Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Zdeněk Zavřel (* 1943)

• 1943: narodil se v Praze (Dejvice), dva roky před koncem 2. světové války.

• 1951: poprvé přijel do podještědí, do vesničky Zdislava; později tam rodina jezdila pravidelně na prázdniny.

• 1966: po maturitě vystudoval architekturu na ČVUT a odpromoval.

• 1967: prožíval atmosféru Pražského jara i univerzitního majálesu; v té době se formoval jeho vztah s budoucí manželkou.

• 02/1968: s budoucí manželkou odjeli na studijní architektonický pobyt do nizozemského Rotterdamu.

• 08/1968: události srpna 1968 prožíval v Nizozemí, v rotterdamské Ahoy Hall.

• konec 1969: po skončení platnosti všech československých pasů byli donuceni rozhodovat se mezi emigrací a návratem; vrátili se.

• po návratu: nastoupil do čerstvě ustanoveného libereckého SIALu vedeného Karlem Hubáčkem (v době, kdy se stavěl i vysílač na Ještědu).

• 70. léta: žil a pracoval na Liberecku; narodily se mu dvě děti.

• po více než deseti letech od sovětské okupace: využil notářsky ověřenou pozvánku na svatbu v Nizozemí k emigraci; odešel s rodinou, děti byly ve věku tři a osm let.

• po odjezdu: byl v nepřítomnosti odsouzen za nelegální opuštění republiky a ke konfiskaci veškerého majetku.

• v Rotterdamu: navázal na architektonickou praxi v kanceláři pana Bakemy.

• 31/12/1989: po sametové revoluci se poprvé od emigrace vrátil do Československa.

• po roce 1989: vyhrál mimo jiné výběrové řízení na nové České centrum v Paříži a na budovu nizozemského velvyslanectví v Ghaně.

• po přelomu tisíciletí: na kopci nad Zdislavou vybudoval rodinný dům.

• 2006: po dokončení projektu ambasády v Ghaně chtěl předat kancelář; nakonec ji předal jejím zaměstnancům.

• 2009: uspěl v děkanských volbách na ČVUT s programem „Otočení slona“ a byl jmenován profesorem.

• životní bilance: věří, že v životě máme jen pět až šest příležitostí k zásadnímu rozhodnutí; za klíčové považuje volbu profese, partnera, rozchod a místo k životu, a říká, že mu zbývá už jen rozhodnout, kde se nechá pochovat.

---Nederlandse versie komt na de Tsjechische versie---

 

„Já už si myslím, že zeměkoule je vlastně malá. Že hranice států jsou něco tak umělého. A ty moje dva domovy jsou součástí toho jednoho velkého domova – zeměkoule. Myslím, že to prostě není tak hrozně důležité, kde na té zeměkouli člověk nějakou dobu zůstane,“ přemýšlí architekt Zdeněk Zavřel, jehož život je žit mezi pražskou kotlinou, kopcovitým podještědím a nizozemskou nížinou a mezi architekturou jako profesí a architekturou jako způsobem, jak se v životě rozhodovat.

Profesor Zdeněk Zavřel se narodil v Praze roku 1943, dva roky před koncem války. „Žili jsme v takovém dejvickém bloku na spodní části Bubenče, kde byl život tehdy ještě poměrně idylický. Ty velké obytné bloky, postavené jako v meziválečném období, byly vlastně solidní, ne příliš velké, ale byly tam slušně velké byty. Děti si hrály na dvorku, ale taky dost často na ulici, protože jedno auto přejelo tak za půl hodiny a jezdíval tam ještě poštovní koník – taková modrá kára, přijížděla těsně před polednem. Koník pečlivě naklusal a my jsme se vezli na stupátku vzadu na tom poštovním voze a další kluci, kteří běželi vedle toho kočího, křičeli ‚za vozem, za vozem‘, což znamenalo, že na tom zadním stupátku ještě někdo sedí,“ začíná s vyprávěním profesor Zavřel a ne nadarmo své nejranější vzpomínky usazuje do architektonických kontextů – právě architektura totiž definovala jeho život.

Kromě pražských čtvrtí těsně poválečného období v něm zanechaly hlubokou stopu i prázdniny na severu Čech, kam s otcem jezdívali za jeho přáteli z okruhu pražských výtvarníků. „Jsme teď ve Zdislavě, která se tak jmenuje teprve od druhé světové války, předtím se to tu jmenovalo Šenbach. A je to taková krásná lineární vesnice v podještědí,“ pokračuje při své druhé části vyprávění, rozhodně ne naposledy s architektonickými aluzemi. Je totiž navýsost symbolické, že první rozhovor proběhl v pražském studiu Paměti národa a druhý v prostorách jeho překrásného dřevěného domu právě ve Zdislavě, s výhledem na hornatou krajinu těsně před Libercem. Zde totiž profesor Zavřel roku 2006 zakotvil.

Nizozemský úžas

Ale zpět do jeho mládí. Po maturitě nastoupil na Fakultu architektury ČVUT a v roce 1966 promoval. Architektura se mu stala nejen profesí, ale i životní disciplínou. „Podnikání v architektuře není vůbec jednoduché,“ říká s odstupem, a i tehdy už měl jasno: kreslit nestačí, rozhodující je rozumět kontextu, technologiím, odpovědnosti. V druhé polovině 60. let přichází možnost, která později ovlivní celý jeho život – krátká stáž v Nizozemsku. „Díky Frantovi Sedláčkovi jsem dostal stáž do Holandska na šest týdnů, a to ještě jako student, i když jsem měl promoci za sebou,“ vzpomíná na rok 1966. Byla to první zkušenost s úplně jiným způsobem myšlení, než jaký znal z Československa. Holanďané mluvili otevřeně, méně hierarchicky, projekt byl věcí kolektivu, ne autority. Zavřel o té době mluví jako o momentu, kdy se mu rozšířilo měřítko – architektura už nebyla jen estetika, ale i způsob, jak se společnost organizuje. Navíc ona stáž organizovaná IAST (Mezinárodní výměnnou organizací studentů vysokých škol) byla pro zeměměřiče, takže Zavřel strávil oněch šest týdnů s teodolitem v ruce v okolí Zuiderzee při výstavbě nového polderu.[1]

