Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Zháňalová (* 1937)

I když vím, že všichni Němci nejsou stejní, nemůžu jim věřit

  • narodila se 11. března 1937 v Brně

  • její otec Karel Svák vlastnil realitní kancelář

  • když jí byly dva roky, zemřela jí matka na zápal plic

  • otec se za 2. světové války zapojil do protinacistického odboje

  • v březnu 1940 otce zatklo gestapo, roku 1942 byl v Berlíně popraven

  • adoptovala ji nevlastní sestra s manželem, přestěhovali se do Zlína

  • v letech 1944 a 1945 zažila bombardování Brna a Zlína

  • po gymnáziu studovala v Brně němčinu a angličtinu

  • pracovala jako překladatelka a tlumočnice z němčiny

  • jejím druhým manželem byl vrcholový běžec Bohumír Zháňal

Když byly Daně Zháňalové dva roky, zemřela jí matka. Ve čtyřech letech jí gestapo odvedlo tátu. Pak už ho nikdy neviděla. Až jako osmnáctiletá se dozvěděla, že ho nacisté popravili za činnost v odboji. Zemřel roku 1942 pod gilotinou v berlínském vězení. Dopis na rozloučenou, který jí před popravou napsal, je jednou z mála památek, jež jí po otci zůstala. Prosí v něm za odpuštění a nabádá ji, aby byla hodná a dobrá Češka a křesťanka. „Stále na tatínka myslím. Modlím se za něho každý den,“ řekla při natáčení rozhovoru pro Paměť národa v březnu 2018 osmdesátiletá pamětnice.

Smrt matky, otcovo zatčení a poprava

Dana Zháňalová se narodila 11. listopadu 1937 v Brně. Otec Karel Svák měl realitní kancelář. Zařizoval lidem prodej a nákup nemovitostí. Zaměstnával jednu sekretářku. Její matka Anna byla v domácnosti. Měli čtyřpokojový byt na Náměstí svobody a ve vedlejším bytě měl otec kancelář. O tom, jací byli rodiče a co se s nimi stalo, ví z vyprávění babičky a nevlastních sourozenců, z dopisů a dokumentů. Maminku si nepamatuje vůbec, na otce má mlhavou vzpomínku, jak jí jako malou holčičku drží v náručí a zpívá písničku. „Možná se mi to ale jenom zdálo,“ říká.

Její matka zemřela v devětadvaceti letech. Rodiče byli v srpnu 1939 na výletě, zastihla je silná bouřka, maminka promokla a nachladila se. Dostala zápal plic, zápal pobřišnice, pohrudnice a selhalo jí srdce. „Otec to velmi těžce nesl. Někdy potom se zapojil do odboje. Pomáhal Židům a dalším lidem, kterým hrozilo od nacistů nebezpečí, dostat se z protektorátu. Dával jim adresy známých ve Francii a pomáhal jim finančně,“ říká.

Jednoho z těch, kterým pomohl, chytila německá pohraniční stráž na moravsko-rakouské hranici. „Měl u sebe i ty adresy od tatínka. Určitě s ním krutě zacházeli, a tak ho nemůže nikdo soudit za to, že ho prozradil. Gestapo si pro otce přišlo 1. března 1940. Nejprve byl půl roku vězněn v Brně, pak v Norimberku, kde měl soud a kde ho jako vlastizrádce na jaře 1942 odsoudili k trestu smrti. Choval se prý velmi statečně. Nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil. Popraven byl 18. září 1942 v berlínské věznici Plötzensee.“

Sirotkovi hrozí převýchova v Německu

O sirotka se starala nejprve otcova matka, která s nimi už předtím bydlela. Potom výchovu převzala Danina nevlastní sestra Libuše. Byla nejstarší ze tří otcových dětí z prvního manželství. Tenkrát měla asi třiadvacet roků a známost s právníkem zemského úřadu Eduardem Dohnálkem. Karel Svák je před smrtí v dopisech prosil, aby jeho nejmladší dítě vychovali. Vzali se nedlouho po jeho popravě. Danu později adoptovali a starali se o ni jako o vlastní.

„Byla jsem moc malá, abych pochopila, co se stalo. Jednou jsem prý přišla ze školky a ptala se sestry, jak je to možné, že všechny děti mají maminku a tatínka, jenom já ne,“ vzpomíná na dobu, kdy svým náhradním rodičům ještě říkala křestními jmény. Musela se spokojit s odpovědí, že rodiče umřeli.

Po popravě se rodina musela přestěhovat do menšího bytu. O osiřelou Danu se začaly zajímat německé úřady. „Chtěli mě poslat na převýchovu do nacistické rodiny v Německu. Sestřin muž Eduard při pohovorech na úřadě řekl, že mě bude vychovávat tak, abych byla platným občanem Německa. Musel ale taky slíbit, že se mnou budou mluvit německy. Samozřejmě jsme mluvili česky, ale každý den mi něco říkali i v němčině, abych aspoň rozuměla. Německá sociální pracovnice každý měsíc chodila na kontrolu a mluvila na mě německy. Když už bylo jasné, že Němci válku prohrají, nechali mě být.“

První školní rok za zvuku sirén

Roku 1944 začala Dana chodit v Brně do první třídy. Pamatuje si, jak se spolužáky a učitelkou utíkala do krytu, když Brno bombardovali Američané. I kvůli opakovaným náletům se manželé Dohnálkovi v březnu 1945 přestěhovali s malou Danou i babičkou do Zlína. Eduard Dohnálek tam už dříve dojížděl pracovat na okresní úřad. „Měli jsme tam půldomek v části Letná. Pamatuji si, že při náletech jsme byli schovaní ve sklepě, anebo jsme utíkali do blízkého lesa,“ vzpomíná na konec války ve Zlíně.

