Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel František Weinlich (* 1930  †︎ 2020)

Byl jsem úplně bezprizorní

  • narozen 6. dubna 1930

  • výchova u dědečka

  • smrt dědečka

  • nový život u matky

  • nedobrovolně v Hitlerjugend

  • práce na statku – čekání na odsun

  • útěk od matky

  • pokusy o přechod hranic

  • práce ve Sfinxu

  • studium na DAMU

  • Československý rozhlas

  • podzemní vysílání Čs. rozhlasu

  • zemřel 6. května 2020

Karel Weinlich vyrůstal v rodině svého dědečka. Maminka byla svobodná matka, a když ho 6. dubna 1930 přivedla na svět, nemohla se o něj postarat. Dítěte se proto ujali prarodiče. Malý Karel v dětství matku nepoznal a babička brzy zemřela. Jediné, co mu po ní zůstalo, byla „drobná modlitbička v němčině. Babička totiž pocházela z Vídně“. Stejně tak i dědeček, sudetský Němec, mluvil plynule německy a jeho děti se k němectví hlásily. „Mě děda vychovával jako Čecha, mluvili jsme jenom česky. Já německy vůbec nerozuměl. Taky když přišli nacisti, tak dědeček v Jihlavě šel do kostela, tam už se hajlovalo a on vždy jen řekl: Grüss Gott! Takže jsme se za něj pak styděli.“

Z dětství jsem si přinesl strach

Mnoho okolností je pamětníkovi dodnes zahaleno tajemstvím. Zřejmě právě dědečkovo rozhodnutí nepřidat se k nacistům bylo důvodem, proč se přestěhovali do Náchoda. I za války si žili dobře. „Děda byl na penzi, byl strojvůdcem na dráze. Byl to vážený člověk.“ Karel Weinlich dostával vše potřebné, ale mužská výchova se od počátku poněkud odlišovala. „Dědeček nebyl lakomý, ale asi ho ani nenapadlo, že by mi mohl koupit nějaké hračky nebo mi číst pohádky. Nikdy jsem nic takového neměl. V Náchodě jsem si ale našel kamaráda. Jeho maminka měla koloniál, dědeček tam chodil nakupovat a já jsem si k nim chodil hrát.“

Pamětník sám dodnes neumí určit, kdy se s dědečkem stěhovali do Hradce Králové. Muselo to být kolem roku 1937 nebo 1938, dědeček byl v té době už nemocný. „V Hradci jsem se poprvé setkal se svou matkou. Věděl jsem, že bydlí v domě na rohu. Neměl jsem k ní ale absolutně žádný vztah.“

Matka Rosa Singerová byla provdaná za říšského Němce, který pracoval jako úředník pro NSDAP. Dědeček zřejmě věděl, že se jeho dny krátí, a chtěl vnuka postupně zvyknout na novou rodinu. To se ale nepodařilo: „Vůbec jsem matce ani otčímovi nerozuměl, protože mluvili německy. Byli to pro mě naprosto cizí lidé. Jako jejich syn jsem ale musel začít chodit do německé školy a byl jsem automaticky přihlášen do Hitlerjugend. Problém ale byl, že jsem vůbec nechápal, co se děje a proč. Německé děti mě považovaly za podřadného a dávaly to jasně najevo, šikanovaly mě. České děti, se kterými jsem se kamarádil, mě pak bily za to, že mě viděly pochodovat s Hitlerjugend. Byl jsem otloukánek. V této době jsem se naučil zbabělosti a strachu.“

Zmatek a neporozumění vedly k pochopitelné reakci malého dítěte: začal „zlobit“. Rodina si s ním nevěděla rady, a tak dala chlapce do tzv. výchovného tábora. Karel Weinlich se ocitl kdesi u hranic s Polskem v táboře plném dětí nejrůznějších národností. Dohlíželi na ně váleční veteráni. „Hlavním velitelem byl bývalý voják z bitvy u Stalingradu, neměl ruku. Kupodivu nás tam nebili, ale měli jsme přísný režim, museli jsme každý den pracovat od osmi hodin ráno do šesti hodin odpoledne. Přibíjeli jsme cvočky k vojenským botám. Tam jsem se naučil německy.“

Konec války děti v táboře poznaly tak, že je jednou ráno nikdo nebudil. Děti postupně zjistily, že v táboře nejsou žádní dospělí. „Jako první jsme vlezly do sklepa, kde byly zásoby jídla, a strašlivě jsme se tam přejedly. No, děti...“ Poté se děti rozprchly do svých domovů. Kdo věděl, kam jít, tak šel. „Já jsem se stopem snažil dostat do Hradce, mámu jsem doma našel bez otčíma. Nechal ji tam a utekl. Jenomže za dva dny přišla Národní garda.“ Rosa Singerová i její syn Karel Weinlich se dostali do sběrného tábora pro Němce, které čekal odsun. K tomu ale nedošlo. Po několika dnech přijel sedlák z venkova a odvezl Karla Weinlicha, jeho matku a tři další rodiny na statek poblíž Hradce. „Na statku to bylo dobré. Pracovali jsme, ale nikdo nás nebil a jídla bylo dost. Dokonce jsem nemusel nosit ani bílou pásku jako všichni ostatní. Poznali, že jsem Čech.“ 

