Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Živná (* 1946)

• narozena 18. června 1946 v Lounech

• stala se jedním z prvních dětí narozených přeživším holokaustu

• roku 1941 matku Gertrudu Juppovou zatklo gestapo

• matka prožila internaci v Terezíně a Osvětimi, kde pracovala jako účetní

• přežila pochod smrti a vrátila se do Loun

• otci Ladislavovi Juppovi po válce zabavili krejčovský podnik komunisté

• pamětnice vystudovala zdravotní školu a pracovala v lounské nemocnici

• o těžce nemocnou maminku pečovala až do smrti

• roku 2023 žila v Lounech

Jana Živná se stala jedním z prvních dětí, které se narodilo ženě navrátivší se z nacistického vyhlazovacího tábora. Její maminka Gertruda Juppová přežila Osvětim díky tomu, že uměla perfektně německy, a tak pracovala v táboře v kanceláři. I tak ale bojovala o přežití a na konci války zažila jeden z hrůzných pochodů smrti. Vysvobození se dočkala až v Německu poblíž Drážďan. V Osvětimi se ale také seznámila s jednou z vězeňkyň, pražskou Němkou Annou Neumannovou, se kterou se pak přátelila až do smrti a která byla drahá také její dceři.

Jana Živná vypráví: „Anička neuměla ani slovo česky a moje máma ji česky naučila až v Osvětimi. Její otec pořád žádal, aby ji propustili, že není Židovka, že je Němka a ničeho se nezúčastnila. Až asi rok před koncem války byla propuštěna.“ Anna Neumannová byla zatčena v době, kdy dělala guvernantku dcerám jistého pražského zlatníka. Jana Živná bohužel neví, jaké okolnosti vedly k jejímu zatčení, ani proč skončila právě v Osvětimi.

Anna byla asi o deset let starší než Gertruda Juppová, a tak si k ní a několika dalším vězeňkyním vytvořila v podstatě mateřský vztah. „Když byla propuštěna, tak asi po měsíci u mámy v kanceláři zazvonil telefon a její šéf, Rakušan, jí podal sluchátko a tam se ozvalo: ‚Hier Mutti!‘ Máma si v první chvíli myslela, že to je její matka, která tam ale skončila v plynové komoře. Byla to ale Anička, která jí řekla: ‚Odjíždím do Prahy, jsem propuštěna. Byla jsem v karanténě a budu na tebe čekat.‘ A tak se stalo, že když se máma vrátila, tak došla k nám domů, táta řekl, že už ji dál samotnou nepustí, nasedl s nima a dojeli do Prahy za tou Aničkou. A ta ji tam konečně vykoupala,“ vzpomíná Jana Živná.

Bezcenný briliant v koncentráku

Na pobyt v Osvětimi nevzpomínala Gertruda Juppová příliš ochotně, chtěla raději zapomenout a její dcera Jana Živná tak zná jen některé části příběhu své maminky. V paměti jí uvízly některé příhody, matka jí například vyprávěla, že v Osvětimi jednou v misce s jídlem našla briliant. Pravděpodobně se tam dostal od někoho z vězňů, kteří si podobné cennosti zašívali do oblečení na cestu do lágru. Nebyl jí ale k ničemu, kdyby se ho pokusila schovat a našli ho u ní, mohlo ji to stát život. „Maminka už pak po návratu nikdy nic nechtěla, žádné šperky a podobné dárky. To vše je pomíjivé, pro ni byl důležitý život, že to přežila,“ říká Jana Živná.

Při jiné příležitosti ale Gertruda Juppová svůj život riskovala. Anna Neumannová později pamětnici vyprávěla, že byla donucena jít s její maminkou péct vánoční cukroví do rodiny jednoho z osvětimských nacistů. Hlídala je přitom stráž se zbraní. Když dokončily práci a vraceli se do baráku vězňů, řekla Anna Getrudě „Vidělas, co tam měli vajíček?“ Getruda jí prý rychlým pohybem ukázala vajíčko, které se jí podařilo vzít a ukrýt.“ Tak přišly, uvařily si ho, nakrájely na plátky a každá dostala plátek vajíčka,” vybavuje si Jana Živná.