„Nejimpozantnější bylo to, jak se stavěly hráze – tehdy ještě opravdu staromódním způsobem. To znamená, že tam bagry nafoukaly hromadu písku, která byla třeba 80 km dlouhá. A těch 80 km se zpevňovalo tím, že na ten písek dali takové rákosové rohože, které se pletly na místě, na ty se dávaly cihličky, aby to bylo celé zatížené a elastické. A poslední vrstva byly bazaltové kvádry, většinou z Čech navíc, kterými se utěsnila ta nahromaděná hmota a chránily to zvenku proti ledu a všemu možnému. Pak se na to poslaly ovce a ty zadupaly spáry mezi těmi bazaltovými kvádry, takže ta celá masa byla pevně elastická,“ vypráví s viditelnou fascinací profesor Zavřel. „No a teď si představte, že bychom přišli tam, kde byli ti chlapíci, kteří pletli ty rohože. A měli by za sebou 30 km a zbývalo by jim ještě 50 km doplést. A to jsem si říkal: ‚No, tohle by žádný Čech nedělal. Čech by odsud utekl, šel by si sednout někam na kopeček a díval by se, jak je to všechno ploché.‘ To bylo něco neuvěřitelného. A jak o tom byli přesvědčení, že to takhle prostě musí být a že to dodělají a že za rok a půl bude všechno hotové a budou tam žít další Holanďani a budou mít životní prostor. Tak to na mě udělalo úžasný dojem,“ popisuje okamžik, kdy si poprvé uvědomil rozdíl mezi nizozemským a českým národem. „Já mám k Čechům taky svůj obdiv, ale ne v trpělivosti a v takové urputné výdrži. Češi jsou spíš na nápady a sem tam něco, nějaký vtípek, ale takovýmhle způsobem prostě držet tu svoji zemi, aby jim neteklo do bytů… Prostě úžasné,“ dodává. 

Dopis od Bakemy

Právě tehdy se rozhodl, že by si v Nizozemsku stáž rád zopakoval, ale ne zeměměřičskou, nýbrž architektonickou. Chytil se tedy tehdejší příležitosti, kdy oborem hýbalo provokativní architektonické hnutí Provo[2] a „v architektuře se děla spousta zajímavých věcí“, se jmény jako Aldo van Eyck, Herman Hertzberger či Jacob (Jaap) Bakema. „Podařilo se mi najít jednoho z těch známých lidí, což byl v tomhle případě Bakema, a vydyndat z něj dopis, že u něj budu moct pracovat za rok nebo dva,“ popisuje Zavřel, jak se vydal na nelehké hledání slavného architekta, s batohem na zádech s nápisem „Czech student“ a stopem. Našel ho na univerzitě v Delftu, kde tehdy Bakema učil. „V tomhle polozarostlém stavu jsem toho pana profesora našel. Podíval se na mě a zeptal se, jestli mám peníze na dojezd domů. Hrdinně jsem říkal, že mám a odmítl jsem jeho finanční podporu,“ směje se Zavřel. Bakema se s tím také moc „nepáral“: „Říkal: ‚Už jsme tu měli tolik cizinců, ale Čecha jsme tu žádného neměli‘ a napsal dopis. A s tím dopisem jsem odjížděl velmi šťasten domů. Měl jsem pocit, že jsem si prostě zařídil svůj start, svoji kariéru.“

Po návratu do Prahy nastoupil Zavřel do nově založeného Sdružení projektových ateliérů a v pražské Žitné ulici se věnoval pod vedením architekta Klena výstavbou sídlišť, včetně třeba konkrétního návrhu na sídliště Jižní Město. „No, prostě standardní balík architektonických záležitostí,“ shrnuje. „Panu Klenovi jsem říkal, že mám ten dopis a že až bude vhodná doba, tak skončím a jedu pryč. A on říkal: ‚To je bezvadný, tak se seber a až to půjde…‘ Trvalo to asi rok, než se v Holandsku prostě posunuly hvězdy a pan Bakema se ozval a řekl, že kdy mám ten dopis, tak tedy ať přijedu,“ popisuje s lehkostí sobě vlastní profesor Zavřel. Tehdy čerstvě v Československu „padnul Novotný“ a nastoupil Dubček. Byť se to z dnešního pohledu může zdát jako malý zázrak, Zavřel měl tehdy plně vybavené papíry na roční stáž v Nizozemsku.

V únoru 1968 tedy Zavřel odjel do Nizozemska znovu, tentokrát už s manželkou, na delší studijní pobyt do Rotterdamu. Ten rok se do dějin zapsal v celé střední Evropě. Pražské jaro, víra ve změnu, a pak srpen 1968 – invaze vojsk Varšavské smlouvy. V

Invaze vojsk Varšavské smlouvy

„Velmi detailně si vzpomínám na ten moment, kdy jsme ráno, když jsme se to dozvěděli, sedli jsme na kolo a jeli jsme do kanceláře. Já jsem si říkal: ‚No, tak to je prostě válka.‘ No, válku jsem ještě nezažil, ale tohle je teda válka. A co teď jako my za té války budeme dělat? První věc, která mě napadla, byla, že jsme – když jsem dojel do té kanceláře –začali organizovat jakousi sešlost Čechů, který byli v Holandsku v tom momentu, abychom se o ten zážitek podělili a abychom zorganizovali pomoc,“ popisuje Zavřel první hodiny poté, co mezinárodní radiové stanice rozhlásily po světě okupaci Československa. I do onoho momentu se jaksi nachomýtl nizozemský rozhlas a Zavřel uvedl telefonní číslo pevné linky Bakemovy kanceláře jako kontakt. „Během asi dvou minut byla telefonní centrála té kanceláře zahlcena telefonáty Čechů, kteří se toulali po Holandsku, ale i Holanďanů, který sympatizovali s Čechy,“ popisuje Zavřel. Nizozemci přicházeli s obrovskou měrou solidarity: „Nabízeli ubytování, pomoc a zimní prádlo, no prostě co člověka při takové události napadne,“ vzpomíná. Den či dva poté se skutečně odehrálo ono setkání v rotterdamské Ahoy Hall. „Bylo tam něco přes 300 Čechů. Vysílala to holandská televize. No, byl to taková spontánní erupce energie, ale zároveň i projev sympatie z té druhé strany. Úžasné. V Holandsku bylo asi půl hodiny, kdy jezdili lidé se zhasnutými světly. Vlastně se prostě zastavila dopava – projev velké sympatie. I moji šéfové se mnou strašně sympatizovali, pomáhali, kde mohli.“

Následující týdny Zavřel „visel u rádia a poslouchal, co se děje, to je známá historie“, nezapomene lehce „shodit“ důležitost své role v celém hnutí v Nizozemsku Zavřel. Tuto vskutku jízlivou poznámku uvozovek si tazatelka a současně i editorka dovoluje v příběhu uvést s hlubokou úctou, kterou k těžkým rozhodnutím, kterým čelily tyto generace, pociťuje, a snad i s jiskrou určitého propojení či snad možná počínajícího přátelství, kterou má při skutečně hlubokých rozhovorech tazatel tu výsostnou možnost zažít a tyje z nich ještě dlouho poté. Inu, Zdeněk Zavřel v nizozemském Rotterdamu „prožil ty první dny, kdy západní Evropa reagovala na tu ruskou invazi a bylo strašně zajímavé vidět, jak tahle stabilní společnost události prožívala“. 

