Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. František Zeman (* 1952)

Jsem hrozně rád, že revoluce byla a že nás to osvobodilo

  • narozen v červnu 1952 v Kroměříži

  • většinu života prožil v Litomyšli

  • vystudoval Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové

  • pracoval jako zubař

  • patřil k předním aktérům sametové revoluce v Litomyšli

  • zakládal místní Občanské fórum

  • v letech 1990 - 1993 byl ředitelem litomyšlské nemocnice

František Zeman je nepřehlédnutelná osobnost. Narodil se sice v Kroměříži v červnu roku 1952, nicméně celý život strávil v Litomyšli. Vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Litomyšli, poté lékařství na Univerzitě Karlově v Hradci Králové. Celý svůj profesní život pracoval jako zubař, kromě období mezi lety 1990 - 1993, kdy se stal ředitelem litomyšlské nemocnice. Jeho manželka je historička umění, mají spolu dvě děti. Syn Martin je biochemik, dcera Eva učí na gymnáziu jazyky. František Zeman se na sklonku roku 1989 stal vůdčí postavou sametové revoluce v Litomyšli, jedním ze zakladatelů zdejšího Občanského fóra a po jeho rozpadu pak nástupnické Občanské demokratické strany (ODS).

Matka byla prodavačka, otec technický úředník. Televizi sice měli jako jedni z prvních v Litomyšli už v roce 1958, ale děti na ní nebyly závislé a trávily své dětství venku. Sousedé se k Zemanovým chodili dívat na sportovní přenosy. Škola ho bavila, měl ty nejlepší známky. Zároveň byl už od dětství pamětníkův život limitován dobově nastavenými mantinely. V osmi či devíti letech musel vstoupit do Pionýra a účastnit se pionýrských schůzek. Podle slov pamětníka hodně záleželo na tom, kdo konkrétně jednotlivé družiny vedl. Některé oddíly se stávaly napodobeninami Skautu, ale přesto i zde zůstával přítomen ideologický podtext. 

Za dobré studijní výsledky na druhém stupni dostal František od rodičů ceněný a obtížně dostupný bicykl značky Favorit. Vždy měl rád knihy, bavilo ho číst. Dnes má knihovnu čítající dva tisíce svazků. Na střední škole se seznámil se svou budoucí ženou, jsou spolu od šestnácti let dosud. Po osmi letech „chození“ se vzali a měli dvě děti, syna Martina a dceru Evu. Martin se stal biochemikem a Eva učitelkou. Mezitím František vystudoval Lékařskou fakultu, promoval v roce 1975. Nejvíc ho bavila psychiatrie a zubařina, nakonec se stal zubařem. Povinnou vojnu strávil ve vojenské nemocnici v Terezíně. Od roku 1976 pracoval na zubním oddělení litomyšlské nemocnice, v roce 1990 se zde stal ředitelem. O tři roky později na tento post rezignoval a otevřel si soukromou zubní ordinaci. V roce 2018 odešel do důchodu.

 

Návštěva v Sovětském svazu

František vzpomíná, jak si od čtvrté třídy, jak bylo tehdy celkem běžné, dopisoval se studentkou ze Sovětského svazu z Krasnojarsku. Uměl tedy velmi dobře rusky a v roce 1967 vycestoval na výměnný měsíční pobytu do „Země Sovětů“. Pobýval tehdy ve vesnici jménem Aňa asi 250 kilometrů od Moskvy. V patnácti letech tehdy osobně poznal tamní život bez růžových brýlí dobové propagandy. Právě díky své výborné znalosti ruštiny si mohl povídat s místními lidmi a dobře je poznat. Zatímco v Moskvě probíhala výstava o největších sovětských úspěších, byla tam Gagarinova raketa, ve vesnicích stály domy postavené ze slámy, hlíny a dřeva. Jednou přijeli do jakési vesnice. Jeden z vesničanů byl moc rád, že je vidí, byl pohostinný a nabídl jim s hrdostí vodu z vodovodu, který stál v příkopu před jeho domem, byla to jen nezakrytá trubka. Tento muž vyprávěl, že byl v Československu, osvobozoval nás v roce 1945 a byl zkrátka nadšený, že zase vidí Čechy. Ale Češi nadšení nebyli, protože viděli, jak ti lidé žijí nuzně, a přitom jim ten režim vypráví o tom, jak se mají dobře. Ten člověk svou situaci skutečně vnímal lépe, protože dříve musel pro vodu chodit daleko do studny, takhle mu režim přivedl vodu až před dům. Do jednoho domu pamětník mohl nahlédnout a tam objevil další rozměr absurdity zvané Sovětský svaz. Přestože v dřevěné chatrči byla pouze hliněná podlaha, stál tam televizor.