Gertrudu Juppovou v roce 1941 zatklo gestapo na základě udání členů lounské pobočky fašistické organizace Vlajka. Obvinili ji z porušování protižidovských zákonů. Jana Živná neví přesně, jaké z antisemitských nařízení její maminka porušila, domnívá se ale, že si na ulici zakrývala žlutou židovskou hvězdu, kterou museli Židé nosit našitou na oblečení.

Otec pamětnice, Ladislav Juppa, neměl židovský původ, zatčen tedy nebyl a mohl zůstat v Lounech a ponechat si svou živnost, krejčovský salón. S Gertrudou Juppovou si během jejího věznění v Osvětimi dopisoval a posílal jí balíčky s jídlem a oblečením. „Poslal jí chleba, který byl takový zvláštní, sražený. Když ho pak rozkrojila, zjistila, že v něm zapekl šunku,“ vybavuje si paní Živná jeden z rodinných příběhů.

Kdo si vyzul boty, nepřežil

Na konci války musela maminka Jany Živné podstoupit další děsivou zkušenost, nacisté nahnali přeživší vězně koncentračních táborů do takzvaných pochodů smrti. Vedoucí nacistických lágrů dostali rozkaz rychle evakuovat tábory před blížící se frontou. Ve snaze nenechat žádné přeživší, kteří by svědčili o jejich zločinech, donutili zbědované vězně v nelidských podmínkách pochodovat i stovky kilometrů. Kdo nemohl dál, toho nacisté zastřelili. 

„Říkala, že spali různě po stodolách hladoví. Lidé si zoufale brali z pole brambory nebo tuřín a hltali to, jak měli hlad, a bohužel tam zemřeli. Museli být ukáznění, aby vůbec došli. Například se nesměli vyzouvat, protože jim otekly nohy a už se neobuli. Takové potom všechny zastřelili,“ popisuje Jana Živná vzpomínky své matky.

Ta jí také vyprávěla, že na konci strastiplného pochodu zažila nálet na Drážďany. „Lidé tam prý do rána úplně zběleli hrůzou. Také vyprávěla, jak se tam chovali ruští vojáci – znásilňovali Němky a kradli. Ty vojáky pak zastřelil jejich velitel, když na to přišel.“ Gertruda Juppová se ve vybombardovaných Drážďanech přidala ke skupině Čechů, kteří se vydali na nákladním voze do Československa. „Říkala, že na hranicích všichni seskočili, líbali zem a zpívali hymnu.“

Vy jste se vrátila? 

Gertruda Juppová se nakonec vrátila ke svému muži Ladislavovi do Loun. Již brzy po návratu šla do vězení konfrontovat Františka Dlouhého, jednoho ze tří udavačů z fašistické organizace Vlajka, kteří na ni poslali gestapo. „Byl prý strašně zbitý a oteklý, a když ji uviděl, moc se divil, že se vrátila. Nečekal to. Pak s ním byl soud v Mostě, kde máma také byla. Jeho advokát mu tam vezl civil s tím, že ho osvobodí. To mu ale nevyšlo a byl pár let zavřený, ale nevím, jak dlouho,“ říká Jana Živná, která se sama snažila zjistit, zda existuje archiv „vlajkařů“ a konfidentů gestapa, ve kterém by mohla vypátrat, co se stalo s druhými dvěma udavači, zodpovědnými za zatčení její matky, ale bohužel nic takového nenašla.

Gertruda Juppová se měla účastnit ještě jednoho soudu, měla jet svědčit na norimberský proces s hlavními válečnými zločinci. Byla už ale těhotná a čekala dceru Janu a proto do Norimberku nakonec nejela.

Nedlouho po Janě se Gertrudě Jupové narodil také syn Ladislav. Bohužel se ale na jejím zdravotním stavu podepsaly roky věznění v Osvětimi. První vzpomínky Jany Živné se proto týkají matčiny nemoci. „Pět týdnů po porodu bratra si máma zlomila nohu. Po koncentráku nebyl její zdravotní stav dobrý, nesrůstalo jí to. Ležela na ortopedické klinice v Praze a doma zůstal pětitýdenní kluk. Tak mě poslali k tetě do Rokycan a tam se o mě starali. Když mě asi po roce přivezli domů, tak jsem nechtěla vůbec k mámě jít. Neznala jsem ji. Nevěděla jsem, kdo to je, bála jsem se jí a její sádry, kterou měla na noze,“ vybavuje si Jana Živná vzpomínky z doby, kdy jí byly tři roky.