Mají se ženou zůstat anebo se vrátit domů? Otázka, kterou si položili bez debat všichni, kteří se tehdy v srpnu 1968 náhodou nacházeli v zahraničí. Odpověď pro mnohé přišlo zrušení platnosti všech československých pasů ke konci roku 1969:[3] „Byli jsme donuceni k rozhodnutí: buďto zůstat, anebo se vrátit. A my jsme se vrátili. My jsme byli mladí, bylo nám třiadvacet. Tak jsme si říkali: ‚No tak co, doma je doma, proč bychom žili v cizině, tak jedeme zpátky, nějak to přežijeme.‘ Tak jsme se sebrali a jeli jsme,“ vypráví Zdeněk Zavřel. „Bylo nám jasné, že to nebude jednoduché, bylo to už po Palachově pohřbu, po prvních čistkách a začínala normalizace,“ dodává. 

Liberecký SIAL

Po návratu nastoupil na své staré místo u architekta Klena. „A mezitím začal vznikat SIAL v Liberci. A během velmi krátké doby jsem po rozhovorech s Mirkem Masákem požádal, jestli bych mohl přejít z toho Sdružení projektových ateliérů do libereckého SIALu, jak se to už tehdy jmenovalo“ popisuje svou kariérní dráhu. SIAL se pod vedením architekta Karla Hubáčka vbrzku stal jedním z nejoriginálnějších architektonických center tehdejšího Československa a Zavřel se k nim krátce po svém návratu do domoviny připojil. Panovala tam výjimečná atmosféra – kombinace svobody myšlení, přátelství a mimořádné odborné úrovně. Ještěd, který v té době vznikal, se stal symbolem i každodenní realitou. „V době, kdy se začínalo stavět ten Ještěd, jsme kreslili různé projekty, které byly dost blízko,“ říká. „To, co vlastně tomu (Ještědu) pomohlo, že se nakonec postavil, to, co pomohlo té kvalitě, která tam je nesporná – jak v konstrukci, tak ve schopnosti vzdorovat obtížnému klimatu – to bylo založené opravdu na takovém poctivém fandovství. Všichni lidi, kteří se na tom podíleli, šli o 20, 30, 50 procent dál, než museli,“ odhaluje Zavřel výjimečnost libereckého SIALu a jeho dozajista nejznámější stavby. „A samozřejmě i výrazné projekty i z minulosti nakonec vzniknou díky určitému fandovství, kdy ti technici, kteří se na tom podílejí, cítí tu technickou výzvu – dostat se ještě dál v té konzole nebo té věži anebo prostě něčím předčít to, co už tady bylo. To je, myslím, pro tradici českého inženýrství, která se tady ještě nějakou toulá, dost zásadní,“ dodává.

V sedmdesátých letech se mu narodily dvě děti, a na Zdislavě, kam se s rodinou pravidelně vraceli, nacházel alespoň částečný klid, který by mu možná v jiných aspektech v životě chyběl. V roce 1978 přišla událost, která změnila všechno: „Přišla notářsky ověřená pozvánka na svatbu do Nizozemska,“ vzpomíná. V systému, kde bylo velmi složité, či možná téměř nemožné vycestovat na západ, to znamenalo vzácnou příležitost – a současně i obrovské dilema. Nakonec se rozhodli odejít.

Tajná emigrace do Nizozemska

„Nebylo to tak úplně snadné a nebylo to samozřejmé, ale prostě jsem tu náhodu použil. Nějak to prostě uzrálo vevnitř. Nikdo totiž nevěděl, kdy ta změna nastane – všichni byli překvapeni, že nastala o jedenáct let později (1989). Ale kdyby to trvalo ještě dalších dvacet let, tak už by byl život pryč. A tak jsme se prostě sebrali a odjeli,“ shrnuje do pár vět Zdeněk Zavřel. Odletěl na onu svatbu spolu s tehdejší manželkou a dětmi ve věku tři a osm let. „Říct jsme jim to nemohli. Vlastně jsme to vůbec nemohli moc rozkřikovat, to bylo součástí toho šíleného plánu – že o tom skoro nikdo neví,“ popisuje a dodává, že mezi těmi, kteří věděli, byl architekt Karel Hubáček, pár nejlepších kamarádů, kterých se dalo spočítat na prstech jedné ruky, Zavřelova maminka, „a tím to hasne“. Děti se vše dozvěděly, až když letadlo dosedlo v Nizozemsku: „Tříletému a osmiletému dítěti vysvětlit, že jedete někam, kde neznají jazyk, je to tam placaté, žádné kopce, a budou tam jezdit na kole a možná se nikdy nevrátíte…“ ponechává Zavřel větu nedokončenou.

Dodává, že ani ona pozvánka na svatbu nebyla úplně samozřejmá – vlastně tehdejšího nizozemského známého přesvědčil, aby ho pozval jako zásadního hosta, svědka: „Jako správný Holanďan ji nechal ověřit u notáře. No tak jsem šel na kádrové oddělení a říkal jsem, že bych rád jel na tři dny do Holandska, jestli jim to nevadí. No a nějak jim to nevadilo. Ale nevěděli, že tam na tom papíře byla ještě kolonka na ty dvě děti, který odsouhlasili,“ popisuje detaily, na jejichž základech stála emigrace jejich rodiny. Poté, co měla ona poznámka patřičný štempl, Zavřel děti na formulář prostě dopsal.

My jsme nevěděli, že to bude jedenáct let

„My jsme nevěděli, že to bude jedenáct let. No, ale nakonec tak dlouhé nebylo, i když tedy jedenáct let v lidském životě je prostě spousta procent. Byl to skok do hloubky, ale zcela vědomý. To, co jsme neudělali v tom roce 1968, jsme udělali o 10 let později z určitého zoufalství, protože se ta situace nelepšila,“ shrnuje. V Nizozemsku ale díkybohu nemuseli začínat od nuly – Zavřel se vrátil ke svému povolání a brzy znovu našel profesní zázemí. Nastoupil do architektonické kanceláře u Bakemy, kde kdysi působil už jako stážista, a znovu prošel procesem, jak se v cizí zemi stát rovnocenným kolegou. „Když jsme odjížděli z té dvouleté stáže, tak jsem už rozuměl dobře holandsky. Mluvil jsem kostrbatě, ale to mluvím do dneška,“ říká s úsměvem. Jazyk byl nástroj přežití i integrace. V Nizozemsku se architektura dělala jinak: méně o titulech, víc o dohodě a kvalitě. Lidé se ptali, proč, a chtěli znát důvody. Zavřel si na tom později postavil i vlastní profesní filozofii – architektura jako služba a jako komunikace.