Po únoru 1948, kdy v Československu získali moc komunisté, začal Eduard Dohnálek pracovat jako právník u zlínských Pozemních staveb. „Po válce sice vstoupil do KSČ, ale brzy začal být ke komunistům kritický. Nechtěl proto už pracovat na úřadě, ani u soudu. A byl třeba i proti tomu, abych šla do Pionýra. Nakonec jsem byla ráda. O procesu s Miladou Horákovou jsem doma slyšela úplně jiné věci než ve škole,“ vypráví pamětnice.

Otcovy dopisy na rozloučenou

I za komunistické totality prožila ve Zlíně, který byl přejmenovaný na Gottwaldov, šťastné dětství a mládí. „Moji adoptivní rodiče byli úžasní lidé, vzdělaní a pozorní. Nic mi nechybělo, měla jsem plno kamarádek a zájmů. Politiku jsem moc nevnímala. Jako dospívající dívka jsem se ptala na tatínka, ale dostávala jsem jen vyhýbavé odpovědi, že jsem na to ještě moc mladá,“ vzpomíná. Dávno tušila, že se s ním stalo něco moc zlého. „Jak to skutečně bylo, mi řekli až v 18 letech. A dali mi tenkrát poprvé přečíst dopis na rozloučenou, který mi tatínek v den popravy napsal. Pořád jsem pak na něho myslela,“ vypráví. V dalších dopisech se odsouzený rozloučil se svou matkou, bratrem a ostatními dětmi. Pamětnice je má všechny schované a přečetla je i svým vnoučatům.

Se svým druhým manželem, běžcem Bohumírem Zháňalem, navštívila po roce 1989 berlínskou věznici, ve které byl Karel Svák popraven. „Viděli jsme i tu popravčí gilotinu. Bylo to pro mě strašné. A mohli jsme si prohlédnout i záznamy o něm. Byl tam třeba přesně uveden čas návštěvy katolického kněze před popravou. Od nevlastních sourozenců vím, že otec dříve chodil do kostela jen o Vánocích a Velikonocích. Už do brněnského vězení si nechal přinést Bibli a víra mu asi pomohla smířit se s osudem.“

Němcům nemůžu nikdy věřit

Dana se stala překladatelkou a tlumočnicí. „I když umím také anglicky a francouzsky, němčinu ovládám nejlépe. Asi díky tomu, že jsem byla nucena německy mluvit už jako malé dítě,“ říká. Po maturitě měla jasno, že chce studovat jazyky a překládat. Hlásila se na filozofickou fakultu v Brně. „Chtěla jsem jít na němčinu a angličtinu. Tehdy to ale nebylo možné. Nabídli mi kombinaci němčiny a ruštiny, ale to jsem odmítla. Tak jsem šla na dvouletou ekonomickou nástavbu. Pak jsem se na fakultu přihlásila znovu, a to už jsem byla přijata na němčinu a angličtinu. Jenže po roce jsem se vdala, narodil se mi syn a školu jsem bohužel nedokončila,“ říká.

Udělala si státnice a začala se živit jako překladatelka a tlumočnice z němčiny. Nejprve byla zaměstnána u Pozemních staveb, potom v podniku Barumprojekt Gottwaldov. Jezdila i na pracovní cesty do Německa. „Necítila jsem se tam ale dobře. To, že mi nacisti popravili otce, ve mně zůstalo. I když vím, že všichni Němci nejsou stejní a kolektivní vina je nespravedlivá, nemůžu jim věřit.“

Úvahy o emigraci v srpnu 1968

Když 21. srpna 1968 obsadili Československo vojska Varšavské smlouvy, byla zrovna s adoptivními rodiči a malým synem na dovolené v Jugoslávii. „Spali jsme ve stanu poblíž Makarské riviéry. Ve vedlejším stanu bydlel Rakušan, který poslouchal rozhlas. Tehdy brzy ráno volal na tatínka: ´Pane doktore, vzbuďte se, obsadili vás Rusové.´ Uvažovala jsem tehdy o emigraci. Říkala jsem si, že bychom mohli jet do Rakouska a zůstat tam. Rodiče ale nechtěli. Tak jsme se přes Maďarsko vrátili domů. Bylo to hrozné. Všude jsme potkávali sovětské vojáky. Začala normalizace a s demokratizací našeho státu byl nadlouho konec.“

Při politických prověrkách kolem roku 1970 byl Eduard Dohnálek vyloučen z KSČ. „Při pohovoru vyjádřil nesouhlas se vstupem sovětských a spřátelených vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Rodinu to ale nějak výrazně nepoznamenalo. Z KSČ chtěl stejně vystoupit už dřív,“ říká pamětnice. Pád komunismu v listopadu 1989 vítala s nadšením. Demokratická vláda se vyrovnala i s oběťmi nacismu. Jako dcera popraveného odbojáře dostala Dana od ministerstva zahraničí odškodné sto tisíc korun.

Na otázku, jestli má nějaké životní krédo, odpověděla: „Tak jako prezident Václav Havel bych ráda řekla, že pravda zvítězí. Bohužel, vždycky to tak není. Než pravda zvítězí, musíme projít trnitou cestou.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Petra Sasinová)