Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Antonín Zábranský (* 1951)

• narozen 4. května 1951 v Polešovicích

• rodina ze strany jeho matky byla katolicky orientovaná

• otec byl od roku 1945 členem komunistické strany

• vystudoval Střední školu průmyslovou v Rožnově pod Radhoštěm

• odmítal vstup do Socialistického svazu mládeže (SSM) i do KSČ

• nesměl studovat vysokou školu

• v roce 1989 podepsal petici Několik vět

• opakovaně vyslýchán StB

• po Sametové revoluci byl městským zastupitelem za KDU-ČSL, odkud později vystoupil

Stanislav Zábranský se narodil 4. května 1951 v Polešovicích na okraji uherskohradišťského okresu. Od útlého dětství vnímal silný rozpor mezi světonázorem své maminky Anny a otce Stanislava. Anna Zábranská pocházela ze zemědělské rodiny, která obhospodařovala vlastní pole. Její rodiče, stejně jako i další příbuzní, patřili k silně věřícím lidem, kteří dbali na pravidelná rodinná setkání, společné modlitby před jídlem a jejich celkový společenský postoj byl výrazně protikomunisticky naladěn. Navíc šlo o rodiny, které běžně čítaly kolem osmi dětí, a tak rodinná setkávání byla skutečně velmi živá a početná. Stanislavův otec pocházel naopak z rodiny velmi chudé. Svého otce nepoznal, vychovávala jej pouze maminka, která celý svůj život pracovala u sedláků jako služka. Možná i proto Stanislav Zábranský starší vstoupil ihned po válce v roce 1945 do komunistické strany. „Otcův bratr tam vstoupil taky. Dostal se do Prahy, kde udělal slušnou kariéru na Ministerstvu vnitra. Můj otec byl komunista, který těm myšlenkám věřil. Dokonce věřil, že komunismus je slučitelný s křesťanstvím,“ vzpomíná Stanislav Zábranský.

Na stařenku si otec netroufl

Přestože oba rodiče stáli každý na jiné straně názorového pole, Stanislav Zábranský si nepamatuje, že by kvůli tomu byly doma hádky a rozepře. Při častých rodinných setkáních, kde převažovali katoličtí příbuzní z matčiny strany, byl sice Stanislavův otec považovaný za černou ovci, ale ani tady k ostřejším konfliktům nedocházelo. „Stařenka měla dobrou hlavu, dokázala otce zpacifikovat a on si na ni netroufl,“ říká pamětník. Větší rodinný konflikt nastal, když Anna Zábranská po svém manželovi chtěla, aby synovi podepsal přihlášku do náboženství. Musely tam být podpisy obou rodičů a Stanislav Zábranský starší to odmítal. A při jedné ze stranických schůzí si postěžoval řediteli základní školy, kterou Stanislav navštěvoval. „Když mi bylo asi devět, přišel k nám dokonce ředitel školy. A přišel mamince rozmlouvat tu naši přihlášku do náboženství. Ředitel byl ve stranické místní organizaci, kde působil i můj otec. A otec se před ním zmínil, že si s manželkou v tomhle neví rady. Tak ředitel slíbil, že jí to rozmluví a skutečně jednu neděli před obědem k nám přišel. Ale neuspěl. Maminka byla v tom velmi pevná a navíc měla ohromné rodinné zázemí,“ vzpomíná Stanislav Zábranský. Přesto, že jeho otec přihlášku nepodepsal, chodily do náboženství nakonec všechny čtyři děti.

Dopisy Věře

Otec si přál, aby Stanislav chodil do Pionýra. „Byl jsem už přihlášený, měl jsem dokonce pionýrský šátek, ale nebyl u nás pionýrský vedoucí. Dokonce jsem v osmi letech snil o tom, že budu komunista jako taťka,“ vypravuje pamětník. Během třetí třídy na základní škole si začal v rámci družby dopisovat s ruskou dívkou Věrou Kapitunovou. Družba sice probíhala u starších ročníků, kde se již děti učily ruštinu, ale Stanislav přesvědčil svoji starší sestru, aby mu při jednom z družebních setkání sehnala volnou adresu k dopisování. A začal si psát s Věrou. Jazykovou bariéru řešil tak, že poprosil učitelku, která na škole ruštinu vyučovala, aby mu dopisy překládala. Později již rusky uměl a korespondence s dívkou mu vydržela až do začátku sedmdesátých let. Stanislav Zábranský vzpomíná, že jak postupně dospíval a utvářel si negativní názor na komunismus, ptával se Věry v dopisech, co si myslí o Stalinovi a politických procesech padesátých let. Vždy se mu dostalo odpovědi, že to je vykonstruovaná západní propaganda. Věřin otec působil v Sovětském svazu na vyšším stranickém postu, a když během sedmdesátých let přišel v nemilost, byl i s rodinou přestěhován z města někam na vesnici. Dopisy, které Stanislav napsal, se začaly vracet jako nedoručené.