V roce 1985 si v Nizozemsku založil vlastní kancelář. Bylo to období profesní stability a osobní jistoty, ale i trvalého srovnávání – české zkušenosti a nizozemského způsobu života. „Podnikání v architektuře není jednoduchá situace,“ opakuje. V Holandsku se naučil nejen přesnosti, ale i kolegialitě. Demokracie tu nebyla slovo z ústavy, ale každodenní forma existence. Společnost, která diskutuje, řeší problémy transparentně, a v níž má i architekt své místo jako občan.

Nechceš koupit kopec?

Po roce 1989 se otevřela možnost vracet se do Československa – ostatně i s Hubáčkem se potkali znovu až po sametové revoluci a Zavřel hodnotí veskrze kladně, že „nehledě na všechny složitosti, obtížnosti a Hubáčkovu únavu zůstalo to společenství lidí (SIAL) víceméně pohromadě až do toho roku 1989“. V čerstvě demokratickém Československu se Zavřel zapojil do architektonických soutěží a v následujících letech realizoval několik projektů pro české instituce v zahraničí – mimo jiné velvyslanectví Nizozemského království v Ghaně nebo České centrum v Paříži. Jeho práce byla oceňována pro spojení racionality a jednoduchosti – to, čemu on sám říká „otočení slona“, které později došlo do další úrovně praxe, když se stal děkanem ČVUT: dělat složité věci jednoduše a efektivně. Když o tom mluví, není v tom pýcha, ale spíš jistota člověka, který celý život věřil, že kumšt je důležitější než gesto a že dobrý architekt by měl umět i vybetonovat podlahu.

Spolu s návraty do československé krajiny dětství a mládí přišla i nabídka: „Můj soused mi nabídnul, jestli nechci koupit kopec,“ vypráví a postupně se dostáváme vlastně na počátek příběhu. V roce 1992 tak koupil pozemek nad Zdislavou. „Z toho místa, který jsme tehdy koupili, Ještěd ještě není vidět,“ možná lehce lituje, ale nedává to znát, a rozhodně to znát není, když se hrdě při druhém natáčení prochází po květnové bující zahradě s nekončícím výhledem. Právě tam si totiž na přelomu tisíciletí vybudoval vysněný dům: „Během těch skoro 30 let, co jsem žil v Holandsku, se mi podařilo vypracovat od jednoduché bytovky přes školy až ke složitějším budovám. Ale nepodařilo se mi sehnat soukromého investora, který by ode mě chtěl rodinný dům. Tak jsem nakonec musel být tím investorem já sám,“ pousmívá se a dodává, že „se o tuhle možnost vlastně trochu připravil, když předal svou kancelář“. Má tím na mysli dobu, kdy budova velvyslanectví v Ghaně byla hotová a Zavřel vybíral, komu by předal svou kancelář, architektonický „Ateliér Z“ jako „Zdeněk Zavřel“. Najít vhodného kandidáta se dlouho nedařilo, až dospěl k rozhodnutí předat ji do rukou přímo tehdejším zaměstnancům – lidem, s nimiž ji vybudoval.

Otočit slona

Toutéž dobou se totiž nejen přestěhoval s manželkou do podještědí na Zdislavu, ale úspěšně se zúčastnil i výběrového řízení na děkana Fakultě architektury ČVUT. Přijal jej právě s programem, který nazval „Otočení slona“. Vysvětloval ho tak, jak by popsal konstrukční princip: aby se těžkopádné tělo instituce naučilo pohybovat lehčeji, logičtěji, srozumitelněji. Tehdy také zjistil, jak úsměvně glosuje, že v českém akademickém prostředí existují tabulkové platy závislé na titulu, a stal se docentem: „Komické na tom bylo, že já jako děkan jsem byl zodpovědný za habilitace, které se dělaly na pražské fakultě. A tak jsem se rozhodl, že půjdu do Brna. Čili jsem dělal jak habilitaci, tak profesorské řízení v Brně na VUT. Byli na mě strašně milí a prostě pochopili, proč jdu k nim a nedělám to v Praze. No, musel jsem se těmi rituály prokousat, to je všude stejné,“ popisuje Zavřel zas a znovu zásadní kariérní postupy, jak kdyby byly jen další políčko k odškrtnutí, a brýle mu přitom sedí v pevně ustálené rýze nad neustále zdvihnutým obočím.

Obě setkání s profesorem Zavřelem byla, pokud čtenář dovolí skutečně osobní vhled, z těch, která tazatelce zůstanou navždy v paměti. Dodnes přemýšlím o jeho teorii, že „člověk má v životě jen pět či šest skutečných rozhodnutí“ – takových, které doopravdy změní tok jeho žití. „Výběr profese, výběr partnera, rozchod s partnerkou, výběr místa. Zbývá mi ještě jedno – kde se nechám pochovat,“ dodává výčet těch jeho, s tím, že právě tomuto poslednímu rozhodnutí se zatím vyhýbá. S výhledem z domu nad Zdislavou, s Ještědem kdesi v dálce, aniž by byl skutečně viděn, a vzpomínkami na nizozemské nížinné poldery, se tomu upřímně nedivím. Jeho „tři životy“ od chvíle, kdy si „poprvé čuchnul k maltě, cihlám a betonu a začal chápat, že architektura je prostě o něčem“ – ten v Československu do roku 1978, ten v Nizozemsku do roku 1989 a ten rozkročený mezi oběma zeměmi, totiž dozajista budou mít ještě nějaké zajímavé pokračování. 

 

[1] Polder je území (většinou pod úrovní moře), které Nizozemci získali vysušením a ohradili hrázemi, a je pro Nizozemsko klíčový, protože jim umožnil rozšířit obyvatelnou i zemědělskou půdu a zároveň udržet vodu pod kontrolou v zemi, která by bez soustavy hrází, kanálů a čerpání byla často zaplavovaná.

[2] Provo bylo nizozemské, výrazně provokativní a proti-establishmentové hnutí, které se zformovalo v polovině šedesátých let v Amsterdamu. Namísto tradiční politické práce využívalo performance, ironii a veřejné akce, aby upozorňovalo na problémy společnosti i fungování města. Vedle toho přicházelo s konkrétními návrhy, takzvanými „bílými plány“, které se týkaly například sdílené dopravy nebo dostupnosti bydlení. I když jako organizované hnutí existovalo jen krátce a koncem šedesátých let se rozpadlo, zanechalo stopu v nizozemské občanské kultuře a inspirovalo další městské, ekologické a emancipační iniciativy.

[3] Po zpřísnění cestování po roce 1968 byla lidem, kteří už byli v cizině, omezena platnost cestovních dokladů (včetně režimu výjezdních doložek) do 31. prosince 1969 – po tomto datu se bez prodloužení či nového řešení ocitli bez platných papírů.

