Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ignác Žerníček (* 1924  †︎ 2020)

Zapomenuté Prameny

  • narozen 3. července 1924
  • za války ve službě v osadě Štolnava (německy Stollenhau)
  • v roce 1945 určen jako dozor v osadě Štolnava
  • svědek terorizování obyvatel Štolnavy sovětskými utečenci
  • poslední žijící svědek brutální čtyřnásobné vraždy rodiny Kruscheových
  • jeden z posledních obyvatel dnes již zaniklé osady Štolnava (Prameny)
  • zaměstnanec Státního statku Hanušovice
  • zemřel 28. července 2020

Tento neuvěřitelně vitální muž má již ledacos za sebou. Válečná léta prožil v dnes již zaniklé německé osadě Štolnava (Prameny, německy Stollenhau), stojící poblíž Kopřivné v Hanušovické vrchovině. Zažil tam mnoho hezkých chvil, ale také období krátce po osvobození, kdy prý místní německé obyvatelstvo neustále terorizovali sovětští utečenci a v osadě docházelo k rabování, znásilnění, a dokonce k brutální čtyřnásobné vraždě členů rodiny Kruscheových. Ignác Žerníček byl prý první, kdo jejich těla objevil, a dodnes mu zůstaly v paměti detailní obrazy této hororové scény.

Nemanželským synem a výchova k národní hrdosti

Ignác Žerníček se narodil 3. července 1924 v Hosticích, které jsou dnes součástí Rudy nad Moravou. Svého otce nikdy nepoznal a jako nemanželské dítě neměl jednoduché dětství. Přesto si nestěžuje a s láskou vzpomíná na dědu Adolfa Žerníčka, který ho v podstatě vychoval. Matka totiž pracovala jako pomocnice v domácnosti, a tak většinu času trávila mimo domov. Rodina žila velmi skromně. Děda se živil jako cestář a v zimě si přivydělával jako lesní dělník. Pamětníkovo dětství je tak hodně spojeno s prací. V zimě prý doma vyráběl knoflíky, v létě pomáhal dědovi při pracích na cestách a během žní pracoval u sedláků. „Neměl jsem se špatně. Dobře jsem se u nich najedl. Nestěžoval jsem si,“ vypráví pamětník.

Ignác Žerníček se narodil v kraji obývaném převážně německým obyvatelstvem. V jeho rodné obci a několika okolních ale žili obyvatelé české národnosti. Pamětník navštěvoval školu v Hosticích a s vděčností vzpomíná, že tehdejší výchova dětí byla hodně zaměřena na lásku k rodné zemi. Ignác Žerníček si tak 26. srpna 1937 nemohl nechat ujít příjezd československého prezidenta Edvarda Beneše do blízkých Hanušovic. Prezident si jel prohlédnout pokračující práce na hraničních opevněních stavěných na obranu našeho státu před nacistickým Německem. Opevnění ale nakonec nebyla použita, protože po podepsání mnichovské dohody Německo bez boje obsadilo pohraniční oblasti. Do zabraného území patřily i Hostice, a protože německá správa začala zavírat české školy, rozhodl se tehdy čtrnáctiletý pamětník odejít do služby.

Ve službě v osadě Štolnava

Na svátek svatého Štěpána dne 26. prosince 1938 nastoupil Ignác Žerníček do služby v patnáct kilometrů vzdálené osadě Štolnava (německy Stollenhau). V této osadě s průměrnou nadmořskou výškou kolem 630 metrů tehdy v 28 domech žilo něco kolem 130 obyvatel. Nacházela se tam kaple sv. Jana a Pavla, škola, v domě Emila Drexlera obchod a na hospodářství Emila Rottera hostinec. Všichni obyvatelé se hlásili k německé národnosti a kromě Ignáce Žerníčka prý ve Štolnavě trvale pracovali ještě dva Češi – Alois Houserek a Ladislav Dohnálek. Pamětník pomáhal jeden rok na hospodářství rodiny Weiserových. Spával na půdě, od rána do večera tvrdě pracoval a o nedělích hlídal děti. „Dělal jsem služku. Opatroval děti, staral se o dobytek, učil se dojit krávy a umýval nádobí,“ vzpomíná, ale vzápětí dodává, že se měl u Wieserových velmi dobře a oni si ho vážili.