Ještě jeden příběh dokresluje absurdní situaci v Sovětském svazu. František vedl rozhovor s jedním stejně starým chlapcem, vyprávěli si, co tak různě dělají ve všední i sváteční dny. Pamětník říkal, že v neděli třeba vezmou auto a jedou k příbuzným. A chlapec se ptal, jestli je jeho otec řidič, nebo jestli mají auto půjčené od závodu. František se snažil vysvětlit, že nikoli, že mají prostě svoje vlastní auto. Chlapec se dále ptal, jestli mají letadlo a jestli s ním létají do Spojených států. František odvětil, že nemají letadlo, a tudíž s ním do Spojených států létat nemohou. „Tak to nemůžete mít ani auto,“ odvětil chlapec. Když děti odjížděly domů, dostal prý každý sovětský fotoaparát a kilo rýže.

V srpnu roku 1968 pak František Zeman na vlastní oči zažil, co se sovětským člověkem dokáže propaganda. Mysleli si, že jdou osvobozovat, že zde probíhá jakási kontrarevoluce a zabíjejí tu komunisty. Dodává, že tak, jak poznal Rusy osobně během své předchozí návštěvy, šlo o vstřícné a milé lidi.

 

U Smetanova pomníku stáli studenti se svíčkami

Léta normalizace prožil pamětník tak jako většina obyvatel. Vzpomíná na fronty na zboží, kterého ale pořád bylo v obchodech celkem dost ve srovnání s tím, co na vlastní oči viděl v Sovětském svazu. Vzpomíná, jak se sháněly od tehdejších veksláků bony, aby si člověk mohl v Tuzexu koupit pravé džíny, vzpomíná na cestu do tehdejší Jugoslávie, kde, jak říká, mohl poslouchat zahraniční rozhlasové vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky bez rušení českými orgány. Doba se však změnila a závan uvolnění přišel překvapivě ze Sovětského svazu poté, co se tam ujal moci generální tajemník Michail Gorbačov.

Jakkoli se zdálo, že znormalizované Československo zůstane ostrovem rigidního poststalinského komunismu, přišla rozbuška v podobě brutálního policejního potlačení studentského pochodu na Národní třídě. Zemanovi tehdy čerpali informace z Hlasu Ameriky a rozhodli se, že se vydají do Prahy. Vzali s sebou ještě další tři známé. Tehdy se mezi lidmi (v ironické nadsázce) tradovalo rčení, že pokud se sejde pět lidí, tak jeden z nich je vždycky estébák. Po letech se ukázalo, že jeden z těch známých, kteří cestovali autem do Prahy, byl opravdu konfident StB.

Když dorazili do Prahy, demonstrace už končila, přesto bylo v ulicích cítit, že se něco mění. Když se vrátili domů, nikde se nic nedělo, v televizi stále omílali lži o tom, že demonstrují pouze jedinci. Jenže když šel František další den z práce domů, viděl, že kolem Smetanova pomníku je skupina studentů a kladou k pomníku svíčky. A tak šel František Zeman k nim a promluvil s nimi o potřebě nějaké akce. Dohodli se, že se zítra sejdou na stejném místě, vezmou s sebou ještě další zájemce, budou si povídat a symbolicky podpoří stávkující studenty v Praze. Další den přišli nejen studenti, ale i další lidé, kteří zprvu postávali jen v podloubích a báli se přiblížit. Postupně se náměstí zaplňovalo, lidé přicházeli blíž a bylo jich stále více. Nakonec se náměstí zaplnilo celé. Pamětník akce moderoval a dával prostor dalším lidem, kteří měli co říct. František říká, že studenti revoluci zažehli, ale klíčovou pro celkovou změnu byla podpora dělníků a dalších skupin obyvatelstva. 

