Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marcel Winter (* 1948)

Otec byl živnostníkem, tak jsem si to odseděl

  • narozen 26. března 1948 v Hradci Králové

  • otec Arnošt Winter provozoval soukromou ordinaci

  • signatář manifestu Dva tisíce slov

  • kvůli nevhodnému kádrovému profilu vystřídal celou řadu zaměstnání i adres

  • počátkem 80. let byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví k trestu odněntí svobody dva a půl roku nepodmíněně

  • trest si odpykal v NVÚ Libkovice

  • ve vězení se setkal s disidentem a chartistou Václavem Bendou

  • po sametové revoluci spoluzaložil Česko-vietnamskou společnost

Tím, že otec za minulého režimu provozoval soukromou zubní ordinaci, nemohl Marcel Winter studovat, sehnat stabilní zaměstnání, a nakonec ani zůstat na svobodě. Jak sám uvádí: „Otec měl v posudku uvedeno ,brzda socialismu’, takže syn neměl nárok.“ Zatímco v polistopadové éře se dočkal řady ocenění a uznání, především za prohlubování česko-vietnamské hospodářské spolupráce a vzájemných vztahů, jeho příběh z období totality místy připomíná trpké absurdní drama.

 

Jediný soukromý zubař

Marcel Winter se narodil 26. března 1948 do zubařské rodiny v Hradci Králové. Matka Helena, rozená Marková, byla závodní zubařkou v královéhradeckém podniku Gumokov, otec Arnošt do roku 1948 vlastnil v Hradci Králové pět zubních ordinací, ty byl donucen po únorovém převratu prodat za jednu korunu. Je poměrně kuriózní, že jako soukromý zubař působil i po komunistickém puči, k čemuž se váže neméně kuriózní tradovaná historka: „Znám to z vyprávění tak, že hradecký advokát požádal jménem otce tehdejšího předsedu [Ústřední rady] odborů Antonína Zápotockého, aby byla dentistovi Arnoštu Winterovi povolena zubařská praxe. A Antonín Zápotocký údajně šel za Klementem Gottwaldem, požádal ho, a Klement Gottwald na tu žádost napsal, že se povoluje dentistu Arnoštu Winterovi zubařská soukromá praxe na doživotí.“

Soukromou ordinaci pak nadále otec provozoval u Winterových doma. „Přišel jsem ze školy a v jídelně nebo v obývacím pokoji obyčejně seděli tři, čtyři nebo pět lidí, kteří čekali na ošetření zubů. Já vytáhl sešity, dělal úkoly a oni na mě koukali. Otec skončil třeba v devět nebo v deset večer a maminka, když v šest přijela, tátovi pomáhala jako instrumentářka.“ Soukromá zubní ordinace však byla nepřekvapivě režimu trnem v oku. „Když mi bylo třináct nebo čtrnáct, tak k nám vtrhla v kožených kabátech StB a ordinaci zapečetili. Ale protože otec měl to povolení, tak opět ten známý advokát odjel na Hrad, a tam předložil to povolení i s žádostí, aby byla praxe povolena. Stalo se to, a to jsem svědkem, že za čtyři dny přišli ti samí pánové a praxi rozpečetili.“

 

Brzda socialismu

Na přelomu 50. a 60. let vychodil Marcel Winter devítiletku v Hradci Králové. „V páté třídě mě začalo bavit divadlo. Hned vedle nás bydlel herec Stanislav Zindulka, no a když mi bylo 16 nebo 17 let, tak jsem začal hrát v ochotnickém souboru v Hradci, a dokonce mě Stanislav Zindulka učil jevištní řeč. Miloval jsem divadlo. Mým snem bylo vystudovat AMU, dokonce jsem v Hradci založil soubor malých jevištních forem. Jmenovalo se to Mikrodivadlo a nastudovali jsme československou premiéru hry Miloše Macourka Člověk by nevěřil svým očím.“ Nicméně sny o AMU se ani zdaleka nevyplnily. Kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu otce měl problém dostat se na střední školu, vysokou školu studovat nesměl vůbec. A tak se vyučil soustružníkem. „Měl jsem možnost buď jít dělat horníka do Ostravy, což mamka zamítla, anebo nějaký kovoobor v Hradci. Tak mi nezbylo, než se učit soustružníkem kovů. A protože jsem nesměl být přijat ani na střední školu, tak jsem musel dělat strojní průmyslovku večerní. Otec byl brzda socialismu, takže syn neměl nárok.“ V roce 1968 zakončil studium maturitou a téhož roku, ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy, nastoupil na vojnu. V tomto období zároveň podepsal Dva tisíce slov.

