Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Zdeněk Zavřel (* 1943)

• 1943: narodil se v Praze (Dejvice), dva roky před koncem 2. světové války.

• 1951: poprvé přijel do podještědí, do vesničky Zdislava; později tam rodina jezdila pravidelně na prázdniny.

• 1966: po maturitě vystudoval architekturu na ČVUT a odpromoval.

• 1967: prožíval atmosféru Pražského jara i univerzitního majálesu; v té době se formoval jeho vztah s budoucí manželkou.

• 02/1968: s budoucí manželkou odjeli na studijní architektonický pobyt do nizozemského Rotterdamu.

• 08/1968: události srpna 1968 prožíval v Nizozemí, v rotterdamské Ahoy Hall.

• konec 1969: po skončení platnosti všech československých pasů byli donuceni rozhodovat se mezi emigrací a návratem; vrátili se.

• po návratu: nastoupil do čerstvě ustanoveného libereckého SIALu vedeného Karlem Hubáčkem (v době, kdy se stavěl i vysílač na Ještědu).

• 70. léta: žil a pracoval na Liberecku; narodily se mu dvě děti.

• po více než deseti letech od sovětské okupace: využil notářsky ověřenou pozvánku na svatbu v Nizozemí k emigraci; odešel s rodinou, děti byly ve věku tři a osm let.

• po odjezdu: byl v nepřítomnosti odsouzen za nelegální opuštění republiky a ke konfiskaci veškerého majetku.

• v Rotterdamu: navázal na architektonickou praxi v kanceláři pana Bakemy.

• 31/12/1989: po sametové revoluci se poprvé od emigrace vrátil do Československa.

• po roce 1989: vyhrál mimo jiné výběrové řízení na nové České centrum v Paříži a na budovu velvyslanectví ČR v Ghaně.

• po přelomu tisíciletí: na kopci nad Zdislavou vybudoval rodinný dům.

• 2006: po dokončení projektu ambasády v Ghaně chtěl předat kancelář; nakonec ji předal jejím zaměstnancům.

• 2009: uspěl v děkanských volbách na ČVUT s programem „Otočení slona“ a byl jmenován profesorem.

• životní bilance: věří, že v životě máme jen pět až šest příležitostí k zásadnímu rozhodnutí; za klíčové považuje volbu profese, partnera, rozchod a místo k životu, a říká, že mu zbývá už jen rozhodnout, kde se nechá pochovat.

„Já už si myslím, že zeměkoule je vlastně malá. Že hranice států jsou něco tak umělého. A ty moje dva domovy jsou součástí toho jednoho velkého domova – zeměkoule. Myslím, že to prostě není tak hrozně důležité, kde na té zeměkouli člověk nějakou dobu zůstane,“ přemýšlí architekt Zdeněk Zavřel, jehož život je žit mezi pražskou kotlinou, kopcovitým podještědím a nizozemskou nížinou a mezi architekturou jako profesí a architekturou jako způsobem, jak se v životě rozhodovat.

Profesor Zdeněk Zavřel se narodil v Praze roku 1943, dva roky před koncem války. „Žili jsme v takovém dejvickém bloku na spodní části Bubenče, kde byl život tehdy ještě poměrně idylický. Ty velké obytné bloky, postavené jako v meziválečném období, byly vlastně solidní, ne příliš velké, ale byly tam slušně velké byty. Děti si hrály na dvorku, ale taky dost často na ulici, protože jedno auto přejelo tak za půl hodiny a jezdíval tam ještě poštovní koník – taková modrá kára, přijížděla těsně před polednem. Koník pečlivě naklusal a my jsme se vezli na stupátku vzadu na tom poštovním voze a další kluci, kteří běželi vedle toho kočího, křičeli ‚za vozem, za vozem‘, což znamenalo, že na tom zadním stupátku ještě někdo sedí,“ začíná s vyprávěním profesor Zavřel a ne nadarmo své nejranější vzpomínky usazuje do architektonických kontextů – právě architektura totiž definovala jeho život.

