Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Zikan (* 1929)

• narodil se 23. února 1929 v Praze

• byl členem mládežnické organizace národních socialistů

• na podzim 1948 s kamarádem utekl do britské okupační zóny Německa

• dva týdny strávil v západoněmeckém vězení za nedovolené překročení hranic

• dva roky prožil v uprchlickém táboře v Hannoveru

• v červenci 1951 odplul do USA

• žil v české čtvrti v New Yorku

• v létě 1952 narukoval do americké armády

• bojoval ve válce v Koreji

• v roce 1954 se vrátil do USA už jako americký občan

• hrál profesionálně fotbal

• v USA vystudoval vysokou školu

• oženil se a vychoval dva syny

• v 70. letech se ho StB neúspěšně snažila získat ke spolupráci

Bylo mu devatenáct let, když v listopadu 1948 překročil ilegálně severočeské hranice, prošel sovětskou okupační zónou Německa a šťastně se dostal na Západ. Čekalo ho čtrnáct dnů v západoněmeckém vězení a dva roky v uprchlickém táboře v Hannoveru. Tam byl ještě i v červnu 1950, kdy daleko na východě začala korejská válka. “Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že v té válce budu jako americký voják, myslel bych, že je blázen,” vzpomínal Vladimír Zikan.

 

V komunismu žít nechtěl

Narodil se 23. února 1929 v Praze. Jeho otec, ředitel na poště pro cizinu, byl bývalý ruský legionář, masarykovec a národní socialista. Také Vladimír se stal členem národně socialistické mládežnické organizace – jejím předákem ostatně byl jeho oblíbený učitel z vokovické základní školy Josef Lesák. Ten později, v únoru 1948, organizoval studentský protestní průvod na Hrad a následně se stal prvním poslancem, kterého komunistický režim uvěznil.

Vladimír teprve po válce nastoupil na střední průmyslovku, poslední dva válečné roky totiž pracoval v poštovní technické ústředně – naučil se tam německy a i to se mu později hodilo. Měl vztah k hudbě, hrál na housle a piano, sportoval – věnoval se fotbalu a ping-pongu, chodil tančit do vinárny Bajkal. Výsledek voleb v roce 1946 ho překvapil, v okruhu jeho národně socialistických přátel se vítězství komunistů nečekalo. “Lidi byli bohužel naivní. Například o Vinohradech říkali: ‚Tam nemůžou komunisti vyhrát, to je taková smetánka Prahy.’ Pak jsme se probudili – a komunisti vyhráli na Vinohradech!”

Vladimír v komunismu žít nechtěl. “Už jsem byl dost starý na to, abych měl nějaký přehled. A když jsem u něčeho byl, a druhý den mi někdo říkal, že to bylo úplně jinak – to jsem viděl, že takhle to nejde.”

 

Do kufru dal pár nejnutnějších věcí

V létě 1948 Vladimír brigádničil ve fotografickém obchodě na Václavském náměstí. Tam tehdy často chodil jakýsi Jindřich Hoffmann, jen o málo starší mladík s německým přízvukem. Seznámili se. Bylo z toho přátelství, na které se Vladimír odvážil vsadit vše:

“On se narodil v Chemnitz, v Saské Kamenici. Jeho táta byl Čech, máma Němka, ale táta zemřel, když mu bylo asi deset. Máma si pak vzala Němce, tím pádem měl oba německé rodiče. Vzali ho do Hitlerjugend a potom, když začala válka a byl už dost starý, i do wehrmachtu. Chtěl utéct do Švýcarska, chytili ho a poslali na frontu do Ruska. Tam se nějak dostal do Svobodovy armády – mluvil dobře česky, i když bylo poznat, že to není jeho první jazyk. Se Svobodovou armádou přišel do Československa,” přiblížil Vladimír osud svého přítele. Jindra prý tušil, že ho v komunistickém Československu dobrá budoucnost nečeká. Na podzim 1948 se rozhodli, že se společně pokusí o útěk na Západ.

Vladimír o svých plánech nikomu neřekl, zatajil je i před rodiči – nechtěl, aby pak museli na policii lhát. Večer před odchodem jim napsal dopis na rozloučenou. Do papírového kufru sbalil pár nejnutnějších věcí: křestní list, průkazku Sokola, národně socialistickou legitimaci.