Na statku zůstali asi dva roky, odsun tím ale ještě nebyl zažehnán. O vyjmutí ze seznamu se postarali až jistí Bláhovi, sousedé z Hradce Králové, kteří matce se synem opatřili všechna svědectví i dokumenty. Teprve díky tomu byli propuštěni ze statku a odjeli do Dobrušky k matčiným známým. „Žil jsem tam s matkou, než si našla nového přítele. Pak mezi námi došlo ke konfliktu, já jsem se sebral a odešel.“

Protloukal se pak různě, pracoval za byt a stravu například v obchodě s konfekcí, kde se před únorem roku 1948 vyučil prodavačem textilu. Žil volným a poměrně nevázaným životem sedmnáctiletého mladíka. Neměl nad sebou dozor, chyběl mu jakýkoliv směr. Navíc byl bez elementárního vzdělání, neuměl ani pořádně číst a psát.

Karel Weinlich začal tušit, že takhle nemůže nikam dojít. „Dokonce jsem se rozhodl, že zkusím žít v Německu, takže jsem dvakrát přešel hranice přes Šumavu. Pokaždé jsem se ale vrátil.“ Při jedné takové „vycházce“ se střetl s Jiřím Šustem, hudebním skladatelem z Prahy. Mladý hudebník se pokusil pamětníkovi pomoci a sehnal mu práci vrátného v pražské továrně Sfinx. Tamní dělníci se poté chlapce ujali, vychovávali ho a usměrňovali jeho mladistvou nerozvážnost. Podporovali také jeho touhu po vzdělání. „Sám jsem si s tou svou situací nevěděl úplně rady, do školy jsem chodil jen rok a pak chvíli do německé školy, kde jsem ničemu nerozuměl. A když jsem pracoval, neměl jsem na učení čas. Nakonec mi chlapi z továrny vybrali studium herectví. Usoudili, že bych to mohl zvládnout. Naučil jsem se tři básničky a šel jsem ke zkouškám.“

Herec, který nikdy neviděl divadlo

Karel Weinlich byl skutečně přijat na pražskou DAMU. Po krátkém pobytu v herecké třídě mu profesor Radovan Lukavský doporučil přechod na katedru rozhlasové režie. „Lukavský si mě zavolal stranou a řekl mi, že si se mnou nevědí rady. Po krátkém rozhovoru se ukázalo, že vlastně vůbec nechápu princip herecké profese. Pochopitelně, jak bych mohl, já jsem totiž nebyl nikdy předtím v divadle! Když pan Lukavský zjistil, jaká je situace, doporučil mi přechod k režii. Víte, on mi sám řekl: ‚Weinlichu, vždyť my vás ani nemůžeme vyhodit! Vy byste neměl kde bydlet!‘ – Kdo by to dneska pro studenta udělal!“ Karel Weinlich patřil mezi první tři studenty této katedry. Nově vzniklou katedru vedl Josef Bezdíček, zkušený rozhlasový tvůrce a praktik, který záhy zajistil studentům možnost praxe v Československém rozhlase. A nejen to. Ujal se mladého a nejistého Karla Weinlicha a dal mu zažít pocit domova. Nejedny Vánoce pak Karel Weinlich trávil právě u Bezdíčkových.

V Československém rozhlase prošel všemi odděleními. Pracoval ve fonotéce, v hudebním oddělení i jako zvukař. Rozhlasový provoz poznal ze všech stran. Studium na DAMU ukončil v roce 1952 a ihned nastoupil do Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež (HRDM). Režíroval pořady pro děti: publicistiku i hry. A to se stalo leitmotivem jeho dalšího profesního života. Kromě toho točil i publicistiku, řadu slavných „problémových“ pořadů z období společenského uvolňování, popularizační vědecký magazín Meteor a jiné.

V HRDM si Karel Weinlich vybudoval pevnou pozici, vedoucí oddělení Josef Kolář za svými zaměstnanci stál, pokud „nelajdačili“. Zřejmě i díky tomu pamětník obhájil pozici toho, kdo není ve straně. „Nebyl jsem sám, kdo nevstoupil do KSČ. Byli jsme tři čtyři. Ale nechali nás být. Koneckonců, já bych se jim se svou minulostí ani nehodil. Mělo to hodně výhod, nemuseli jsme například na brigády.“ Zároveň však pamětník nemohl jezdit do zahraničí a spolupráce se zahraničními režiséry nebo herci byla taktéž vyloučena.