V září roku 1939 vypukla přepadením Polska Německem druhá světová válka. Nacistické Německo společně s komunistickým Sovětským svazem pak polský stát během jednoho měsíce zlikvidovalo. Ignác Žerníček se krátce poté ve Štolnavě setkal se třemi uprchlými polskými vojáky směřujícími na jih do Jugoslávie. „Skládal jsem pluh po orání. Už se stmívalo a naráz na mě začali mluvit tři neznámí chlapi.“ Polští vojáci prosili o jídlo, a tak pamětník u sedláka tajně sebral pecen chleba a krmné brambory. Vojáci mu za to dali opasek a slíbili, že napíší, ale žádná informace o jejich osudu se již k pamětníkovi nedostala.

Po roce Ignác Žerníček přešel na sousední hospodářství Franze Tauera, kde kromě pomoci na statku dělal také kočího, a tak například pravidelně odvážel z osady mléko do mlékárny v Hanušovicích, jezdil do lihovaru v Kopřivné, dovážel zboží do místního obchodu nebo vozil ke zpracování místní len. Pamětník se tak vídal nejen s místními hospodáři, ale setkával se i s lidmi z okolí. Všímal si tak, jak postupem času válečný konflikt zasahuje čím dál víc do života obyvatel. Do hospody ve Štolnavě, hojně navštěvované lázeňskými hosty z Velkých Losin (německy Groß Ullersdorf), už nepřicházelo tolik hostů, několik místních mužů přišlo ve válce o život a ženy po večerech pletly teplé rukavice a ponožky pro wehrmacht. Během cest po okolí se Ignác Žerníček také setkával se zajatými anglickými vojáky v Hanušovicích, Francouzi v Kopřivné a Jugoslávci v Rejcharticích. „Rozvážel je na práci jeden bezrukej voják. Když jsem jel s mlékem, tak jsem je brával zpět,“ vzpomíná na jugoslávské zajatce.

A právě v Rejcharticích (německy Reigersdorf) se Ignác Žerníček seznámil s Věrou Sarajskou. Tato mladá žena před válkou studující na učitelku pocházela z Ruska a do Rejchartic byla nuceně nasazena na práci v hospodářství u rodiny Schartelovy. Tito dva mladí lidé se spolu dva roky scházeli. Po skončení druhé světové války však Věra bez rozloučení zmizela. „Jel jsem do Hostic za rodinou a přijedu zpět a už tady nebyla. Rusi ji mezitím sebrali a odvezli pryč. (…) Nikdy jsem od ní nedostal žádné psaní, proto tvrdím, že přišla do gulagu.“

Znásilnění, rabování, vraždy

Severomoravský prostor, kam náleží i Štolnava, osvobodila Rudá armáda ve dnech 7.–9. května 1945. Štolnava stála mimo hlavní cesty, a tak se tam sovětští vojáci objevili až o něco později. Krátce poté prý partyzáni z osady odvedli Emila Rottera a Friedla Heinische údajně kvůli členství v NSDAP. „Přesně nevím, který den to byl, ale asi druhej nebo třetí den, co přišli Rusi. Sedláci přišli za mnou, jestli bych jim nezavezl jídlo a nějaké oblečení. Měli být internovaní ve škole v Olšanech. Tak jsem tam za nimi jel na kole, ale dovnitř za nima mě nepustili. Dozorci vzali zboží a o těch dvou už nikdo nic nevěděl. Později jsem se dověděl, že byli rok internovaní v Praze a pak přišli do gulagu asi v Abcházii. Nevím to přesně. Heinisch tam zemřel a Emil Rotter se vrátil do západního Německa,“ vypráví Ignác Žerníček, který dodává, že ani u jednoho z nich si nevšiml žádného zapálení pro nacistickou ideologii. A právě u těchto dvou Němců prý sloužili Češi Ladislav Dohnálek a Alois Houserek.

