Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník v. v. Viktor Wellemín (* 1923  †︎ 2020)

V Tobruku a Dunkerque se lvíčkem na krku

  • narozen 24. 3. 1923 v pražské židovské rodině

  • 16. 10. 1939 - odjezd do Palestiny

  • internace v táboře Sarafand

  • 14. 5. 1942 - vstup do armády

  • Tobruk, Dunkerque

  • válečné zranění při útoku 28. října

  • léčen v St. Omer a v anglických nemocnicích

  • náhradní těleso v Anglii

  • zemřel 19. srpna 2020

 

 

 

Předzvěst nejhoršího

Viktor Wellemín se narodil do pražské židovské rodiny, otec byl válečný invalida z první světové války a pracoval jako obchodní cestující, zastupoval pod ředitelováním Leo Kaspara rakouskou firmu specializující se na barvy pro umělce. Otec se s panem Kasparem dohodl na ustavení filiálky v Praze a tuto odbočku si rozdělili napůl. Měl tedy čilé styky s rakouským prostředím a mimo jiné se židovští utečenci po anšlusu Rakouska zastavovali u otce Viktora Wellemína. Rodina se tak dozvídala o nacistické zlovůli.

Další ukázkou nacistické politiky bylo obsazování karlínských kasáren dne 15. 3. 1939. Z bytu rodiny Wellemínů bylo dobře vidět do dvora: „A když se ta nespravedlnost a ponížení takhle nashromáždily, tak jsme samozřejmě hledali cestu, jak proti tomu bojovat, jak se dostat mimo.“

V Sarafandu

Viktor Wellemín a jeho bratr Adolf odjeli s dalšími utečenci do Bratislavy, dále pokračovali výletním parníkem po Dunaji až k rumunským Železným vratům. Jelikož by parníčky nepropluly Železnými vraty, museli cestující přesedat na vlečnou loď Spirola, se kterou odjeli do Suliny. V tomto rumunském kotvišti na této železné lodi přezimovali, na jaře přestoupili na turecký zámořský vrak Sakaria a propluli Dardanelami, kde je zastavila anglická válečná loď. Turecká posádka byla donucena přistát k Haifě a poté došlo k rozdělení na dvě skupiny – jedna byla transportována do internačního tábora Atlit a druhá do internačního tábora v Sarafandu. Viktor Wellemín se ocitl ve druhé skupině.

„Tam jsme strávili půl roku za ostnatými dráty pod dozorem Angličanů. Neměli jsme prakticky žádný styk s okolím. To se dělo proto, poněvadž Angláni nevěřili, že by mezi námi nemohli být i třeba nějací špioni. A když byl ten odstup šesti měsíců, tak ty zprávy, které by měli, by nebyly již tak aktuální.“

První pobyt v nemocnici

Jakmile byla československá exilová vláda v Londýně uznána za pokračovatele Československa, rozeslal velvyslanec Kadlec povolávací lístky do armády. Viktor Wellemín tak spolu s bratrem Adolfem vstoupil do armády, Viktorův odvodní den byl stanoven na 14. 5. 1942.

Po pěším a protiletadlovém výcviku se Viktor Wellemín účastnil obrany Haify v poločetě rotného Donnera: „To byl člověk, který přišel z cizinecké legie. A ty jeho způsoby výcviku a mravů cizinecké legie uplatňoval i na nás. Takže to byla kapitola sama pro sebe.“

Armáda se už přemístila pro aklimatizaci do Jericha a měla být poslána do Tobruku, ovšem Viktor Wellemín dostal furunkulózu, na těle se mu dělaly vředy. V Jerichu v polních podmínkách by se furunkulózy nezbavil, proto nebyl poslán s jednotkou do Tobruku, ale do československé nemocnice v Jeruzalémě: „A poněvadž jsem měl vředy pouze na zápěstí, tak jsem řekl: ,Já vám tady pomůžu, třeba ještě roznášet to jídlo.‘ Tak jsem to roznášel těm skutečně více nemocným. A když třeba někdo říkal: ,Já to jíst nebudu,‘ tak jsem k té dietě snědl třeba ještě dvě jídla. A samozřejmě ten režim tam byl takový, že jsem využil volna a ten Jeruzalém jsem si velice důkladně prohlédl.“