 

Poslední slova Palachova

„Když přišli okupanti, tak jsme zrovna škrábali brambory v kuchyni ráno o půl páté a měli jsme puštěný tranzistorák. Pak k nám na útvar přijeli polští okupanti.“ Vzpomíná na srpen 1968, tou dobou sloužil v Týništi nad Orlicí. Během základní vojenské služby byl zároveň členem Svazu vojenské mládeže. „Zvolili mě do parlamentu, a dokonce jsem byl předsedou. Jednou za měsíc jsem jel do Prahy a tam byla vždycky schůze.“ Jedna taková se odehrála i v lednu 1969, krátce po smrti Jana Palacha. „Vracel jsem se směrem ke Kotvě, najednou jsem viděl průvod k uctění Palachovy smrti, tak jsem se přidal. Jak jsme šli v tom průvodu, tak byly ulice narvané lidmi, a ti lidi naprosto mlčky stáli a skládali úctu Janu Palachovi. Studenti nám četli z balkonu jeho poslední slova, a to ve mně zanechalo obrovský dojem. Byl jsem tam jediný v uniformě a šel s tím průvodem až na nynější Palachovo náměstí. Tam, když se zpívala hymna, tak jsem salutoval a všiml jsem si, že mě různé foťáky a nějaké kamery filmují, a jak jsem později zjistil, byly ze sledovacího útvaru StB.“ Po roce a půl odslouženém na vojně onemocněl již podruhé žloutenkou, čímž si vysloužil modrou knížku a vrátil se do rodného Hradce.

 

Ukaž zlato

Po návratu z vojny pracoval ve strojírenských Závodech Vítězného února (ZVÚ) v Hradci Králové. „Jednou za mnou přišli dva milicionáři se samopaly a vedli mě přes celé ZVÚ až dopředu k bráně. Dovedli mě do skrytu civilní obrany, ten byl pod zemí, dali mi židli doprostřed místnosti, chodili kolem a první otázka: ,Kde nechal tvůj táta schované zlato?’ Otec zemřel tři dny před Vánoci v roce šedesát devět.“

Kvůli všemožným peripetiím s režimem vystřídal Marcel Winter během svého života v totalitě celou řadu převážně dělnických zaměstnání – brusiče, lisaře, soustružníka, frézaře, skladníka, řidiče multikáry, pracoval také v jídelnách, restauracích a obchodech s potravinami. „Musel jsem projít patnácti zaměstnáními a čtyřikrát se stěhovat. Pak dokonce přišel zákaz, že Winter nesmí být zaměstnán šedesát kilometrů v okruhu Hradce Králové. Nevím proč.“

 

Příliš teplý chléb

Ačkoliv se stal Marcel Winter režimu nepohodlnou osobou již svým narozením, největší šikanu odstartovaly koncem 70. let následující události: „Dozvěděl jsem se, že v Hradci Králové chtějí otevřít první samoobsluhu, která bude otevřená i v sobotu a neděli. Tak jsem se přihlásil, a protože to nikdo nechtěl dělat, tak mě vzali. Dostávali jsme opožděně piva a já jsem si dovolil napsat stížnost do deníku Práce, kde ji zveřejnila Ida Rozová. Kritizoval jsem, jak je možné, že některé samoobsluhy to dostávají včas, asi že mají konexe, a jiné že ne.“ Poslední kapku oleje do totalitního ohně nakonec přilil zdánlivě malicherný incident na téže prodejně: „Přišel nakupovat jeden pán a stěžoval si, že chleba je moc teplý. Tak na mě pokladní volá: ,Prosím vás, tady si stěžuje pán.’ A já říkám: ,Tak si ho strčte do lednice.’ A všiml jsem si, že ten pán měl obrovský zlatý prsten s černým kamenem. A on se na mě podíval a říkal: ,Toho budete litovat.’ A odešel. Pak se stalo, že přišla inventura a zjistili šedesát tisíc korun manko.“

 

Přiznej se, nebo…

Marcela Wintera propustili z práce a on musel chodit na výslechy. „Na veřejné bezpečnosti ležérně seděl bývalý ředitel potravin a já říkám: ,Prosím vás, nic jsem nevzal!’” Po přibližně dvou týdnech výslechy pokračovaly. „Kriminalisté mi tenkrát řekli: ,Přiznej se, nebo ti z manželky uděláme kurvu a všechny tři děti skončí v dětském domově.’ Musím se přiznat, že mně tekly slzy.“ Následovalo zadržení ve vazební věznici v Hradci Králové, tamtéž proběhl i soud. „Bylo mně odňato slovo a rozsudek zněl: ,I když obžalovanému nebyla prokázána vina, soud nabyl přesvědčení...’ I tohle se za totality dělo.“ Na základě § 132 byl Marcel Winter odsouzen na dva a půl roku odnětí svobody za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Manželku Janu, která mezitím čekala za zavřenými dveřmi, jelikož nebyla do soudní síně vpuštěna, režim rovněž potrestal: „Jediná práce, která pro ni byla, a to se starala o tři děti, byla buď dělnice ve skladu barev v tiskárně, nebo v hradecké nemocnici převlíkat postele.“ To se psal rok 1981.

 

Bendo, dej mi pořádné boty!