 

 

--------------------------------------------------

“Ik denk inmiddels dat de aarde eigenlijk heel klein is. Staatsgrenzen zijn iets uiterst kunstmatigs. Mijn twee thuislanden maken deel uit van één groot thuis: de aarde. Het is uiteindelijk niet zo verschrikkelijk belangrijk waar iemand op deze wereld een tijdlang blijft,” overweegt architect Zdeněk Zavřel, wiens leven zich afspeelt tussen het Praagse bekken, het heuvelachtige landschap onder de Ještěd en het Nederlandse laagland – en tussen architectuur als beroep en architectuur als manier om keuzes in het leven te maken. 

Jeugd en vroege herinneringen

Professor Zdeněk Zavřel werd in 1943 in Praag geboren, twee jaar voor het einde van de oorlog.

“We woonden in een blok in Dejvice, in het lagere deel van Bubeneč. Het leven was daar toen nog behoorlijk idyllisch. De grote woonblokken, gebouwd in de geest van het interbellum, waren degelijk – niet bijzonder groot, maar met ruime appartementen. Kinderen speelden op de binnenplaats, maar ook vaak op straat, want er reed hooguit één auto per half uur. En er kwam nog een postpaard: een blauwe kar die vlak voor de middag arriveerde. Het paard draafde keurig aan, wij reden mee op het opstapje achter op de postwagen, en andere jongens die naast de koetsier meeliepen, riepen ‘achter de wagen, achter de wagen’, wat betekende dat er nog iemand op dat achterste opstapje zat,” begint professor Zavřel zijn verhaal. Het is geen toeval dat hij zijn vroegste herinneringen in architectonische contexten plaatst – architectuur zou immers zijn hele leven bepalen.

Naast de Praagse wijken van de vroege naoorlogse periode maakten ook de vakanties in Noord-Bohemen diepe indruk op hem, waar hij met zijn vader vrienden bezocht uit de kring van Praagse beeldend kunstenaars.

“We zijn nu in Zdislava, zo heet het dorp pas sinds de Tweede Wereldoorlog; daarvoor heette het hier Šenbach. Het is een prachtige, langgerekte nederzetting in het gebied onder de Ještěd,” vervolgt hij zijn relaas, opnieuw met duidelijke architectonische verwijzingen.

Het is dan ook uiterst symbolisch dat het eerste interview plaatsvond in de Praagse studio van Paměť národa, en het tweede in de ruimtes van zijn prachtige houten huis in Zdislava, met uitzicht op het heuvelachtige landschap vlak voor Liberec. Hier vond professor Zavřel in 2006 zijn vaste ankerpunt.

Nederlandse verwondering

Maar terug naar zijn jeugd. Na het eindexamen begon hij te studeren aan de Faculteit Architectuur van de Tsjechische Technische Universiteit in Praag (ČVUT), waar hij in 1966 afstudeerde. Architectuur werd voor hem niet alleen een beroep, maar ook een levensdiscipline. “Ondernemen in de architectuur is helemaal niet eenvoudig,” zegt hij met de afstand van jaren, en ook toen had hij al helder voor ogen: tekenen alleen is niet genoeg, doorslaggevend is het begrijpen van context, technologie en verantwoordelijkheid.

In de tweede helft van de jaren zestig diende zich een mogelijkheid aan die later zijn hele leven zou beïnvloeden: een korte stage in Nederland. “Dankzij Franta Sedláček kreeg ik een stage in Nederland van zes weken, en dat nog als student, al was ik afgestudeerd,” herinnert hij zich het jaar 1966. Het was zijn eerste ervaring met een totaal andere manier van denken dan hij uit Tsjechoslowakije kende. Nederlanders spraken openlijker, minder hiërarchisch; een project was een gezamenlijke zaak, geen kwestie van autoriteit. Zavřel spreekt over deze periode als het moment waarop zijn schaal werd verruimd: architectuur ging niet langer alleen over esthetiek, maar ook over de manier waarop een samenleving is georganiseerd.

Bovendien werd de stage, georganiseerd door IAST (International Association for the Exchange of Students for Technical Experience), oorspronkelijk opgezet voor landmeters. Zo bracht Zavřel die zes weken door met een theodoliet in de hand in de omgeving van de Zuiderzee, bij de aanleg van een nieuwe polder.

“Het meest indrukwekkend was de manier waarop de dijken werden aangelegd — toen nog op een echt ouderwetse manier. Dat betekende dat graafmachines enorme hoeveelheden zand opspoten, soms over een lengte van wel tachtig kilometer. Die tachtig kilometer werden verstevigd door op het zand rietmatten te leggen, die ter plekke werden gevlochten. Daarbovenop kwamen bakstenen om alles te verzwaren en tegelijk elastisch te houden. De laatste laag bestond uit basaltblokken — vaak zelfs afkomstig uit Tsjechië — waarmee die opgehoopte massa werd afgesloten en van buitenaf werd beschermd tegen ijs en allerlei andere invloeden. En daarna lieten ze er schapen overheen lopen, die de voegen tussen de basaltblokken dicht trapten, zodat het geheel stevig én elastisch werd,” vertelt professor Zavřel met zichtbare fascinatie.

“En stel je dan voor dat je aankomt bij de mannen die die rietmatten aan het vlechten waren. Ze hadden al dertig kilometer achter de rug en moesten er nog vijftig. Toen dacht ik: ‘Dit zou geen enkele Tsjech doen. Een Tsjech zou hiervandaan weglopen, ergens op een heuveltje gaan zitten en kijken hoe plat het hier allemaal is.’ Dat was iets ongelooflijks. En die overtuiging — dat het zo móést gebeuren, dat ze het zouden afmaken en dat hier over anderhalf jaar andere Nederlanders zouden wonen, met hun eigen leefruimte. Dat maakte een enorme indruk op me,” beschrijft hij het moment waarop hij zich voor het eerst bewust werd van het verschil tussen het Nederlandse en het Tsjechische volkskarakter.

“Ik heb ook bewondering voor de Tsjechen, maar niet zozeer om hun geduld en die koppige volharding. Tsjechen zijn meer van de ideeën, van af en toe iets slims, een grapje misschien. Maar op deze manier je land letterlijk vasthouden, zodat het water niet je woning binnenstroomt… Dat is gewoon indrukwekkend,” voegt hij eraan toe.

