Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Wohanka (* 1946)

• narozen 14. července 1946 v Praze

• v roce mu 1948 emigrovali všichni příbuzní z otcovy strany do Anglie

• v roce 1968 byl přijat na činoherní herectví na DAMU

• po absolutoriu nastoupil do Divadla Jarolava Průchy v Kladně,

• ve dnech Sametové revoluce se stal mluvčím stávkového výboru divadla

• organizoval a moderoval manifestace

• 21. prosince 1989 pomáhal organizovat návštěvu Václava Havla na Kladně

• krátce působil v divadle Labyrint v Praze

• v roce 1996 spoluzaložil Divadlo v Dlouhé

Kvůli blbejm komunistům, kteří tady nebudou víc jak tři roky, nikam odcházet nebudeme

Odpoledne v neděli 14. července 1946 zvládla žižkovská porodní bába přivést na svět nejenom výtečné knedlíky, ale i svého vnuka, budoucího herce a mluvčího stávkového výboru kladenského divadla, Jiřího Wohanku.

Narodil se velice mladým rodičům, kteří se o dva roky později ocitli před těžkým rozhodnutím. Jiřího dědeček z otcovy strany byl po válce obchodním ředitelem významné italské firmy vyrábějící autoelektroniku Magneti Marelli a poslancem národních socialistů. To byla v roce 1948 ideální vstupenka do vězení. „Ale podařilo se mu potom nějak ukecat nějakého komunistického pohlavára s tím, že mu založili konto ve Švýcarsku, a tak dopomohl celé rodině vycestovat. Celé rodině kromě mě, mé mámy a mého táty. Přesně v době, kdy jsme měli odcestovat, mi bylo něco přes dva roky. Táta samozřejmě chtěl odcestovat s rodinou a máma řekla, že kvůli blbejm komunistům, kteří tady nebudou víc jak tři roky, nikam odcházet nebude.“ Brzy se ukázalo, že se Jiřího maminka mýlila více, než si kdokoliv dokázal představit a kontakty s příbuznými byly přerušeny na dlouhých čtyřicet let.

Manželství se bohužel rozpadlo o pět let později, krátce před narozením Jiřího mladšího bratra, takže děti vyrůstaly bez otce a všechny víkendy a prázdniny trávily u své babičky v Oparně  blízko Lovosic. Jiřího babička absolvovala všechny školy v němčině a neuměla moc dobře česky. Jiří, jak to bylo u poválečné generace běžné, se vůči němčině rezolutně vymezoval a odmítal se ji učit. „Byla naprosto skvělá. Říkala mi třeba: ,Tak Jirka, pšíjde Frau Kozel, Frau Kaiser a ty drž huba! Wir werd’ haben Gespräch a ty drž huba!‘“  Pamětník na toto období rád vzpomíná a vnímá Oparno téměř jako svou rodnou ves, kam se dodnes pravidelně vrací.

Zažil jsem to, že jsem přišel domů, a celý byt byl zpřeházený

V roce 1956 byl Jiřího otec zatčen. Ve vězení strávil 8 let. Jiří dodnes neví, čím se jeho otec vlastně provinil, ale předpokládá, že disidentem určitě nebyl. „On sám o tom nikdy mluvit nechtěl. Estébáci si u nás podávali kliku, (…) táta s námi nebydlel, ale byl tam pořád hlášený, takže ho tam chodili čas od času proprat. Zažil jsem , že jsem přišel domů, a celý byt byl zpřeházený. Bylo to docela tvrdý.“ Ekonomická situace rodiny nebyla zrovna příznivá a často museli nakupovat na dluh.

V šesté třídě Jiřího z nejasných důvodů přesunuli do jiné třídy. Toto období pro něj bylo velice nepříjemné. Přišel o kamarády a do nového kolektivu se nedokázal začlenit, čemuž nijak nepomohlo, že v novinách vyšel článek o Jiřího otci. „Pán v rukavičkách se ten článek jmenoval. Bylo to o tom, že synáček pana ředitele byl vychován v rukavičkách a podívejte se, co naší socialistické vlasti provedl. Takže z táty udělali zločince. Samozřejmě jsem se ho zastával. Jednomu klukovi jsem dokonce kvůli tomu vyhodil hubu z pantů,“ říká a přiznává, že si v té době vytvořil doma ve skříni svůj vlastní pokojíček s židličkou, stolečkem a lampičkou a tam se občas před světem zavíral.