Většina Čechoslováků prchajících po únoru z komunistického státu volila cestu přes Šumavu – do americké okupační zóny. Gottwaldův režim na to ale rychle reagoval a každým měsícem byly šumavské trasy čím dál tím lépe zabezpečené a pro uprchlíky čím dál tím nebezpečnější. Počátkem listopadu se už Vladimíru a Jindrovi – i vzhledem k Jindrovu zázemí v Sasku – zdála bezpečnější severní trasa.

 

Přes sovětskou zónu na Západ

4. listopadu 1948 se oba mladíci sešli na Masarykově nádraží, odjeli vlakem do Chomutova a odtud dál do příhraničních Vejprt, městečka, které od jeho německého protějšku (Bärenstein) odděluje jen potok Polava. “Jindra tam měl mezi pohraničníky známou, byla to sudetská Němka, neodsunutá. Ta šla s mámou a dávaly pozor, ony věděly, kdy tam pochodují stráže. Domlouvaly to s Jindrou všechno německy, já jsem slyšel akorát ‚um acht Uhr’ a ‚Wasser’ – a tak jsem věděl ‚v osm hodin’ a že je tam voda. Jenomže ta voda nám měla být pod kotníky, ale asi jsme šli jinudy – a já jsem tam vlezl do tůně až po pás. V listopadu! U kufru se mi utrhlo ucho, protože to byl papírák. Ale přešli jsme do ruské zóny.”

Známá měla na německé straně sestru, počkali u ní do rána, pak nasedli na vlak a odjeli do Saské Kamenice k Jindrově rodině. Zdaleka ještě neměli vyhráno, Vladimír nemohl v Německu mluvit, aby se nepoznalo, že je Čech. Zůstával v domě, zatímco Jindra se naposledy viděl se starými přáteli. U Jindrovy rodiny zůstali dva týdny – Jindrova sestra Margot se stala Vladimírovou první láskou a později také utekla na Západ. Hoši plánovali pokračovat do Berlína a do západní zóny přejít tam, z tohoto plánu ale nakonec sešlo. Po dvou týdnech azylu u Jindrovy rodiny zaplatili převaděče, ti je vedli přes Lipsko, Halle a Magdeburg.

Cestovali přeplněnými vlaky s vytlučenými okny, také nádraží byla po válce stále ještě v troskách. “V Magdeburgu na nádraží jsme museli čekat na osobní vlak. Lidi spali všude po zemi. Chodili tam Rusové, košile venku a s automaty, chodili mezi lidmi a dívali se. Já jsem měl kabát montgomerák – máma mi ho koupila, cokoliv amerického byla tehdy frajeřina –, tak jsem se tam v tom montgomeráku krčil. Ale dopadlo to dobře.” Nikdo je nekontroloval, v Helmstedtu v noci bez problémů přešli až do britské okupační zóny, tedy do západního Německa. “Ti pašeráci s námi šli až za čáru. Tam nám potom řekli: ‚Kluci, tak si zakuřte.’ A my jsme věděli, že jsme na druhé straně.”

 

Týdny v kriminále, roky v uprchlickém táboře

Ještě v noci se ohlásili na německé policejní stanici, jako cizinci ale spadali pod britskou správu. Měli na Angličany počkat do rána, v náhlém popudu se ale rozhodli pokračovat dál na západ, pokud možno do Nizozemska, kde měl Vladimír kontakt ještě z Prahy. Skutečně dojeli do města Hengelo, našli danou adresu, z níž je poslali dál do Haagu. Tam oba mladíci zažádali o povolení k pobytu.

Nedostali ho. Nizozemci je vrátili do (západního) Německa, kde mladí muži putovali do vazby. Pak je převezli k britskému soudu v Oldenburgu, Vladimír s Jindrou měli advokáta, na jehož radu přiznali vinu a byli odsouzeni za nedovolené překročení hranic ke dvěma týdnům vězení. Vězeňská zkušenost byla depresivní, Vladimír se jako mladistvý ocitl sám na cele, na noc musel odevzdávat boty a oblečení, aby nemohl utéct. “Ale myslím, že každý by si to měl na chvíli vyzkoušet – a byli bychom mnohem hodnější,” tvrdí Vladimír Zikan s tím, že právě v cele dobře pochopil, co je to svoboda.

