav svých fotografií

  • v roce 2016 dostal Cenu města Berouna

Zdeněk Zůna se narodil 8. července 1928 v Hostavicích u Prahy. Jeho otec pocházel ze Zdic a matka z Berouna. Seznámili se poté, kdy se Zdeňkův otec vrátil z první světové války. Poté se stal úředníkem a společně s pamětníkovou maminkou se přestěhovali do Prahy na Smíchov. Zde Zdeněk strávil většinu svého mládí.

Mládí na Smíchově

Pamětník byl prostřední ze tří bratrů. Společně s nimi a dalšími dětskými kamarády prožili mládí toulkami po Smíchově. Zdeněk vzpomíná na potyčky s „Košířáky“, na cesty do místního řeznictví, hraní si na Malostranském hřbitově i na to, jak vozil mladšího bratra v kočárku po zahradě Kinských.

Na Smíchově vychodil základní školu a nastoupil na Vančurovo reálné gymnázium. Právě zde objevil svůj zájem o kulturu všeho druhu. Se svými tehdejšími spolužáky chodili na bidýlko za pět korun do Národního divadla, trávili čas poslechem hudby a scházeli se po bytech, kde pořádali vystoupení. Zdeněk si vypěstoval silný vztah ke klasické hudbě, ale později i třeba ke swingu, na který s kamarády tančili v tančírnách.

V době mobilizace v roce 1938 jeho otec odjel z Prahy a narukoval. Po mnichovském diktátu se vrátil domů a hořce plakal. V březnu 1939 přijely do Prahy německé jednotky a ze zbytku Československa se stal protektorát. Na tuto událost si ale Zdeněk příliš nepamatuje. V paměti mu uvízlo pouze setkání se spolužáky a to, jak se potichu rozcházeli do protektorátního ticha a zpívali československou hymnu.

Bombardování, zákopy a barikády

Jeho otec byl za války zaměstnán v Ignisu, zatímco maminka zabezpečovala rodinu. V tomto ohledu Zůnovým velmi pomáhali prarodiče a příbuzní z Berouna, které Zdeněk a jeho bratři s maminkou jezdili často navštěvovat. Prarodiče měli krámek v Berouně na Školním náměstí, ve kterém ale v dubnu 1945 zahynuli během náletů.

Tentýž měsíc přinesl pamětníkovi kromě rodinné tragédie nasazení na nucené práce, na kterém měl kopat zákopy před postupující východní frontou. Prahu opustil s několika dalšími vrstevníky. Němečtí úředníci tehdy slíbili jejich rodičům, že děti neodvezou za hranice protektorátu. Přes Olomouc je ale vzali vlakem přímo do Slezska, čímž tento slib porušili. Naštvaní kluci poté házeli z oken polstrování sedadel vagonu.

Ze svého tehdejšího pracoviště mohli chlapci sledovat postup na frontě. Kanony někdy ostřelovaly místo jejich pracoviště a letadla bombardovala železniční trať, u které hloubili zákopy. „Když ta letadla házela bomby, tak jsme měli pocit, že to padá přímo na nás.“ Naštěstí bomba vždy dopadla o kus vedle. Zdeněk také vzpomíná, jak se s ostatními chlapci snažili pracovat velmi pomalu, aby jejich práce nebyla efektivní a Němcům tím nijak nepomohli.

Fronta nadále postupovala a německá vojska již očividně prohrávala. Pamětník se rozhodl, že se již nebude déle vystavovat životu nebezpečné práci, a 29. dubna 1945 z pracoviště utekl. Se štěstím se mu podařilo dostat se do vlaku do Prahy. Stále ještě hrozilo, že Zdeňka z vlaku vyhodí průvodčí, protože neměl jízdenku. Ten se ale nakonec nad ním slitoval a nechal ho jet bez lístku.

Pátého května se již hlásil ve smíchovském středisku Sokola. Tam rozdělovali chlapce, kteří tam přišli, podle toho, zda byli, nebo nebyli na vojně. Všem již tehdy bylo jasné, že vypuklo povstání, a řada z nich se chtěla nějak přičinit. Těm, kteří na vojně byli, dali na středisku zbraně. Zdeněk ale patřil ke druhé skupině. Tak začal se sekyrkou za pasem hlídat barikády. Po celou dobu povstání se naštěstí nedostal do žádného konfliktu. „Všechno probíhalo tak rychle,“ vzpomíná dnes na tyto bouřlivé dny.