Kromě pražských čtvrtí těsně poválečného období v něm zanechaly hlubokou stopu i prázdniny na severu Čech, kam s otcem jezdívali za jeho přáteli z okruhu pražských výtvarníků. „Jsme teď ve Zdislavě, která se tak jmenuje teprve od druhé světové války, předtím se to tu jmenovalo Šenbach. A je to taková krásná lineární vesnice v podještědí,“ pokračuje při své druhé části vyprávění, rozhodně ne naposledy s architektonickými aluzemi. Je totiž navýsost symbolické, že první rozhovor proběhl v pražském studiu Paměti národa a druhý v prostorách jeho překrásného dřevěného domu právě ve Zdislavě, s výhledem na hornatou krajinu těsně před Libercem. Zde totiž profesor Zavřel roku 2006 zakotvil.

Nizozemský úžas

Ale zpět do jeho mládí. Po maturitě nastoupil na Fakultu architektury ČVUT a v roce 1966 promoval. Architektura se mu stala nejen profesí, ale i životní disciplínou. „Podnikání v architektuře není vůbec jednoduché,“ říká s odstupem, a i tehdy už měl jasno: kreslit nestačí, rozhodující je rozumět kontextu, technologiím, odpovědnosti. V druhé polovině 60. let přichází možnost, která později ovlivní celý jeho život – krátká stáž v Nizozemsku. „Díky Frantovi Sedláčkovi jsem dostal stáž do Holandska na šest týdnů, a to ještě jako student, i když jsem měl promoci za sebou,“ vzpomíná na rok 1966. Byla to první zkušenost s úplně jiným způsobem myšlení, než jaký znal z Československa. Holanďané mluvili otevřeně, méně hierarchicky, projekt byl věcí kolektivu, ne autority. Zavřel o té době mluví jako o momentu, kdy se mu rozšířilo měřítko – architektura už nebyla jen estetika, ale i způsob, jak se společnost organizuje. Navíc ona stáž organizovaná IAST (Mezinárodní výměnnou organizací studentů vysokých škol) byla pro zeměměřiče, takže Zavřel strávil oněch šest týdnů s teodolitem v ruce v okolí Zuiderzee při výstavbě nového polderu.[1]

„Nejimpozantnější bylo to, jak se stavěly hráze – tehdy ještě opravdu staromódním způsobem. To znamená, že tam bagry nafoukaly hromadu písku, která byla třeba 80 km dlouhá. A těch 80 km se zpevňovalo tím, že na ten písek dali takové rákosové rohože, které se pletly na místě, na ty se dávaly cihličky, aby to bylo celé zatížené a elastické. A poslední vrstva byly bazaltové kvádry, většinou z Čech navíc, kterými se utěsnila ta nahromaděná hmota a chránily to zvenku proti ledu a všemu možnému. Pak se na to poslaly ovce a ty zadupaly spáry mezi těmi bazaltovými kvádry, takže ta celá masa byla pevně elastická,“ vypráví s viditelnou fascinací profesor Zavřel. „No a teď si představte, že bychom přišli tam, kde byli ti chlapíci, kteří pletli ty rohože. A měli by za sebou 30 km a zbývalo by jim ještě 50 km doplést. A to jsem si říkal: ‚No, tohle by žádný Čech nedělal. Čech by odsud utekl, šel by si sednout někam na kopeček a díval by se, jak je to všechno ploché.‘ To bylo něco neuvěřitelného. A jak o tom byli přesvědčení, že to takhle prostě musí být a že to dodělají a že za rok a půl bude všechno hotové a budou tam žít další Holanďani a budou mít životní prostor. Tak to na mě udělalo úžasný dojem,“ popisuje okamžik, kdy si poprvé uvědomil rozdíl mezi nizozemským a českým národem. „Já mám k Čechům taky svůj obdiv, ale ne v trpělivosti a v takové urputné výdrži. Češi jsou spíš na nápady a sem tam něco, nějaký vtípek, ale takovýmhle způsobem prostě držet tu svoji zemi, aby jim neteklo do bytů… Prostě úžasné,“ dodává. 