Jiří se hlásil na střední průmyslovou školu. O tom, že by se v budoucnu mohl věnovat umění, tehdy ani neuvažoval, Na školu ho ale navzdory jeho technické zdatnosti nevzali. Hrozilo mu tedy, že bude muset jít dělat horníka nebo hutníka, kam v té době školy rády vysílaly své méně úspěšné absolventy. Naštěstí se mu podařilo přesvědčit ředitelku Střední všeobecně vzdělávací školy (dnes gymnázia) Sladkovského, aby mu umožnila dodatečně složit přijímací zkoušky. Vše se zdařilo a Jiří byl přijat na humanitní větev. Na tato léta vzpomíná jako na nejfantastičtější období svého života. Společně s pěti kamarády (mezi kterými byl i Ivan Vyskočil) založil Spolek postižených jménem. Později se přejmenovali na Stuhufidi, což bylo „Studio hudebně filmově divadelní“, a brzy se stali na škole velmi populárními. Stuhufidi se vyznačovali svérázným humorem, například založili kapelu Larvy (v reakci na tehdy módní Beatles) nebo točili různé filmy.

Začalo to natáčením Starců na chmelu

V roce 1964 doprovázel Jiří svého kamaráda na konkurz na vedlejší roli do filmu Starci na chmelu a ke svému vlastnímu překvapení mezi stovkami zájemců, na rozdíl od svého kamaráda, uspěl. Pamětník vzpomíná, že první replika, kterou ve filmové branži pronesl, byla adresována váženému herci Josefu Kemrovi, který jeho postavu jako předseda JZD budil a tázal se, zda neví, kde je Filip. On mu na to odpověděl: „Co je, vole? … Na půdě, vole!“ Natáčení pak nasměrovalo pamětníka k umělecké dráze.

Po maturitě pracoval Jiří rok jako osvětlovač na Barrandově, kde se setkal se spoustou zajímavých lidí. Poté se zkusil přihlásit na činoherní herectví na DAMU, ale neprošel posledním kolem. Štěstí se na něj usmálo o dva roky později po tom, co se vrátil z vojny. V ročníku byl například s Tomášem Töpferem a Jiřím Lábusem. V témže roce naši zem začali okupovat Sověti.

Po absolutoriu nastoupil Jiří do angažmá v divadle Jindřicha Plachého v Kladně a během své kariéry zde odehrál více než sto rolí. Kladenské divadlo se stalo místem, kde se seznámil se svou první ženou, výtvarnicí Milicou Gedeonovou, matkou režiséra Saši Gedeona. A právě divadlo se stalo v roce 1989 ohniskem Sametové revoluce na Kladně.

Komunisti mě nepustí. Tak s tím něco udělejte!

V roce 1988 zemřela v 57 letech Jiřího matka. Po její smrti navázal kontakt s otcem a po letech se opět sbližovali. V témže roce se s otcem telefonicky spojili příbuzní z Anglie a podařilo se mu za nimi vycestovat. Po více než čtyřiceti letech se setkal s bratrem. Následující rok získal výjezdní doložku i Jiří. Díky tomu se mohl seznámit se zbytkem své rodiny. „Když jsme odjížděli z letiště Heathrow, tak nás byli vyprovodit a já jsem děkoval Pavlovi (strýc pamětníka). Říkal jsem mu, že mu moc děkuju, že to bylo nádherný a že to je jeden z mých největších zážitků, protože jsem v životě takhle venku nebyl  A on říkal: ,No tak přijeď znovu! Můžeš kdykoliv, vždyť jsme rodina, ne?!‘ ,Pavle, ty zapomínáš na takovou drobnost, oni jsou u nás komunisti a ti mě jen tak nepustěj.‘ On říkal: ,No tak s tím něco udělejte!‘“ A ta věta se Jiřímu vryla pod kůži.