První pochyby

Poprvé začal o režimu pochybovat, když mu bylo deset let. V rodině se každého nového roku pořádala zabijačka, na kterou přijížděl i strýc z Prahy, který již v té době působil na Ministerstvu vnitra. „Setkával se s otcem, a přestože si někdy přitakávali, přinášel zajímavé podněty. Sledoval procesy, mluvil o zákulisí, věděl, že to je inscenované, sám ale do dění nijak zasáhnout nemohl. Mluvil tehdy o věcech, co se člověk dozvěděl až po devadesátém roce. Strýc u nás o tom mluvil. Přesto všechno věřil, že komunismus je správný, jen je třeba ho očistit od špatných lidí. Tyto debaty s otcem jsem vyslechl nepřímo, když se bavili vedle v místnosti, zajímalo mne to,“ vypravuje Stanislav Zábranský. Jeho otec přes všechny argumenty komunismu stále věřil. Jeho rozčarování nastalo až po roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy. „V období normalizace byl vyloučen ze strany, protože trval na tom, že to byla okupace,“ uzavírá pamětník.

Jak chutná moc

Stanislava vždy zajímala stavařina, a tak se chtěl po základní škole hlásit na stavební školu. Nedostal však doporučení. Nastoupil tedy na střední průmyslovou školu v Rožnově pod Radhoštěm. Bylo to v roce 1967, těsně před Pražským jarem, kdy se mohl dostat k literatuře, která směla v tu dobu vycházet, a která byla o několik let později v rámci normalizace zakázána. Stanislav Zábranský vzpomíná, že tehdy přečetl Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna či román Ladislava Mňačka Jak chutná moc. Ve třídě měl několik spolužáků, kteří byli podobného ražení. Sedávali u piva při dlouhých nábožensko- politických diskusích. „Před maturitou jsme si někteří žáci řekli, to už bylo po invazi, že s  režimem kolaborovat nebudeme. Bylo nás asi osm. A byl jsem velice rozčarován, když jsem se po revoluci dozvěděl, že jen jeden to dodržel. Všichni ostatní pak byli svazáci nebo ve straně. Dokonce tam někdo byl i milicionář,“ vypravuje.

Šířili jsme protiokupační letáky

Invaze vojsk Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968 jej zastihla ve chvíli, kdy doma po devastujícím hurikánu Olga, který postihl celou obec, opravovali střechu. Stanislav měl ráno počkat na pokrývače. Vstával brzy a o páté hodině si pustil rádio, kde se vše dozvěděl. Na druhý den se vypravil za kamarádem Jirkou Hastíkem, se kterým měli jet na chmelovou brigádu. Chtěl se s ním domluvit na organizačních věcech ohledně odjezdu. U Hastíků na něj čekal vzkaz od Jiřího, ať přijede do tiskárny v Gottwaldově. V reakci na probíhající invazi se tam okamžitě začaly tisknout protiokupační letáky. „Požádali nás, ať objíždíme obce a rozdáváme a vylepujeme letáky. Pro nás to bylo dobrodružství, tak jsme se toho ujali. Večer jsem se nevrátil ani domů, to byla taková moje první zkušenost s protistátní činností. Mělo to dohru – byli jsme vyfoceni, podařilo se nás dohledat a vést k zodpovědnosti. Jenomže mně ještě nebylo osmnáct, tak jsem té zodpovědnosti byl zbaven. Ale můj spolužák Vašek Ambroz, byl od nás otři roky starší, dostal trest a byl uvolněný ze školy a musel ty letáky odstraňovat. Tři dny nechodil do školy. Pro mne to byla určitá definitiva. Už jsem věděl, že se s režimem nedá dělat nic jiného, než s ním nespolupracovat,“ říká.

Vy to tak neberete, ale já ano

„V dobách totality jsem se pokoušel dostat na výšku, ale nemohl jsem. Spolužáci ze střední mne přemlouvali, ať vstoupím do strany a do SSM, nechtěl jsem. Kdybych tam vstoupil, budu potvrzovat zločiny, které se tady děly, a já nechci režim legitimovat. Říkali: ,Já to tak neberu, tak to tak neber i ty.‘ A já jsem říkal: ,No, ale já to tak beru,‘“ vypravuje pamětník.