Do osady začali přicházet i sovětští vojáci, aby doplnili zásoby. „Začali s koňmi jezdit Rusi a sháněli seno, oves a podobně. Vyjíždělo dvacet třicet koní. Přijeli do dědiny a teď do všech baráků. Rusi odváželi dobytek. Na každém hospodářství nechávali jednu krávu a jedno tele. Jinak všechen dobytek brali. Jedině na hospodářstvích, kde jsem byl já, Dohnálek a ten další Čech, tak nám dobytek jako Čechům nebrali. Všem ostatním ho sebrali. Bylo to takový svévolný,“ vypráví pamětník, který také vzpomíná, že sovětští vojáci měli problém s alkoholem a jemu se podařilo za dva litry kořalky od sovětského komisaře získat zpět koně pro jednoho sedláka ze Štolnavy.

Krátce po válce prý v odlehlé Štolnavě panovalo totální bezvládí. Četnické stanice v okolí se teprve začínaly tvořit a nebyl nikdo, kdo by udržoval pořádek a bezpečí. Někdy v této době došlo ke znásilnění paní Kellerové. Zda to však byli vojáci Rudé armády, nebo sovětští utečenci, se dnes již asi nedozvíme. „Jak je konec asfaltky a stojí tam strom, tak tam byl statek. Sto metrů směrem na Velké Losiny paní Kellerová okopávala řepu. Tam ji přepadli, znásilnili a ona měla dítě. Ten její Němec na ni byl hrozně zlej. Asi se po válce rozešli. Myslím, čekali první dítě a bylo od Rusa.“

Největší nebezpečí pro osadu ale neznamenali vojáci sovětské armády. „Mezitím začali chodit vlasovci, kterých v Šumperku bylo zajatých myslím kolem osmnácti tisíc. Utíkali a tím začalo to vyvražďování.“ Nejednalo se však o vlasovce. V Šumperku bylo totiž tehdy internováno údajně až 25 tisíc bývalých sovětských zajatců osvobozených z německých zajateckých táborů. Často se potom o nich mylně mluvilo jako o vlasovcích. Tak velký počet mužů se však dal jen velmi těžko uhlídat. A právě tito muži opakovaně a hlavně v noci přicházeli do Štolnavy. Místní ženy se před nimi každou noc schovávaly ve stodole Josefa Hufnagela a hospodáři kvůli nim své koně na noc odváděli do lesa.

Po obnovení četnické stanice ve Velkých Losinách prý Ignác Žerníček dostal pušku a kolo, aby v osadě udržoval pořádek. Žena místního hospodáře mu pak ještě věnovala prvorepublikovou důstojnickou uniformu po svém prvním zesnulém manželovi. „Měl jsem uniformu a Rusové si mysleli, že jsem důstojník československé armády. Přitom jsem ani nebyl na vojně.“ Ignác Žerníček pak pravidelně obcházel osadu. Jednoho nedělního dne v srpnu 1945 se při obchůzce zastavil u hospodářství rodiny Kruscheových stojícího ve spodní části osady. Už nikdy nezapomene na obraz zkázy, který tam spatřil. „Jdu a vidím, že v deset hodin mají ještě dole záclonky. Slezu z kola, jdu k baráku. Koukám a vidím krev. Tak jsem stáhl bodák na pušce a jdu po krvi. Byla tam kupka sena, tak jsem ji nadzvedl bodákem a ležela tam ženská. Jak v noci spali, tak vylezla ven, rozřezaný prsa, podřezaná, vykrvácená. Obejdu barák, tam bečely hladové kozy. Měli tam i krávu a ta strčila hlavu do okýnka a já se lekl. Obešel jsem to ke stodole, která byla otevřená. Přes stodolu jsem šel do chodby. V chodbě ležela její matka. Taky zmasakrovaná a na ní kosa. S kosou nedělali nic, ale asi jak potmě dělali takový věci, tak spadla. Přijdu ke dveřím a u nich vykrvácená dcera. Asi chtěla utéct ven, ale zvenku byla klika zadělaná dřevem. Vlezu dovnitř a tam byl probodanej jedenáctiletej kluk. Ještě sípal. Říkám si, co mám dělat. Žádnej telefon nebyl, tak jsem jel na kole k Dohnálkovi a řekl jsem mu, ať jede na kole do Kopřivné zavolat, že se stala vražda. Pak jsme čekali do odpoledne, než přijelo ruský komando s lékařem. Ten jen řekl, ať je pohřbíme. Kluk to nevydržel a zemřel. Ležel tam na zemi a lezly po něm mouchy. Bylo teplo. Jenom rukou takhle nemohoucně hýbal. Špatnej pohled na to byl,“ popisuje tuto otřesnou scénu pamětník. Brutálním způsobem tehdy přišli o život čtyři členové rodiny Kruscheovy. Zachránila se jen dcera Hilda, která se jako služebná v době vraždy nacházela na hospodářství Weiserových. Těla mrtvých prý byla uložena na hřbitově v Kopřivné. O této vraždě se zmiňuje i zápis ze schůze Okresní správní komise v Šumperku ze dne 27. srpna 1945: „Předseda podává zprávu, že v obci Kopřivná byla spáchána 4násobná vražda něm. příslušníků. Z vraždy jsou podezřelí zběhové z ruského tábora v Šumperku...“

