Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Zídek (* 1944  †︎ 2022)

Měl jsem krásný basketbalový život

  • narodil se 8. února 1944 v Praze

  • rodina se krátce poté přestěhovala do Poběžovic v západních Čechách

  • během středoškolských studií v Plzni se stal členem tamního basketbalového týmu Spartak

  • od roku 1962 odehrál celkem čtrnáct sezon za pražskou Slavii

  • šestkrát se stal mistrem domácí ligy

  • hrál ve finále Poháru mistrů evropských zemí a vyhrál Pohár vítězů národních pohárů

  • s reprezentačním týmem získal stříbro a bronz na evropských šampionátech

  • zúčastnil se olympijských her v Mnichově roku 1972

  • v roce 2001 zvítězil v anketě o nejlepšího českého basketbalistu století

  • roku 2013 vstoupil do Síně slávy České basketbalové federace

  • v roce 2019 byl jako první Čech uveden do Síně slávy mezinárodní basketbalové federace FIBA

  • zemřel v květnu roku 2022

Jiří Zídek se narodil 8. února 1944 v Praze, jeho otec byl komerční inženýr, matka učitelka. Rodina se krátce poté přestěhovala do městečka Poběžovice poblíž Domažlic. Na dětství a mládí tam strávené vzpomíná jako na idylické, na venkově se dal snáze přežít i všeobecný nedostatek potravin a dalších věcí během druhé světové války a bezprostředně po ní.

I když nikdo z rodiny se prý sportu nevěnoval, po otci zdědil Jiří sílu a vysokou postavu. „V Poběžovicích jsem prakticky vyrůstal na fotbalovém a volejbalovém hřišti, jiný sport se tam nedělal,“ vysvětluje, proč začal právě s volejbalem. Pokračoval v něm i poté, co nastoupil na stavební průmyslovku v Plzni.

Ale jen do doby, než ho oslovil trenér basketbalového Spartaku Plzeň Miloš Sládek. Jiří ho upoutal svou nadprůměrnou výškou – tehdejší středoškolák měřil dost přes dva metry. V Plzni se seznámil se svými pozdějšími spoluhráči ze Slavie VŠ Praha, protože podobně jako on rukama trenéra Miloše Sládka prošly i další pozdější hvězdy, jako například Karel Baroch, Robert Mifka nebo Jaroslav Skála.

„Kariéru jsem začal v Plzni v nějakých šestnácti nebo sedmnácti letech. Měl jsem dva metry sedm, pozvali mě pak na soustředění vysokých hráčů do Mariánských Lázní, kde jsem se učil techniku. Je třeba si uvědomit, že tehdy neexistovaly žádné knihy o basketbalu, všechno jsme se učili jeden od druhého, sledováním národního týmu a podobně,“ říká pamětník. „A protože jsem byl docela šikovný, zanedlouho jsem se dostal do juniorské reprezentace. Absolvovali jsme neoficiální mistrovství Evropy v italské Boloni v roce 1962, kde jsme vyhráli.“

Letenku jsem jim vrátil

Mimořádný sportovní talent Jiřího Zídka neunikl trenérům, takže od roku 1962 odehrál celkem čtrnáct sezon za prestižní pražskou Slavii a šanci brzy dostal i v československém reprezentačním týmu. „Ráno jsme trénovali individuálně už před sedmou hodinou, pak se šlo do školy, odpoledne zase do tělocvičny a večer byl kolektivní trénink,“ popisuje svůj režim. Kromě tréninku nicméně zvládl i vystudovat Fakultu tělesné výchovy a sportu. Po jejím absolvování ho čekala zkrácená povinná vojenská služba, kterou strávil v dresu armádního týmu Dukla. Pak zase oblékl barvy Slavie (dnešního USK Praha), s níž se dohromady šestkrát stal mistrem a osmkrát vicemistrem domácí ligy.

Zejména ve druhé polovině šedesátých let patřil Jiří Zídek k nejlepším hráčům kontinentu. S reprezentačním týmem získal stříbro a bronz na evropských šampionátech (a na olympijských hrách v Mnichově roku 1972 mimo jiné zažil teroristický útok na izraelské sportovce), se Slavií hrál ve finále Poháru mistrů evropských zemí a vyhrál Pohár vítězů národních pohárů.

Přestože o úspěšného pivota jevily značný zájem týmy z Itálie, Řecka i USA, pokračovat v kariéře v kapitalistickém zahraničí bylo v té době možné jen za cenu emigrace. V jednu chvíli k ní měl Jiří Zídek velmi blízko: „Na mezikontinentálním turnaji v Itálii jsem se rozhodl kývnout na nabídku z Bostonu. Přistavili auto a s připravenou letenkou jsem měl jet rovnou na letiště. Na poslední chvíli jsem dostal strach. Měl jsem doma vážnou známost se svou pozdější první manželkou, sestra učila na vysoké škole, bál jsem se, že rodina a známí budou perzekvováni. Letenku jsem Američanům vrátil a vrátil jsem se s výpravou do Československa.“

Tři basketbalové generace

Svého rozhodnutí ale nelitoval. Věnoval se dál basketbalu jako hráč a později trenér (u nás a ve Finsku) a je jednou z našich největších basketbalových hvězd. Dodnes vede historickou tabulku ligových střelců, dvakrát byl zvolen nejlepším hráčem sezony, v roce 2001 zvítězil v anketě o nejlepšího českého basketbalistu století a v roce 2013 vstoupil do Síně slávy České basketbalové federace. Největšího uznání se mu dostalo v roce 2019, kdy byl jako první Čech uveden do Síně slávy mezinárodní basketbalové federace FIBA.

Sám Jiří Zídek si ovšem kromě oficiálních poct nejvíc cení toho, že pod bezednými koši dnes už stojí třetí generace Zídkových: jeho prostřední syn Jiří byl dokonce jedním z několika málo českých basketbalistů, kteří se prosadili v americké NBA, a jeho vnuk Jan právě ve stopách svého otce nastupuje na americkou prvodivizní univerzitu Pepperdine.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pro legendy

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Tipsport pro legendy (Robert Candra)