Když se nedostal na vysokou školu, musel ihned po maturitě nastoupit na základní vojenskou službu. Narukoval do Hranic na Moravě k elitní vojenské posádce, kde se již dopředu počítalo s tím, že branci budou vzděláváni a povyšováni na důstojníky a poddůstojníky. Přes svůj odpor ke komunismu a potažmo všemu vojenskému se mu hned v prvních dnech přijímače podařilo vyhrát soutěž ve šplhu na laně a střelbě ze samopalu. Za odměnu dostával víc volna a mohl jezdit domů navštěvovat rodinu. Dostal se k radistům, kde záhy získal druhou radistickou třídu. „Moje vojenská kariéra začala velmi slibně,“ usmívá se Stanislav. Idyla skončila po půl roce, kdy se v rámci normalizace konaly hromadné manifestační vstupy do SSM (Socialistický svaz mládeže). Velitel Stanislavovy posádky se zavázal, že z jeho mužstva vstoupí všichni. „Přišel podplukovník Šrot a že budeme sezváni na kinosál, a tam dostaneme přihlášky do SSM.  Ani jsem ji nevyplnil, odevzdal jsem prázdný list. Dostal jsem se do hlášení. Nejdřív mi domlouvali, pak vyhrožovali. A tím skončila moje vojenská kariéra. Měl jsem tam zůstat původně jako instruktor a být povyšován. Pak jsem ale dostal zákaz povýšení a převeleli mne do bojového útvaru raketového vojska do Kostelce nad Orlicí,“ vypravuje Stanislav Zábranský.

Na vojenská léta v Kostelci nevzpomíná rád. Šlo o malou posádku složenou hlavně ze Slováků a Maďarů. „Takzvaní Východniari, lidé často bez vzdělání a velice primitivní,“ říká. Výhodou bylo, že zdejší posádková knihovna v té době ještě neprošla čistkami a Stanislav se zde mohl dostat například k Žertu Milana Kundery. Vojenské posádky pěstovaly družbu se sovětskými vojáky. Stanislav, protože nepatřil ke svazákům, měl zakázáno se těchto akcí účastnit. S radostí přijímal náhradní službu v kuchyni, kde se pro sovětskou návštěvu chystaly řízky a bramborový salát.

Černá kniha

Po absolvování základní vojenské služby nastoupil do Tesly Rožnov. Oficiálně továrna vznikla proto, aby se vyřešila poválečná nezaměstnanost. Stanislav Zábranský však zastává jiný názor. „Když to člověk zkoumá blíž, tak nezaměstnanost v té době nebyla. Nejpravděpodobnější důvody pro Rožnov byly postavit prestižní elektrotechnický průmysl co nejdál od západních hranic a imperialistů.“ V politicky významné továrně se skutečně vyráběly elektrosoučástky, jež sloužily i v sovětském kosmickém programu. 

V prvních letech po nástupu do Tesly pracoval Stanislav Zábranský pod vedením Karla Malíka. Malík působil v Tesle od jejího začátku a byl pověstný svojí formální autoritou a tím, že neuměl nic jiného, než hlídat kádrové profily svých podřízených. Vedl si tzv. Černou knihu, do které mu někteří pracovníci přispívali tím, že donášeli na své kolegy. Když se s ním Stanislav setkal poprvé, bylo řečeno: „Kdo u mě pracuje, musí být komunista nebo svazák. A já si dřív nebo později poradím i s vámi.“ Ale neporadil si. Stanislav Zábranský požádal o přeložení do oddělení technické přípravy výroby, kde šéfoval Jan Pavelka. Karel Malík sice odmítl podepsat Stanislavovo přeložení, ale Jan Pavelka šel přímo za ředitelem, který dal přestupu zelenou.

Ten chartista musí pryč!

Na nové pozici se Stanislav seznámil a spřátelil s nedostudovaným knězem Bohumilem Rapantem. Ten měl k dispozici spoustu zakázané literatury a také vazbu na Vatikán, kde jako kněz působil jeho známý, který mu do Československa posílal knihy a duchovní materiály. V Tesle se o Stanislavovi a Bohumilovi vědělo, že se názorově s režimem neshodují, a tak se oba mnohokrát ocitli na stránkách Malíkovy Černé knihy. Kolegové na ně donášeli.