Duchovním v padesátých letech

Po válce pamětník dokončoval gymnázium. Říká, že v poválečných letech se „cítil svobodný“. Již před válkou našel zalíbení ve fotografování, ale až po roce 1945 mu zcela propadl. Tato vášeň se ho drží dodnes.

Zdeňkův dříve spíše pravicově smýšlející otec po válce vstoupil do Komunistické strany Československa. Pamětník se v poválečných letech dostal do sboru Jednoty mládeže Církve československé, kde se seznámil s řadou velmi zajímavých osobností, což na něj mělo rozhodující vliv, protože se právě v té době rozhodoval, na jakou vysokou školu se přihlásí. Jeho volba nakonec padla na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. S tím souvisel fakt, že se odstěhoval od rodičů na kolej do Dejvic. Studium bral vážně, a stal se dokonce předsedou Spolku posluchačů bohoslovecké fakulty. Na fakultě zažil také nástup komunistů k moci a s ním související rozporuplné reakce tehdejších studentů a vyučujících. Sám Zdeněk zakončil studium obhajobou práce nazvané Marxistická teorie náboženství.

Absolvoval v roce 1951 a jako vystudovaný duchovní dostal umístěnku do Berouna. Jeho působení nebylo omezeno pouze na Beroun, ale vedl bohoslužby i v širokém okolí. Při svých kázáních zdůrazňoval zejména téma mezilidských vztahů, které dodnes považuje za základní prvek života ve společnosti. Postupně mu však začalo věřících ubývat, což přisuzuje odklonu lidí od víry, který byl způsoben komunistickým režimem. V roce 1959 se proto rozhodl duchovní praxi opustit a chtěl se věnovat fotografování. Začal dávat dohromady fotoreportáže a se svými snímky obesílal redakce.

Kádrové profily a fotoreportáže

Se záměrem vylepšit si kádrový profil nastoupil do železáren v Králově Dvoře. Dostal velmi těžkou práci ve slévárně. „Líbilo se mi tam, že těžkou práci brali všichni jako normálku.“ Mezi tamní dělníky a jeho kolegy tehdy patřili právníci a další často vystudovaní intelektuálové. Během práce ve slévárně se stále snažil prorazit jako fotoreportér. Zaznamenal i několik úspěchů. Vyšla mu například dvoustrana s reportáží o Ústavu pro nevidomé děti na pražských Hradčanech ve Světě v obrazech.

Během práce v železárnách se domlouval s různými berounskými kulturními činiteli, pro které pracoval jako fotograf na volné noze. Pomáhal také v Okresním osvětovém domě jako dobrovolný pracovník. A právě tam začal pořádat kurzy fotografování pro mládež, což vedlo k tomu, že v Osvětovém domě nakonec dostal místo jako odborný pracovník pro fotografii a film.

Okupace a její dopady

Pak ale přišel turbulentní rok 1968. Nadšení z Pražského jara vystřídalo zděšení z okupace vojsky Varšavské smlouvy. „Pražské jaro byla cesta, jak se dostat z toho srabu, co tu byl.“ Tuto cestu však ukončil šok zhmotněný příjezdem tanků. Zdeněk má dodnes ze srpna toho roku řadu fotografií dokumentujících vpád okupantů do Berouna. Popisuje také protestní akce, kterých se zúčastnil, a podpisové archy proti okupaci, jež byly distribuovány po Berouně. Na jejich tištění se spolu s dalšími lidmi z Osvětového domu podílel.

V roce 1969 přišly prověrky, kdy se pamětník vyjádřil, že nesouhlasí se zásahem okupačních vojsk, načež mu bylo zakázáno nadále působit v Osvětovém domě. Po dlouhém hledání naštěstí našel práci v Karlštejně jako pomocník taviče. Tam zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1988 – dlouhých osmnáct let.

Beroun po revoluci

Pak přišel rok 1989, který Zdeněk pečlivě zdokumentoval. Vzpomíná také na zakládání Občanského fóra v Berouně, jehož se sám účastnil a často držel v tamní centrále OF službu. Poté, co se události daly do pohybu, ale sám do žádné strany nevstoupil ani se nijak politicky neangažoval zejména z toho důvodu, že jeho manželka, s níž jsou svoji od roku 1952, v té době prodělávala těžké onemocnění, a proto dal přednost péči o ni.

Dnes je Zdeněk Zůna stále nadšeným fotografem a má za sebou i několik výstav. Stále také žije v Berouně, v roce 2016 dokonce obdržel Cenu města Berouna a s aparátem v ruce ho můžete potkat na mnoha berounských (nejen) kulturních akcích.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Vojtěch Zemánek)