Obyvatelé Štolnavy pak měli ještě větší strach o své životy. Na noc prý všichni odcházeli do domu bratrů Karla a Ferdinanda Prosikových v půl kilometru vzdálené samotě. „Němci se začali zabarikádovávat a na noc šli všichni do domku na samotě, který tam ještě dnes stojí. Všechny domy nechali volné a tam se schovali, aby si zachránili život a aby jich bylo víc pohromadě. Tam jsem je vždycky ráno našel a řekl jim, že můžou jít, že je klid.“

Ignác Žerníček také vzpomíná, že krátce po vraždě se několik sovětských utečenců v noci dobývalo do hospodářství rodiny Weiserových, u kterých byl pamětník předtím rok ve službě. Jejich jedenáctiletý syn utekl do domu Franze Tauera, aby tam pamětníka požádal o pomoc. Ignác Žerníček však nemohl přímo zasáhnout, protože Sověti měli několikanásobnou přesilu. „Tak jsem vylezl na půdu a z okýnka jsem viděl, jak se u Weiserů svítí a je tam křik. Vystřelil jsem do země. Zaprášilo se a hned přišla odezva z automatické pistole. Říkal jsem si, že je to můj poslední den, že to nepřežiju. Do rána jsem neusnul a čekal na půdě. Jak se ve čtvrt na čtyři šeřilo, tak jsem tam šel,“ vypráví pamětník, který se od Weiserových dozvěděl, že po jeho výstřelu Sověti utekli.

Na Štolnavě bylo čím dál nebezpečněji, a tak Ignác Žerníček údajně v Hanušovicích zažádal o několik československých vojáků. Ti pak asi po tři týdny trávili noci ve škole v osadě. „Zase je Němci museli živit a já jim zase musel shánět jídlo.“ Vojákům se prý za tu dobu podařilo chytit na třicet sovětských utečenců. Ani potom ale nebyl v osadě klid. Krátce po odchodu vojáků prý do Štolnavy přišli dva bývalí členové partyzánské skupiny někde od Prostějovska. Ignác Žerníček je ubytoval u Josefa Hufnagela, kde pak zůstali asi šest týdnů. „Ten jeden se ožral a byl hrozně sprostej. Držel kudlu a holka musela do naha. To jsem viděl a ta asi musela mít do smrti trable z toho, co tam zažila. Řval na ni, jestli mu dá, nebo nedá, že ji jinak podřeže.“

Zánik osady Prameny

I když odlehlá Štolnava po válce rozhodně nepatřila mezi bezpečná místa, němečtí sedláci dál obdělávali svá pole, a to až do chvíle, než museli nastoupit k odsunu. Ze Štolnavy prý poslední obyvatelé odjížděli v září 1946. Ignác Žerníček na to dodnes nerad vzpomíná, protože tehdy odešlo i mnoho jeho přátel. „Nikdy jsem s nimi nešel. Nechal jsem přistavit kočí. Každej si měl s sebou vzít padesát kilo. Tak to měli v pytlích a podle počtu osob v rodině odcházeli. Naložily se třeba dvě rodiny a jely do tábora v Šumperku. Já jsem to nechtěl vidět. Mně je to dodnes strašně líto.“

