Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Zich (* 1966)

• narodil se 21. listopadu 1966 v Hustířanech na Náchodsku

• dětství prožil na rodinné zemědělské usedlosti, kterou v 50. letech pro účely místního JZD zabavili komunisté

• v průběhu dospívání se ještě před sametovou revolucí zapojil do duchovních i protirežimních aktivit Společenství svatého Gorazda a druhů

• v roce 1990 se oženil, do manželství se mu narodily tři děti

Rodiče o politice moc nemluvili, ze svých postojů ale neuhýbali

„Totalita byla něco šedého a dopředu přesně nalajnovaného. Snahu bojovat s komunisty jsem ale neměl,“ říká šestapadesátiletý Jan Zich. Dětství prožil na zemědělské rodinné usedlosti na Náchodsku. V 50. letech ji zabrali komunisté pro účely místního JZD. Vyrostl v tradiční věřící rodině. Jako vysokoškolský student se stal členem Společenství svatého Gorazda a druhů. Jeho činnost je mnohými pamětníky označována jako křesťanský disent. Z dnešního pohledu a v souvislosti s vyprávěním o době totalitního Československa budí ale zmínky o sektářském způsobu jeho vedení minimálně určité rozpaky.

„Žili jsme v Hustířanech, v malé vesnici. Spolu se sestrami jsme už jako malí pomáhali s každodenní péčí  o slepice, ovce, krmení apod. Takže buď jsme byli ve škole v sousedním Dubenci, nebo doma,“  vzpomíná Jan, který se do rodiny Jana a Milady, roz. Dědkové, narodil v roce 1966. Odmala se podle svých slov snažil zapadnout a nevyčnívat. „Přirozeně jsem chodil například do pionýra. Rodiče nám to nijak nerozmlouvali, i když vnitřně měli k režimu spíše odpor. Už jen kvůli náboženství. Komunisté se náboženství snažili potírat a hlavně potlačovat snahu lidí se k víře hlásit.“ V Janově rodině patřila víra k rodinné tradici a z generace na generaci se předávala stejně jako hospodářství, které rodině patřilo asi od 20. let minulého století, kdy ho pamětníkův pradědeček koupil jako vyhořelý statek. „Přes den pak chodil normálně do práce a po večerech stavení opravoval,“ vzpomíná pamětník. Hospodářství posléze převzal jeho syn, pamětníkův dědeček, kterému se jako sedlákovi dařilo. Po skončení druhé světové války vstoupil do KSČ. Brzy ale stranickou knížku vrátil. „Pochopil totiž, jak se k zemědělcům zachovali bolševici v Rusku. U nás pak komunisté také proklamovali, že jim nic brát nechtějí, žádné majetky,“ dodává.

Podívejte, už i tento sedlák vstoupil do JZD

Že šlo skutečně jen o plané sliby, se pak ukázalo velmi brzy. V 50. letech minulého století komunisté Janovým prarodičům statek, na kterém i on vyrůstal, zabrali. V rámci kolektivizace jeho dědečka opakovaně tlačili, aby vstoupil do družstva. „Byl pak jako jeden z posledních, který svůj statek JZD předal. Dokonce se o tom tehdy psalo i v nějakých novinách... Ve smyslu, že i tento sedlák už vstoupil do JZD,“ vzpomíná. Družstvo nemělo své vlastní objekty, a tak hospodařilo v objektech, které převzalo, tedy i ve stavení Janovy rodiny. „Pamatuju si, že až do mých deseti let se tam ve stájích chovala prasata. A právě to mě asi hodně ovlivnilo v tom, že jsem se pak rozhodl pro zemědělskou školu. Bylo to něco, co jsem dobře znal, říká pamětník.

Rodiče dětí, které chodily do náboženství, varovali, že se jejich potomci nedostanou na školu

„Ve škole si pamatuju například od učitelů jisté znevažovaní, ve smyslu ty věříš takovým báchorkám... Jako dítě jsem pak kvůli víře cítil i stud,“ vzpomíná Jan na situaci, kdy i malé děti byly zatahovány do manipulací komunistického režimu. Že žije v totalitě začal vnímat až na střední škole. Souviselo to podle něj hlavně s tím, že se více bavili s rodiči, měl větší rozhled a chápal více souvislostí. „I když je pravda, že rodiče se o politice moc nebavili. Na druhou stranu jsem doma viděl, že si otec vždy stál za svým. Neuhnul třeba v tom, že by nás děti nezapsal do náboženství, i když věděl, že z toho můžou být problémy.“ Stejně jako mnozí další Jan postupně vnímal, jak režim ovlivňuje chod celé společnosti. „Na střední jsme třeba pravidelně rozebírali události ve světě, co všechno komunistická strana udělala a vylepšila. Na vysoké byl zase, ještě před revolucí, marxizmus-leninizmus. Pouštěl jsem to ale, jak se říká, jedním uchem tam a druhým ven,“ vzpomíná.