Dopis od Bakemy

Právě tehdy se rozhodl, že by si v Nizozemsku stáž rád zopakoval, ale ne zeměměřičskou, nýbrž architektonickou. Chytil se tedy tehdejší příležitosti, kdy oborem hýbalo provokativní architektonické hnutí Provo[2] a „v architektuře se děla spousta zajímavých věcí“, se jmény jako Aldo van Eyck, Herman Hertzberger či Jacob (Jaap) Bakema. „Podařilo se mi najít jednoho z těch známých lidí, což byl v tomhle případě Bakema, a vydyndat z něj dopis, že u něj budu moct pracovat za rok nebo dva,“ popisuje Zavřel, jak se vydal na nelehké hledání slavného architekta, s batohem na zádech s nápisem „Czech student“ a stopem. Našel ho na univerzitě v Delftu, kde tehdy Bakema učil. „V tomhle polozarostlém stavu jsem toho pana profesora našel. Podíval se na mě a zeptal se, jestli mám peníze na dojezd domů. Hrdinně jsem říkal, že mám a odmítl jsem jeho finanční podporu,“ směje se Zavřel. Bakema se s tím také moc „nepáral“: „Říkal: ‚Už jsme tu měli tolik cizinců, ale Čecha jsme tu žádného neměli‘ a napsal dopis. A s tím dopisem jsem odjížděl velmi šťasten domů. Měl jsem pocit, že jsem si prostě zařídil svůj start, svoji kariéru.“

Po návratu do Prahy nastoupil Zavřel do nově založeného Sdružení projektových ateliérů a v pražské Žitné ulici se věnoval pod vedením architekta Klena výstavbou sídlišť, včetně třeba konkrétního návrhu na sídliště Jižní Město. „No, prostě standardní balík architektonických záležitostí,“ shrnuje. „Panu Klenovi jsem říkal, že mám ten dopis a že až bude vhodná doba, tak skončím a jedu pryč. A on říkal: ‚To je bezvadný, tak se seber a až to půjde…‘ Trvalo to asi rok, než se v Holandsku prostě posunuly hvězdy a pan Bakema se ozval a řekl, že kdy mám ten dopis, tak tedy ať přijedu,“ popisuje s lehkostí sobě vlastní profesor Zavřel. Tehdy čerstvě v Československu „padnul Novotný“ a nastoupil Dubček. Byť se to z dnešního pohledu může zdát jako malý zázrak, Zavřel měl tehdy plně vybavené papíry na roční stáž v Nizozemsku.

V únoru 1968 tedy Zavřel odjel do Nizozemska znovu, tentokrát už s manželkou, na delší studijní pobyt do Rotterdamu. Ten rok se do dějin zapsal v celé střední Evropě. Pražské jaro, víra ve změnu, a pak srpen 1968 – invaze vojsk Varšavské smlouvy. V

