Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Miloš Zárybnický (* 1936)

• narozen 12. května 1936 v Praze

• dětství v Lochkově, otec pracoval pro Filmové ateliéry Barrandov

• květen 1945 – zažil konec války v Lochkově

• 1951 – nastoupil do učení v Motorletu (Waltrovce) v Jinonicích

• 1953 – vyučil se leteckým mechanikem

• 1953–1957 – střední průmyslová škola strojní letecká v Praze-Hloubětíně

• 1957–1959 – základní vojenská služba

• 1959–1962 – práce ve Waltrovce – konstrukce, vývojová konstrukce

• 1962–1972 – ředitel Muzea těžby zlata v Jílovém u Prahy

• studium psychologie a filozofie na FFUK v Praze

• od 1973 práce v Národním technickém muzeu v Praze, oddělení hornictví

• historik hornictví, předseda Hornické matice

• odborně činný i po odchodu do penze

• žije v Praze-Lochkově

Dvě odborné a úzce specializované profese – letecký mechanik a historik hornictví – se málokdy potkají v jedné osobě. V případě Miloše Zárybnického to ovšem platí. Navíc je přesvědčen, že výuční list leteckého mechanika z pražské Waltrovky mu často pomohl v jeho muzejnické práci.

Walter nebo Motorlet

Narodil se 12. května 1936 v Lochkově, v té době samostatné malé obci sousedící s Radotínem, Slivencem a Chuchlí, která se později stala součástí Prahy. Vyrůstal jako jedináček, a protože rodiče o prvorozeného syna přišli, měli o Miloše větší starost, než bylo obvyklé. Na otce vzpomíná Miloš Zárybnický jako na svébytnou, samostatnou osobnost se zvláštním zaměstnáním: „Pracoval pro barrandovské filmové ateliéry. Jeho úkolem bylo z již použitých sádrových kulis oddělit sádru a kovovou konstrukci a připravit kulisy k dalšímu použití. To dělal několik dní v týdnu, i za pomoci mé matky, a aby se rodina uživila, ve zbylých dnech rozváželi po poutích okurky. Pochopitelně mě brali s sebou, dětství jsem tedy prožil i mírně dobrodružným, až tuláckým způsobem.“

Z dětství si vybavuje i první vzpomínku na továrnu na letecké motory Walter[1] v Jinonicích, kam se s otcem dostal při jedné z procházek. Zní to až neuvěřitelně, ale na tehdy zhruba pětiletého Miloše zapůsobil areál Waltrovky velmi silně a zanechal v něm hluboký dojem, snad díky vůni olejů nebo hluku výroby. O deset let později se do továrny vrátil, ale spíš díky náhodě, než cíleně. Vysvětluje: „Po základní škole jsem se měl učit soustružníkem. Už jsem to měl vyjednáno u jednoho košířského soukromníka Waltera, příbuzného zakladatele Waltrovky. Na úřadu práce mi ale řekli: ,Walter, Košíře? To ne, vždyť tu máme Motorlet,‘ takže mě úředně přeřadili, a tím začala pro mě nejkrásnější doba učednická.“ Na vysvětlenou je třeba dodat, že začátkem padesátých let, kdy do učení vstupoval, fungovala továrna Walter už pod názvem Motorlet, který dostala po svém znárodnění v roce 1945.

Fabrika mě vychovala

Na učení ve Waltrovce, které zahájil v roce 1951, vzpomíná Miloš Zárybnický rád. Tvrdí, že to bylo především díky skvělým mistrům a vychovatelům, ale i celkovému prostředí, které ve výrobě, úzce odborně zaměřené, panovalo: „Továrna si vychovávala své učně, své odborníky a měla zájem o to, aby byli nejlepší. O totéž jsme se snažili i my.“ Výuka sestávala z teoretické části, která probíhala ve škole v Hloubětíně, a z praktické, která byla přímo ve Waltrovce, obě trvaly tři dny v týdnu. Dva roky se Miloš učil leteckým mechanikem, pod vedením špičkových konstruktérů světové úrovně měl příležitost překreslovat jejich výkresy. Po složení závěrečné učňovské zkoušky pokračoval ve studiu na čtyřleté strojní průmyslové škole letecké. Dodává: „Za to také vděčím Waltrovákům – nejenže mi nabídli, abych pokračoval ve studiu, ale mohl jsem zůstat bydlet na internátě a ve volném čase mi ve Waltrovce nabídli i brigádu, abych nebyl finančně závislý na rodičích.“