Ve vazbě strávil Marcel Winter devět měsíců, po kterých následovalo přemístění do Nápravně výchovného ústavu (NVÚ) Libkovice, což byl nápravně výchovný ústav určený především pro mladistvé. „Byly tam děti od 15 do 18 let. Třeba kluk, který si hrál s hrou Malý chemik. Nevyráběl žádné drogy, ale byl kvůli pokusům chycený a odsouzený. Ale byli tam i vrazi.“ Odsouzení mladiství v Libkovicích museli pracovat, mimo jiné na soustruzích, s čímž jim Marcel Winter vypomáhal a zaučoval je: „Dělaly tam nevyučené děti, a když nesplnily normu, tak jim bylo krácené jídlo.“ Ve vězení se seznámil s Václavem Bendou, signatářem Charty 77, v letech 1979-1984 jejím mluvčím, a rovněž spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). „Ten mě přijímal, fasoval mně věci – dal mi boty a byly špatné. Ale já nevěděl, že to je Benda chartista. A jak jsme se poznali, tak mu říkám: ,Hele, já jsem byl devět měsíců v jedné cele, dej mi pořádné boty!‘” Co se týče podmínek v totalitním kriminále, údajně nejhorší bachaři byli na vazbě v Hradci Králové: „Například viděli, že kouřím, tak buď řekli: ,Cigarety nejsou.’ Nebo naopak cigarety dodali a řekli: ,Sirky nejsou.’ Tak my jsme museli vzít toaletní papír, a protože jeden tam měl brýle na cele, tak jsme chytali sluníčko, zda nezažehnem oheň. A oni z toho měli radost.“

 

Xenofobové? Jsou tu pořád, byť v menšině

Po propuštění z NVÚ Libkovice opět vystřídal více vesměs dělnických či pomocných pracovních pozic. S manželkou a dětmi se přestěhoval za prací z Hradce Králové nejprve do Mladé Boleslavi, a nakonec do Prahy. Do sametové revoluce už žádné perzekuci nečelil: „Pak už byli kádrováci hodní.“ 17. listopadem 1989 příběh Marcela Wintera nekončí. Z podniků ČKD – Naftové motory a Škoda Mladá Boleslav, kde dříve pracoval, měl zkušenost se zaučováním Vietnamců na dělnických pozicích, což ho přivedlo k zájmu o vietnamskou komunitu v ČR a vzájemné česko-vietnamské vztahy. Do Vietnamu se poprvé vypravil v roce 1994, v roce 1997 spoluzaložil Česko-vietnamskou společnost, jíž po dobu 13 let předsedal. Dnes (2019) je jejím tiskovým mluvčím a doživotním čestným předsedou. „Máme dva cíle: pomáháme Vietnamcům zde žijícím v integraci do společnosti a prohlubujeme hospodářskou spolupráci ČR s Vietnamem. Taky jsme v roce 2013 navrhli vládě 13 bodů v boji proti drogové mafii Vietnamců u nás.“

Česko-vietnamská společnost se mimo jiné zasloužila o zlepšení zdravotní péče poskytované cizincům nebo například v boji proti etnickým předsudkům. „Když v roce 2015 vystoupil v parlamentu Andrej Babiš a dával informace o zavedení EET, uvedl, že Vietnamci u nás neplatí daně. Já jsem si hned uvědomil, že spousta českých podnikatelů, zejména OSVČ, začne nenávidět všechny Vietnamce. Takže jsem poslal protest do sdělovacích prostředků i panu Andreji Babišovi. Místo dvaceti minut jsme spolu jednali hodinu a půl a on se po skončení jednání Vietnamcům, kteří řádně platí daně, veřejně omluvil.“[1]

Marcel Winter měl v době natáčení rozhovoru (2019) za sebou 48 návštěv Vietnamu, v roce 2013 v Hanoji i bydlel a mezi Vietnamci má mnoho přátel. „Veřejnost si oblíbila jejich práci, kterou obohatili náš trh. Třeba polévky Pho se staly doslova hitem a veřejnost má o to obrovský zájem. Navíc na více než pěti stech místech zachránili jediné prodejny potravin, které by jinak byly zrušeny. Zkrátka získali si určitou oblibu, ale chtělo to roky. Pořád ale existují lidé, kteří je nemají rádi, a pořád dostávám nejen urážlivé, ale někdy i výhrůžné e-maily. Xenofobové u nás stále existují, ale je jich naprostá menšina.“ Nutno dodat, že za své angažmá na poli prohlubování česko-vietnamských vztahů se Marcel Winter dočkal řady uznání. V roce 2012 získal ocenění Vizionář roku, celou řadu cen dále získal na mezinárodních veletrzích v Hanoji.

 

 

[1] Omluva Andreje Babiše dostupná na stránkách Hlídač státu https://www.hlidacstatu.cz/data/Detail/vyjadreni-politiku/300DB76336C1A359C5070AEAA5160FE2?qs=(+OsobaId%3Amarcel-winter+)+OR+(%22Marcel+Winter%22) (k 23. 11. 2020)

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Václav Kovář)