Invaze vojsk Varšavské smlouvy

„Velmi detailně si vzpomínám na ten moment, kdy jsme ráno, když jsme se to dozvěděli, sedli jsme na kolo a jeli jsme do kanceláře. Já jsem si říkal: ‚No, tak to je prostě válka.‘ No, válku jsem ještě nezažil, ale tohle je teda válka. A co teď jako my za té války budeme dělat? První věc, která mě napadla, byla, že jsme – když jsem dojel do té kanceláře –začali organizovat jakousi sešlost Čechů, který byli v Holandsku v tom momentu, abychom se o ten zážitek podělili a abychom zorganizovali pomoc,“ popisuje Zavřel první hodiny poté, co mezinárodní radiové stanice rozhlásily po světě okupaci Československa. I do onoho momentu se jaksi nachomýtl nizozemský rozhlas a Zavřel uvedl telefonní číslo pevné linky Bakemovy kanceláře jako kontakt. „Během asi dvou minut byla telefonní centrála té kanceláře zahlcena telefonáty Čechů, kteří se toulali po Holandsku, ale i Holanďanů, který sympatizovali s Čechy,“ popisuje Zavřel. Nizozemci přicházeli s obrovskou měrou solidarity: „Nabízeli ubytování, pomoc a zimní prádlo, no prostě co člověka při takové události napadne,“ vzpomíná. Den či dva poté se skutečně odehrálo ono setkání v rotterdamské Ahoy Hall. „Bylo tam něco přes 300 Čechů. Vysílala to holandská televize. No, byl to taková spontánní erupce energie, ale zároveň i projev sympatie z té druhé strany. Úžasné. V Holandsku bylo asi půl hodiny, kdy jezdili lidé se zhasnutými světly. Vlastně se prostě zastavila dopava – projev velké sympatie. I moji šéfové se mnou strašně sympatizovali, pomáhali, kde mohli.“

Následující týdny Zavřel „visel u rádia a poslouchal, co se děje, to je známá historie“, nezapomene lehce „shodit“ důležitost své role v celém hnutí v Nizozemsku Zavřel. Tuto vskutku jízlivou poznámku uvozovek si tazatelka a současně i editorka dovoluje v příběhu uvést s hlubokou úctou, kterou k těžkým rozhodnutím, kterým čelily tyto generace, pociťuje, a snad i s jiskrou určitého propojení či snad možná počínajícího přátelství, kterou má při skutečně hlubokých rozhovorech tazatel tu výsostnou možnost zažít a tyje z nich ještě dlouho poté. Inu, Zdeněk Zavřel v nizozemském Rotterdamu „prožil ty první dny, kdy západní Evropa reagovala na tu ruskou invazi a bylo strašně zajímavé vidět, jak tahle stabilní společnost události prožívala“. 

Mají se ženou zůstat anebo se vrátit domů? Otázka, kterou si položili bez debat všichni, kteří se tehdy v srpnu 1968 náhodou nacházeli v zahraničí. Odpověď pro mnohé přišlo zrušení platnosti všech československých pasů ke konci roku 1969:[3] „Byli jsme donuceni k rozhodnutí: buďto zůstat, anebo se vrátit. A my jsme se vrátili. My jsme byli mladí, bylo nám třiadvacet. Tak jsme si říkali: ‚No tak co, doma je doma, proč bychom žili v cizině, tak jedeme zpátky, nějak to přežijeme.‘ Tak jsme se sebrali a jeli jsme,“ vypráví Zdeněk Zavřel. „Bylo nám jasné, že to nebude jednoduché, bylo to už po Palachově pohřbu, po prvních čistkách a začínala normalizace,“ dodává. 

Liberecký SIAL

Po návratu nastoupil na své staré místo u architekta Klena. „A mezitím začal vznikat SIAL v Liberci. A během velmi krátké doby jsem po rozhovorech s Mirkem Masákem požádal, jestli bych mohl přejít z toho Sdružení projektových ateliérů do libereckého SIALu, jak se to už tehdy jmenovalo“ popisuje svou kariérní dráhu. SIAL se pod vedením architekta Karla Hubáčka vbrzku stal jedním z nejoriginálnějších architektonických center tehdejšího Československa a Zavřel se k nim krátce po svém návratu do domoviny připojil. Panovala tam výjimečná atmosféra – kombinace svobody myšlení, přátelství a mimořádné odborné úrovně. Ještěd, který v té době vznikal, se stal symbolem i každodenní realitou. „V době, kdy se začínalo stavět ten Ještěd, jsme kreslili různé projekty, které byly dost blízko,“ říká. „To, co vlastně tomu (Ještědu) pomohlo, že se nakonec postavil, to, co pomohlo té kvalitě, která tam je nesporná – jak v konstrukci, tak ve schopnosti vzdorovat obtížnému klimatu – to bylo založené opravdu na takovém poctivém fandovství. Všichni lidi, kteří se na tom podíleli, šli o 20, 30, 50 procent dál, než museli,“ odhaluje Zavřel výjimečnost libereckého SIALu a jeho dozajista nejznámější stavby. „A samozřejmě i výrazné projekty i z minulosti nakonec vzniknou díky určitému fandovství, kdy ti technici, kteří se na tom podílejí, cítí tu technickou výzvu – dostat se ještě dál v té konzole nebo té věži anebo prostě něčím předčít to, co už tady bylo. To je, myslím, pro tradici českého inženýrství, která se tady ještě nějakou toulá, dost zásadní,“ dodává.

