Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Zhof (* 1928  †︎ 2022)

Připoutali mě k posteli a mlátili do bezvědomí. Pak mi dali elektriku

  • narozen 1. ledna 1928 v obci Hovězí na Vsetínsku

  • ve 40. letech aktivní člen Sokola a Orla

  • po únoru 1948 se podílel na šíření protikomunistických letáků

  • v prosinci 1948 vyslýchán a mučen StB, následně odsouzen na rok a půl těžkého žaláře

  • trest si odpykal v lágrech při uranových dolech na Jáchymovsku

  • následovaly dva roky nucených prací u PTP (1951 až 1953)

  • v letech 1953 až 1956 pracoval jako horník v černouhelném dole Dukla

  • roku 1956 donucen StB ke spolupráci

  • oženil se s Marií, roz. Štrbíkovou, politickou vězeňkyní odsouzenou ke 12 letům

  • zemřel 27. března 2022

„Musel jsem se vyzout. Tam byla taková železná postel, tam mě připoutali, vzali dva obušky a mlátili vás do bezvědomí po patách. Dostal jsem dvakrát na ty nohy, dvakrát jsem byl ovázaný. A potom jsem musel létat, dřepy dělat, a: ,Jak to bylo? Kdo tam byl?!‘ Zase mě tam uvázali, a když jsem si nevzpomněl ani podruhé, tak mi dali elektriku.“ Mučení, lágry, uranové a černouhelné doly, nakonec i vynucená spolupráce s StB. Příběh Bohumila Zhofa poodkrývá pomyslné dno totalitních praktik v éře stalinismu.

Jdou Rusi, tak si dejte bacha

Bohumil Zhof se narodil 1. ledna 1928 v obci Hovězí na Vsetínsku, kde matka Anna, rozená Koňaříková, pracovala jako porodní asistentka, otec Teodor na dělnické pozici ve sklárnách. Zhofovi měli vlastní hospodářství, které jim pomáhalo ustát válečné časy. „Válka pro nás byla těžká. V Huslenkách, to patřilo k Hovězí, tam došlo k vypálení bydliště starosty.“ Šlo o starostu sboru dobrovolných hasičů a partyzána v jedné osobě – Josefa Lažu. „Tam se scházeli partyzáni. To bylo před koncem války, teď je to [samostatná] obec Huslenky. Vidím dodnes, jak to tam hořelo. Dívali jsme se z dálky.“ Ke krvavé události došlo krátce před osvobozením, 26. dubna 1945.[1] Nacisté Josefa Lažu upálili v jeho domě i s rodinou, jejich jména dodnes připomínají pomníky v Huslenkách.[2]

„Němci odešli a přišli českoslovenští vojáci z východní armády. To bylo předvečer. Byla velká oslava,“ vzpomíná na konec války. Šlo o 1. československý armádní sbor, takzvanou Svobodovu armádu. „Přišla první armáda generála Svobody, Svobodovci, to byli Češi anebo Slováci. A ti nám říkali: ‚Za náma jdou Rusi, tak si dejte bacha!‘ A už jsme všechno věděli.“ Příjezd Rudé armády se dle vyprávění obešel bez větších komplikací. „U nás byly lázně, v té obci Hovězí. Do těch lázní [Sověti] přišli a tam se koupali, umývali a tam se ty armády čistily. […] To tak prošlo. A my jsme byli rádi, že je svoboda. Za okupace muselo být zatemnění, byli jsme pohraniční obec. Vlakem jste jel, musel se každý legitimovat… A teď byl pokoj. Tak jsme se těšili, že je konec války.“

Začalo to tak nevinně

V letech 1946 až 1948 se Bohumil vyučil obchodním příručím. Během studií se musel starat o rodinné hospodářství, jelikož otec Teodor krátce po válce – roku 1946 – zemřel. Zároveň se angažoval ve sportovních organizacích Orel a Sokol. Po vyučení nastoupil do práce v podniku Moragro. „Vykupovali jsme od sedláků dobytek anebo obilniny. Dělal jsem ve výkupu. […] To byla zajímavá práce. Jezdili jsme na výkupy po dědinách a vykupovali jsme prasata nebo telata a řezníci si to odvezli.“ Jak vzpomíná na únorový převrat 1948? „Naráz přišly letáky do obce, rádio měl málokdo. A už jsme věděli, že je změna a že to berou komunisté. Ono to na těch vesnicích tak hrozně nevypadalo. Každý měl svoje starosti o svoje zaměstnání a o svoje polnosti. Každý měl kousek pole a staral se o to.“