Po dvou týdnech je vězeňský vlak přepravil do sběrného tábora International Refugee Organization (IRO) v Osnabrücku. Zde je mimo jiné důkladně vyslýchala také americká kontrašpionážní služba CIC. Ta mezi Čechoslováky verbovala své agenty, které pak s různými úkoly vysílala zpět do komunistického státu, ale snažila se naopak také eliminovat komunistické špióny v řadách žadatelů o azyl. “Výslech probíhal velice kamarádsky. Američané nabídli škatulku cigaret, kafe a čokoládu. Ale zároveň říkali: ‚Já chci vědět všechno od doby, co jste se narodil, až do doby, co jste prošel do téhle kanceláře.’ Oni o mně věděli víc, než jsem věděl já.”

Vladimír i Jindra měli štěstí, oba získali status politického uprchlíka a mohli se přesunout do uprchlického tábora v Hannoveru pod správou IRO. Byť to byla ta lepší varianta (lidé, kteří status politického uprchlíka nezískali, putovali do táborů pod německou správou, kde byly podmínky znatelně horší), ani život v táboře spadajícím pod IRO nebyl žádný med. Vladimír tu strávil dva bezprizorní roky, během nichž se “nedalo dělat skoro nic”. S Čechoslováky, kterých tu nebylo mnoho (většina utíkala přes Bavorsko do americké zóny), přesto založili alespoň sokolskou jednotu. Ukrajinci, se kterými hrál fotbal, mu pomohli k práci popeláře, takže si vydělal 10 marek týdně a mohl se každý den osprchovat. Později si ho všimli ve fotbalovém klubu Arminia Hannover – s tímto klubem, který hrál německou Oberligu, rok trénoval a vydělal další peníze.

 

Do Ameriky!

V táboře se jeho a Jindrova cesta rozdělily, Jindřich Hoffmann si našel práci v uprchlické nemocnici a později odjel do Austrálie. Vladimírovi se podařilo sehnat potřebný sponzoring v USA – díky pozvání a příslibu práce od rodinné farmy ve Wisconsinu získal vízum a mohl odcestovat do Ameriky. V létě roku 1951 nastoupil v Brémách na vojenskou loď a po dvou týdnech plavby vkročil v New Orleans na americkou půdu.

Připadalo mu, že zemřel a probudil se v ráji. V přístavu na něj čekaly dvě katolické dámy v parádních kloboucích, autem se šoférem ho dovezly na nádraží, předaly mu jízdenku a peníze. “První věc, co jsem si koupil, byly Lucky Strike cigarety, dal jsem si je do kapsy. V Louisianě je subtropické podnebí a v červenci na té Mississippi River bylo vlhko jako v prádelně. Tak jsem si říkal: ‚Teď do Chicaga, a ještě nahoru – to bude cesta!’ Jenomže vlak byl klimatizovaný. Kdepak by mě napadlo, že vlak může být klimatizovaný! Tak jsem si zapálil cígo u okýnka a říkal jsem si: ‚Vladimíre, teď jedeš!’”

Na farmě ve Wisconsinu se k němu chovali přívětivě, byl jim vděčný, ale cítil se tam izolovaný a toužil poznat Ameriku. Protože majitelé farmy ve skutečnosti nikoho na práci až tak nepotřebovali – chtěli spíš nabídnout pomocnou ruku uprchlíkovi z Evropy – po pár měsících se s nimi rozloučil a odjel do New Yorku. Jeho přítel a dřívější emigrant Zdeněk Taussig mu tam dohodl angažmá v profesionálním fotbalovém klubu. Vladimír ale nakonec upřednostnil život mezi československými exulanty v české čtvrti na Manhattanu - práci našel v místní pekárně, kopanou hrál za krajanské FC Praha.

Tzv. “Malé Čechy” na Manhattanu už tou dobou měly svou nejslavnější éru za sebou, poúnorová emigrace však český spolkový život v New Yorku částečně obnovila: v České národní budově sídlil Sokol i klub Moravan. “Český život tam v těch 50. letech byl pořád ještě velký,” vzpomínal Vladimír Zikan.

 

Vojákem U.S. Army v korejské válce

Do New Yorku dorazil v listopadu 1951. O tři měsíce později mu přišel povolávací rozkaz k plnění povinné vojenské služby. Přátelé mu prorokovali, že ho odvodní komise kvůli neznalosti angličtiny odmítne, opak byl ale pravdou. Dostal nejvyšší kategorii a v červenci 1952 narukoval do americké armády. Ta v té době vstupovala do třetího roku války v Koreji – v rámci intervence OSN tu bojovala proti severokorejskému komunistickému režimu, podporovanému Čínou a Sovětským svazem.