V sedmdesátých letech se mu narodily dvě děti, a na Zdislavě, kam se s rodinou pravidelně vraceli, nacházel alespoň částečný klid, který by mu možná v jiných aspektech v životě chyběl. V roce 1978 přišla událost, která změnila všechno: „Přišla notářsky ověřená pozvánka na svatbu do Nizozemska,“ vzpomíná. V systému, kde bylo velmi složité, či možná téměř nemožné vycestovat na západ, to znamenalo vzácnou příležitost – a současně i obrovské dilema. Nakonec se rozhodli odejít.

Tajná emigrace do Nizozemska

„Nebylo to tak úplně snadné a nebylo to samozřejmé, ale prostě jsem tu náhodu použil. Nějak to prostě uzrálo vevnitř. Nikdo totiž nevěděl, kdy ta změna nastane – všichni byli překvapeni, že nastala o jedenáct let později (1989). Ale kdyby to trvalo ještě dalších dvacet let, tak už by byl život pryč. A tak jsme se prostě sebrali a odjeli,“ shrnuje do pár vět Zdeněk Zavřel. Odletěl na onu svatbu spolu s tehdejší manželkou a dětmi ve věku tři a osm let. „Říct jsme jim to nemohli. Vlastně jsme to vůbec nemohli moc rozkřikovat, to bylo součástí toho šíleného plánu – že o tom skoro nikdo neví,“ popisuje a dodává, že mezi těmi, kteří věděli, byl architekt Karel Hubáček, pár nejlepších kamarádů, kterých se dalo spočítat na prstech jedné ruky, Zavřelova maminka, „a tím to hasne“. Děti se vše dozvěděly, až když letadlo dosedlo v Nizozemsku: „Tříletému a osmiletému dítěti vysvětlit, že jedete někam, kde neznají jazyk, je to tam placaté, žádné kopce, a budou tam jezdit na kole a možná se nikdy nevrátíte…“ ponechává Zavřel větu nedokončenou.

Dodává, že ani ona pozvánka na svatbu nebyla úplně samozřejmá – vlastně tehdejšího nizozemského známého přesvědčil, aby ho pozval jako zásadního hosta, svědka: „Jako správný Holanďan ji nechal ověřit u notáře. No tak jsem šel na kádrové oddělení a říkal jsem, že bych rád jel na tři dny do Holandska, jestli jim to nevadí. No a nějak jim to nevadilo. Ale nevěděli, že tam na tom papíře byla ještě kolonka na ty dvě děti, který odsouhlasili,“ popisuje detaily, na jejichž základech stála emigrace jejich rodiny. Poté, co měla ona poznámka patřičný štempl, Zavřel děti na formulář prostě dopsal.

My jsme nevěděli, že to bude jedenáct let

„My jsme nevěděli, že to bude jedenáct let. No, ale nakonec tak dlouhé nebylo, i když tedy jedenáct let v lidském životě je prostě spousta procent. Byl to skok do hloubky, ale zcela vědomý. To, co jsme neudělali v tom roce 1968, jsme udělali o 10 let později z určitého zoufalství, protože se ta situace nelepšila,“ shrnuje. V Nizozemsku ale díkybohu nemuseli začínat od nuly – Zavřel se vrátil ke svému povolání a brzy znovu našel profesní zázemí. Nastoupil do architektonické kanceláře u Bakemy, kde kdysi působil už jako stážista, a znovu prošel procesem, jak se v cizí zemi stát rovnocenným kolegou. „Když jsme odjížděli z té dvouleté stáže, tak jsem už rozuměl dobře holandsky. Mluvil jsem kostrbatě, ale to mluvím do dneška,“ říká s úsměvem. Jazyk byl nástroj přežití i integrace. V Nizozemsku se architektura dělala jinak: méně o titulech, víc o dohodě a kvalitě. Lidé se ptali, proč, a chtěli znát důvody. Zavřel si na tom později postavil i vlastní profesní filozofii – architektura jako služba a jako komunikace.

V roce 1985 si v Nizozemsku založil vlastní kancelář. Bylo to období profesní stability a osobní jistoty, ale i trvalého srovnávání – české zkušenosti a nizozemského způsobu života. „Podnikání v architektuře není jednoduchá situace,“ opakuje. V Holandsku se naučil nejen přesnosti, ale i kolegialitě. Demokracie tu nebyla slovo z ústavy, ale každodenní forma existence. Společnost, která diskutuje, řeší problémy transparentně, a v níž má i architekt své místo jako občan.

Nechceš koupit kopec?

Po roce 1989 se otevřela možnost vracet se do Československa – ostatně i s Hubáčkem se potkali znovu až po sametové revoluci a Zavřel hodnotí veskrze kladně, že „nehledě na všechny složitosti, obtížnosti a Hubáčkovu únavu zůstalo to společenství lidí (SIAL) víceméně pohromadě až do toho roku 1989“. V čerstvě demokratickém Československu se Zavřel zapojil do architektonických soutěží a v následujících letech realizoval několik projektů pro české instituce v zahraničí – mimo jiné velvyslanectví České republiky v Ghaně nebo České centrum v Paříži. Jeho práce byla oceňována pro spojení racionality a jednoduchosti – to, čemu on sám říká „otočení slona“, které později došlo do další úrovně praxe, když se stal děkanem ČVUT: dělat složité věci jednoduše a efektivně. Když o tom mluví, není v tom pýcha, ale spíš jistota člověka, který celý život věřil, že kumšt je důležitější než gesto a že dobrý architekt by měl umět i vybetonovat podlahu.

Spolu s návraty do československé krajiny dětství a mládí přišla i nabídka: „Můj soused mi nabídnul, jestli nechci koupit kopec,“ vypráví a postupně se dostáváme vlastně na počátek příběhu. V roce 1992 tak koupil pozemek nad Zdislavou. „Z toho místa, který jsme tehdy koupili, Ještěd ještě není vidět,“ možná lehce lituje, ale nedává to znát, a rozhodně to znát není, když se hrdě při druhém natáčení prochází po květnové bující zahradě s nekončícím výhledem. Právě tam si totiž na přelomu tisíciletí vybudoval vysněný dům: „Během těch skoro 30 let, co jsem žil v Holandsku, se mi podařilo vypracovat od jednoduché bytovky přes školy až ke složitějším budovám. Ale nepodařilo se mi sehnat soukromého investora, který by ode mě chtěl rodinný dům. Tak jsem nakonec musel být tím investorem já sám,“ pousmívá se a dodává, že „se o tuhle možnost vlastně trochu připravil, když předal svou kancelář“. Má tím na mysli dobu, kdy budova velvyslanectví v Ghaně byla hotová a Zavřel vybíral, komu by předal svou kancelář, architektonický „Ateliér Z“ jako „Zdeněk Zavřel“. Najít vhodného kandidáta se dlouho nedařilo, až dospěl k rozhodnutí předat ji do rukou přímo tehdejším zaměstnancům – lidem, s nimiž ji vybudoval.