Zpočátku – ve svých 20 letech – nepřikládal nástupu komunismu až takovou váhu. „Potom už začínali útočit na ty, co měli majetek, to byli obchodníci a ti, co měli větší statky nebo hospodářství, ale furt to bylo takové normální. Začalo to tím, že zlikvidovali ty spolky – Orla, to byl takový hlavní, silný spolek. Kultura i tělovýchova, to bylo zlikvidované.“ Orli ještě stihli uspořádat pouť na Svatém Hostýně v srpnu 1948. „Ona byla připravovaná ještě před únorem, a když se to připravovalo, tak se do toho zapojily všechny ty blízké jednoty, co byly. […] Účastníků tam bylo přes 100 000,“ přibližuje. Mimoto se valašští orli nadále scházeli ve Velkých Karlovicích. „To začalo tak nevinně. Scházeli jsme se na chatě, tam jsme cvičili, měli jsme tam ohně, zpívali a všecko.“ Pod názvem Blaník, který se vžil pro celou skupinu, vydali letáky, kterými chtěli varovat veřejnost před vzestupujícím komunismem. „To bylo upozornění, že si máme dát pozor, co bude. To nebylo ani tak proti tomu režimu, to bylo zaměřené k těm lidem, co je čeká.“

Ani tu bolest už jsem nevnímal

Dle vyprávění si pro Bohumila přijela StB 27. prosince 1948. „Ráno jsem šel do práce a asi v půl desáté nebo kolem desíti hodin přijelo auto a sebrali mě. Odvezli mě na Vsetín na zámek, tam byla vyšetřovna. A v té vyšetřovně pracovala hradišťská Státní bezpečnost. V ten den zatkli deset lidí.“ Mezi nimi například Josefa Plánka, Františka Oravce a Rudolfa Slavíka. Začal výslech: „Zpočátku to bylo normální. Potom jsem se musel vyzout, tam byla taková železná postel, tam mě připoutali na tu postel takovýma úvazkama, aji ruku, potom si vzali dva obušky a mlátili vás do bezvědomí po patách. […] Dostal jsem dvakrát na ty nohy, […] dvakrát jsem byl ovázaný, a potom jsem musel létat, dřepy dělat, a: ‚Jak to bylo? Kdo tam byl?!‘ A zase mě tam uvázali. A když jsem si nevzpomněl ani podruhé, tak mi dali elektriku.“

Šlo o takzvané elektrické boty. A Bohumil Zhof zároveň posloužil jako figurant pro prezentaci této nové mučicí metody. „Estébáci si sedli do místnosti, dokonce tam byli šoféři od okresu, byl tam sekretariát komunistů, přišli nějací papaláši, to bylo plné. A oni [na mě] ukazovali, jakou mašinku mají na reakci.“ Postup byl následující: „To vám dali na nohy, vyzul jste se a do toho vám dali takové želízka s drátama. A přes takový přístroj do vás pouštěli elektriku. […] Já jsem už potom ani nevnímal. Ani tu bolest už jsem nevnímal. Ještě jsem jim dokonce řekl, že jsou gestapáci. […] A oni přidávali. Ubral, přidal… A předváděli se, co na nás mají.“ Dle vzpomínek se během mučení vystřídalo hned několik estébáků. „To byla kompletní vsetínská sestava, a ještě z Uherského Hradiště. […] Poznal jsem je až potom, když jsem byl v Hradišti – [Alois] Čán, [Jan] Mareček, [Alois] Grebeníček,“ a v neposlední řadě taky Ludvík Hlavačka, „ten tam přijel s nimi. On to řídil.“

Z velezrádce náměstkem

O zvrácených „předváděcích akcích“ se dochovala svědectví nejen obětí, ale i strůjců. Příslušník uherskohradišťské StB Karel Hovězák v protokolu z roku 1956 uvádí: „Soudruzi nás sami vyzývali, abychom se šli podívat na novou vyšetřovací pomůcku, tzv. ‚elektrické boty‘, jejichž používání na vyšetřovancích bylo [sic!] zpočátku tajné, ale pak se mezi orgány proslechlo. […] Reakce vyšetřovance byla ta, že se celé tělo, zvláště ruce a nohy začly kroutit a vyšetřovanec zoufalstvím skákal až jeden metr od země. Mezi orgány bylo použití této pomůcky posuzováno jako jedině účinné i tehdy, když ani po bití vyšetřovanec nemluvil. Právě po velkém bití byly tyto boty nasazovány.“[3] Elektrické boty zavedl mezi výslechové metody zmíněný Ludvík Hlavačka, tehdejší vedoucí úřadovny StB v Uherském Hradišti. Jeho příběh – na tomto místě značně zestručněný – je zároveň příběhem o násilí a amorálnosti doprovázené mimořádným kariérním růstem:

Coby komunistu – a tedy nepřítele Říše – Hlavačku v roce 1944 nacisté odsoudili k trestu smrti za přípravu velezrady. Na základě žádosti o milost mu měl být trest snížen na 10 let žaláře, díky čemuž se dožil osvobození.[4] Dle jiných zdrojů[5] se trestu smrti vyhnul díky navázání spolupráce s gestapem. Po válce začal působit v Zemském odboru bezpečnosti (roku 1948 sloučeno s StB), od března 1948 již vedl oblastní úřadovnu StB v Uherském Hradišti a v lednu 1949 se stal krajským velitelem StB v Gottwaldově. „Vynalezl“ zmíněné elektrické boty a v roce 1950 již dosáhl hodnosti plukovníka. Jeho příběh tímto nekončí. V roce 1950 se stal velitelem Pohraniční stráže, v lednu 1953 náčelníkem Hlavní správy Pohraniční stráže a ještě v průběhu roku 1953 dosáhl hodnosti generálmajora. Pod jeho velením došlo – mimo jiné – k elektrifikaci československé státní hranice dráty vysokého napětí a k položení nášlapných min v jejich exponovaných úsecích. Roku 1955 to dotáhl na náměstka ministra vnitra. Po roce 1989 čelil Hlavačka trestnímu oznámení. K soudnímu líčení se však ani jednou nedostavil. Zemřel v ústraní roku 2005.

Dobrovolně a bez nátlaku

Pod taktovkou estébáckých výslechových metod se Bohumil doznal ke styku s bývalými orly, k letákové činnosti, a nakonec i k účasti na přípravě ozbrojeného násilného převratu. Nad jeho podpisem dodnes dochovaného protokolu z výslechu z 28. prosince 1948 nechybí cynická věta: „Prohlašuji, že veškeré údaje, které jsem uvedl do tohoto protokolu[,] jsou skutečně pravdivé, učinil jsem dobrovolně a bez nátlaku.“[6] Následoval soud. Konečný verdikt zněl: „Státní soud odd. Brno žaluje jmen. pro: zločin přípravy úkladů o republiku podle par. 2 odst. 1 z. č. 50/23-Sb a odsuzuje se za to k těžkému žaláři v trvání 1 roku, zostřeného jedním tvrdým ložem [sic!] čtvrtletěně, k ztrátě občanských práv. Odsouzení je nepodmíněné.“[6] Trest si odpykal v lágrech při uranových dolech na Jáchymovsku, ve Vitmanově a Horním Slavkově. A i tam se setkával s násilím. „Hlídali nás, postup se měřil a všechno. A když neplnil normu, tak dostal výprask. […] Pendrekama, obuškama.“

Po vypršení trestu, roku 1951, následovaly další dva roky nucených prací, tentokrát v rámci základní vojenské služby u pomocných technických praporů (PTP). Bohumil Zhof prošel báňskými PTP v Děčíně, Mostě, a nakonec i v Horní Suché při černouhelném dole Dukla. „Uhlí bylo lepší než uran. […] Tam bylo [oproti žaláři] lepší ubytování. A když jste plnil normu, tak jste dostal i to kapesné. A proti tomu kriminálu to bylo… Ale taky nás tam šikanovali,“ vzpomíná. Služba u pétépáků skončila roku 1953. Od prosince 1953 pak zůstal následující tři roky na Dukle jako horník – vozač. „Abych vám řekl, já jsem uměl cosi dělat,“ ohlíží se za prací v dolech. Jenomže pracovitost mu nakonec způsobila další životní komplikace: politicky nespolehlivá osoba prošla kádrovou očistou. StB ve spisu z roku 1956 nešetří chválou a „jmenovaného hodnotí jako člověka, kterého převychoval vojenský kolektiv a kolektiv spoluzaměstnanců na dole Dukla. Bohumil Zhof se jeví mezi občany Hovězí jako osoba s kladným poměrem k dnešnímu lid. dem. zřízení.“[6]