Rozhlasová režie naplnila celý další život Karla Weinlicha. Rozhlas se mu stal domovem, a to v některých obdobích i doslovně.

Tajné protiokupační vysílání v srpnu 1968

V noci z 20. na 21. srpna mu volal Karel Mastný a informoval ho o tom, že právě do Československa vstoupila okupační vojska zemí Varšavské smlouvy. „Moje rodina byl rozhlas, takže kam jsem mohl jít jinam než do rádia.“ Budovu na Vinohradské třídě sovětští vojáci postupně během dopoledne uzavřeli. Snažili se přerušit vysílání. „Chodili s nůžkama a stříhali dráty telefonů a všeho, co se dalo.“

Část redaktorů a techniků, kteří uměli technicky zajistit vysílání, se přesunula do náhradního vysílacího studia ve vile v Dykově ulici na Vinohradech (které běžně sloužilo pro rozhlasové armádní vysílání). „Byli jsme konspirovaní, redaktor Sláva Vondráček byl totiž voják a drezuroval nás, abychom se neprozradili. Měli jsme dokonce ústupovou cestu přes tři zahrady. Vysílání ale odhaleno nebylo.“ Karel Weinlich působil jako organizační pracovník – byl na telefonu, přijímal vzkazy a telefonáty od lidí a domlouval se s kolegou Vladem Príkazským, který zůstával v hlavní budově na Vinohradské třídě. Pamětník také vzpomíná na diskuse, které v redakci probíhaly. „Naše vysílání vyzývalo k pasivnímu odporu, hlavně aby nedošlo ke krveprolití. Tehdy došlo k určitému rozkolu, zda by nebylo lepší lidi vyburcovat k nějaké akci.“ Situaci za ně vyřešil návrat československé delegace z Moskvy a rezignující prohlášení Alexandra Dubčeka. Redaktor Jiří Dienstbier tehdy také volal do OSN a dozvěděl se, že Západ Československu nepomůže. „Takže toto ilegální vysílání skončilo.“ Trvalo šest dní.

I přes normalizační čistky mohl Karel Weinlich setrvat ve funkci režiséra. „Ani mě, ani Evy Košlerové se nikdo na nic neptal. Nebyli jsme členy strany.“ Normalizace ale byla v rozhlase jasně patrná. Existovali například herci a herečky, kteří museli být obsazováni. Patřila k nim komunistka Světla Amortová. „Já jsem vycházel s herci dobře,“ vzpomíná pamětník, „vždycky jsme se na postavě shodli, ale jednou jsem se s paní Amortovou neshodl na pojetí třetí sudičky v pohádce a došlo to tak daleko, že mě požádala, abych ji už neobsazoval. Já jsem byl jenom rád, protože na konci měsíce, když jsem odevzdával výkazy a u ní byla nula, mohl jsem se vymluvit na její přání.“

Snad i díky tomu, že se vyprofiloval jako režisér pohádek, apolitické tvorby pro děti, mohl v rozhlase zůstat dalších dvacet let.

Tady je ta svíčka

Přišel listopad roku 1989. Karel Weinlich říká, že ani tehdy neřešil, co se v politice děje. Jako ostatně nikdy předtím. Věděl, že se chystá nějaká demonstrace k 17. listopadu, a protože se jeho žena tou dobou vracela ze zájezdu s Laternou Magikou, vydal se jí pro jistotu naproti. „Laterna je na Národní třídě, a tak nic netuše jsem tam šel. Jak to tak bývá, když člověk nic netuší, nikdo si mě nevšiml a nechali mě projít. Pak vidím ženu, která zapaluje svíčku, a u ní příslušníka SNB, jak ji mlátí do ruky. To se mi pochopitelně vůbec nelíbilo, a tak jsem mu to také řekl. Takže jsem dostal pendrekem, aniž bych věděl, co se vlastně děje.“

O dva dny později se ředitel Československého rozhlasu pod tlakem zaměstnanců snažil uklidnit situaci a vyzval zaměstnance k diskusi o tom, co se vlastně na Národní třídě stalo. „Neočekával, že by tam někdo mohl osobně být. Já jsem se ale přihlásil a všem jsem řekl, co jsem viděl. Dokonce jsem našel i tu svíčku v kapse.“ V té chvíli Karel Weinlich nevěděl, že jeho promluvu kolegové zaznamenávají. Ještě téhož večera nahrávku rozeslali do regionálních stanic a záznam z diskuse se objevil ve vysílání. Karel Weinlich se krátce nato stal zakládajícím členem Občanského fóra v Československém rozhlase i členem nově ustavené Programové rady. V této pozici setrval do konce roku. Když se politická situace v Československu stabilizovala, vrátil se ke své režijní práci.

V roce 1996 odešel do penze.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Lenka Faltýnková)