Otočit slona

Toutéž dobou se totiž nejen přestěhoval s manželkou do podještědí na Zdislavu, ale úspěšně se zúčastnil i výběrového řízení na děkana Fakultě architektury ČVUT. Přijal jej právě s programem, který nazval „Otočení slona“. Vysvětloval ho tak, jak by popsal konstrukční princip: aby se těžkopádné tělo instituce naučilo pohybovat lehčeji, logičtěji, srozumitelněji. Tehdy také zjistil, jak úsměvně glosuje, že v českém akademickém prostředí existují tabulkové platy závislé na titulu, a stal se docentem: „Komické na tom bylo, že já jako děkan jsem byl zodpovědný za habilitace, které se dělaly na pražské fakultě. A tak jsem se rozhodl, že půjdu do Brna. Čili jsem dělal jak habilitaci, tak profesorské řízení v Brně na VUT. Byli na mě strašně milí a prostě pochopili, proč jdu k nim a nedělám to v Praze. No, musel jsem se těmi rituály prokousat, to je všude stejné,“ popisuje Zavřel zas a znovu zásadní kariérní postupy, jak kdyby byly jen další políčko k odškrtnutí, a brýle mu přitom sedí v pevně ustálené rýze nad neustále zdvihnutým obočím.

Obě setkání s profesorem Zavřelem byla, pokud čtenář dovolí skutečně osobní vhled, z těch, která tazatelce zůstanou navždy v paměti. Dodnes přemýšlím o jeho teorii, že „člověk má v životě jen pět či šest skutečných rozhodnutí“ – takových, které doopravdy změní tok jeho žití. „Výběr profese, výběr partnera, rozchod s partnerkou, výběr místa. Zbývá mi ještě jedno – kde se nechám pochovat,“ dodává výčet těch jeho, s tím, že právě tomuto poslednímu rozhodnutí se zatím vyhýbá. S výhledem z domu nad Zdislavou, s Ještědem kdesi v dálce, aniž by byl skutečně viděn, a vzpomínkami na nizozemské nížinné poldery, se tomu upřímně nedivím. Jeho „tři životy“ od chvíle, kdy si „poprvé čuchnul k maltě, cihlám a betonu a začal chápat, že architektura je prostě o něčem“ – ten v Československu do roku 1978, ten v Nizozemsku do roku 1989 a ten rozkročený mezi oběma zeměmi, totiž dozajista budou mít ještě nějaké zajímavé pokračování. 

 

[1] Polder je území (většinou pod úrovní moře), které Nizozemci získali vysušením a ohradili hrázemi, a je pro Nizozemsko klíčový, protože jim umožnil rozšířit obyvatelnou i zemědělskou půdu a zároveň udržet vodu pod kontrolou v zemi, která by bez soustavy hrází, kanálů a čerpání byla často zaplavovaná.

[2] Provo bylo nizozemské, výrazně provokativní a proti-establishmentové hnutí, které se zformovalo v polovině šedesátých let v Amsterdamu. Namísto tradiční politické práce využívalo performance, ironii a veřejné akce, aby upozorňovalo na problémy společnosti i fungování města. Vedle toho přicházelo s konkrétními návrhy, takzvanými „bílými plány“, které se týkaly například sdílené dopravy nebo dostupnosti bydlení. I když jako organizované hnutí existovalo jen krátce a koncem šedesátých let se rozpadlo, zanechalo stopu v nizozemské občanské kultuře a inspirovalo další městské, ekologické a emancipační iniciativy.

[3] Po zpřísnění cestování po roce 1968 byla lidem, kteří už byli v cizině, omezena platnost cestovních dokladů (včetně režimu výjezdních doložek) do 31. prosince 1969 – po tomto datu se bez prodloužení či nového řešení ocitli bez platných papírů.