Maturoval v roce 1957 a pak ho čekaly dva roky vojny. Díky své další zálibě, řecko-římskému zápasu, se dostal do Dukly Čáslav, pak byl přeřazen k dělostřelcům do Stříbra. Po nástupu do civilu se vrátil do Waltrovky. Pracoval jako konstruktér, později přešel do vývojové konstrukce – pod vedením mistrů překresloval výkresy a pracovali na vývoji nových modelů motorů. Miloš Zárybnický přiznává, že mu po čase práce příliš nevyhovovala: „Nezvládal jsem tolik vysoké matematiky. Průmyslovka mě pro práci konstruktéra sice připravovala, ale matematiku jsem tak dobře neuměl.“ Navíc ho víc než samotná technika, kterou byl stále obklopen, lákaly její dějiny a filozofie. Rozhodl se tedy po zhruba deseti letech, která strávil ve Waltrovce jako učeň, student a zaměstnanec, odejít.

Mistři svého oboru

Vzhledem k tomu, co Waltrovka pro pamětníka znamenala, bylo rozhodování určitě těžké. I po letech vzpomíná Miloš Zárybnický na výrazné osobnosti, s nimiž se díky fabrice setkal: „Mistr Rudolf Douša z nás, rozdováděných učňů, udělal lidi. Po dvou třech dnech vzájemného obhlížení jsme se blíž seznámili a věděli, co od sebe můžeme vzájemně čekat. Stejně tak s námi zacházel i vychovatel Ladislav Fiala. Vedl nás ke kultuře i sportu. Všichni mistři byli lidé vzdělaní a moudří, se vztahem k mladým. Staří Waltrováci, s nimiž jsme se v provozu setkávali, byli s fabrikou spojeni tělem i duší a tento přístup přenesli i na nás.“ O zaměstnance Waltrovka pečovala po všech stránkách – vycházel závodní časopis, kam přispíval mimo jiné i Miloš Zárybnický, existoval závodní kulturní klub, kde se Waltrováci scházeli, což mezi nimi vytvářelo určitý pocit sounáležitosti.

Stavovskou čest podporovala i obdoba síně tradic, jak Miloš Zárybnický vysvětluje: „Jedna místnost byla zařízena jako zrcadlová síň, kde byly vystaveny všechny typy motorů, které se ve fabrice vyráběly, před válkou i po ní. Vzbuzovala v nás a hrdost na fabriku i naši práci. Škoda, že se sbírku motorů po zrušení výroby nepodařilo uchovat jako celek, ale rozešla se do různých muzeí.“ Ve Waltrovce strávil pamětník padesátá léta, dobu příznačnou tuhým režimem a procesy proti jeho odpůrcům, ale tvrdí, že fabrika byla apolitická, fungovala jako celek a ideologií byla nedotčená.

Miloš Zárybnický k tomu dodává: „Hlavní výrobou sice stále vice sloužila válce, ovšem horliveckou  ideologii  byla stále méně a méně dotčená. Do  mladých hlav místo  častušek  vstupoval Ščipačov, dosluhoval stále více reálnější Pavel Kohout a heslo  „socialisticky pracovat a socialisticky žít“ brali běžní lidé spíše lidsky než jako straniscké klišé.“  

Jeho vyprávění o Waltrovce připomíná rané povídky Jana Zábrany, v nichž líčí atmosféru nedaleké smíchovské Ringhofferovky ve stejném období. Je příznačné, že z obou továren dnes zbylo jen torzo a slouží zcela jiným účelům.

V roce 1962 vyhrál Miloš Zárybnický konkurz na ředitele Muzea těžby zlata v Jílovém u Prahy. S bývalými kolegy z Waltrovky zůstal ve styku i po svém odchodu, vzpomíná, jak ho lákali zpátky: „Máš tu ještě svoje rýsovací prkno, vrať se.“ Při zaměstnání vystudoval filozofickou fakultu v Praze, obor filozofie a psychologie, a specializoval se na dějiny techniky, především na dějiny hornictví. Tomuto oboru zůstal věrný celý svůj profesní život – po deseti letech působení v muzeu v Jílovém našel práci v oddělení hornictví v Národním technickém muzeu, kde zůstal až do svého odchodu do penze v devadesátých letech. Na odbornou práci ale nerezignoval, je předsedou a jednatelem Hornické matice slezsko-moravsko-české. Jako dlouholetý muzejník spolupracuje s muzei v České republice a především Polsku a věnuje se popularizaci hornictví.

[1] K Waltrovce obecně viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Waltrovka