V osadě pak zůstal prý jen Ignác Žerníček, Alois Houserek a Ladislav Dohnálek a také dvě německé rodiny, které nebyly zařazeny do odsunu. Jednalo se o rodinu Rudolfa Haukeho a antifašisty Josefa Heinische, který prý za nacistického režimu prošel internací. Ignác Žerníček se usadil v domě Weiserových. Nikdo mu ale nepomáhal s hospodařením na čtrnáctihektarových polnostech, a tak se k němu přistěhoval děda a matka s jeho dvěma nevlastními sourozenci. Ti se matce narodili za války a jejich otce německé národnosti v roce 1946 zařadili do odsunu.

Převzetí moci ve státě komunistickým režimem v roce 1948 nesl Ignác Žerníček velmi těžce. Sám byl členem Československé strany národně socialistické a vzpomíná, že na poslední schůzi místní organizace na ně komunisti házeli vajíčka. Prozatím ale dál hospodařil v osadě Štolnava, která byla od roku 1949 uváděna pod novým názvem Prameny. Do osady ale nepřicházeli žádní noví obyvatelé. Nakrátko se tam prý nastěhovaly jen asi čtyři rodiny slovenských reemigrantů z Rumunska. Domy začaly pomalu chátrat a děda Adolf Žerníček byl údajně posledním, kdo pravidelně vyzváněl na zvony kaple sv. Jana a Pavla. „Zvonil ráno, v poledne a večer. Naposledy zvonil osmadvacátého října v osmačtyřicátým. Pak naráz ztratil vědomí a potom zemřel na sešlost stářím. (…) Je pohřbený tam, kde chtěl. Na hřbitově ve Štolnavě u hlavního pomníku. Pokud jsme byli na Štolnavě, tak jsme to udržovali.“ Dnes již bohužel na místním hřbitově nezůstal žádný celistvý náhrobek.

Ve Štolnavě Ignác Žerníček již dlouho nezůstal. V roce 1951 se oženil a jeho manželka Marie se za ním do osady přistěhovala. Matka s dětmi pak odešla. Tehdy již probíhala kolektivizace a v okolí se začala zakládat jednotná zemědělská družstva (JZD). Pamětník věděl, že tato družstva bojují o přežití a že družstevníci dostávají velmi nízký platový výměrOdmítal proto do družstva vstoupit a raději nastoupil do Státního statku Hanušovice, kde pak na různých postech zůstal až do penze.

V roce 1954 odešel ze Štolnavy a v osadě žila jen rodina Haukeových a Heinischových, ale i tyto dvě rodiny se zakrátko vystěhovaly. Úplná zkáza osady nastala v roce 1965, kdy mimo dvě stavení ostatní zdevastované domy zbořili vojáci šumperské posádky. „Plakal jsem u toho, ale neměl jsem šanci tomu zabránit. (…) Mně je dodnes Štolnavy líto. Já tomu říkám zapomenuté Prameny.“

Od roku 1954 bydlí Ignác Žerníček v Hynčicích nad Moravou, stojících nedaleko Pramenů (Štolnavy). Tam za ním několikrát přijeli němečtí rodáci z osady. Naposledy se setkal 22. července 2014 s Leo a Josefem Weiserovými během Poutě lidí dobré vůle. Ta se konala u příležitosti obnovy základů kaple sv. Jana a Pavla ve Štolnavě, iniciované občanským sdružením Obnova kulturního dědictví údolí Desné a mnoha dobrovolníky. A právě jeden z Weiserových účastnící se poutě byl tím jedenáctiletým chlapcem, který v létě roku 1945 běžel za Ignácem Žerníčkem, aby zachránil jeho rodinu před sovětskými utečenci.

Pamětník byl nahrán v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů