Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Dáša Zouharová (* 1960)

• narodila se 15. dubna 1960 v Prostějově

• dědeček František Šrámek bojoval v první světové válce jako legionář v Rusku

• dědečkova rodina zažila nucené vystěhování části Drahanska v roce 1943 kvůli rozšíření německé střelnice

• otec Jaroslav Šrámek se stal tajemníkem a v roce 1957 předsedou MNV

• působil jako předseda JZD v letech 1964 až 1970

• pamětnice maturovala na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově

• 1984–2022 pracovala jako učitelka v Podomí a od roku 2006 doposud (2025) jako lektorka dalšího vzdělávání pedagogů na Lipce – školském zařízení pro environmentální vzdělávání Brno

• v roce 1997 založila občanské sdružení Barvínek

• v roce 2025 žila v Podomí

Dáša Zouharová se narodila v Prostějově, její rodinné kořeny jsou pevně spjaty s Drahanskou vrchovinou, konkrétně s vesničkou Bousín, kam se stále vrací do domku po rodičích. Ti prožili v chudé, ale krásné krajině Drahanské vrchoviny celý svůj život. Rodina se musela vypořádat s nuceným vystěhováním z Bousína za druhé světové války kvůli rozšíření nedaleké německé střelnice a blízkost vojenského výcvikového prostoru ovlivňovala vždycky jejich život. „My jsme byli pořád blízko toho vojenského prostoru, který v pětatřicátém měl být pro českou armádu, pak byl pro německou armádu a pak se tam měnily jenom ty cedulky. ‚Vojskům Varšavské smlouvy vjezd povolen‘. Pak zase ‚Vojskům NATO vjezd povolen‘,“ říká Dáša Zouharová. Stala se učitelkou, lektorkou dalšího vzdělávání pedagogů a v roce 1997 založila občanské sdružení Barvínek. Čtení historie v krajině Drahanské vrchoviny, pátrání po osudech vesnice a příbuzných, ochrana přírody i práce s dětmi patří k jejím koníčkům. 

Nikam se nestěhujte, nějak se směstnáme

Dáša Zouharová se narodila 15. dubna 1960 rodičům Marii, rozené Pořízkové, a Jaroslavu Šrámkovým. Její otec se narodil v roce 1930 v Bousíně, kde zůstal až do konce života, vyučil se krejčím, pracoval v těžkém průmyslu v ČKD Blansko, v místní samosprávě a jednotném zemědělském družstvu. Matka se narodila v roce 1929 také v Bousíně, spokojeně žila v rodné vesnici a pracovala v zemědělství. František Šrámek, dědeček pamětnice z otcovy strany, se narodil v roce 1894. Bojoval v první světové válce, poté padl do ruského zajetí, přihlásil se do České družiny a stal se legionářem. Po válce prošel se svými spolubojovníky celé Rusko až do Vladivostoku a domů do Bousína se vrátil až v červenci 1920. František Šrámek měl tři syny a jen dva hektary pole, musel se proto živit i prací v lese a krejčovstvím. Život na Drahanské vrchovině byl velmi těžký, zvláště během krize ve 30. letech 20. století.

V roce 1925 převzal František Šrámek dům poničený rozsáhlým požárem, který obnovil na úvěr a splatil jej teprve v roce 1938. Rok nato přišla okupace Československa a Němci záhy obsadili nedaleký vojenský prostor (dnes Vojenský újezd Březina), kde byla střelnice vybudována původně na výcvik československých vojáků. V roce 1940 nařídila německá správa vystěhování 33 vesnic Drahanska včetně Bousína – kvůli rozšíření střelnice. Vystěhování se dotklo 18,5 tisíce obyvatel. 

Rodina se vystěhovala v roce 1943, kdy otci Jaroslavu Šrámkovi bylo 13 let. „Náš stařeček František Šrámek vyhořelý dům postavil a rok poté, co splatil úvěr, se musel vystěhovat. Protože pracoval v lese, tak mohl zůstat blízko a byl mu nabídnutý domek v nedalekých Hamrech, u Kvapilů. A stařeček se tam jel s rodinou podívat. Když přišli ke Kvapilům, tak pan Kvapil mu říkal: ‚Pane Šrámek, víte, ale my jsme si ještě nesehnali náhradní bydlení.‘ A můj stařeček říká: ‚Pane Kvapile, nikam se nestěhujte, to nemůže dlouho trvat. Nějak se tady směstnáme.‘ A směstnali se, byly tam dva roky v malém domku dvě rodiny a ke všemu tam ještě ukrývali tatínkova bratra, ročník 1921, který utekl z totálního nasazení, což bylo nebezpečné,“ vypráví pamětnice a dodává, že si dědečkova skromného postoje dodnes nesmírně váží. 