Když se Stanislav Zábranský v roce 1977 seznámil s prohlášením Charty 77, měl možnost ji podepsat. „Nepodepsal jsem ji, protože jsem znal spoustu lidí, kteří ji podepsali, a kterých jsem si nemohl nijak vážit. Například (Petr), Uhl , reformní komunisté. Měl jsem k nim nedůvěru. Pak to podepsali i lidé, které jsem považoval spíš za recesisty,“ vypravuje pamětník.

Přesto, že Chartu 77 nepodepsal, v hlavě se mu zrodil nápad. Založit alternativní prvomájové průvody, jichž by se účastnili lidé, kteří jednak s Chartou 77 sympatizují, a kteří nemají zájem o to chodit do průvodu oficiálního. První ročník tohoto pochodu proběhl již v roce 1977 a s ročníky následujícími přibývalo i účastníků. Na těchto prvomájových pochodech, které se odehrávaly vždy v přírodě, se diskutovalo o politice, probíhaly i různé přednášky na témata, o nichž se oficiálně nesmělo mluvit. Již dalšího roku se o akci dozvěděli v Tesle, kde Stanislav pracoval. Byl předvolán, aby podal vysvětlení, ale žádný trest jej za to nepostihl. Se státní mocí se blíže potkal až v roce 1989, kdy podepsal prohlášení Několik vět.

„Zakrátko pak hlásili mé jméno na Svobodné Evropě. Když se to dozvěděli v práci a dozvěděl se to můj tehdejší vedoucí ing. Lačík, tak řekl: ,Ten chartista musí pryč!‘ Bylo konstatováno, že jsem protisocialistický živel a že se mají lidi vyjádřit, zda se mnou chtějí pracovat nebo ne. Hodně lidí to podepsalo, a tak jsem byl vyhozen z důvodu nadbytečnosti,“ líčí pamětník. Navíc již tehdy vedení Tesly umožnilo, aby se v areálu továrny usídlila expozitura StB. Stanislava předvolali k výslechu a jak vzpomíná, šlo o čítankovou hru na hodného a zlého. Nejdříve se vyptávali na jeho dceru, která měla tehdy čtrnáct let. Chválili ji, že se dobře učí a kladli mu na srdce, že by měl mít zájem o to, aby mohla jít dále studovat. Když přemlouvání nepomohlo, nastoupily výhrůžky. Ani to však se Stanislavem nijak zásadně nepohnulo, a tak se s ním loučili se slovy: „Však se nevidíme naposledy.“

Krom dolů vás nikde nezaměstnají

Po výpovědi z Tesly si hledal novou práci. Přijali jej do rožnovského podniku Elektroprojekta. Ovšem asi po čtrnácti dnech obdržel od podnikové advokátky dopis, že se mu omlouvají, ale na jeho místo je již přijatý někdo jiný. „Oni mi už u toho výslechu říkali: ,My vám garantujeme, že kromě dolů vás už nikdo jiný nezaměstná,‘“ říká Stanislav. Podal si tedy přihlášku do dolů v Ostravě a jako datum nástupu mu stanovili leden 1990. Sametová revoluce přišla dva měsíce předtím.

Teslu přijedu znovu osvobodit na tanku

Stanislav Zábranský se ihned po 17. listopadu 1989 zapojil do veřejného dění. Účastnil se demonstrací a podílel se na vzniku Občanského fóra. Dokonce za ním přišli z Tesly s tím, že se mu omlouvají, a že by chtěli, aby tam nastoupil zpět. Stanislav Zábranský se tomu nebránil, ale jak sám vzpomíná, bylo to pro něj těžké. Vyčítali mu, že „předtím“ si jen hrál na hrdinu a dopředu věděl, jak to všechno dopadne. Někteří jeho kolegové však stále doufali, že se situace ještě obrátí a vláda jedné strany zůstane zachována. „František Bukovjan, milicionář, prohlásil, že to nebude trvat dlouho, a že přijede rožnovskou Teslu osvobodit na tanku,“ vypravuje pamětník.

Stanislav Zábranský nakonec z Tesly stejně odešel a vystoupil i z Občanského fóra. Cítil, že se tam postupně vstupují lidé, kteří jen převlékají kabát. Nějakou dobu se ještě politicky angažoval v KDU-ČSL, kterou postupně také opustil a veřejně se více neangažoval. Ve svobodné zemi se naštěstí takto mohl rozhodnout sám.