 

Nikde nejsou žádné demonstrace, jen v Litomyšli provokujete

V Litomyšli se věci daly do pohybu dříve než v okresním městě Svitavách a dalších městech v regionu. František Zeman vzpomíná, jak byl tehdy předvolán na okresní výbor KSČ (OV KSČ) do Svitav. Vzal s sebou ještě další dva lidi. Komunisté by toho totiž mohli zneužít a vymyslet si nějakou lež. Což se také stalo, protože soudruzi začínali šířit, že se OV domluvil s Františkem Zemanem na ukončení demonstrací. Na ústředí OV KSČ sedělo dvacet pantátů a moudře pokyvovali hlavami. Tajemník říkal: „Ale doktore, co nám to děláte, nikde nejsou žádné demonstrace, jen v Litomyšli provokujete. Budete se muset přihlásit jako iniciátor těch demonstrací, protože když někdo rozbije výlohu, tak vy to zaplatíte a nějak se nám to nelíbí. Koneckonců, až se to všechno uklidní, není důvod, abyste nemohl být nějakým vyšším úředníkem na ONV (Okresním národním výboru), třeba na odboru zdravotnictví,“ vykládali prý Františkovi svitavští soudruzi. „A já jsem říkal: ‚Až tohle všechno skončí, nebudete o tom rozhodovat vy,‘“ vzpomíná František. Pantátové se po pamětníkovi divně podívali, tak jim ještě řekl, že lidi vědí, kam jel. Ale nebyla to pravda. Tak mu prý na rozloučenou řekli, aby jel opatrně do Litomyšle, aby se mu něco nestalo, a hlavně ať ty demonstrace probíhají v klidu.

Zprvu probíhala různá shromáždění u Smetanova pomníku na náměstí, vždy po pracovní době, kolem 17. až 18. hodiny. Nejprve František Zeman organizoval demonstrace sám, ale postupně se přidávali další lidé jako Miroslav Brýdl, Vojtěch Stříteský, Ing. Janeček, právník Jan Kašpar z Poličky a další. Pak už na organizaci přestalo záležet, lidé sami přivezli aparaturu, ozvučení, kamery. Hodně lidí dostalo odvahu vystoupit a říct svůj názor. Zpočátku na shromáždění chodily desítky lidí, pak stovky a těsně před generální stávkou až 2500 lidí. Z dnešního pohledu se může zdát, že šlo všechno hladce, ale tenkrát se šířily zvěsti, že byl připraven autobus plný ozbrojených milicionářů, kteří měli čekat na rozkaz k zásahu proti demonstrantům. 

 

Lidé se k řečníkovi otočili zády

V pondělí 27. listopadu proběhla generální stávka. V Litomyšli se diskutovalo vždy u Smetanova pomníku, lidé pořád lezli na obrubník, a tak tam kdosi přivezl valník a někdo jiný donesl dřevěné schůdky. Na valník se postavily mikrofony a aparatura. Sem se mohl postavit každý a říct svůj názor. Vojtěch Stříteský zde zazpíval státní hymnu. Tuto improvizovanou platformu využil i někdejší ředitel zdejší technické školy, který začal vyprávět, že socialismus přece jen není tak špatný a že se KSČ polepší a další věci, které shromážděným začaly silně vadit a rozpoutala se vřava. Když František Zeman viděl, že není síla, která by zamezila řediteli mluvit dál, obrátil se k lidem a vyzval je, aby se k němu obrátili zády, pokud jim jeho řeči vadí. Učinili tak všichni shromáždění lidé na náměstí. Zhrzený řečník zmlkl, odešel a akce mohla dále pokračovat. 

Pamětník zpětně kvituje, že se převrat odehrál „sametově“ bez násilí a dodává, že hlavní bylo nebát se. Pomohla mu v tom jeho zkušenost s létáním na ultralehkých letadlech. Několikrát s letadlem spadl a stal se „mistrem nouzových přistání“, zjistil, že strach ochromuje, a je proto lepší na něj zapomenout. Nicméně když se dozvěděl o údajném autobusu s milicionáři, přeci jen mu zatrnulo

František říká, že ne všechna jeho tehdejší přání se vyplnila, ale připouští, že se v některých věcech tehdy mýlil. Přesto je vděčný za to, že se to před třiceti lety stalo. Přál by si, aby mladí měli svůj názor a pevně jej zastávali, ale nikoli nekriticky. Pokud budou mít možnost s někým konzultovat a shledají, že tento názor není nejlepší, aby měli odvahu a schopnost své myšlení přizpůsobit a změnit. „Jsem hrozně rád, že revoluce byla, že nás to osvobodilo,“ říká František Zeman na závěr.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Martina Opršalová Dašková)