Několik let před revolucí se v kladenském divadle hrála známá hra Voskovce a Wericha Kat a blázen, ve které ústřední postavy, které nešetřily protirežimními narážkami, ztvárnil Jiří společně s Otakarem Brouskem ml. Po osmnácti reprízách byla inscenace z politických důvodů zakázána. Diváci si však tuto dvojici zamilovali a hra měla nečekaně velký úspěch.

17. listopadu 1989 se události v Praze daly do pohybu – předem ohlášená studentská manifestace k uctění památky Jana Opletala byla násilně potlačena Veřejnou bezpečností a pohotovostními pluky Sboru národní bezpečnosti. Na to reagovala 18. listopadu pražská i některá mimopražská divadla tím, že vstoupila do týdenní stávky. V kladenském divadle se ten den zrovna měla konat premiéra hry Mamzelle Nitouche. Soubor se však domluvil na tom, že se hrát nebude (i když s tím vedení divadla nesouhlasilo) a divákům to oznámila jejich oblíbená dvojice Wohanka a Brousek. Tím začala kladenská stávka.

Jděte do prdele, kumštýři! volali milicionáři

O dva dny později se vydal celý kladenský soubor autobusem do Mladé Boleslavi, kde měl hrát společně s amatéry a dětmi v rámci oslav výročí budovy divadla. Nejprve přesvědčili ostatní účinkující, aby vstoupili do stávky společně s nimi, což se neobešlo bez slz některých dětí, které měly v hledišti své babičky a dědečky. Poté před plný sál opět nastoupil Jiří Wohanka s Otakarem Brouskem, které doprovázel dramaturg divadla a operní zpěvák Jan Civiš. Soubor nastoupil do bočních uliček hlediště. „Řekli jsme to, jenže v divadle seděli mimo babiček a dědečků třeba i milicionáři. Nastalo něco naprosto absurdního. Četli jsme to, vysvětlovali jsme, proč tam nebudeme hrát a už v tom okamžiku na nás někteří řvali a někteří tleskali. A do toho jejich řvaní Honza Civiš začal zpívat operním hlasem –Kde domov můj… Většina lidí vstala, ale milicionáři ostentativně seděli. ‚Jděte do prdele, kumštýři! Co si to jako dovolujete?!‘  řvali na nás.“ Soubor tehdy divadlo opustil co nejrychleji v obavách, co udělají milicionáři, až se vzpamatují.

Jiří Wohanka se stal mluvčím a šéfem stávkového výboru – mimo jiné proto, že jako jeden z mála bydlel přímo na Kladně, takže mohl být od rána do večera v divadle a řídit další kroky výboru.

Ve své  knize Kladenská sametová vzpomíná, že v prvních týdnech se organizovala setkání s občany a manifestace uvnitř divadla, ale pak už bylo divadlo malé, tak se akce přesunuly ven před něj. Vedení divadla v té době zmizelo, jako by neexistovalo. Herci jezdili na setkání do škol a do podniků, ale ne všude byla atmosféra příznivá. Například na dole v Tuchlovicích Jiřího s režisérem Milošem Horanským chtěli zaměstnanci obávající se o svoje jistoty dokonce vyhodit z okna.

Voháňka Havla

Být v čele výboru nebylo bez rizika. „Jednoho dne si mě zavolali esenbáci z Kladna. Dozvěděl jsem se od nich, že dostali befel z Prahy ze Špalíčku, kde bylo sídlo Občanského fóra. Bylo to kolem generální stávky. Zjistili, že mě někdo hledal v divadle a že mě chtěj oddělat. A dostali za úkol mě hlídat, abych s tím počítal.“ Jiří pro jistotu začal parkovat dál od divadla, což se mu vyplatilo, protože řediteli divadla Vlastimilu Čaňkovi, který byl majitelem stejného vozu, někdo ve snaze Jiřímu uškodit propíchal všechny pneumatiky. Další anonymní nenávistný projev Jiřího Wohanku vyloženě potěšil a byl na něj hrdý, protože se na divadle objevil nápis „Voháňka Havla“.  