Een brief van Bakema

Juist in die periode besloot hij dat hij zijn stage in Nederland graag wilde herhalen — ditmaal niet als landmeter, maar als architect. Hij greep de kans in een tijd waarin het vakgebied werd opgeschud door het provocerende architectonische Provo-klimaat en waarin “in de architectuur ongelooflijk veel interessants gebeurde”, met namen als Aldo van Eyck, Herman Hertzberger en Jacob (Jaap) Bakema.“Het lukte me een van die bekende mensen te vinden — in dit geval Bakema — en hem een brief te ontfutselen waarin stond dat ik over een jaar of twee bij hem zou kunnen werken,” beschrijft Zavřel zijn niet eenvoudige zoektocht naar de beroemde architect. Met een rugzak waarop ‘Czech student’ stond geschreven, liftend door Nederland, vond hij Bakema uiteindelijk aan de Technische Universiteit Delft, waar hij toen doceerde. “In deze half-verwaarloosde toestand vond ik die professor. Hij keek me aan en vroeg of ik geld had om naar huis te komen. Heldhaftig zei ik dat ik dat had en wees ik zijn financiële hulp af,” lacht Zavřel. Ook Bakema draaide er niet omheen: “Hij zei: ‘We hebben hier al zoveel buitenlanders gehad, maar nog nooit een Tsjech,’ en hij schreef de brief.” Met die brief vertrok Zavřel intens gelukkig weer naar huis. “Ik had het gevoel dat ik mijn start, mijn carrière, eigenhandig had geregeld.”

Na zijn terugkeer in Praag trad Zavřel in dienst bij het pas opgerichte Vereniging van Projectateliers. In de Žitná-straat werkte hij onder leiding van architect Klen aan woningbouwprojecten, waaronder ook concrete plannen voor de wijk Jižní Město. “Gewoon het standaardpakket aan architectonische opdrachten,” vat hij het samen. “Ik vertelde meneer Klen dat ik die brief had en dat ik, zodra het juiste moment kwam, zou stoppen en vertrekken. Hij zei: ‘Geweldig, pak je spullen en ga zodra het kan…’” Het duurde ongeveer een jaar voordat “de sterren in Nederland gunstig stonden” en Bakema zich meldde met de boodschap dat, als hij die brief had, hij nu moest komen. In Tsjechoslowakije was inmiddels “Novotný gevallen” en Dubček aan de macht gekomen. Wat vandaag bijna als een klein wonder klinkt: Zavřel beschikte toen over volledig geldige papieren voor een jaar durende stage in Nederland.

In februari 1968 vertrok Zavřel daarom opnieuw naar Nederland — ditmaal al samen met zijn echtgenote — voor een langer studie- en werkverblijf in Rotterdam. Het zou een jaar worden dat zijn sporen naliet in heel Midden-Europa: de Praagse Lente, het geloof in verandering, en vervolgens augustus 1968 — de invasie van de legers van het Warschaupact.

De inval van de legers van het Warschaupact

“Ik herinner me dat moment nog tot in detail. Die ochtend, toen we het nieuws hoorden, stapten we op de fiets en reden we naar kantoor. Ik dacht: ‘Nou, dit is oorlog.’ Oorlog had ik nog nooit meegemaakt, maar dit voelde als oorlog. En wat doe je dan, in oorlogstijd? Wat moeten wíj nu doen?” beschrijft Zavřel de eerste uren nadat internationale radiozenders de bezetting van Tsjechoslowakije wereldkundig hadden gemaakt. Het nieuws bereikte ook de Nederlandse radio, en Zavřel gaf het vaste telefoonnummer van Bakema’s kantoor door als contactadres. “Binnen twee minuten was de telefooncentrale van dat kantoor volledig overbelast,” herinnert hij zich. “Tsjechen die op dat moment door Nederland zwierven, belden massaal, maar ook Nederlanders die met de Tsjechen meeleefden.”

De solidariteit vanuit Nederland was overweldigend. “Mensen boden onderdak aan, hulp, winterkleding — eigenlijk alles wat je op zo’n moment maar kunt bedenken,” vertelt hij. Een dag of twee later vond daadwerkelijk de grote bijeenkomst plaats in de Ahoy-hal in Rotterdam. “Er waren iets meer dan driehonderd Tsjechen. De Nederlandse televisie zond het uit. Het was een soort spontane eruptie van energie, maar tegelijk ook een uitdrukking van enorme sympathie van de andere kant. Ongelooflijk.” In Nederland volgde zelfs een symbolisch gebaar van solidariteit: “Er was een half uur waarin mensen met gedoofde lichten reden. Het verkeer kwam eigenlijk tot stilstand — een duidelijk teken van medeleven. Ook mijn leidinggevenden leefden enorm met me mee en hielpen waar ze maar konden.”

In de weken die volgden “hing Zavřel aan de radio en luisterde hij naar wat er gebeurde — dat is bekende geschiedenis,” waarbij hij niet nalaat met lichte zelfspot het belang van zijn eigen rol binnen het hele gebeuren in Nederland te relativeren. De interviewer, die in dit geval tegelijk ook de redacteur van het verhaal is, laat deze uitgesproken ironische formulering bewust in de tekst staan — uit diep respect voor de moeilijke beslissingen waarvoor deze generaties zich geplaatst zagen, en wellicht ook met een vleugje van de bijzondere verbondenheid, of zelfs het begin van een vriendschap, die een interviewer tijdens werkelijk diepgaande gesprekken soms mag ervaren en die nog lang daarna blijft doorwerken. Zo maakte Zdeněk Zavřel in het Nederlandse Rotterdam “die eerste dagen mee waarin West-Europa reageerde op de Russische inval, en het was buitengewoon interessant om te zien hoe deze stabiele samenleving die gebeurtenissen beleefde.”

Moesten hij en zijn vrouw blijven, of terugkeren naar huis? Het was zonder twijfel de vraag die zich in augustus 1968 stelde aan iedereen die zich toen toevallig in het buitenland bevond. Voor velen werd het antwoord afgedwongen door het ongeldig verklaren van alle Tsjechoslowaakse paspoorten aan het einde van 1969. 

“We werden gedwongen een beslissing te nemen: ofwel blijven, ofwel teruggaan. En wij zijn teruggegaan. We waren jong, drieëntwintig jaar oud. We zeiden tegen elkaar: ‘Ach, thuis is thuis. Waarom zouden we in het buitenland blijven? We gaan terug, we slaan ons er wel doorheen.’ En zo zijn we vertrokken,” vertelt Zdeněk Zavřel. “Het was ons duidelijk dat het niet eenvoudig zou worden. Het was al na Palachs begrafenis, na de eerste zuiveringen, en de normalisatie was begonnen,” voegt hij eraan toe.

Het Liberec-SIAL

Na zijn terugkeer ging hij opnieuw aan de slag op zijn oude werkplek bij architect Klen. “Ondertussen begon in Liberec het SIAL te ontstaan. Na enkele gesprekken met Mirek Masák heb ik al vrij snel gevraagd of ik kon overstappen van het Sdružení projektových ateliérů – een Praagse vereniging van staatsontwerpbureaus – naar het Liberec-SIAL, zoals het toen al werd genoemd,” beschrijft hij zijn verdere loopbaan.

SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci) ontwikkelde zich onder leiding van architect Karel Hubáček in korte tijd tot een van de meest originele architectonische centra van het toenmalige Tsjechoslowakije. Kort na zijn terugkeer in het land sloot Zavřel zich bij dit collectief aan. Er heerste een uitzonderlijke sfeer: een combinatie van intellectuele vrijheid, vriendschap en een bijzonder hoog professioneel niveau. De Ještěd, – de iconische televisietoren met hotel op de berg bij Liberec, die in die periode werd gerealiseerd –werd zowel een symbool als een dagelijkse realiteit.

“In de tijd dat met de bouw van de Ještěd werd begonnen, werkten we aan verschillende projecten die daar inhoudelijk heel dichtbij lagen,” vertelt hij. “Wat er uiteindelijk toe heeft bijgedragen dat de Ještěd er daadwerkelijk kwam – en vooral dat hij die onmiskenbare kwaliteit heeft, zowel constructief als in zijn vermogen om het zware klimaat te weerstaan – was gebaseerd op een vorm van oprecht enthousiasme. Iedereen die eraan meewerkte, ging twintig, dertig, soms vijftig procent verder dan strikt noodzakelijk was,” legt Zavřel uit en wijst daarmee op de uitzonderlijke werkwijze van het Liberec-SIAL en zijn bekendste realisatie.

“Ook markante projecten uit het verleden zijn uiteindelijk ontstaan dankzij zo’n vorm van betrokkenheid, waarbij de ingenieurs die eraan meewerken de technische uitdaging voelen: nog verder te gaan met een console, een toren, of simpelweg iets te overtreffen wat er al was. Dat is, denk ik, essentieel voor de traditie van het Tsjechische ingenieurschap, die hier nog steeds op de een of andere manier voortleeft,” voegt hij toe.

In de jaren zeventig werden zijn twee kinderen geboren en in Zdislava, waar het gezin regelmatig terugkeerde, vond hij tenminste gedeeltelijk de rust die hem op andere vlakken van het leven wellicht ontbrak. In 1978 volgde een gebeurtenis die alles veranderde: “Er kwam een notarieel bekrachtigde uitnodiging voor een bruiloft in Nederland,” herinnert hij zich. In een systeem waarin reizen naar het Westen uiterst moeilijk – zo niet vrijwel onmogelijk – was, betekende dit een zeldzame kans, maar tegelijk ook een enorm dilemma. Uiteindelijk besloten ze te vertrekken.

Geheime emigratie naar Nederland

“Het was allemaal niet zo eenvoudig en zeker niet vanzelfsprekend, maar ik heb die toevallige kans gewoon benut. Iets rijpte vanbinnen. Niemand wist immers wanneer die verandering zou komen – iedereen was verrast dat ze pas elf jaar later kwam, in 1989. Maar als het nog eens twintig jaar had geduurd, dan was het leven voorbij geweest. Dus hebben we ons gewoon verzameld en zijn we vertrokken,” vat Zdeněk Zavřel zijn beslissing in enkele zinnen samen.

Hij vertrok naar die bruiloft samen met zijn toenmalige echtgenote en hun kinderen van drie en acht jaar oud. “We konden het hun niet zeggen. Eigenlijk konden we het nauwelijks aan iemand vertellen – dat hoorde bij dat waanzinnige plan: dat bijna niemand ervan wist,” vertelt hij. Tot de kleine kring van ingewijden behoorden architect Karel Hubáček, een paar zeer goede vrienden — op de vingers van één hand te tellen — zijn moeder, “en daarmee hield het op”. De kinderen hoorden pas wat er werkelijk aan de hand was toen het vliegtuig in Nederland landde: “Aan een kind van drie en een van acht uitleggen dat je naar een land gaat waar ze de taal niet spreken, waar het plat is, zonder heuvels, waar iedereen fietst en waar je misschien nooit meer terugkomt…” laat Zavřel de zin onafgemaakt.

Hij voegt eraan toe dat zelfs die uitnodiging voor de bruiloft niet vanzelfsprekend was. Hij had zijn Nederlandse kennis er feitelijk toe overgehaald hem uit te nodigen als belangrijke gast, als getuige: “Zoals een echte Nederlander betaamt, liet hij de uitnodiging notarieel bekrachtigen. Dus ging ik naar de personeelsafdeling en zei dat ik graag drie dagen naar Nederland wilde, of dat geen bezwaar was. En blijkbaar was dat geen probleem. Alleen wisten ze niet dat er op dat formulier nog een rubriek stond voor twee kinderen, die ze eveneens hadden goedgekeurd,” beschrijft hij de details waarop de emigratie van het gezin uiteindelijk rustte. Nadat de vereiste stempel was gezet, schreef Zavřel de namen van de kinderen eenvoudigweg bij op het formulier.

‘Wij wisten niet dat het elf jaar zou duren’

“Wij wisten niet dat het elf jaar zou duren. Uiteindelijk was het niet eens zó lang — al is elf jaar in een mensenleven natuurlijk een enorm percentage. Het was een sprong in het diepe, maar een volledig bewuste. Wat we in 1968 niet hadden gedaan, hebben we tien jaar later alsnog gedaan, uit een zekere wanhoop, omdat de situatie maar niet verbeterde,” blikt hij terug.

In Nederland hoefden ze gelukkig niet helemaal opnieuw te beginnen. Zavřel kon zijn beroep weer oppakken en vond al snel een nieuw professioneel houvast. Hij ging werken bij het architectenbureau van Bakema, waar hij ooit als stagiair had gewerkt, en doorliep opnieuw het proces om zich in een vreemd land tot een volwaardige collega te ontwikkelen. “Toen we na die tweejarige stage vertrokken, sprak ik al behoorlijk goed Nederlands. Gebrekkig misschien — maar dat doe ik tot op de dag van vandaag,” zegt hij met een glimlach. De taal was een instrument om te overleven én om te integreren.

In Nederland werd architectuur anders bedreven: minder gericht op titels, meer op overleg en kwaliteit. Mensen vroegen waarom, en wilden de argumenten horen. Zavřel bouwde later zijn eigen professionele filosofie juist op dat principe: architectuur als dienst, en als vorm van communicatie.

In 1985 richtte hij in Nederland zijn eigen architectenbureau op. Het was een periode van professionele stabiliteit en persoonlijke zekerheid, maar ook van voortdurende vergelijking — tussen de Tsjechische ervaring en de Nederlandse manier van leven. “Ondernemen in de architectuur is geen eenvoudige zaak,” herhaalt hij. In Nederland leerde hij niet alleen precisie, maar ook collegialiteit. Democratie was hier geen begrip uit de grondwet, maar een dagelijkse praktijk. Een samenleving die discussieert, problemen transparant oplost, en waarin ook de architect zijn plaats heeft — als professional én als burger.