V roce 1945 se obyvatelé Drahanské vrchoviny vraceli domů, ale nebyl to návrat radostný, třetina domů byla zničená. Jejich dům v Bousíně čp. 1 neměl okna ani dveře, střecha byla rozbitá dělostřeleckými střelami okupantů, zařízení uvnitř poškozené nebo odcizené. Němci používali blízkou školu jako kulometné hnízdo a zvoničku na návsi jako terč. „Ti lidé, co to pamatují, mi říkali: ‚My jsme tady doma, my sem patříme.‘ A přesně takhle jsem vnímala toho mého tatínka a stařečka. Prostě sem patřili, tak se vrátili. I když to trvalo tak do poloviny 50. let, než se vše hlavní obnovilo,“ vypráví Dáša Zouharová. 

V JZD se předsedové střídali jako na orloji

Otec Jaroslav Šrámek se stal hlavou rodiny ve svých 20 letech v roce 1950, kdy mu náhle zemřel otec František. Starší bratři měli již vlastní rodiny a on najednou získal odpovědnost za hospodářství, pole a svou matku. V listopadu 1952 se oženil s Marií Pořízkovou. Přestože se vyučil krejčím, pracoval po založení rodiny několik let v ČKD Blansko. Zapojil se do správy vesnice a roku 1954 se stal tajemníkem místního národního výboru (MNV), roku 1957 pak jeho předsedou. 

V roce 1956 bylo v Bousíně založeno jednotné zemědělské družstvo (JZD). Kolektivizace v Bousíně snadná nebyla, v roce založení JZD byl již tatínek pamětnice tajemníkem MNV. V knize Josefa Julínka se Dáša Zouharová dočetla, že se v prosinci roku 1956 řešila spolupráce, či spíše nespolupráce mezi obcí a založeným družstvem. Chyběly hospodářské objekty, lidé neměli odborné vzdělání ani zkušenosti s vedením většího zemědělského celku. Někdo si troufl být předsedou, většinou to však brzy vzdal nebo byl záhy odvolán. Vedení družstva se v prvních letech měnilo po roce, i dříve. „Střídalo se to tam jako na orloji, ti předsedové. První kravín postavili až v roce 1959. Hospodářská zvířata byla ještě několik let rozmístěna po chalupách. Tak třeba k rodičům maminky dali prasnice, jinde zase kravky,“ dodává. 

Prosperita JZD po jeho založení nebyla jistá, spíše naopak. „Proto tatínek po několik let dojížděl za prací do ČKD Blansko. Maminka říkávala, že potřeboval mít jistotu, že nás uživí,“ vzpomíná pamětnice. Přesto předpokládá, že rodiče vstoupili do družstva mezi prvními. Pravděpodobně i rodina z maminčiny strany, její nejstarší sestra byla hned po založení družstva místopředsedkyní a na začátku roku 1957 se stala jeho předsedkyní. 

Počátkem 60. let Dáša Zouharová jako malé dítě zažila v Bousíně už jen jednoho soukromě hospodařícího zemědělce. „Jeho vnučka ještě dnes na to nerada vzpomíná: ‚Zatímco vy jste si hráli, my jsme museli neustále pracovat na poli,‘“ říká. V roce 1962 připojili k družstvu hospodářsky i sousední Repechy a vše bylo zřejmě ještě náročnější. V roce 1964 se stal předsedou družstva otec pamětnice.   

Tatínek vozil maminku ke kostelu

„Tatínek velmi usiloval o to, aby družstvo co nejlépe fungovalo, ale bylo obtížné toho dosáhnout. Pak přišel rok 1968, já jsem to vnímala jako dítě. V době politického uvolnění vyhřezlo všechno, křivdy, snad i různé osobní averze. Pro tátu to bylo období vypětí, dostal se do fáze vyčerpání, vyhoření. Já jsem ho viděla jako člověka, který posbíral odvahu a šel do funkce s tím, že se družstvo nenechá padnout. Odstoupil sám v roce 1970, už byl z toho vyčerpaný,“ říká Dáša Zouharová k jeho působení v družstvu. „Pamatuji se, že k nám poté domů přišly dvě pracovnice z družstva. Vidím je sedět v kuchyni na gauči a se slzami v očích se ho snažily přesvědčit, aby ve funkci předsedy zůstal. Snad dostal i důvěru rady MNV. Své rozhodnutí už nezměnil. V roce 1970 odešel na čas pracovat do Galy Prostějov, ale roku 1974 se vrátil do zemědělství, kde působil jako zootechnik až do důchodu,“ dodává. 

Ačkoliv byl otec celoživotně přesvědčeným komunistou, maminka pamětnice pocházela ze silně věřící rodiny. „Já jsem pokřtěná, byla jsem u svatého přijímání, chodila jsem do náboženství a v životě jsem neslyšela, že by tatínek něco zakazoval doma, že by o tom vedli nějaké spory, jestli máme chodit do kostela, nemáme chodit do kostela. Pamatuju si ale, že si ho jednou volali, asi na okresní výbor strany, a tam mu říkali: ‚Šrámek, udělejte si doma pořádek. Jak je to možné, že vaše žena chodí do kostela?‘ A táta přišel domů z toho jednání a říká: ‚Jsem jim říkal, ať se mně do toho nepletou, že my si s manželkou rozumíme a že jim po tom nic není.‘ A vždycky v neděli naložil maminku do auta a dovezl ji ke kostelu, i když on sám do toho kostela nešel,“ vzpomíná Dáša Zouharová.

