Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Zeithamml (* 1949)

Ještě mě to pořád baví

  • Narozen v roce 1949 v Teplicích

  • Ve čtnácti nastoupil na Střední průmyslovou školu kamenictví a sochařství v Hořicích

  • V roce 1968 nastoupil na AVU, ale po roce studia byl vyloučen

  • V roce 1972 emigroval přes Itálii do Německa

  • V letech 1976 až 1982 studoval na Státní akademii výtvarných umění v Düsseldorfu

  • V letech 1995 až 2016 působil jako profesor na AVU v Praze

Jindřich Zeithamml se narodil 25. března roku 1949 v Teplicích. Otec pracoval ve stavebnictví, matka ve školství jako účetní, měl dvě sestry. Odmalička kreslil a již v útlém věku se dostal do ateliéru Milana Lahody, žáka Otakara Španiela. Ve svých čtrnácti letech nastoupil na Střední průmyslovou školu kamenictví a sochařství v Hořicích, kde studoval například u Jiřího Duška.

Studium a umělecké začátky

V roce 1967 sice úspěšně složil přijímací zkoušky na AVU v Praze, ale protože neměl maturitu, nemohli jej na studia přijmout, takže na rok nastoupil na řezbářskou školu na Žižkově. Již tehdy vypomáhal v plzeňském ateliéru sochaře a malíře Jiřího Hanzálka. V roce 1968 dostal „maturitní dispens“ a nastoupil na AVU. Po roce byl ale ze studií vyloučen kvůli osobním sporům.

V letech 1968 až 1969 se živil jako kameník na Karlově mostě. Následně se přestěhoval do Plzně, aby mohl soustavněji pracovat v Hanzálkově ateliéru. V rámci Českého fondu výtvarných umění se živil jako sochař na volné noze drobnými zakázkami. Podařilo se mu získat modrou knížku na fingovanou psychiatrickou diagnózu, takže nemusel na vojnu.

Do emigrace

Postupně se utvrdil v názoru, že zůstávat nadále v komunistickém Československu by znamenalo nemožnost svobodně tvořit, a rozhodl se proto odejít na Západ: „Dostat se ven bylo složité. Člověk musel mít známého v bance, na Národním výboru… Nebyl jsem členem Svazu výtvarných umělců a chtěl po nich pouhé potvrzení, že nejsem členem. Ale ani to mi nikdo nechtěl podepsat,“ říká.

Po neúspěšném pokusu vycestovat do Jugoslávie nakonec získal valutový příslib na studijní cestu do Itálie a v roce 1972 emigroval: „To jsem ale netušil, že v Itálii azyl moc nedávají,“ vysvětluje. Půl roku neúspěšně čekal bez peněz na udělení azylu v utečeneckých táborech: „Neměl jsem co na práci, tak jsem kreslil a hrál s Polákama karty.“

Nakonec se v roce 1973 rozhodl vyrazit do Německa. S dalším uprchlíkem nelegálně přešel hranice do Švýcarska: „Na hranice jsme dojeli vlakem. Lístky byly tenkrát velmi laciné. U města Como jsme přešli dálnici a dostali se do první vesnice. Dálnice byla sice oplocená, ale branka otevřená,“ vzpomíná. Poté přes Curych s pomocí přátel dojeli až do Německa, kde se přihlásili v utečeneckém táboře v Zindorfu. Po vyřízení žádosti o azyl Jindřich přesídlil do Kolína nad Rýnem.

Studia v Düsseldorfu a výstavy

Protože neuměl německy, absolvoval nejprve jazykové kurzy. Poté hledal zaměstnání a dospěl až do Düsseldorfu k sochaři Františku Kynclovi. Tam sehnal místo v divadle jako malíř: „Mezitím jsem se hlásil na akademii v Düsseldorfu. Napodruhé mě vzali,“ říká. Na svá studia na Státní akademii výtvarných umění v letech 1976 až 1982 vzpomíná v nejlepším světle: „Mohl jsem si dělat naprosto, co jsem chtěl. Ne jako dneska, kdy musejí studenti pořád něco sepisovat na doktoráty. Navíc jsem se dostal přímo do akademického prostředí, měl jsem k dispozici ateliér, dostal jsem stipendium…“

V Düsseldorfu se v okruhu Kyncla pohybovalo mnoho exilových umělců. Díky tomu se Jindřich seznámil s Miloslavem Mouchou, se kterým navázal dlouhodobé přátelství: „Jednou přijel z Paříže se sochařem Škodou s nějakým manifestem, tehdy všichni něco sepisovali, a já pak za Mouchou začal jezdit do Paříže. Taky u mě v Düsseldorfu asi půl roku bydlel, takže jsme měli čas na diskutování a popíjení.“

Zeithamml začal postupně vystavovat v galeriích. Nějaká svá díla sice prodal, ale k nezávislé obživě to nestačilo. Samostatně začal vystavovat roku 1980. V roce 1985 vyjel z Německa na studijní stipendium do USA, když obdržel cenu Gustava Poensgena, následující rok mohl šest měsíců pracovat v Ženevě, když získal Hilly stipendium.

Profesorem pražské AVU

V zimě 1990 se poprvé vrátil zpátky do Československa. Téměř celé následující desetiletí pendloval mezi Německem a Čechami: „Až tak někdy v roce 1998 jsem se trvaleji přemístil do Prahy. Kdybych byl básník, možná bych mohl stále jezdit, ale pořád tahat nářadí nejde,“ objasňuje.

V roce 1995 nastoupil jako profesor na pražské Akademii výtvarných umění. „Studenti málo jezdí do ciziny, pořád pracují, protože mají drahé živobytí. Není čas na soustředění. Věci však potřebují někdy dozrát i pár let. Mladí těžko proniknou do médií, nemají šanci se prosadit,“ kritizuje Zeithamml dnešní hektickou a povrchní dobu. Z akademie odešel v roce 2016, když se odmítl zúčastnit konkurzu na místo pedagoga.

Současnost podle Zeithammla umění nepřeje: „Doba objednávek je pryč, člověk tvoří spíš pro sebe, a když se věc někam hodí, tak jedině dobře. Mecenáši jsou tak na fotbal. Sběratelů je mizivé procento, nákupy spíš berou jako investici. Odehrává se celkové zpitomění.“ Ateliér má dnes Zeithamml v malé vesnici za Prahou. Svá díla nerad komentuje. Tvoří plastiky, kreslí a maluje. „Ještě mě to pořád baví,“ uzavírá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Osudy umělců v komunistickém Československu

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu (Jan Horník)