Wil je een heuvel kopen? 

Na 1989 opende zich de mogelijkheid om weer naar Tsjechoslowakije terug te keren. Ook met Hubáček ontmoette Zavřel elkaar pas opnieuw na de Fluwelen Revolutie. Terugkijkend waardeert hij vooral dat “ondanks alle complexiteit, moeilijkheden en Hubáčeks vermoeidheid, dat collectief van mensen (SIAL) grotendeels bij elkaar is gebleven tot aan 1989”. 

In het pas gedemocratiseerde Tsjechoslowakije nam Zavřel deel aan architectuurwedstrijden en realiseerde hij in de jaren die volgden verschillende projecten voor Tsjechische instellingen in het buitenland — onder meer de Nederlandse ambassade in Ghana en het Tsjechisch Centrum in Parijs. Zijn werk werd gewaardeerd om de combinatie van rationaliteit en eenvoud — iets wat hij zelf aanduidt als ‘het omdraaien van de olifant’. Dat principe kreeg later een institutionele dimensie toen hij decaan werd aan de Faculteit Architectuur van de ČVUT: complexe zaken eenvoudig en effectief aanpakken. Wanneer hij hierover spreekt, klinkt geen trots, maar eerder de rustige zekerheid van iemand die zijn hele leven heeft geloofd dat vakmanschap belangrijker is dan het gebaar — en dat een goede architect ook zelf een betonvloer moet kunnen storten.

Samen met de terugkeer naar het Tsjechische landschap van zijn jeugd kwam er ook een aanbod. “Mijn buurman vroeg me of ik een heuvel wilde kopen,” vertelt hij — en zo belanden we eigenlijk aan het begin van dit verhaal. In 1992 kocht hij een perceel boven het dorp Zdislava. “Vanaf die plek die we toen kochten, zie je de Ještěd nog niet,” merkt hij misschien met een zweem van spijt op, al is daar weinig van te merken wanneer hij tijdens de tweede opname trots door de uitbundig bloeiende lentetuin loopt, met een eindeloos uitzicht. Juist daar bouwde hij rond de millenniumwisseling zijn droomhuis.

“In de bijna dertig jaar dat ik in Nederland woonde, heb ik alles kunnen ontwerpen — van eenvoudige woningbouw tot scholen en complexere gebouwen. Maar ik heb nooit een particuliere opdrachtgever gevonden die een eengezinswoning door mij wilde laten ontwerpen. Dus moest ik uiteindelijk zelf die opdrachtgever worden,” glimlacht hij. Hij voegt eraan toe dat hij zich “die mogelijkheid eigenlijk een beetje heeft ontnomen toen hij zijn bureau overdroeg”. Daarmee doelt hij op de periode na voltooiing van de ambassade in Ghana, toen Zavřel zich afvroeg aan wie hij zijn architectenbureau — Atelier Z (Z als Zdeněk Zavřel) — zou kunnen overdragen. Een geschikte opvolger vinden bleek lastig, tot hij besloot het bureau over te dragen aan zijn medewerkers — de mensen met wie hij het samen had opgebouwd.

De olifant omdraaien

In diezelfde periode verhuisde hij met zijn vrouw naar Zdislava, in het gebied onder de Ještěd, en nam hij met succes deel aan de selectieprocedure voor decaan van de Faculteit Architectuur van de ČVUT. Hij deed dat met een programma dat hij ‘Het omdraaien van de olifant’ noemde. Hij legde het uit zoals hij een constructieprincipe zou beschrijven: het zware, logge lichaam van een instituut leren zich lichter, logischer en begrijpelijker te bewegen.

In die tijd ontdekte hij — zoals hij met een glimlach opmerkt — dat in het Tsjechische academische milieu salarissen afhankelijk zijn van titels, en werd hij universitair hoofddocent. “Het komische was dat ik als decaan verantwoordelijk was voor habilitaties aan de Praagse faculteit. Dus besloot ik naar Brno te gaan. Ik heb zowel mijn habilitatie als mijn benoeming tot hoogleraar gedaan aan de TU Brno (VUT). Ze waren daar ontzettend vriendelijk en begrepen meteen waarom ik het niet in Praag deed. Natuurlijk moest ik door alle rituelen heen — dat is overal hetzelfde,” vertelt Zavřel, alsof ook deze ingrijpende stappen in zijn carrière slechts vakjes waren om af te vinken. Zijn bril zit daarbij stevig in de vaste groef boven zijn permanent licht opgetrokken wenkbrauw.

Beide ontmoetingen met professor Zavřel behoren — als de lezer een werkelijk persoonlijke noot toestaat — tot die gesprekken die de interviewer voor altijd bijblijven. Tot op de dag van vandaag denk ik aan zijn theorie dat „een mens in zijn leven slechts vijf of zes echte beslissingen neemt” — beslissingen die werkelijk de loop van het leven veranderen.

“De keuze van een beroep, de keuze van een partner, de breuk met een partner, de keuze van een plek om te leven. Mij blijft er nog één over: waar ik begraven wil worden,” somt hij op, eraan toevoegend dat hij deze laatste beslissing voorlopig succesvol uitstelt. Met het uitzicht vanaf het huis boven Zdislava, met de Ještěd ergens in de verte — aanwezig maar niet zichtbaar — en herinneringen aan de Nederlandse polders, kan ik hem dat moeilijk kwalijk nemen.

Zijn “drie levens” — sinds het moment waarop hij “voor het eerst de geur van mortel, baksteen en beton opsnoof en begon te begrijpen dat architectuur ergens écht over gaat”— het Tsjechoslowaakse leven tot 1978, het Nederlandse tot 1989 en het leven tussen beide landen daarna, zullen ongetwijfeld nog een interessant vervolg krijgen.

 

^

 Antonín Novotný was tot begin 1968 leider van de Communistische Partij van Tsjechoslowakije en vertegenwoordigde het stalinistische regime.

^

 Alexander Dubček volgde hem op en werd het gezicht van de hervormingsbeweging die bekendstaat als de Praagse Lente.

^

 Na de verscherping van de reisbeperkingen na 1968 werd de geldigheid van reisdocumenten (inclusief het systeem van uitreisvisa) voor personen die zich al in het buitenland bevonden, beperkt tot 31 december 1969. Na deze datum bevonden zij zich — zonder verlenging of een nieuwe regeling — zonder geldige documenten.

^

 Jan Palach (1948–1969) was een Tsjechische student die zich in januari 1969 uit protest tegen de Sovjetbezetting van Tsjecho-Slowakije in brand stak. Zijn dood werd een belangrijk symbool van verzet en leidde tot massale protesten.