Lvíček na krku

Jakmile se Viktor Wellemín uzdravil, dostal cestovní rozkaz dostavit se do Tobruku, k poločetě s protiletadlovými děly Bofors[1] a zapojil se do bojů proti nepřátelským letadlům. Viktor Wellemín si v Tobruku vytvořil pro něj cenný reprezentační znak Československa: „Já jsem ještě našel v mé portmonce [minci], nevím, jestli to byl desetihaléř, nebo dokonce pětihaléř, a lupénkovou pilkou jsem si toho lvíčka, který byl na zadní straně mince, vyřezal. Moc jsem si toho vážil jako výsostného znaku republiky, za kterou jsem šel bojovat. Ovšem měl jsem to jenom na takové obyčejné tkaničce a v tom svém volnu, když jsem nebyl v pohotovosti nebo ve službě, tak jsme courali, kde se dalo, a kolikrát jsme tam našli i italské granáty, které měly jako pojistku kousek řetízku. Tak jsem řetízek sundal a spojil jsem ty kousky řetízku, že jsem to mohl převléknout přes hlavu. Ten náš kanon Bofors byl umístěn v polovině toho kopce a když bylo volno, tak jsem se chodil třeba koupat do moře. A jednou jsem přišel a říkám: ,Kde mám toho lvíčka?‘ Tak jsem si uvědomil, že jsem tam ležel na pobřeží zátoky. Ale poněvadž jsem měl jednak službu a jednak se už stmívalo, tak až druhý den jsem šel zpátky na to místo. A v tom písku ležel takový maličký předmět, který splýval s barvou písku. Tak jsem toho lvíčka našel. No to si nedovedete představit tu moji radost.“

Kličkami do Anglie

V roce 1943 se českoslovenští vojáci na Středním východě soustředili u Suezu a s dalšími vojáky obepluli celou Afriku na lodi Mauretania až do Anglie: „A poněvadž bylo nebezpečí, že německé ponorky by tu loď zaměřily a potopily, tak my jsme každou chvíli měnili kurz a kličkovali jsme nejen až do Kapského města.“ Přes východní, jižní a západní pobřeží Afriky se vojáci dostali do anglického přístavu Liverpool, kde byli vřele přivítáni. Po přivítání prezidentem Benešem a poslední přehlídce byli „Tobrucké krysy“, jak se jim říkávalo, sloučeny s ostatními československými jednotkami a přeorganizováni. Během výcviku ve Skotsku až do konce války Viktor i Adolf Wellemínové sloužili v přebudované motorizované jednotce.

Zraněn minou v Dunkerque

S Československou samostatnou obrněnou brigádou se Viktor Wellemín zúčastnil invaze a postupoval s jednotkou až k obléhání Němci obsazeného města Dunkerque. Dne 28. října se uskutečnil útok, kdy chtěli českoslovenští velitelé oslavit vznik republiky útokem na německé pozice. Viktor Wellemín se k němu dobrovolně přihlásil. To ještě netušil ani on, ani jeho dva kamarádi, jak celý útok pro ně skončí: „Oni nás tam zavedli prakticky na vzdálenost, že jsem ty Němce slyšel, že si tam povídají. Tak jsem tam hodil nějaký granát a postoupil jsem ještě o tři kroky dále, poněvadž tam byl takový keř. Já jsem tam zaklekl a to bylo. Já bych skoro dnes měl říct, že jsem tím pádem byl šťastně zraněn, poněvadž jsem zůstal klečet na mině, která vyskakovala a pak měla mnohem větší rozptyl, což bylo vlastně účinnější, než když to explodovalo přímo v zemi jako ostatní nášlapné miny. Tím, že jsem na ní zůstal klečet, tak ta hlavní síla šla do země, a mě to vyhodilo asi tak deset, patnáct metrů, kde jsem přistál do živého plotu. Na chvíli jsem ztratil vědomí a než jsem propadl přes nějaký živý plot na druhou stranu, tak jsem to vědomí opět nabyl.“

Dva z jeho spolubojovníků při akci zemřeli, ale Viktor Wellemín byl zraněn na hýždích, na ruce a na noze. Když došel sám na polní ambulanci (cca 3- 4 km), odvezli jej do kanadské nemocnice St. Omer přímo na operační sál a dostal účinnou narkózu. Po probuzení k jeho velkému údivu zjistil, že má v sádře nohu a vůbec nechápal, proč tomu tak je: „Když přišla první vizita, tak já říkám: ,Jak to, že mám nohu v sádře? Vždyť já jsem došel ještě tři čtyři kilometry, a vy mi tady ještě dáváte sádru na nohu?‘ – ,No ale to muselo být, poněvadž vám chybí kus paty.‘“

V anglických nemocnicích

Viktor Wellemín měl zraněné hýždě, nohu i ruku. Na noze mu chyběl kus paty a především v ruce měl zpřetrhaný nerv. Konsilium lékařů se dohodli na tomto postupu u Viktora Wellemína – nerv se po dlouhé době obnoví, operace by byla příliš riskantní, a jelikož je zranění dlouhodobé, aby byl léčen na místě a zabíral potřebné lůžko, bude zraněný československý voják poslán zpět do Anglie. Paradoxně mohli být do Anglie odváženi pouze ležící pacienti, a tak byla Viktoru Wellemínovi obnovena sádra on deklarován ve stavu ležícího pacienta a odeslán letecky zpět do Anglie.