Skončily hlavní revoluční dny a do divadla zatelefonoval Saša Vondra s tím, že je zde návrh, aby byl Václav Havel prezidentem a že je potřeba, aby některé z typických komunistických měst, jako je Kladno nebo Ostrava, ukázalo, že za Havlem stojí a chtějí ho podpořit. „My  jako stávkový výbor jsme dostali za úkol tuhle akci zorganizovat. Samo o sobě by to vydalo na film. Co se kolem toho dělo, to si nedovedete představit.“  Na zajištění akce bylo pouhých pět dní. „Byl jsem někdy jak telefonní ústředna, měl jsem klidně i tři telefony během minuty,“ vzpomíná Jiří v knize o kladenské revoluci. Usmyslel si, že by bylo ideální, kdyby Václav Havel promluvil k lidem z radničního balkónu na náměstí, což se ukázalo jako neobyčejně problematický požadavek. Vedení města  neúnavně kladlo organizátorům různé překážky, ale nakonec se vše zdařilo.

21. prosince dorazil Václav Havel do Kladna. Oficiálního plánu, který byl předložen představitelům Městského národního výboru, se nedržel. Na náměstí se vydal z divadla společně s Jiřím nečekanou cestou. „Bylo to od pošty úplně narvaný. Všechny přilehlé ulice, to všechno bylo plný lidí. A my jdeme s Havlem, kolem nás ještě nějaký lidi, já si s ním povídám a říkal jsem: ‚Prosím vás, mohli byste nás pustit? Potřebujeme na to náměstí.‘ –A Jdi do…. –Hele, co myslíš, proč my tady… –Jé, hele, to je tenhleten, Havel! Hele, pusťte ho! A teď se ten dav začal rozestupovat. –Pusťte ho, to je Havel! Začali nás plácat po ramenou a bylo to nakonec úžasný.“  Na balkóně byl s Václavem Havlem jeho poradce John Bok, zástupci hutníků a horníků a Jiří Wohanka, který měl celé setkání nějakým způsobem zahájit. „A já jsem si najednou uvědomil, že nevím, co budu říkat. Vylezl jsem na balkón a pak jsem si vzpomněl na svoji mámu, která říkala, že to za tři roky praskne. Tak jsem řekl, pojďme vzpomenout na všechny, kteří se toho nedožili, což byla zrovna moje máma.“ V interview pro zahraniční stanici BBC, která situaci v Československu bedlivě sledovala, obhajoval Jiří své jednání tím, že mu jeho strejda v Anglii řekl, ať tady s tím něco udělají.

Jiří si Václava Havla nesmírně vážil a rád vzpomíná i na druhé setkání s ním. V únoru 1990 proběhla v Divadle Na zábradlí akce s americkou herečkou Jane Fondovou, která si přála seznámit se s těmi, kteří v Československu dělali revoluci. Jiří byl na tuto akci také pozvaný. Vypráví, že když odcházel, viděl, jak první dáma republiky sedí na bednách od piva a povídá si se ženskými, co tu prodávaly na baru, s kterými se znala z dob, kdy tu dělala uklízečku. Václav si zrovna povídal s Jane Fondovou, když se za ním přišel Jiří rozloučit. „Řekl jsem mu: ,Promiňte, pane prezidente, vy si na mě asi nebudete pamatovat, já se s vámi chci rozloučit…‘ ,No co blbneš, že si tě nepamatuju! To víš, že jo. Olgo, to je Wohanka! S tím jsme dělali na Kladně revoluci!‘“ 

Krátce po revoluci se Jiří rozhodl, že odjede na půl roku do Anglie. Nic ho zde nedrželo – první manželství se rozpadlo, neměl žádné děti, otec zemřel a v kladenském divadle už působil na svůj vkus příliš dlouho. Po návratu dostal nabídku angažmá v pražském divadle Labyrint na Smíchově a také začal společně s jedním podobně založeným nadšencem ve volných chvílích stavět opravdové letadlo, při čemž se sblížil s jeho dcerou Janou natolik, že se s ní brzy oženil. Odstěhovali se na samotu do vlastnoručně postaveného domu, a narodily se jim dvě děti – Julie a Richard.

V roce 1996 se stal spoluzakladatelem Divadla v Dlouhé, kde dodnes účinkuje. Velmi rád sportuje (při rozhovoru s dětmi v rámci projektu Příběhy našich sousedů udělal ve svých 73 letech stojku) a jeho vášní je například létání na motorovém rogalu, odkud si odnesl i své životní motto: Hlavně se neposrat!