Vladimír absolvoval čtyřměsíční výcvik v Georgii: “Co jsme dělali fyzicky, když jsme pochodovali, skákali, to jsem zvládal. Ale když jsme seděli ve třídách a učili se a já nerozuměl – to jsem to vzdával a přemýšlel o všem možném.” Nepříjemné bylo také to, že si kvůli jazykové bariéře obtížně nacházel přátele. Doufal, že ho po výcviku pošlou do americké okupační zóny Německa, namísto toho se ocitl v japonském Sasebu. Teprve tam zjistil, že cílem plavby je skutečně válkou zmítaná Korea.

Vylodili se v jihokorejském Pusanu, pak vlakem pokračovali do Soulu (fronta se v tu dobu nacházela již severně od něj) a odtud k jednotlivým kompaniím. Mezi vojáky prý tehdy vládlo vlastenectví: “Lidi tam šli s vědomím, že je to nutné. S tím jsem tam já šel taky, chtěl jsem být občan – a dostal jsem občanství, když jsem byl v Soulu. Všichni jsme se báli, jen později už míň. Já jsem se bál nejvíc toho, že kdyby mě chytili, tak aby mě neposlali zpátky do Československa.”

První frontovou zkušenost líčí jako “panikovou” – něco, na co přes veškerou přípravu nemohl být připraven. V Koreji strávil 14 měsíců, z toho zhruba polovinu na frontě, tu druhou pak (po uzavření příměří) u tzv. Ordnance Corps – jednotky zajišťující logistickou podporu. Podle svých slov se účastnil minometných a kulometných přestřelek, frontových útoků (“většinou na polích, horší to bylo ve vesnicích, kde je spousta skrýší”), ale ne přímo žádné velké bitvy. Dnes nemůže s jistotou říct, zda někoho zastřelil, nebo ne.

 

V USA vystudoval a založil rodinu

Korejská válka skončila v červenci 1953, Vladimír se ale do USA vrátil až v roce 1954, když dokončil dvouletou vojenskou službu. V New Yorku znovu nastoupil do fabriky, ve které mu jako veteránovi museli držet místo, pak přijal nabídku Baťova závodu u Baltimoru, aby vytvořil podnikovou fotbalovou jedenáctku. V Baltimoru se usadil natrvalo a časem hrál i za místní profesionální klub Baltimore Pompeii. Později si našel práci u elektronické firmy Westinghouse, z dělníka se vypracoval na manažera, vystudoval Industrial Management na University of Baltimore a u firmy zůstal celkem 32 let.

V roce 1963 se oženil, při té příležitosti ho v USA mohla poprvé navštívit i jeho maminka (ta později přicestovala ještě dvakrát stejně jako jeho sestra). Vladimír se naopak do Československa podíval v roce 1970 a pak během 70. let ještě třikrát. Od roku 1975 ho přitom měla v hledáčku Státní bezpečnost, která zvažovala, zda by ho mohla získat pro spolupráci. Podle svazku dochovaného k jeho osobě v Archivu bezpečnostních složek (arch. č. 18722) si ho StB před jeho poslední návštěvou v roce 1979 důkladně prolustrovala a nasadila sledovací techniku včetně odposlechů telefonů jeho příbuzných. V době Vladimírovy návštěvy pak tajní monitorovali jeho pohyb, skrytě ho fotografovali. Estébácká akce ale skončila neúspěchem, Vladimíra se nepodařilo kontaktovat. Ve svazku se konstatuje, že „objekt“ za svého pobytu v ČSSR „prováděl sebekontrolu a pravděpodobně po zjištění, že je o jeho osobu zájem, narychlo z ČSSR odcestoval“. StB pak jeho svazek uzavřela s tím, že je pro jejich potřeby nepoužitelný. Během natáčení pamětník bohužel nebyl s obsahem svazku konfrontován a k této epizodě se tak nemohl vyjádřit.

Vladimír v USA vychoval dva syny, ten starší během ročního studia ve Francii v 80. letech opakovaně nevštěvoval Prahu a do ČR se pak vracel i po pádu komunistického režimu. Sám Vladimír začal o trvalém návratu do Česka vážněji uvažovat až po smrti své ženy v roce 2015, už se k němu ale neodhodlal.