Gorazdovci mě oslovili, jejich činnost mi přišla smysluplná

S výše zmiňovaným Společenstvím svatého Gorazda a druhů se Jan setkal díky své starší sestře, která ho do něj přivedla. Zároveň v něm potkal i svou budoucí ženu Ivu. „Pomohla mi s diplomkou, a tak jsme se dali dohromady. Ve společenství jsem byl rád, měli jsme společné názory. Líbilo se mi, že tam podporují víru a moravanství,“ říká.  Gorazdovci svými staroslověnskými zpěvy doprovázeli mše. Kromě zpěvu se někteří jeho členové, i podle dalších svědectví, věnovali protikomunistickým aktivitám. Jednou z nich byla například záchrana kostela v Brně-Tuřanech, kterému před rokem 1989 hrozilo zbourání kvůli plánům na rozšíření vojenského letiště.

Společenství se mezi moravskými věřícími snažilo rozšířit povědomí o východních kořenech víry spojených se svatým Cyrilem a Metodějem, kteří podle tradice křesťanství na Moravě rozšířili. Gorazdovce vedl Miroslav Richter, kterého měla před sametovou revolucí v hledáčku někdejší StB. „Bylo jasné, že je režimu trnem v oku, strhával na sebe pozornost mnoha lidí a měl charisma,“ doplňuje Jan s tím, že vůdce Gorazdovců měl ovšem i své stinné stránky, což potvrzují i další svědectví některých bývalých členů společenství. „Uměl mluvit, měl v sobě sílu, hýbal a ovlivňoval velkým množstvím lidí. Na druhou stranu měl ale i negativní stránky, stejně jako jiní lídři. Nemusel být pro každého přijatelný. Jeho nekompromisnost a tvrdost ale byla podle mě důležitá. Protože mírný a nekonfliktní člověk jen těžko dokáže dojít do cíle.“ 

Jan podle svých slov vnímal činnost společenství jako velmi důležitou pro evangelizaci, pro šíření víry a radostné zprávy evangelia. Nelíbilo se mu ale, že docházelo k hádkám a často také až k cholerickým stavům vůdce společenství Miroslava Richtera, který se později díky sňatku s Janovou sestrou stal jeho švagrem. „Neměl třeba rád nekázeň. Chtěl mít pod kontrolou všechny nahrávky nebo fotky, které se pořizovaly, a vždy se rozčílil, když zjistil, že někdo fotil nedovoleně. Asi nechtěl, aby to dostali do rukou komunisté a nějak to zneužili. Nebo neměl rád nějakou nekázeň při zkouškách,“ popisuje pamětník. Miroslav Richter měl podle Jana problémy nejen s režimem ale také s takzvanou oficiální církví. On sám byl totiž propojen s církví skrytou, což u té oficiální vzbuzovalo určité napětí. „Někteří kněží mu pak řekli, že už u nich nemůžeme jako sbor zkoušet. Bylo prostě jasné, že když Gorazdovcům nějaký kněz poskytl útočiště pro zkoušky nebo vystoupení, mohl automaticky očekávat, že s tím bude mít nějaké problémy, ať už ze strany režimu nebo ze strany oficiální církve.“

Změna režimu byla nadějí

Po sametové revoluci založil Miroslav Richter Moravské občanské hnutí. Členové společenství se podíleli na roznášení letáků v rámci přípravy na první svobodné volby. Snahou hnutí byla obnova zemského zřízení a Moravy jako určitého celku. Po úmrtí Miroslava Richtera se s postupem času a doby stávajícím členům společenství podle Jana nepodařilo předávat odkaz mladším generacím. Jistá činnost, která má se společenstvím svatého Gorazda a druhů ještě aspoň nějakou spojitost, je pravidelné konání staroslověnské mše ve Slavkově u Brna a také konání pravidelných poutí na horu svatého Klimenta na Uherskohradišťsku. Charakteristika a aktivity Společenství svatého Gorazda a druhů nejsou podle dostupných informací dodnes systematicky zpracované a komplexnost pohledu tedy chybí. Podle některých svědků sice společenství na jedné straně vyvíjelo aktivity mířené proti totalitnímu režimu v Československu před rokem 1989 a jeho činnost, která byla pod neustálým dohledem StB, tak lze nazvat křesťanským disentem. Na druhou stranu způsob vedení společenství Miroslavem Richterem byl sám značně autoritářský a rozporuplný.

Jan Zich se se společenstvím ještě krátce před pádem komunistického režimu u nás účastnil v listopadu 1989 svatořečení Anežky České. Následně se jako vysokoškolák zapojil do revolučního dění. Za změnu režimu byl rád, do budoucna cítil naději. Od roku 1990 je ženatý. Do manželství se mu narodily tři děti.