Upozornění není udavačstvím, ale povinností

V červenci 1956 se vsetínská StB rozhodla získat Bohumila Zhofa k tajné spolupráci. Za tímto účelem použila osvědčenou metodu – vydírání. Ve svazku se dočteme, že: „Jmenovaný bude verbován na základě kompromitujícího materiálu, který je dosti působivý[,] aby Bohumil Zhof spolupráci s orgány MV přijal. […] V případě, že Bohumil Zhof by se zdráhal přistoupit na spolupráci, bude použito v plném rozsahu kompromitujícího materiálu.“[6] 13. července 1956 přišli estébáci do jeho tehdejšího bydliště v Dolní Suché. V dochovaném protokolu z této schůzky, respektive v tzv. „zprávě o zaverbování“ se podporučík Jaromír Orság nijak netají vyhrožováním: „Bylo jmenovanému řečeno, že se zase dopustil protistátní činnosti a tato je i v dnešní době trestná. Byl rovněž seznámen podle trestního zákona[,] co by za tuto činnost dostal.“[6] A nechybí ani nátlak ve jménu propagandy: „Bylo vysvětleno Bohumilu Zhofovi, že upozornění na osobu, která je proti zřízení[,] není udavačství[,] ale povinností.“[6]

Tentýž den, 13. července 1956, musel Bohumil spolupráci podepsat. Aby bylo ponížení co největší, estébáci jej donutili závazek ke spolupráci napsat vlastnoručně.[6] Nutno dodat, že i ze samotných svazků je znát, že šlo sice o vědomou, nikoliv však dobrovolnou formu spolupráce: „Při schůzkách vždy nanášel[,] že mu spolupráce činí potíže, že pro to nemá povahu a tak podobně.“[6] Jako agenta pod krycím jménem Bečva jej StB vedla následující tři roky. „Spolupráce s ním byla ukončena v roce 1959 pro nevhodnost k další spolupráci. Navrhuji zničit mapu zpráv,“[6] stojí v dalším z dochovaných spisů. Po více než deseti letech od zatčení tak konečně došlo k útlumu násilí a šikany ze strany Státní bezpečnosti. Těch deset let zároveň zrcadlí, nakolik byl tehdejší režim paranoidní – na počátku mučení, věznění, vydírání a ponižování stálo členství ve sportovním spolku a tisk letáků.

Nebe a dudy

Po vynuceném podpisu spolupráce se Bohumil vrátil na Vsetínsko. Pracoval v Jednotě, v průmyslové prodejně a v prodejně nábytku. Ještě v době, kdy si odpykával sérii trestů v lágrech a u PTP, zemřela matka Anna, komunisté rodině vzali hospodářství, bratr Oldřich emigroval na Západ. Otec Teodor zemřel již v roce 1946 a z nejbližší rodiny tak zůstala akorát sestra Anna. Ta přišla o práci učitelky a své profesi se z politických důvodů nemohla nadále věnovat. Bohumil Zhof se oženil s Marií Štrbíkovou, ženou s rovněž pohnutým osudem. Její otec Karel ukrýval členy protikomunistické odbojové skupiny Světlana. Roku 1949 Karla i Marii Štrbíkovy zatkli. Otec Karel zemřel během vyšetřování v roce 1950, Marii Štrbíkovou komunisté odsoudili ke 12 letům vězení,[7] z nichž si – dle Bohumilova vyprávění – nakonec odseděla „jen“ čtyři. V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa (2019) žil Bohumil Zhof v rodném Hovězím. „Pro nás je důležité, abychom to v klidu dožili. Aby nám zdraví sloužilo aspoň tak, jak slouží. Já už po ničem netoužím. Chci to klidně dožít a jsem rád, že to tak všechno je. Proti tomu, co bylo a co je, to je nebe a dudy.“ Bohumil Zhof zemřel v březnu 2022.

 

 

 

[1]Podrobnější informace o události na stránkách Sboru dobrovolných hasičů Huslenky. K 28. 4. dostupné z:  https://sdh.huslenky.cz/historie/

[2] https://www.vets.cz/vpm/14561-pomnik-obetem-2-svetove-valky/#14561-pomnik-obetem-2-svetove-valky

[3] Cit. dle diplomové práce „Ludvík Hlavačka. Duchovní otec elektrických bot a elektrifikace drátěných zátarasů na hranicích?“ (Košařová 2014: 22–23). K 29. 4. 2022 dostupné z: https://is.muni.cz/th/spepr/DP_-_Ludvik_Hlavacka.pdf

[4] Dle diplomové práce „Ludvík Hlavačka. Duchovní otec elektrických bot a elektrifikace drátěných zátarasů na hranicích?“ (Košařová 2014). K 29. 4. 2022 dostupné z: https://is.muni.cz/th/spepr/DP_-_Ludvik_Hlavacka.pdf

[5] Například Encyklopedie města Uherské Hradiště, k 29. 4. 2022 dostupné z: https://encyklopedie.mesto-uh.cz/home-muh/?acc=profil_osobnosti&load=1953

[6] Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[7] Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/10/Pripad-Svetlana_pdf.pdf (k 5. 5. 2022).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Václav Kovář)