Po pobytu v nemocnici v Hammersmithu byl poslán do Swansea, kde byla spousta Poláků: „Všechno mnohem horší případy, než jsem měl já. Ten kluk ležel na posteli, měl přes nohy takovou tu klec, aby mu deky neležely na té noze, kterou nemá, naříkal a říkal: ,Prosím tě, poškrábej mě na tom chodidle. Nebo aspoň na tom palci, tam to nemohu vydržet.‘ A on tu nohu neměl.“

U náhradního tělesa[2]

Jakmile přišlo jen malé zdravotní zlepšení, byl Viktor Wellemín odvelen k náhradnímu tělesu ve Westcliffu západně od Londýna. Jak válečný veterán dodává, vojenský režim u náhradního tělesa byl značně uvolněnější: „A poněvadž jsem měl v Londýně tetu, strejdu, vlastně dvě rodiny, ale s těmi druhými jsem nepřišel nějak do styku, tak jsem většinu času trávil u tety a do náhradního tělesa jsem si jezdil pro poštu a pro žold.“ Proto Viktora Wellemína zastihl konec války a jeho oslavy v Londýně.

Vzpomíná na kontroverzní situaci s zajatci z řad tzv. „Vládního vojska“, kteří se hlásili do československé zahraniční armády. Tato situace mu utkvěla v hlavě: „Celé té skupině uznávali všechny hodnosti, které ve Vládním vojsku získali. Takže tam prakticky nebyl žádný obyčejný voják. To byly samé hodnosti od svobodníka po rotmistra. Přičemž na tom Středním východě s námi narukovali i starší, než jsme byli my, byla tam spousta důstojníků, a tehdy ještě u plk. Klapálka to bylo tak, že oni by neměli komu velet, tak plk. Klapálek udělal z důstojníků a poddůstojníků jednu rotu, která byla bez uznávané hodnosti. A prakticky se tam vůbec nepovyšovalo. Takže to tam udělalo zlou krev.“ 

Tragický osud navrátivších se Židů

Viktor Wellemín po pozdním příjezdu do Prahy nedostal po rodičích ani rodinnou firmu, a dokonce mu nebyl vrácen ani vlastní byt. Bratr Adolf dorazil již dříve s jednotkou. Viktor Wellemín byl po návratu superarbitrován v hodnosti svobodníka a měl být ubytovaný v sokolovně. Bratr Adolf mu sjednal dočasné ubytování u manželky bratrance. Poté bydlel v podnájmu a z tohoto úvazku ho osvobodila až sestřenice Erika, která přijala oba bratry a bratrance Jana v Bubenči. Nakonec se Viktor Wellemín „ubytoval“ svatbou – přistěhoval se do bytu svého tchána, k manželce. V témže pražském bytě po úmrtí švagrové, tchána, tchýně a nakonec i manželky bydlí dodnes. Nastoupil jako účetní ve firmě V. Kozák, barvy a laky; poté pracoval v Gramofonových závodech. Příběh jen potvrzuje poválečné postavení československých Židů, kteří se do své vlasti vrátili s vidinou prosperujícího státu z koncentračních táborů nebo z armády a neobdrželi téměř nic ze svého předválečného majetku.

Poslední dopis od rodičů

Poslední dopis od rodičů dostali bratři Wellemínové v roce 1942.  Jako většina židovských vojáků, ani oni nenalezli své nejbližší příbuzné živé: „My jsme poslední zprávy dostávali přes Červený kříž. To bylo ještě v tom dvaačtyřicátém roce. Pak už vlastně nic. Pak teprve, když Áda[1] se dostal do Prahy, tak samozřejmě na repatriačních místech po nich pátral. Nakonec, abychom vůbec mohli žádat o soudní navrácení firmy, kterou otec tady vedl, tak musel být prohlášen za mrtvého. Nic dalšího tady nebylo. Dodatečně, když vyšly knihy transportů, tak se tam našli i naši příbuzní, ale ani tam ještě nebylo datum jejich úmrtí. Takže datum úmrtí nebylo vůbec známé. (…) Já mám akorát nějaký výpis z této knihy, že byli transportováni z Terezína do Malého Trostince...“ 

V roce 2011 nahrál a zpracoval Luděk Jirka

[1] Pan Viktor Wellemín během autorizace tohoto textu uvedl pojmenování Bofors, kanóny se ovšem nazývají Boforce.

[2] Pan Viktor Wellemín během autorizace uvedl pojmenování náhradní prapor, titulek byl nakonec autorem tohoto přepisu pozměněn na náhradní těleso.