V noci jsme slyšeli dunění náklaďáků

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zažila Dáša Zouharová jako osmiletá dívka. Pamatovala si, že u zvoničky na návsi, asi 100 metrů od jejich domu, byla jednou spousta sovětských vojáků a ona se bála jít kolem nich. Sovětská vojska navíc používala blízký vojenský prostor Březina. „Po tom šedesátém osmém roce projížděli Bousínem Rusové každou chvíli, to byla olomoucká posádka, tak ona ta auta vojenská jezdila často i v noci, slyšeli jsme dunění. A jezdili si do zemědělského družstva pro brambory třeba. Jednou jelo ruské auto u Plumlova a jelo od nás směrem k Prostějovu. A tam se z Vrbátek vracela jedna rodina trabantem a střetli se s tím vojenským autem a jejich dědeček zemřel a moje vrstevnice zemřela asi za dva dny. Čí to byla vina, to nevím, ale bylo to hrozně smutné a těžké i pro tu vesnici. Byl to asi rok 1973,“ vzpomíná na tragickou událost.

Dáša Zouharová dokončila základní školu v 15 letech, přijali ji na Gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově. Byla v Bousíně členkou Socialistického svazu mládeže (SSM), ale nevzpomíná si, že by se zabývali politicky zaměřenou činností. Organizovali drobné akce sami pro sebe nebo pro ostatní ve vesnici. V letech 1979 až 1984 studovala učitelství matematiky a biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, pak si našla místo ve škole v Podomí, kde zůstala celý život. „Když jsem nastoupila jako učitelka, tak si pamatuju, jak jsem musela jet hned ten první podzim, to první září do Dědic, do rodného domku Klementa Gottwalda složit slib socialistického učitele. Nepamatuji si, jak už to probíhalo, ale vím, že byly krásně podzimně zbarvené buky po cestě,“ vypráví. 

Titulky „Zpravodajství za chvíli“ běžely pořád dokola

Převratné události sametové revoluce v listopadu 1989 zastihly Dášu Zouharovou krátce po návratu do práce po mateřské dovolené. „Já jsem si pustila televizi, manžel dřímal na gauči a dvě malé děti v postýlce spaly vedle v ložnici. Já že se podívám na zprávy, a tam běžely titulky ‚Zpravodajství za chvíli‘, pořád dokola. A když to běželo 20 minut, tak mi z toho nebylo dobře, probudila jsem manžela a říkám: ‚Taťko, vstávej, já mám strach, že bude válka.‘ Vůbec jsem nevěděla, co se děje,“ vzpomíná na dramatické okamžiky v den po demonstraci na Národní třídě. Na shromáždění nechodila, měla malé děti, ale dění sledovala. Ve škole se podle ní jitřily vztahy a docházelo až k nespravedlivému osočování starších kolegů. „Já potřebuju vidět logiku a věci pochopit, eticky mi to dění ve sborovně bylo velmi nepříjemné,“ říká. 

V roce 1997 Dáša Zouharová založila v Podomí občanské sdružení Barvínek, pojmenované podle rostliny, která roste na místech zaniklých středověkých osad. Číst historii regionu z krajiny je jejím velkým koníčkem. Po roce 2000 jako členka zastupitelstva bojovala proti komerční výstavbě u vesnice, která se připravovala bez demokratické transparentnosti. Zorganizovala tehdy s Barvínkem petici občanů, i když kvůli tomu čelila nepříjemnostem a výhrůžným telefonátům. Ke své bohaté pedagogické činnosti dodává: „Všechno zlé je k něčemu dobré. Na zmíněné kauze jsem si uvědomila, kolik se toho o principech demokracie musíme ještě všichni naučit. Snažila jsem se do výuky dostat povědomí o té obrovské změně, která se stala a která žákům dává prostor pro to, aby měli odvahu přijít se svým názorem. A když se děje něco, s čím nesouhlasí, tak aby se proti tomu snažili aspoň udělat, co je možné a v jejich silách. Prakticky jsme trénovali řadu demokratických postupů, třeba veřejné projednání záměrů v obci.“

Dáša Zouharová na závěr svého vyprávění říká: „Jsem velký patriot. Pro mě je důležité mít vztah k rodnému kraji a odvahu a vytrvalost. Odvahu mít svůj vlastní názor v každé situaci a být dost silný na to, ten názor či nějaký nápad sdělit a mít vytrvalost ho po projednání uskutečnit. Nebýt jenom ten, kdo říká, jak by se měly věci dělat, ale začít je dělat.“ V roce 2025 žila v Podomí.