Jako dítě se pamětnice setkala s tím, že na ni jiné děti kvůli jejímu původu hanlivě pokřikovaly, a dokonce ji bily. „Že je moje máma Židovka, jsem se dozvěděla až ve škole,“ říká. Ačkoliv měla od dětství na očích maminčino tetování z Osvětimi, jen postupně se dozvídala, co to znamená.

Ladislavovi Juppovi, otci Jany Živné, zabavili komunisté po roce 1948 krejčovský salon. Jana Živná vzpomíná, jak otec šil tajně oblečení pro známé a ona je jako dítě roznášela po Lounech. V padesátých letech přišli rodiče o úspory kvůli měnové reformě. Jana Živná si vybavuje, jak tehdy v Lounech za kostelem lítaly ve vzduchu peníze, které tam lidé vyhazovali, protože už neplatily. S kamarády si je tehdy sbírali a hráli si s nimi.

Nemáte potvrzení od gestapa, nedostanete odškodnění

Po absolvování základní školy v Lounech šla Jana Živná studovat střední zdravotnickou školu do Mostu. Dokončila ji v roce 1964. Později pracovala v nemocnici v Lounech jako sekretářka.

Její matka žádala u Svazu protifašistických bojovníků o finanční podporu jako odškodnění za roky věznění, svaz ale podle Jany Živné vydání podpory byrokratickými průtahy neúměrně zdržoval. „Pořád se nic nedělo. Šéf této skupiny byl svobodovec, bojovník od Dukly. A ten ty vězně úplně odstrkoval a nechtěl pro ně nic dělat, i když sliboval hory doly. A pořád mámě to osvědčení nepřicházelo. Tak jsme se jednoho dne sebraly a dojely do Prahy do kasáren v Karlíně, kde se to vyřizovalo. Poslední dveře na chodbě byli političtí vězni. Tam nás přivítal jakýsi ‚generál‘ opancéřovaný medailemi. Mluvil záhadným jazykem připomínajícím rusínštinu. A ten to mámě nechtěl přiznat, protože nepředložila zatykač z gestapa. Poprvé v životě jsem viděla mámu rozčilenou. Tak jsem se ho zeptala, jestli si máme dojet do Kladna na gestapo, aby nám vytvořili duplikát,“ popisuje nepříjemné chvíle Jana Živná. Tato poznámka ale možná úředníka nakonec přesvědčila. Po této návštěvě se věci daly do pohybu a Gertruda Juppová osvědčení získala. „Za každý rok věznění dostala přidáno jednu stokorunu k důchodu,“ dodává Jana Živná.

Trauma z koncentračního tábora pro Gertrudu Juppovou oživila okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Jana Živná tehdy byla s matkou sama v Lounech, otec byl na dovolené v Rumunsku. Gertruda Juppová měla velký strach, že by mohli ji nebo někoho z rodiny znovu zatknout. Začala se v té době horečně učit rusky. „Říkala jsem jí: ‚Prosím tě, proč se teď učíš rusky?‘ A ona na to: ‚Musíš znát jazyk nepřítele.‘ Protože jí zachránila němčina, jedině díky tomu mohla dělat v lágru v kanceláři. Bály jsme se s mámou chodit po ulici, protože jsme nevěděly, co se stane,“ vzpomíná na sovětskou invazi Jana Živná. U nemocnice, kde pamětnice pracovala, byly ruské tanky, a bála se jít i do práce.

Jana Živná se později odstěhovala za manželem do Prahy, po čase se ale zdravotní problémy její maminky prudce zhoršily, a tak se vrátila do Loun a starala se o ni, manžel za ní z Prahy dojížděl. Gertruda Juppová zemřela v roce 1983 v nemocnici v Lounech.

„Anička mi později řekla, že by chtěla znovu prožít svůj život i s tím koncentrákem, protože v něm poznala mojí mámu,“ vzpomíná Jana Živná. Sama zůstala v kontaktu s Annou Neumannovou až do její smrti.